Můj svět fantazie

Dívám se jak se v Mariově očích objeví šok a nevěřícnost.

„Draku, jsi to ty?“ Tiše se zeptá. Jen se úsměvem přikývnu a přejdu k němu. Mario se zvedne a obejme mě.

„Proč si tak najednou zmizel?“ Zeptá se znovu tiše.

„Svět, ve kterém jsem tě stvořil, mě začal unavovat. Samé války a boje o moc.“ Zamručím. Smutně přikývne. Trochu ho od sebe odtáhnu a pohladím ho po tváři.

„Pořád se mi o tobě zdálo, můj drahý Mario.“ Zavrním a dravě ho začnu líbat. To, že je upír, má jednu nespornou výhodu. Nemusím se hlídat, abych mu neublížil. Usměje se do polibku a začne mi je oplácet. Začnu z něj strhávat oblečení. Je mi jedno, že vedle spí můj miláček. Teď chci jen to jedno. Dravě a tvrdě. A na to je Mario jako stvořený. Po chvíli, kdy jeho oblečení je konečně dole, ho otočím a naznačím mu, aby se opřel o stůl. Nedočkavě to udělá. Pousměju se, vyndám svůj nedočkavý penis z kalhot a začnu do něj bez přípravy pronikat. Prohne se a z úst se mu vyderou steny. Je mi jedno, jestli to jsou steny bolesti nebo slasti. Nezajímá mě to. Proniknu do něj až po kořen a zůstanu chvíli bez hnutí, aby si na mě zvykl. Po chvíli se pohne a zasténá slastí. Pousměju se a začnu do něj tvrdě přirážet. Sténá a vychází mi vstříc. Ve chvíli, kdy ucítím, že už budu na vrcholu, vezmu jeho penis do ruky a začnu ho mnout v rytmu přírazů. Vyvrcholí ve stejný moment jako já do něj. Chvíli v něm ještě zůstanu, než z něho vyjdu. Otočí se ke mně a vrazí mi facku. Zamrkám a pozvednu obočí.

„Za co jako?“

„Ty se ještě ptáš?“ Zavrčí. Moje obočí se posune ještě o něco víš. Polkne a odstoupí ode mě.

„Já čekám.“ Tiše pronesu.

„Ty lidi si zabil ty, že?“ Začne. Pohodím hlavou a kouknu se ke dveřím. Strnu. Ve dveřích stojí muž, do kterého jsem se zamiloval, a probodává mě vzteklým a zraněným pohledem. Popojdu k němu, ale on o krok ustoupí. Zastavím se tedy a smutným pohledem ho pozoruju.

„Vypadni.“ Pronese tiše. Se sklopenou hlavou si posbírám své oblečení a odcházím.

„Ty taky.“ Uslyším ještě než odejdu. Rychle se obleču a začnu lítat po městě. Znovu si ulovím dalšího človíčka a tentokrát ho vztekle rozcupuji na kousíčky. Svojí vlastní blbostí jsem ho možná ztratil. Povzdechnu si a usadím se na nějaké věži. Dívám se na město a přitom se mi z očí skutálí jedna jediná krvavě rudá slza. Neměl jsem se na Maria tak vrhnou. Podle jeho pohledu Maria nemá rád. Znovu si povzdechnu. Udělal jsem chybu. Zvednu se. Musím si ho nějak udobřit, ale jak? Nikdy jsem to nedělal. Přivřu oči a přemýšlím. Pak se usměju jak mě napaden dát mu nějaké květiny a sletím dolů. Viděl jsem tu někde obchod s květinami. Vloupu se do obchodu a vyberu mu tu nejkrásnější květinu. Nechám tam nějaké mince, které jsem našel v kapse.

Tiše se vznáším i s květinou v ruce před ložnicí svého krásného miláčka a dívám se jak tiše oddechuje. Pousměju se a vkradu se dovnitř. Položím květinu vedle něho a tiše se posadím na postel k jeho hlavě. Jen se zavrtí a spí dál. Lehce ho pohladím konečky prstů po tváři a sjedu k ústům. Jak rád bych je teď ochutnal. Sice to neudělám, ale neodpustím si alespoň, abych po nich přejel konečky prstů. Jsou tak hebké a krásné. Vrátím se zpět k tváři a všimnu si, že mu z oka stéká slza. Bodne mě při tom pohledu u mrtvého srdce. Setřu mu ji a pohladím ho po vlasech. Sehnu se a políbím ho do nich.

