Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. kapitola - útěk podruhé

15. 4. 2018

Herbert

Probudím se jako normálně, pozdravím otce a odejdu za Alexem. Na prahu jeho pokoje se zastavím. Odešel. Není tu ani jeho batoh. Zamračím se a vletím do salónku, kde je otec.

„Co se děje, Herberte?“ Zamračí se na mě.

„Ten člověk zmizel.“ Odtuším. Narovná se v křesle a vážně se na mě podívá.

„Koukole!“ Zařve. Začnu přecházet po místnosti a čekáme na sluhu. Ten se doplazí do salónku až po deseti minutách.

„No, kde se couráš?“ Vyprsknu na něj. Ukloní se mi a brumlavě se omluví.

„Koukole, kde je náš host?“ Ozve se otec. Sluha se ošije a vysouká ze sebe, že než ráno přišel z obchodu, tak zmizel. Podíváme se s otcem na sebe.

„Co budeme dělat?“ Ozvu se jako první.

„Nejdřív se najíme, pak půjdeš hledat do nejbližší vesnice na sever. Když tam nebude, tak na jih, a takhle je prohledáme, než ho najdeme.“ Odtuší. Kývnu a svůj pohár krve si tentokrát vypiji na jeden zátah. Ani si ho pořádně nevychutnám.

Zrovna chci vyletět z hradu, když se u hlavního vchodu objeví Aaron a jeho doprovod. Málem do nich vrazím, jak si jich nevšimnu.

„Omlouvám se.“ Povzdechnu si.

„To nic, kam spěcháte, Herberte?“

„Otec mi dal nějaký úkol k vyřízení.“ Vymluvím se. Kývne.

„Kde vůbec je?“ Obratně skryji úsměv.

„Jste očekáván v salónku. Sluha Vás tam dovede. Koukole!“ Zakřičím na sluhu. Ten se po chvíli dobelhá a ukloní se.

„Odveď pana Aarona k otci.“ Odtuším. Okamžitě přikývne a odvede si je. Já se zatím vydám do té vesnice.

Mám štěstí. Všichni jsou v hostinci. Ušklíbnu se a vejdu dovnitř. Všichni ztichnou a ucítím i jejich strach. Nijak si jich nevšímám a vydám se k hostinskému. Ten jen polkne.

„Přejete si, pane?“ Zašeptá.

„Nebyl tady dnes nějaký cizinec s batohem?“ Pozvednu obočí a provrtávám ho pohledem. Polkne.

„Ne.“ Zalže. Mile se na něj usměji. Ovšem v mém podání to spíš vypadá jako škleb šelmy.

„Víš, že vím, že mi lzeš.“ Prohodím jen tak. Polkne.

„Jen si dal guláš a pivo.“ Špitne.

„Říkal, kam jede?“ Pozvednu znovu obočí.

„Říkal něco o tom, že ho má vyzvednout nějaký kluk a pak jedou domů.“ Vyděšeně mi vysype. Zakleju.

„V kolik hodin ho vyzvedl?“ Zavrčím. Udělá krok vzad a nalepí se na pult za sebou.

„Byla asi jedna hodina odpoledne.“ Zakleju, otočím se čelem vzad a upíří rychlostí vyletím z hospody. Venku se proměním v netopýra a vydám se do hradu.

Dorazím tam ve chvíli, kdy se zrovna otec v salónku hádá s Aaronem. Vletím tam otevřeným oknem a proměním se.

„Nechte toho! Oba!“ Zařvu. Oba přestanou a podívají se na mě.

„Sednout! Jste jako malé děti!“ Aniž by si uvědomili, že jsem mladší, a tudíž bych jim rozkazovat neměl, vykonají rozkaz a posadí se na pohovku.

„Aarone, co k mému otci cítíš a žádné vytáčky a lži!“ Zavrčím. Aaron se podívá na mého otce a vezme ho za ruku.

„Chci, abys byl mým partnerem. Mám tě moc rád.“ Přizná. Otec se na něj zaskočeně dívá.

„Tak proč na mě pořád tak tlačíš?“ Zavrčí.

„Protože se bojím, aby mi tě neodloudil někdo jiný.“ Přizná.

„Tak to děláš ale pravý opak. Dost mě tím od sebe odháníš. Nesnáším, když mě někdo do něčeho tlačí.“ Odtuší otec. Aaron si povzdechne.

