Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. kapitola - spiknutí

12. 8. 2018

Alex

 

Probudím se pro mě docela brzy a v první chvíli nevím, kde jsem. Pokusím se vstát, ale u pokusu to jen zůstane. Při každém pohybu mě všechno bolí. Takže spadnu zpátky do postele. Najednou se v mém zorném poli objeví ten hrbáč z hradu Herbertova otce. Mumlavě mi doporučí, abych vstával pomalu, že ne všechno zahojila Herbertova krev. Něco se prostě musí zahojit normálně. Kývnu a vstanu už pomaleji. Stejně při každém pohybu syknu. Hrbáč mi ukáže na stůl, kde je prostřené jídlo. Poděkuju mu a opatrně se k němu posadím. Pustím se do jídla. Ani jsem netušil, jaký mám hlad, dokud jsem nezačal jíst. Kupodivu spořádám všechno.

„Je Herbert v pořádku?“ Podívám se na hrbáče. Kývne a mumlavě mi vyřídí, že jakmile zapadne slunce, bude u mě. Kývnu. Dojím jídlo a přesunu se do koupelny, kde se s pomocí hrbáče okoupu. Pak mi pomůže zpátky do postele. Poděkuju mu a usnu ani nevím jak.

Probudím se znovu, ale to vlastně ani pořádně nevím, co mě probudilo.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“ Ozve se Herbert a posadí se ke mně na postel. Usměju se na něj.

„To je v pořádku.“ Pohladí mě po tváři.

„Koukol říkal, že ses najedl. To je dobře, lépe se tak uzdravíš.“ Přikývnu.

„Všechno mě bolí.“ Povzdechne si.

„Já vím, Alexi. Je mi to moc líto.“ Vezmu ho za ruku a stisknu mu ji.

„Ty za to nemůžeš, Herberte.“ Usměje se na mě a políbí mě na čelo.

„Spi. Budu u tebe.“ Usměju se a poslušně zavřu oči. Znovu usnu ani nevím, jak.

Herbert

 

Povzdechnu si, když usne, a odejdu do salónku, kde je otec a Aaron. Tiše je pozdravím a posadím se.

„Zjistili jste něco?“ Aaron kývne.

„Ano, pilot nás nezradil. Bránil Vás do posledního dechu. Zabili ho. Bylo jich prostě moc.“ Přikývnu.

„Jak se dozvěděli, kde jsem?“ Pokrčí rameny.

„Museli tě sledovat už v New Yorku.“

„Asi.“ Kývnu a poděkuju Koukolovi, když mi podá pohár krve. Překvapeně se na mě podívá. Nijak si ho nevšímám a zamyšleně se dívám do poháru.

„Pij.“ Upozorní mě otec. Kývnu a vypiju to na jeden zátah.

„Je to hrozně divný.“ Zavrčím.

„Jak věděli, kdy přiletím a kde je rakev?“ Aaron se na mě podívá.

„Naznačuješ, že je mezi námi zrádce?“ Postavím se.

„Jasně, že jo. Jak by to asi všechno věděli. I to, že s otcem žijeme na hradě?!“ Aaron se zamračí a také vstane.

„Za své lidi dám ruku do ohně!“

„Pozor, aby ses nespálil, králi.“ Zavrčím a mračím se na něj.

„Dost! Oba!“ Vloží se do toho otec.

„Bolí mě z vás hlava! Tohle přesně chtěli. Abychom se hádali a obviňovali jeden druhého.“ Zavrčí a podívá se na Aarona.

„Musíme se domluvit na plánu, ne se tady obviňovat čí je to chyba.“ Aaron kývne.

„Máš pravdu, Hrabě.“

„Promiň, otče.“ Omluvím se a postavím dopitý pohár na stůl.

Otec jen kývne a přemýšlivě si promne bradu.

„Co každému namluvit něco jiného a to, co se dostane ven, nám ukáže, kdo je zrádce.“ Aaronovi zahoří oči zájmem.

