Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. kapitola - cesta zpátky

22. 4. 2018

Alex

Sbalím si batoh i se svým laptopem a mobilem. Herbert mi kupodivu pomohl. Pořádně se obléknu a podívám se na Herberta. Ten mě obejme.

„Pojď, čekají nás na letišti.“ Pousměje se, pustí mě a jde ven. Kývnu a jdu za ním. Byt pořádně zabezpečím a zhluboka se venku nadechnu vzduchu plného smogu tak typickým pro New York. Herbert mě na ulici obejme kolem pasu a odvede mě bokem do boční uličky, kde nikdo není. Přitáhne si mě do náruče a vyletí se mnou do noci. Se strachem zavřu oči a musím ho obejmout. Spíš cítím, než vidím jeho úsměv. Tiše si povzdechnu a přetrpím let.

Po chvilce se mnou přistane a pustí mě. Rozhlédnu se kolem sebe. Jsme před letištěm. Za tak krátkou chvíli nás přenesl tak daleko. Tuhle schopnost musím do své knihy také zakomponovat. Napadne mě.

„Pojď.“ Vezme mě Herbert za ruku. Nechám se a následuji ho až na rampu, kde stojí soukromé letadlo. Vedle něho přešlapuje pilot.

„Vše je připravené, pane. Můžeme letět.“ Herbert kývne a nejdřív pomůže nastoupit mě, než si tam sám vyleze. Poděkuju mu, sundám si batoh ze zad a dám ho na zem k sedadlu, kde se posadím a připoutám. Posadí se naproti mně a také se připoutá.

Letadlo po chvíli vzlétne. Odpoutám se a pustím si laptop. Herbert se ke mně přisune.

„Překvapil si mě.“ Podívám se na něj.

„Čím?“ Usměje se na mě.

„Že si neprotestoval a sbalil se.“ Přizná.

„Nemysli si, že ti hned podlehnu! Chci tě nejdřív poznat a to pořádně. To, že si upír, si nechám pro sebe.“ Odtuším. Znovu se na mě usměje a nahne se blíž ke mně. Zadívám se mu do očí. Tak hypnotické oči má jen on. Herbert překoná mezeru a přitiskne své rty na mé. Nechám se a začnu mu polibek oplácet. Herbert zavrní, přitáhne si mě do náruče a ponoří se do polibku. Zavřu oči a vychutnávám si to, než mi dojde dech. Odtáhne se ode mě a pohladí mě po tváři.

„Herberte, proč mi přestává chutnat jídlo?“ Zašeptám a otevřu oči, abych viděl jeho reakci. Je rozhodně zajímavá. On totiž ztuhne a zůstane na mě zírat.

„Co je?“ Nechápu.

„Kousl jsem tě jen jednou, tohle by se mělo stát až kdybych z tebe pil pravidelně.“ Přizná.

„Co to znamená pro mě?“ Odtuším, připraven ho snad i zabít. Povzdechne si.

„Že si kousek od proměny.“

„Cože?! Ale já nechci být upír!“ Zavrčím na něj. Podívá se na mě takovým pohledem, až mě to zabolí, a odsedne si zpátky na svou sedačku.

„Tohle se už zvrátit nedá. Je mi líto, že jsem tě pokousal.“ Odtuší potichu a už mlčí.

Herbert

Nenápadně pozoruji, jak se mu v očích objevují slzy. Odvrátí ode mě tvář a snaží se to skrýt.

„Omlouvám se, nechtěl jsem na tebe tak vyjet.“ Zašeptá. Pak se zvedne a odejde na toaletu. Povzdechnu si a v téhle zatracené chvíli nevím, co mám dělat. Ty, co jsem miloval před ním, začali vyšilovat už při slově upír a snažili se mě zabít. Tahle situace je pro mě nová. Vrátí se po hodně dlouhé chvíli a posadí se ke mně. Vezme mě za ruku a stiskne ji.

„Myslel jsem, že budu mít nějaký čas na rozmyšlenou. Ještě jednou se omlouvám. Já jen nevím, co bude dál a to mě děsí.“ Zašeptá. Opatrně mu ji také stisknu.

„Netušil jsem, že budeš na kousnutí reagovat takhle. Vždycky musí dojít k výměně krve. Dám ti tolik času, kolik budeš chtít, tohle není proměna.“ Jemně ho upozorním. Podívá se na mě a usměje se.

„Dobře.“ Pohladí mě po ruce.

„Budu na chvíli psát, jo?“ Pustí mi ruku a sedne si zpátky. Jen kývnu a nechám ho té jeho mašince. Před svítáním mu dám pusu na čelo a odejdu dolů do rakve.

Probudím se brzy po západu slunce. Otevřu rakev a chci vylézt, když si všimnu, že nejsem v letadle. V první chvíli strnu, ale pak opatrně potichu vylezu. Rozhodnu se to tu prozkoumat. Vydám se po místnosti. Podle mého upířího zraku zjistím, že jsem v nějaké kobce. V okně, kterým sem svítí hvězdy, jsou mříže. Podle všeho ze stříbra. Zamračím se a zkusím se spojit skrz naše pouto s otcem.

„Herberte?“ Ozve se mi v hlavě otcův hlas. Zavřu oči úlevou.

„Otče, pilot nás musel zradit. Jsem v nějaké kobce. Nevím, kde je Alex.“ Vyklopím mu.

