Můj svět fantazie

Přistanu na okenní římse Grubsova bytu a podívám se na hvězdy. Dnes září opravdu krásně. Možná bychom se mohli s miláčkem projít. Zauvažuji a vrátím se ve vzpomínkách o pár měsíců zpět. Byl jsem za mřížemi už týden a zatím se nic nedělo. Co jsem tak slyšel od měnících se stráží bylo, že je sice hezké, že jsem se přiznal, ale neměli proti mně žádný důkaz. Byť sebemenší nebo sebenepatrnější vlákénko nenaznačovalo, že jsem vrah. Po dlouhém měsíci mě museli pustit. Udivilo mě, že na mě Grubs čekal, a zároveň potěšilo. Okamžitě jsem ho v náručí donesl do jeho bytu a pomiloval se s ním. Zhluboka si povzdechnu. Najednou se za mnou otevře okno. Otočím se a podívám se na Grubse.

„Sedíš tu už nejmíň hodinu.“ Vysvětlí mi. Usměju se.

„Promiň, ztratil jsem se ve vzpomínkách.“ Chápavě přikývne a ustoupí stanou, abych mohl prolézt do pokoje. Udělám to a vzápětí ho sevřu v náručí. Nádherně se na mě usměje a políbí mě.

„Miláčku, víš, přemýšlel jsem.“ Začne opatrně.

„Ano?“ Pobídnu ho, aby pokračoval.

„Chtěl bych s tebou zůstat na věky.“ Špitne. Překvapeně se mu podívám do očí.

„Jsi si vědom toho, co po mě chceš?“ Přikývne.

„Dobře, ale musíme to probrat s těmi dvěma.“ Znovu přikývne. Políbím ho a za pas ho odvedu do obýváku. Cestou klepnu na ty dva. Trvá docela dlouho než vyjdou z pokoje. Oba rozcuchaní a lepí se na sebe jak lepidla.

„Mario, už jste o tom mluvili?“ Optám se. Mario zavrtí hlavou. Zein zvědavě hází pohledy ze mě na Maria a obráceně.

„O čem jsme měli mluvit?“ Zeptá se po chvíli ticha.

„O proměně.“ Ozve se Grubs.

„No, já to chtěl načít dneska.“ Ozve se nejistě Zein a žmoulá si konec trička. Mario si povzdechne a vezme ho za ruku.

„Opravdu bys se mnou chtěl zůstat na věčnost?“ Zein k němu vzhlédne a přikývne.

„Nedokážu už bez tebe žít a nechci, abys ty žil beze mě až zemřu.“ Zašeptá.

„No, tak už máme rozhodnuto. Co ty?“ Obrátí se na mě Mario.

„Také tak. Kdy to chcete udělat?“

„Zítra.“ Ozve se Grubs.

„Proč zítra?“ Zvědavě se na něj kouknu.

„Zítra mám totiž narozeniny.“ Usměje se.

„Ty taky?“ Zeptá se překvapeně Zein. Uchichtnu se. Tak to je tedy náhoda. Oba mají narozeniny ve stejný den.

„Tak zítra tedy.“ Rozpustím to. Mario se Zeinem se odporoučí do pokoje a my zůstaneme sami.

„Tak lásko, zítra už mi tě nikdo nevezme.“ Políbím ho. Přikývne.

„Díky bohu.“ Zamručí a začne mě vášnivě líbat. Oplácím mu polibky a víc si ho přitáhnu do náruče. Teď už vím, že věčností nebudu proplouvat sám.