„Omlouvám se, budu se snažit tě do ničeho netlačit, ale ty se budeš snažit mě poznat.“ Otec přikývne.

„Dobře, souhlasím.“ Jen já vím, že to řekl s velkým sebezapřením. Tak to bychom měli a teď vyřešit toho člověka. V téhle chvíli může být už kdekoliv.

Otec se na mě podívá a počká, až Aaron odejde do svého pokoje.

„Tak spusť.“

„Byl v té první vesnici. Hostinský tvrdil, že si tam dal guláš a pivo a v jednu odpoledne pro něj přijel nějaký muž. Prý jeho kamarád a odvezl ho ze země. Troufám si tvrdit, že to bylo do Rakouska na letiště, odkud odletěli do jeho domoviny.“ Odtuším. Povzdechne si.

„Zavolám našemu pilotovi. Zítra doletíš na naše letiště. Budeš ho tam muset nějak najít.“ Zamyšleně se na něj podívám.

„Nevím, v jakém městě bydlí.“ Usměje se na mě a podá mi lístek s napsanou adresou.

„Napsal jsem si ji, kdyby náhodou.“ Pokrčí rameny. Vezmu si ji a poděkuju mu. Jen kývne a jde do své pracovny. Nechám ho a jdu si zatím zabalit do svého pokoje. Musím si také odvést rakev. Nebude to sice má bytelná hrobka, ale co se dá dělat. Zařídím si po telefonu pokoj v jednom hotelu, kde jsou i našinci. Po zbytek noci se snažím zahnat nervozitu.

Probudím se tak, jak jsem zvyklí. Vylezu z rakve a jdu do salónku, kde už je Aaron s otcem.

„Dobrý večer.“ Pozdravím je. Oba mi kývnou na pozdrav. Posadím se.

„Kdy mám vyjet?“ Podívám se na otce.

„Vyleť za hodinu. Na palubě se o tebe postarají, až bude den. Rakev už tam máš.“ Přikývnu.

„Děkuju, otče.“ Aaron se na nás podívá.

„Máte chuť cestovat, Herberte?“

„Vlastně ne, mám chuť se podívat do New Yorku.“ Usměju se na něj. Přikývne a podá mi kartičku.

„Ukaž to v hotelu, který sis zamluvil. Postarají se o tebe.“ Vezmu si ji.

„Děkuju.“ Pousměju se, a když přijde Koukol, vezmu si pohár. Posadím se k otci a napiju se. Usměje se na mě a začne si se mnou povídat. Neprotestuji a zapojím se do hovoru. Vím, že se se mnou těžce loučí. Už je to několik staletí, co jsem se od něj odtrhl a cestoval jsem. No ano, já Herbert von Kronnock jsem cestoval po světě. Procestoval jsem hlavně Evropu a Asii. Fascinovali mně cizí země. Ale od jisté doby to nevyhledávám. Proč také, když doma mám vše, co potřebuji. Tedy kromě manžela. Poslední adept mě totiž málem upálil a šel proti mně s dřevěným kolíkem v ruce. Zabil jsem ho, jak jinak, ale zlomilo mi to srdce. A teď Alex. Jen tak si prostě uteče. Tohle mu tedy nedaruji. Bude můj, i kdybych ho měl unést a proměnit násilím. Pomalu dopiju a zvednu se.

„Už půjdu. Otče, prosím, žádné hlouposti, ano?“ Klidně se na mě podívá.

„Jaké hlouposti máš na mysli? Ty hlavně na sebe dej pozor.“ Kývnu.

„Ty víš jaké. Neboj se.“ Pousměju se. Rozloučím se i s Aaronem a jdu si pro své věci do pokoje. Tam si povzdechnu, rozhlédnu se po svém pokoji, připevním si tašku přes rameno a proměním se do netopýra. Vyletím otevřeným oknem ven a vydám se na letiště.

Půl noci mi trvá, než tam doletím. Nejbližší letiště je totiž v Maďarsku. Okamžitě se u letiště proměním zpátky a jdu do soukromého letadla, kde už mě čeká pilot. Pozdraví mě a ukáže, kam si mám sednout. Mlčky se posadím a připoutám se. Pilot odejde a po chvíli se letadlo vznese do vzduchu. Odpoutám se, jakmile je to bezpečné a zbytek noci si čtu. Jakmile začne svítat, zalezu si do připravené rakve a po chvíli usnu.