„Dokážeš se z ní dostat?“ Zamyslím se, přejdu ke dveřím a vyzkouším dveře. Pořádně mě klika popálí. Syknu.

„Ne, klika je ze stříbra.“ Slyším, jak si otec povzdechne.

„Jsi upír, Herberte! Nepotřebuješ kliku.“ Odtuší.

No jo vlastně. Jsem upír. Když si to uvědomím, použiji několik svých schopností a jako dým se protáhnu pod dveřmi. Zhmotním se za nimi a pomalím tichým krokem se vydám najít Alexe. Už z dálky uslyším jeho tichý pláč. Zamračím se. Ten, kdo Alexe rozplakal, za to zaplatí. Zavrčím si v duchu a jdu podle zvuků.

„Toho hnusného upíra zabijeme před tebou a tebe potom.“ Zavrčí dotyčný.

„Okamžitě nám řekni, kde je to sídlo! Nebo se vážně chceš dívat na to, jak umírá?“ Potichu nakouknu do místnosti, ke které jsem došel. Alex sedí spoutaný na židli a už na první pohled je jasné, že ho mlátí, jak se jim zachce. Stisknu zuby a potichu zavrčím. Tohle jim rozhodně neprojde.

„Nevím, o čem to mluvíte. Jsem spisovatel.“ Vzlykne. Jeden z těch chlapů ho praští.

„Myslíš, že ti tohle sežeru?! Byl si s tím upírem!“ Znovu ho praští.

„Potkal jsem ho v Americe.“ Zašeptá. Ten chlap jen zavrčí a znovu ho chce praštit. To už nevydržím a upíří rychlostí ho chytnu za ruku.

„To by stačilo, pánové.“ Zavrčím nebezpečně.

Všichni strnou a dívají se na mě, jako kdyby mi narostla druhá hlava.

„Co tu děláš?! Máš být v té kobce!“ Začne vyšilovat jeden.

„Už mě to tam nebavilo.“ Odtuším, přitáhnu si jednoho k sobě a rozhodně se nerozpakuji se z něj napít. Když ho vysaju, odhodím ho do kouta. Zabít ostatní je pak dílem okamžiku. Alexe opatrně osvobodím a prohlédnu ho.

„Miláčku, dám ti pár kapek své krve. Zahojí se ti to líp.“ Pohladím ho. Kývne.

„Dobře.“ Kousnu se do ruky a dám mu trochu napít. Víc jak tři kapky stejně nepolkne. Pohladím ho a podepřu.

„Pojď, půjdeme domů.“ Přikývne.

„Mám tu někde tašku. Mám tam ten notebook.“ Zašeptá. Přikývnu, podepřu ho a táhnu ho k východu. Pro tašku se sem vrátím.

Díky bohu, nikoho nepotkáme. Venku Alexe odvedu k nejbližšímu lesu. Opatrně ho posadím pod jeden tak, aby byl krytý.

„Počkej tady, dojdu ti pro tu tašku.“ Políbím ho. Oplatí mi polibek.

„Buď opatrný.“ Zašeptá. Překvapeně pozvednu obočí, jak mě zaskočí, ale dál to neřeším. Otočím se a odejdu zpátky do toho hrádku. No, ano, jsme na nějakém starém hrádku. Vypadá to, že je to nějaký hojně navštěvovaný hrad veřejností. Už chci vlézt zpátky dovnitř, když se tu najednou objeví další upíři. Pozvednu obočí a vyčkávám.

Po chvíli se ke mně prodere Aaron.

„Poslal tě otec?“ Usměje se na mě.

„Vlastně se jen zmínil. Jednotku jsem zkontaktoval sám. Nejsi totiž první upír, kterého zajali. Jsi ale první, kdo se ohlásil z jejich vězení. Ještě, že máš takové pouto s Hrabětem.“ Vysvětlí mi.

„Můj přítel tam má ještě batoh. Dost ho zřídili. Ti, co ho mučili, jsou už mrtvý. Nevím, kolik jich zůstalo.“ Osvětlím mu to. Kývne.

„Najdi ten batoh a zmizte. Ostatní nech na nás.“ Udělí mi rozkaz. Mlčky ho poslechnu. Přeci jen je to náš král.

Alexovi věci najdu v nějakém skladišti, kde jsou i rakve. Zřejmě po upírech, které zabili. Neřeším to, popadnu batoh a zmizím za Alexem. Najdu ho tam, kde jsem ho zanechal. Pohladím ho a dám mu napít z láhve, kterou najdu v jeho batohu. Je v ní voda. Hltavě vypije celou láhev. Nechám ho, prázdnou pak zpátky zabalím a hodím si jeho batoh na záda. Jeho pak vezmu do náruče a odletím na hrad svého otce, kde ho pak uložím do postele. Potřebuje odpočívat. To ostatní na chvíli počká. Usoudím a lehnu si k němu. Po zbytek noci hlídám jeho spánek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(akyra, 22. 4. 2018 17:56)

Tak přemýšlím jestli nemá v příbuzných upíra, že to tak lehce chytnul, to napití asi byla poslední kapka, no uvidíme:)

 

 



Archiv

Kalendář
<< prosinec >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            


Statistiky

Online: 2
Celkem: 36653
Měsíc: 2312
Den: 113