Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola - upíři

31. 3. 2018

Herbert

 Vrátím se k otci do salónku a posadím se.

„Proč si ho ubytoval zrovna v tom pokoji?“ Otec pokrčí rameny.

„Tak narychlo je jediný uklizený.“ Přikývnu a vezmu si pohár krve, který mi otec přistrčil. Napiju se a mlčky si otce prohlížím. Vzhlédne ke mně od papírů a přistrčí mi doklady toho človíčka.

„Vrať mu je. Nesmí přijít na to, že si mu je vzal.“ Kývnu a strčím si je do kapsy.

„Proč si souhlasil s tím, že ho ubytuješ? Mohl si ho vyhodit.“ Nakloním hlavu na stranu. Pousměje se.

„Protože se ti očividně líbí.“ Pozvednu obočí.

„Líbili se mi i jiní a tys je zabil.“ Připomenu mu.

„To přiznávám. Měl jsem volit mezi tvým a jejich životem. Logicky jsem si vybral ten tvůj, synu.“ Odtuší. Povzdechnu si a dopiju pohár.

„Koukol mi zase odporoval, otče. Proč ho tu trpíš?“ Podívá se na mě rudýma očima.

„Proč? Zapomínáš, že jsem ho vychoval. Nikdy ti neodporuje, jen ty mu nerozumíš.“ Vysvětlí mi jako malému děcku. Zašklebím se na něj.

„Díky, to jsem potřeboval vědět, otče.“ Zavrčím. Zasměje se.

„A co ty? Pořád ti nadbíhá Aaron?“ Rýpnu si do něj. Tentokrát se na mě zašklebí otec. Aaron je totiž východní vládce upírů a uchází se o mého otce Hraběte von Kronocka. Jenže otec ho nechce. Tvrdí, že není na muže. Upřímně, moc tomu nevěřím. Na ženy se poslední tři století ani nepodívá. To je doba, po kterou se o něj uchází Aaron. Uculím se.

„Co se tak šklebíš?“ Poctí mě zdrcujícím pohledem.

„Za dva dny je tady.“ Přizná. 

„Jestli zjistí, že tu máme člověka, bude zle.“ Upozorním ho.

„Vím, vůbec mi to nevadí.“ Uculí se na mě. Aha, takže truc vládci. Postavím pohár na stůl.

„Otče, už několikrát jsem ti říkal, abys mě vynechal z toho tvého trucování.“ Zamračím se na něj. Zavrčí na mě.

„O žádném trucování nevím. Mám ještě práci.“ Odtuší a odejde. Povzdechnu si. Takhle to končí skoro vždycky. Většinou tedy jen práskne dveřmi. Aaron je prostě jeho slabina. Zašklebím se a jdu se proběhnout. V lese zapomenu na celý svět. Teď existuji jen já a ta rychlost. Sem tam zahlédnu nějaké zvíře, ale jakmile mě ucítí, zase zmizí. Do hradu se vrátím až těsně nad ránem. Rychle vrátím Alexovi jeho doklady a jdu do krypty. Otec tam už je. Zrovna vlézá do své rakve.

„Herberte, měl bych se ti omluvit.“ Načne.

„To nic, otče. Už jsem si zvykl, že prskáš, jen když jde o Aarona. Miluješ ho, že?“ Zhluboka se nadechne a vydechne.

„Já nevím a v tom to je. Nevím, co cítím a on na mě dost tlačí.“ Posmutněle se na mě podívá.

„Zkusím s ním promluvit.“ Slíbím mu. Usměje se na mě.

„Děkuji, dobré ráno.“ Přikývnu.

„Tobě taky, otče.“ Pousměju se a zalezu si do své rakve. Slunce mě zastihne již pevně zavřeného v rakvi.

Alex

Probudím se docela brzy a přemýšlím, co mě probudilo. Je dokonalé ticho. Povzdechnu si, vylezu z postele, obléknu se a umyji. Potom roztáhnu těžké závěsy a pustím do pokoje sluneční paprsky. Otevřu okno, abych vyvětral. Jde to dost ztěžka, jakoby tu nikdo celá léta okno neotevíral, ale podaří se mi to. Potom si jdu projít hrad. Je fakt obrovský. Jsem už ve čtvrtém poschodí a ani jedny dveře nejdou otevřít. Přitom jsou chodby lemované obrovským množstvím dveří. Jsou to snad prázdné komnaty? Nebo ukrývají tajemství, které nemám vědět? Pokrčím rameny a vrátím se do přízemí. Mám už totiž hlad a s plným žaludkem se záhady řeší přeci jen o něco lépe.

Dojdu do kuchyně, kde se už ochomýtá ten hrbáč. Otočí se ke mně a zamračí se.

„Mám hlad.“ Přiznám. Bručivě mi oznámí, že mi snídani donese do salónku. Ještě se zeptám na cestu a vydám se tam. Doufám, že se mnou budou jíst ti dva. Společností bych nepohrdl. Jen jsem z nich dost nervózní. Spíš tedy z Herberta. Jestli to třeba nebude tím, že se mi líbí. Ušklíbnu se a vejdu do salónku. Nikdo tam není. Na stole mě čeká nějaký dopis. Opatrně ho otevřu a přelétnu pohledem.

Milý hoste,

bohužel se s Herbertem musíme omluvit. Již jsme odjeli za povinnostmi a přijedeme až k večeru. Náš sluha Koukol ti bude k službám.

                                                                                   S pozdravem

                                                                             Hrabě von Kronnock

Povzdechnu si a zase dopis složím. Takže jsem tu celý den sám s tím hrbáčem. To je fakt skvělý. Z myšlenek mě vytrhne zvuk otevíraných dveří. Založím dopis do kapsy a posadím se. Do salónku vejde sluha a na stůl mi dá snídani. Poděkuju mu a pustím se do jídla.