Probudím se, jak jsem zvyklí, a opatrně vylezu z rakve.

„Už jste se probudil? To je dobře. Právě jsme přistáli. Za chvíli je tu auto pro Vás a odveze i Vaši rakev.“

„Dobře.“ Jdu na palubu a se svými věcmi vylezu z letadla. U něj na mě čeká přistavená limuzína a vedle ní stojí řidič.

„Dobrý večer, pane von Kronnocku.“ Ukloní se mi.

„Dobrý večer.“ Kývnu a nasednu do limuzíny. Řidič za mnou zabouchne dveře a naloží do druhého auta mou rakev. Pak nasedne a vyjede do mého hotelu.

Celou cestu přemýšlím, jak ho najdu. Sice mám jeho adresu, ale nechci tam hned vlítnout. Povzdechnu si a u hotelu vystoupím. Zajdu dovnitř a vydám se k recepci. Všichni upíři ztuhnou a úplně vykuleně se na mě dívají.

„Dobrý večer, pane.“ Uctivě mě pozdraví recepční. Kývnutím hlavy ji pozdravím.

„Mám zde zamluvený pokoj.“

„Ano, apartmán. Tady mi to prosím podepište.“ Předloží mi papíry. Přečtu si je a podepíšu. Předá mi klíče.

„Snídani budete chtít na pokoj?“

„Ano.“ Kývnu. Přikývne a zapíše si to.

„Přeju Vám příjemný pobyt. Portýr Vás odvede do Vašeho apartmánu.“ Pokynem ruky zavolá nějakého kluka.

„Děkuji. Nashledanou.“ Kývnu a jdu za ním do svého pokoje. Odvede mě nejdřív do výtahu a zmáčkne pětku. Je to poslední patro tady. Pozvednu obočí a on se na mě usměje.

„Prý jste šlechtic, pane.“ Studeně se na něj podívám.

„A kdo ti to navykládal, mladíku?“

„No, to říkali ti okolo.“ Přizná. Jen něco zavrčím a po chvíli vylezu z výtahu. Vyleze také a odvede mě do pokoje.

„Budete si přát ještě něco?“ Zavrtím hlavou.

„Ne, děkuji.“ Zavřu za ním dveře a zabydlím se. Pak si vezmu mapu a najdu Alexovu adresu.

Ještě ten večer najdu jeho dům a sleduji ho. Ještě nezasahuji. Skoro dva týdny z bytu nevytáhne paty a stýká se hlavně s jedním mužem. Povídají si hlavně o pobytu u nás a o mě. Vlastně mu nic moc neřekne. Zamlčí i to, že jsme upíři. Podivím se tomu, ale jsem rád. Trvá další týden, než se odhodlám a zazvoním na jeho dveře. Otevře mi a strne. Trvá chvíli, než se vzpamatuje, ale to mi chce zabouchnout dveře před nosem. Nedovolím mu to a vejdu dovnitř. Polkne.

„Jak jste mě našli?“ Zakňourá. Usměju se na něj.

„Ale zlatíčko, máme své cestičky, navíc jsi měl adresu napsanou v pasu.“ Zavrním. Zbělá a trochu poodstoupí.

„Co po mě chceš?“ Usměju se na něj a cítím, jak mi vyklouzli špičáky a mé oči zrudli.

„Přeci tebe, poklade.“ Zašeptám a vrhnu se na něj. Chce utéct, ale jsem o dost rychlejší. V jednu chvíli stojím na místě a v tu druhou ho držím v objetí a líbám ho. Nemůžu se ho nabažit a tohle mi hrozně moc chybělo. A on mi to oplácí. Po chvíli rty sklouznu na krk. Prsty odlepím náplast, co tam mám nalepenou, a jen lehce přejedu jazykem. Ranky se okamžitě otevřou a začnou krvácet. Cítím, jak zakňourá, a tak přestanu. Odtáhnu se od něj a dám mu pusu na nos.

„Sbal se, jedeme domů.“ Odtuším. Nehádá a začne si balit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

: )

(akyra, 17. 4. 2018 14:04)

No tak to nevím, počkám aks e to vyvyne a uvidím, co bude, ale čekám... jsem zvědavá:)
ti dva byli fakt jak malí :D

 

 



Archiv

Kalendář
<< duben >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30            


Statistiky

Online: 1
Celkem: 25468
Měsíc: 1084
Den: 21