„Omlouvám se, má lásko. Nebudu se ospravedlňovat, protože jsem neměl právo ti ublížit.“ Zašeptám mu do ucha a zvednu se. Bude lepší, když teď odejdu. Zítra se ale vrátím a budu o něj bojovat do konce svých dní. Vyklouznu z jeho příbytku a cestou na hřbitov přemýšlím, co všechno bych ještě mohl udělat. Vlezu si do rakve a usnu neklidným spánkem. Cítím jak se nade mnou stahují mračna. Předpověď toho kněze se začíná vyplňovat.

Když Grubs viděl toho upíra ze včerejška, jak si to bezostyšně rozdává s tím Mariem, kypěla v něm zlost. Zlost a nehorázný smutek a bolest. Ve chvíli, kdy si ho všiml se neudržel a oba vyhodil. Oba šli bez řečí. Doploužil se do postele, pevně se zachumlal do deky a rozplakal se. I když byl ten upír vlastně zločinec, on se do něj za jedinou noc zamiloval. Nepopírá, že se ho bál, ale teď ho miloval. A on mu ublížil. Tak nehorázným způsobem. Už od prvního pohledu mu Mario nebyl sympatický a teď? Teď ho nesnášel. Ne, to také není správný výraz. On ho nenáviděl. A o to víc, že se znal s ním. Jeho pláč se po nějaké době zastavil a on usnul. Trochu ho probral dotek na tváři a na rtech. Neudržel se a z oka se mu spustila neposlušná slza, která se koulela po jeho tváři až ke rtům. Tam však nedošla. Byla setřena něčím prstem. Slyšel zašeptaná slova a pak ticho. Víc se schoulil do klubíčka a v napůl bdělém napůl spícím stavu vydržel do rána. Když vysvitlo slunce, rozlepil svá těžká víčka a nešťastně se rozhlédl kolem sebe. V té chvíli si všiml nádherné květiny položené vedle něho. Vybavili se mu šeptaná slova do jeho ucha. Ne, ještě mu neodpustí. Musí ho usvědčit z vražd a teprve pak mu možná odpustí. Tušil, že to nebude jednoduché. Sám tím bude trpět, ale on to překoná. Musí.

Zvedl se i s květinou a dal jí do vázy. Pak se teprve oblékl a šel se najíst. Láhve krve kupoval zbytečně. Jen si povzdechne a začne jíst. Sní jen půlku, než to znechuceně odstrčí, popadne klíčky od auta a mobil a vyběhne ze svého bytu. Zrovna jde ke svému autu, když mu zazvoní mobil.

„Poručík Grubs.“ Ohlásí se.

„Poručíku, další dvě mrtvoly, ale ta druhá se vám nebude líbit.“ Promluví na druhém konci drátu dispečerka.

„Mluvte.“ Zamručí a zasune klíčky do zámku u auta.

„Ta druhá mrtvola je rozeseta po celém městě.“ Chvíli zůstane zkoprněle stát u svého auta. Je možné, že si chtěl vybít vztek na něj?

„Kde je místo činu té první?“ Zeptá se nakonec.

„Jeďte od History Square, je to hned na druhé křižovatce.“ Navede ho dispečerka.

„Za chvíli jsem tam.“ Zamumlá do telefonu a konečně odemkne auto. Nastoupí do něj a po nastartování vyjede udaným směrem. Přijede ve chvíli, kdy mrtvolu prohlíží koroner. Vystoupí z auta, podleze policejní pásku a dojde k nim.

„Dobrý ráno, doktore.“ Trochu se pousměje.

„Dobrý, poručíku.“ Zamumlá.

„Tak co tu máme?“ Koroner jako by se tou otázkou probudil začne:

„muž asi třicet let, podle dokladů má dvě děti a manželku. Žádná krev v těle, takže typuju, že je to další oběť toho násilnického upíra. To zaprvé a zadruhé s ním nespal. Ale samozřejmě další podrobnosti až po pitvě.“ Shrne to koroner.

