Můj svět fantazie

Grubs se probudil v devět ráno. Chvíli jen tak koukal do stropu, než se dostatečně probudil na to, aby vstal. Oblékl se, najedl a zapnul si počítač. Když najel na databázi archivu, zjistil, že všechny knihy, které mohl studovat z domova, už prostudoval. Musí tudíž do příslušného archivu. Jenže práce mu může zabrat několik měsíců a on to musí vyřešit co nejdřív. Co teď? Promne si kořen nosu a přemýšlivě se dívá na obrazovku. Je jen jedna možnost. Prostě vyzpovídat Maria. Ale kde ho teď najít, když ho ze svého domu vyhodil? Kam asi šel? Zamyslí se a pak si vzpomene, že v registru upírů je i jejich trvalé bydliště. Vezme telefon, ale pak se zarazí. Komu by měl zavolat? Má tam sice jednoho známého, ale nechce mu přidělávat problémy. Povzdechne si, ale nakonec jeho číslo vytočí.

„Prosím, registr upírů.“

„Dobrý den, tady Grubs. Mohl bych mluvit s Tonym, prosím?“

„Dobrý den, hned vás přepojím k němu do kanceláře.“ Ozval se oznamovací tón a pak se ozval v telefonu hlas jeho kamaráda.

„Grubsi, jak se vede?“

„Dobře, Tony a co ty?“

„Jo, ujde to. Co potřebuješ?“

„Víš, Tony, mohl bys z toho mít problémy.“ Začne Grubs nejistě.

„Grubsi, je to pro tebe důležité?“

„Je.“ Přizná Grubs.

„Tak přestaň kecat blbosti a vyklop to.“ Grubs se usměje do telefonu. Typický Tony.

„Potřebuju, abys mi zjistil, kde má oficiální bydliště upír jménem Mario.“

„To nebude problém. Pošlu ti to mailem.“ Odkývne to a zavěsí. Grubs si oddychne a položí telefon. Jak ho zná bude to mít už večer. Sedne si zpět k počítači a přemýšlí, co celý den do té doby bude dělat. I když má volno, mohl by se probrat papíry k případu. Najel si na složku a otevřel ji. Kdyby jeho šéf zjistil, že si to poslal domů, zřejmě by ho zabil. Otevřel si první dokument a pročítal si informace, které získali o prvním zavražděném. Grubs nechápal proč si vybral zrovna tohohle muže. V době vraždy byl doma. Žádná rodina, která by truchlila. Možná si vybírá jen ty, co jsou samy a nikdo by je nehledal. Ale proč si u všech svatých vybral i jeho Grubse? A proč Grubse nezabil? Promnul si kořen nosu a zavřel na chvíli oči. Mnoho otázek bez odpovědí mu vířilo hlavou. Otázek na které snad nikdy nenajde odpověď. S povzdechem znovu otevře oči a pozavírá složky. Vypne počítač a přemýšlivě se zahledí z okna. Sedí takhle několik hodin než se zvedne a jde si udělat jídlo. Aniž by čekal na mail od Tonyho, se vykoupe a jde spát.

Vzbudím se jako obvykle po západu slunce. Tiše, abych na sebe neupozornil, se vykradu z krypty a zmizím ve městě. Zjistil jsem, že začali hlídat hřbitovy. Ale na mě si nepřijdou. Ušklíbnu se a ulovím si nějakého človíčka. Pak si chvíli jen tak poletuji nad městem, než se odhodlám zaletět k miláčkovi. Jsem od něj dva bloky, když uvidím nějakou sektu v černém jak ho nese svázaného a zřejmě uspaného. Zůstanu zkoprněle stát ve vzduchu. Musím ho osvobodit. Okamžitě se rozhodnu. Ale jak? A hlavně kdy? Přemýšlivě si promnu bradu a pozoruji je. Nesmím ho ohrozit a oni vypadají na to, že by ho zabili. Rozhodnu se tedy je sledovat a při vhodné příležitosti si ho unést zpět. Dovedou mě do nějakého doupěte pod zemí, kde se shromáždili snad všichni upíři. V čele stojí….Mario. Přivřu oči a přemýšlím, co to má znamenat. Ten zmetek dá pokyn a oni mého miláčka vyzvednou nahoru a přivážou ke stolu. Co sakra chtějí dělat? Ale to už promluví Mario.

„Sešli jsme se zde kvůli výročí našeho pána a zakladatele našeho rodu.“ Odmlčí se na chvíli a v tom se probudí Grubs. Zmateně se podívá kolem sebe a začne cloumat pouty.

„Okamžitě mě pusťte. Jsem vládní zaměstnanec, vy pitomci.“ Křičí. Mario se jen ušklíbne a pokračuje.

„Pro tuto příležitost mu budeme obětovat tohoto muže.“ Cože? Já snad špatně slyšel. On mi chce obětovat mého miláčka? To mu nedovolím. Přivřu oči a rychlostí mě vlastní se dostanu ke stolu s Grubsem. Přeseknu provazy a vezmu si ho do náruče. Okamžitě se ke mně přitiskne a obejme mě kolem krku roztřesenýma rukama. Mario, jakmile mě uvidí, zbledne snad ještě víc než je. Zavrčím a očima mu slibuju pomstu. Mario se přikrčí a omluvně se na mě dívá. Tenhle pohled už mu nesežeru.