„To mě nenapadlo. Moc se mi ten nápad líbí.“

„Ten zrádce je momentálně tady na našem hradě a možná nás teď odposlouchává.“ Zavrčím. Oba se ke mně otočí a otec se zamračí.

„Máš pravdu.“ Tiše. Pak se zvedne, přejde ke dveřím a otevře je. Za nimi nikdo není, ale zůstane tam pach někoho cizího. Přesněji upíra.

„Alex.“ Napadne mě a vystřelím k němu do pokoje.

Doběhnu tam za dvě minuty, ale mě se zdá, že je to věčnost. Rozevřu dveře a přejdu k posteli, na které leží Alex. Opatrně ho pohladím po tváři a on se zavrtí. Trochu se pousměju. Je v pořádku. Tedy relativně. Pořád má ta zranění, která mu způsobili ti, co ho mučili. Nechám ho spát a propátrám pokoj. Najdu přitom několik nastrčených důkazů o tom, jak Alexe hrozně mučím a co všechno mu dělám. Zavrčím. Tohle rozhodně není můj styl. Někdo chce mě a mého otce odstranit z cesty a dělá to velmi nenápadně a systematicky. Nechám u Alexe hlídače v podobě nenápadného netopýra a s těmi věcmi se vrátím do salónku.

„Co to táhneš?“ Vstane otec.

„Dovol, abych ti představil důkazy, které mě mají zdiskreditovat a donutit Aarona, aby mě odstranil.“ Odtuším a hodím to na stůl. Aaron pozvedne obočí a prohlédne si to.

„Tohle jsem v životě neviděl, co to je?“ Vezme do ruky vibrátor. Pobaveně se podívám na otce.

„Opravdu ne? Já myslel, že máš něco podobného mezi nohama.“ Odtuším. Kdyby toho byl upír schopný, tak je snad rudější než paprika. Otec si odkašle.

„To je vibrátor, Aarone.“ Osvětlí mu to.

„V životě jsem to neviděl na živo.“ Přemýšlivě se na mě podívá otec.

„Na mě nekoukej, já to vidím poprvé taky.“ Prsknu naježeně.

„Tak se hned nečerti. Vím, že nic z toho nepoužíváš.“ Uchichtne se otec. Aaron se na otce překvapeně podívá.

„Jak to můžeš vědět, Hrabě?“ Protočím oči.

„Protože ví, že tohle není můj styl. Dávám přednost živému penisu.“ Zavrčím. Aaron znovu nabere nachovou barvu.

„Netušil jsem, že i upír se umí červenat.“ Rýpnu si do něj.

Aaron na mě zavrčí a přivře oči.

„Hraješ dost nebezpečnou hru, mladej.“ Otec protočí oči.

„Už zase začínáte?!“ Oba se jen probodneme pohledy a už mlčíme.

„Výborně, už jsi roznesl ty zprávy?“ Otočí se na Aarona. Ten kývne a posadí se.

„Ano, jen netuším, co budeme dělat, kdyby se roznesli všechny najednou.“ Odtuší.

„Coby, popravíte všechny.“ Zašklebím se na Aarona. Ten si povzdechne. Otec se na mě varovně podívá. Pokrčím rameny a pak vyletím z křesla. Okamžitě se rozeběhnu k Alexovi do pokoje. Právě mě můj hlídač varoval. Otec s Aaronem mi jsou v patách.

Chci otevřít dveře, ale útočník je nejspíš zamkl. Chvíli cloumám klikou, než si uvědomím, že jsem upír. Otec na mě kývne. Ví, co mám v plánu. Okamžitě se tedy proměním do mlhy a protáhnu se pod dveřmi. Za nimi se hned zhmotním a přejedu jedním pohledem pokoj. Útočníci jsou dva. Jeden stojí blízko dveří a druhý se blíží k Alexovi na posteli. Popadnu toho bližšího a jedním trhnutím oddělím jeho hlavu od trupu. Skácí se jako hadrová panenka. Zvuk padajícího těla vyruší i toho druhého, který se ohlédne. Když zjistí, že to jsem já, jen se ušklíbne.