„Jak dlouho je mrtví?“ Optá se ještě poručík.

„Asi tak dvanáct hodin. Zabil ho přibližně v sedm hodin večer.“ Poručík přikývne a nechá je, aby naložili tělo a odvezli ho do márnice.

„Jo, poručíku, do druhé tělo už sbírají.“ Grubs znovu přikývne a přejde k jednomu strážníkovi.

„Kdo ho našel?“

„Támhle ta paní, pane. Prý šla do práce jako každé ráno, když ho tu uviděla ležet.“ Grubs si to zapíše do notýsku, který si sebou pro všechny případy vzal.

„Dobře, vemte ji na stanici a pořiďte svědeckou výpověď.“ Strážník přikývne a udělá to.  Grubs si povzdechne a přejde k druhému.

„Víte, kde mrtvý bydlel?“

„Měl to v dokladech, pane. Street Garden 36.“ Grubs strne. Vždyť to je kousek od něj. Přikývne tedy.

„Už byl někdo za jeho manželkou?“

„Ještě ne, pane, čekali jsme na vás.“

„Dobře, sjeďte tam s támhle tím detektivem.“ Ukáže Grubs na kolegu a vzdálí se. Blok s tužkou zastrčí do kapsy u kabátu. Nejspíš bude muset odstoupit z případu. Je v tom až příliš zainteresovaný. Tiše si povzdechne a nastoupí do auta. Dojede do garáže policie a chvíli zůstane sedět v autě. Nemůže toho upíra dostat z mysli. Jakže mu říkal Mario? Drake? Divné jméno, takové ještě neslyšel. Nemůže být ani v databázi upírů. Po chvíli přemýšlení vyleze z auta a cíleně jde do kanceláře svého šéfa.

„Dále.“ Ozve se, když zaklepe. Vstoupí.

„Grubsi? Co potřebujete?“ Podívá se na něj udiveně šéf.

„Chci odstoupit od případu, šéfe.“ Ten na něj překvapeně vyvalí oči a zůstane na něj koukat.

„Děláte si srandu, že?“ Prohodí, když se vzpamatuje. Co je tu šéfem, tak jaktěživ nezažil, aby Grubs od nějakého případu odstoupil.

„Ne, pane.“ Zavrtí Grubs hlavou.

„A důvod?“ Zavrčí.

„Jsem v tom až příliš zainteresovaný.“ Šéf pozvedne obočí.

„Vy víte, kdo je vrahem?“ Zvědavě prohodí šéf.

„Ano, ale nemám proti němu důkazy a mimochodem ten upír Mario to ví také.“ Zamručí.

„V tom případě máte až do odvolání placené volno.“ Rozhodne šéf. Grubs přikývne. Počítal s tím.

„Nashledanou.“ Šéf mu na pozdrav pokývá hlavou a Grubs vyjde ven. Tiše projde celou budovou a nasedne do svého vozu. Co teď bude dělat? Zalekl se ho. Ano, bojí se toho Draka, protože se o Grubse až moc zajímá. Proč za ním chodí do jeho bytu? Proč mu přinesl květinu a omluvil se? Proč ho zatraceně Grubs musí milovat? Mnoho otázek bez odpovědí. Najde na ně nějakou někdy? Grubs si tiše povzdechne a vyjede domů. Poslední dobou vzdychá až moc. Jen zavrtí hlavou a bez nehody dojede domů. Tiše vystoupá po schodech do svého bytu a tam se zamkne a začne z internetu studovat staré knihy o upírech. Vypisuje si jednotlivé údaje. Podle jedné knihy jsou upíři potomky jednoho jediného prvního upíra a jeho dalšího potomka. To by vysvětlovalo, proč se tak vrhl na Maria. Grubs se zamračí. Musí to co nejdřív rozmotat, jinak se z toho už nikdy nevymotá. Spát jde až v půl třetí ráno utahaný jako kotě a rozhodnutý, že zítra bude pokračovat. Musí přečíst ještě spoustu knih.