„Tohle si s tebou ještě vyřídím, potomku.“ Zavrčím temně. Ještě víc se přikrčí. S mým miláčkem bezpečně usazeným ve své náruči projdu s hlavou hrdě vztyčenou zástupem upírů. V zádech cítím vzteklí pohled Maria. Vylezu z podzemí a na křídlech noci se dostanu do jeho bytu. Položím ho na pohovku, která jakž takž přežila, a pustím se do úklidu. Cítím na sobě přitom jeho oči.

„Děkuju.“ Zašeptá. Kdybych nebyl upír, zřejmě bych ho neslyšel. Usměju se a otočím se na něj.

„Vůbec nemáš za co.“

„Mám.“ Špitne a vděčně se na mě dívá. Přejdu k němu a posadím se k němu na pohovku. Zadívá se mi do očí a já zjistím, že se v těch jeho utápím. Pohladím ho a obejmu. Přitulí se ke mně.

„Nikdy bych nedovolil, aby ti ublížili.“ Přikývne a trochu se usměje.

„Pojď, půjdeš si lehnout.“

„Ne!“ Poplašeně vykřikne a v očích má děs.

„Klid, miláčku. Zůstanu tu s tebou. Nic se ti nestane.“ Víc si ho k sobě přitisknu a začnu ho hladit na zádech. Třese se a po chvíli začne plakat. Zamračím se. Museli mu udělat něco víc než jen přivázat ho ke stolu. Co s ním u všech bohů dělali? Jako kdyby mi četl myšlenky, začne.

„Oni…oni….mě…mě…“ Zmlkne. Ani to nemusí doříct. Ti zmetci si s ním museli několikrát užít. Zřejmě si mysleli, že když stejně umře, tak to nebude vadit. Musím se zhluboka nadechnout, abych ho svým vztekem, který mě sžírá ze vnitř, nevyděsil.

„Neboj se. Zaplatí za to.“ Pohladím ho po vlasech.

„Pojď.“ Vytáhnu ho na nohy a odvedu do koupelny. Roztřese se a pozoruje mě vyplašeným pohledem.

„Vykoupej se. Zatím uklidím ložnici.“ Přikývne a já tedy odejdu do ložnice.

Grubse vzbudili rány do dveří. Něco zavrčel a vypotácel se z postele. Jakmile otevřel, přál si, aby to nikdy nedělal. Za dveřmi stáli upíři ze sekty prvního upíra. Okamžitě, jak je spatřil, chtěl zabouchnout dveře, ale nepovedlo se mu to. Jeden je přidržel a už se hrnuli dovnitř.

„Co chcete!“ Zavrčel. Jen se zasmáli a dotáhli ho do koupelny, kde ho začali svlékat. Bránil se, ale neměl šanci. Byli to upíři a navíc jich bylo víc. Hravě ho ohnuly přes hranu vany a jeden do něj pronikl. Zařval bolestí. Oni se zasmáli a jeden se k němu naklonil. „Myslel jsem, že jsi na to zvyklí, když už jsi jednomu z nás několikrát podržel.“ Grubs se na něj jen podíval přes slzy bolesti. Bolest byla tak velká, že nevnímal, co mu řekl. Jen se modlil, aby to co nejdřív skončilo. Jeho modlitby nebyly vyslyšeny. Trvalo dlouho než se všichni uspokojili. Myslel si, že odejdou a nechají ho na pokoji. Mýlil se. Znovu ho oblékli a svázali. Dali mu přes nos a ústa kapesník napuštěný chloroformem a odtáhli ho bůh ví kam. Probudil se až na místě setkání sekty a jen děkoval všem bohům, co existovali, že se tam objevil on. S obtížemi se svlékl a dopajdal do sprchového koutu. Zadek ho nepředstavitelně bolel a ještě krvácel. Zlomeně na chvíli zavřel oči. Pustil si vlažnou vodu a začal ze sebe smívat jejich doteky. Co chvíli vzlykne. Nakonec nechá umývání a s pláčem se sveze na zem. Proč to udělali? Proč? Schoulí se do klubíčka a není k zastavení.

„Už je vše v pořádku. Neublíží ti.“ Zašeptám. Podívá se na mě prázdným pohledem. Zabolí mě u mrtvého srdce. Tohle jim nikdy neodpustím. Najdu ty, co mu to udělali, a zabiju je. Ale před svou smrtí budou ještě hodně trpět.

„Musím tě ošetřit, ano?“ Zběsile začne vrtět hlavou.

„Klid. Musím tě ošetřit. Copak chceš vykrvácet?“ Popotáhne a dívá se na mě. Pochopím.

„Jinak se tě ani nedotknu.“ Po téhle větě tedy váhavě přikývne. Usměju se a začnu ho opatrně ošetřovat. Občas sebou trhne nebo zanaříká, ale nezastaví mě. Po té ho obléknu do teplého pyžama a odnesu ho do ložnice. Už chci odejít, když mě zastaví jeho ruka, která chytla tu mou. Usměji se a otočím se na něj.

„Zůstaneš tu?“ Špitne roztřeseně.

„Zůstanu.“ Pousměju se.

„Lehneš si ke mně?“ Špitne po chvíli a udělá mi místo na posteli. Lehnu si k němu a obejmu ho. Přitulí se ke mně a po chvíli usne, ale co chvíli se zase budí, aby se podíval, jestli tu jsem.

„Miláčku, budu tu dokud mě sám nevyhodíš.“ Zašeptám mu do ucha, když se probudí asi po desáté. Přikývne a už poklidně spí. Usměju se a hlídám jeho spánek dokud i mě nepřepadne.