„No ne. Buzerantský synek Hraběte se uráčil přijít.“ Jen pozvednu obočí a vydám se k němu. Najednou jedním skokem překoná vzdálenost, která ho dělila od postele, a Alexe popadne za vlasy, aby odhalil jeho krk.

„Okamžitě ho pusť!“ Zavrčím. Ušklíbne se na mě.

„A co s tím uděláš, buzerante? Nejspíš nic.“ Skloní se nad Alexe a chystá se ho kousnout. Zavrčím. Alex je můj! Využiji svou upíří rychlost a dostanu se k němu během sekundy. Okamžitě ho popadnu za ramena a odtáhnu ho od Alexe. Útočník přeletí pokoj a narazí do zdi, až se odloupne část výmalby. Pomalu se zvedne a zavrčí na mě. Vrátím mu zavrčení a postavím se tak, aby na Alexe nemohl. Přivře oči a vyletí na mě. Nechám ho přiblížit se dost blízko, než se s ním začnu rvát.

Naši rvačku přeruší až otec s Aaronem.

„To by stačilo!“ Zahřmí Aaron autoritativním hlasem. To stačí na to, aby útočník ode mě odskočil. Kdyby mě otec nechytil za ruku, tak se znovu do něj pustím.

„Co tady děláš, Simone!“ Zahřmí na útočníka. Ten polkne.

„Coby. Lovím. Chci lidskou krev, ne tu ubohou náhražku!“ Aaron na něj zavrčí s přivřenýma očima.

„Ten člověk je pod ochranou Hraběte! Tady nemáš co dělat. Ale když si myslíš, že můžeš porušovat pravidla.“ Zavrčí. Popadne ho a vyletí s ním pryč. Uklidním se a tak mě otec pustí.

„Zkontroluj toho svého člověka. Zavolám Koukola, aby uklidil tady toho.“ Kývne k mrtvole na podlaze. Kývnu a otočím se k Alexovi. Ten na mě kouká dost vylekaně.

„Jsi v pořádku?“ Zeptá se mě tiše.

„Jsem.“ Kývnu, přejdu k němu a zkontroluju ho.

Pak si lehnu k němu na postel a obejmu ho.

„Spi. Už tu zůstanu.“ Přikývne a přitulí se ke mně. Po chvíli se otevřou dveře a vejde Koukol. Ani jsem si nevšiml, že otec odešel. Koukol uklidí mrtvolu upíra a odejde. Ještě nad ránem uvidím z okna hořící hranici. Pohladím Alexe. Ten se zavrtí a po chvíli otevře oči.

„Herberte, chci, abys mě proměnil.“ Zašeptá. Překvapeně se na něj podívám.

„Myslel jsem, že spíš, zlato.“ Podívá se na mě s pozvedlím obočím. Povzdechnu si.

„Dobře, kdy chceš?“ Krásně se na mě usměje.

„Třeba pozítří.“ Určí si datum. Kývnu.

„A teď už spi, rarachu.“ Políbím ho. Zasměje se, ale poslušně zavře oči, a po chvíli skutečně usne. Těsně před tím, než vyjde slunce, ho políbím a vytratím se do své rakve.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ále no ták

(Asako, 3. 12. 2018 19:36)

Už se těším až bude další kapitola je to hrozně moc zajímavý

:)

(akyra, 20. 8. 2018 22:13)

No tak dvě blechy v jednom kožiše, ještě že je vypálili, proč ho promměnit tak pozdě? hodiny nestačí, ale jinak se těším na pokračování a menší omluvenka:)

:)

(Izzi, 12. 8. 2018 19:39)

Super. Děkuju za další kapitolu. Hrozně jsem se těšila na pokračování. :)

 

 



Archiv

Kalendář
<< prosinec >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            


Statistiky

Online: 2
Celkem: 36653
Měsíc: 2312
Den: 113