„Dá se tady v salónku napojit laptop?“ Zmateně se na mě podívá.

„Je tady zásuvka na elektřinu?“ Zeptám se jinak. To už přikývne a ukáže do rohu.

„Díky, donesu si sem laptop.“ Usměju se na něj. Pokrčí ramenem a odejde. Dojím a donesu si laptop z pokoje. Trvá mi to tak deset minut, ale přesto se hrbáčovi podaří sklidit nádobí po snídani a zmizet. Ani nevím, jak to vlastně dělá. Zapojím si notebook a pustím se do psaní. Zapomenu na celý svět a kdyby mě na oběd a svačinu nevyrušil hrbáč, ani bych nejedl. To, že přišel večer, se dozvím až ve chvíli, kdy mě opět vyruší hrbáč a zapne mi tu světla. Poděkuju mu.

„Setkám se ještě dneska s Hrabětem a jeho synem?“ Zeptám se ho. Přikývne a odejde. To jsem se toho dozvěděl. Povzdechnu si, uložím soubor, odložím laptop, vstanu a protáhnu se. Už to chci zabalit a jít do svého pokoje, když se otevřou dveře a vejde Hrabě a jeho syn. Pozdravím je.

„Dobrý večer.“ Usměje se na mě Herbert.

„Jak jste se celý den měl, Alexi? Nenudil jste se?“ Ozve se Hrabě. Posadím se s nimi.

„Ne, psal jsem. Jsem totiž spisovatel.“ Přiznám.

„Tak to jo. A co píšete, jestli to není tajné?“ Zeptá se mě Herbert a doslova mě rentgenuje pohledem svých hnědočervených očí.

„No…..píšu sérii o upírech.“ Přiznám.

„O upírech? Proč zrovna o upírech?“ Zvědavě se mě zeptá Herbert.

„Mám upíry rád. Baví mě o nich psát.“ Usměju se na něj. Vrátí mi úsměv.

„A jaký jste měli vy den?“ Otočím list.

„Měli jsme dobrý den.“ Odpoví za oba Hrabě.

„To jste v tak velkém hradě jen vy tři?“ Zeptám se na to, co mě zajímá. Hrabě se podívá na Herberta.

„Ano, občas přijede partner mého otce. Proto je většina pokojů zamčená.“ Přizná.

„Aha.“ Přikývnu, i když jim to moc nevěřím. Sbalím si noťásek.

„Už si půjdu lehnout, omluvte mě, prosím. Dobrou noc.“ Usměju se na ně.

„Dobrou noc.“ Odpoví mi oba a já odejdu do svého pokoje.

Herbert

Počkám, až odejde, a podívám se na otce. Vrátí mi stejný pohled.

„Co chceš dělat, tati?“ Pokrčí rameny.

„Pomalu ho otoč k nám.“ Odtuší. Usměju se, až vykouknou mé špičáky a oči mi zrudnou. Dnes v noci ochutnám jeho krev. Zavrním jako obrovská kočka a odejdu popohnat Koukola se snídaní. Dneska se mimořádně courá. Bručivě se mi omluví a spěchá do salónku s naší snídaní. Použiji upíří rychlost a jsem tam dřív než on. Usadím se k otci a mlčky čekám. Koukol dorazí do pěti minut. Má štěstí, jinak bych ho asi zabil. Převezmu si pohár krve a s rozkoší se jí napiji. Miluju tu chuť. Dopiju pohár a postavím ho Koukolovi na vozík. Pak se znovu usadím do křesla a čekám na otce. Ten si ho vychutnává podstatně déle než já. Požitkář. Konečně dopije a Koukol odejde.

„Co Aaron?“ Otec si povzdechne.

„Dorazí už zítra.“ Ušklíbne se.

„Nezávidím ti.“ Přiznám mu. Znovu se na mě zašklebí a já se zasměju.

„Už je dost pozdě, bude už spát.“ Vstanu. Otec přikývne a tak se vydám k Alexovi do pokoje. Potichu otevřu dveře a podívám se k posteli, kde je zachumlaný človíček. Usměju se, potichu za sebou zavřu dveře a vydám se k posteli. Díky upířím schopnostem nevydám ani jeden zvuk. Cestou si sundám kabát, co mám na sobě, a přehodím ho přes opěradlo křesílka. Potichu se přehoupnu nad něj a lehce ho začnu líbat na krk. Zasténá. Usměju se a lehoučce ho kousnu, abych ochutnal jeho krev. Jen zavrním, jak ji má sladkou, a musím se dost přemáhat, abych přestal a nevysál ho úplně. Potom odejdu k sobě do pokoje a jdu si dát studenou sprchu, abych se zbavil toho vzrušení. Po zbytek noci se nemůžu na nic soustředit a jen vzpomínám na chuť jeho krve a to vzrušení, které mě probudilo z té letargie, která se mě držela celý dvě století od posledního vztahu s mužem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hmm

(akyra, 31. 3. 2018 12:18)

Takže Herbíček rád kouše do krčku? ovšem zajímavé by bylo, kdyby byl s vlkodlačí krví*já nic jen si tak plácám*
:D moc pěkné, jsem zvědavá co bude za kvítko ten Arow :D

Re: hmm

(Lafix, 31. 3. 2018 12:42)

Aaron, zlato :D neboj se, však se moc dlouho kousat nenechá :D

 

 



Archiv

Kalendář
<< srpen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31    


Statistiky

Online: 5
Celkem: 29923
Měsíc: 1264
Den: 69