Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola - seznámení

24. 3. 2018

Alex

Vejdu dovnitř a zvědavě se rozhlédnu kolem sebe. Jsem v obrovské vstupní hale, ze které vedou tři chodby v přízemí a pak dvojité schodiště do patra. Jsem si jist, že těch pater bude podstatně víc a bude tu i nějaké sklepení. Pousměju se, vyberu si jednu chodbu a zvědavě se po ní vydám. Je temná a tmavá a po celé její délce je lemovaná obrazy zřejmě celé rodiny šlechticů, co tu bydleli. Zvědavě si je prohlížím, až narazím na obraz krásného blonďáka. Dlouhé vlasy má svázané v zátylku zřejmě nějakou sponou. To se tenkrát nosilo. Zvláštní oči v kombinaci barev červené a hnědé mě doslova přibijí k podlaze, i když jsou jen namalované a ty rty. Tak plné rty jsem u muže ještě neviděl. Ten chlap je doslova kopie mé postavy upíra Misara. Má postava má jen drobnou odchylku. Má rudé oči místo hnědočervených. Navíc v těch rudých zřejmě kožených kalhot a vestičky s kabátem vypadá sexy. Hlavně to vypadá sexy na té jeho vypracované postavě. Tiše zakňučím a pohled přesunu na štítek. Stojí tam Herbert von Kronock a letopočet 1650. Zajímavé jméno i na tuhle dobu. Pousměju se a přesunu se na vedlejší obraz. Stojí tam stejně vysoký muž jako Herbert, jen jeho vlasy jsou černé. Stejně tak jeho oči. Tak hlubokou tmavou hnědou jsem ještě neviděl. Stejně jako Herbert, je oblečen do kůže, ale tentokrát černé. I jemu to hrozně sekne. Zavrním. Už vím, s kým spáruji Misara. Usměju se a pohledem přejedu štítek pod obrazem. Hrabě von Kronock, jen letopočet se liší. Takže Herbert je nejspíš jeho syn. Jsou si dost podobní.

Z úvah nad obrazy mě vyruší nějaký hluk v hale. Trhnu sebou a zvědavě a potichu se tam jdu podívat. Skryju se do stínu, takže nejsem vidět. V hale stojí nějaký hrbáč a zmateně se dívá na otevřené dveře. Potom pokrčí ramenem, zavře je a vydá se jinou chodbou. Potichu se vydám za ním. Dovede mě dlouhou tmavou chodbou do kuchyně. Zvědavě se rozhlédnu. Bohužel je všechno zaprášené a zřejmě nepoužívané, kromě několika kusů nádobí. Hlavně je tam hrozný nepořádek. Hrbáč se brblavě pustí do vaření a jen z toho, co vidím, co tam dává, je mi špatně. Potichu raději zase vycouvám a vydám se chodbou zpátky. Zrovna procházím kolem nějakého brnění, když zakopnu a spadnu na něj. Takový randál jsem snad ještě neslyšel. Potichu zaúpím, rychle se vyhoupnu na nohy a zdrhám. Za sebou slyším sípavý dech toho hrbáče. Dostanu se do vstupní haly a na chvíli se zastavím. Což bohužel byla osudová chyba. Hrbáč mě dohoní a povalí mě na zem. Zaúpím, když si narazím bok, a snažím se ho ze sebe shodit. Sice se nechá shodit, ale pak mě znovu zalehne a sváže provazem jako housenku. Nemůžu se ani hnout! Hrbáče to nijak nezajímá, jen mě odtáhne do nějaké místnosti a nechá mě tam.

Už je to několik hodin, co takhle ležím. Všechno mě bolí a mám hlad a bůh ví, kde zůstal můj batoh. Najednou se ozvou kroky. Úplně strnu a našpicluju uši. „Koukole!“ Ozve se vztekle.

„Jak to, že si ještě nenaservíroval snídani!“ Vrazí zřejmě dotyčný do kuchyně. Ozvou se bručivé a mumlavé zvuky.

„Nezajímají mě tvé výmluvy! Hned je hned!“ Zavrčí ten dotyčný a vydá se zpět. Za ním se ozvou šouravé kroky toho hrbáče a něco se snaží říct tomu muži. Po chvíli se otevřou dveře a mě ozáří světlo z lampy. Ke mně se vydá nějaký muž a sehne se. Opatrně mě postaví a zbaví pout.

„Kdo jsi a co tu hledáš?!“ Zavrčí mi do obličeje a já zamrkám a zůstanu na něj koukat. To je ten muž z obrazu!

Herbert

Jakmile poznám toho cizince, na chvíli strnu, ale tak, že si toho lidské oko ani nevšimne.

„Odpovíš mi konečně?“ Zavrčím podrážděně. Dneska jsem ještě nejedl. „Omlouvám se, myslel jsem, že je to tu opuštěné.“ Přizná mi ten človíček. Prohlédnu si ho. Vypadá docela dost pomačkaně. Bůh ví, jak dlouho tu musel takhle ležet.

„Koukole, připrav mu komnaty pro hosty a nějaké jídlo!“ Ten mi začne něco mumlavě říkat. Ale neposlouchám ho.

„Řekl jsem hned!“ Osopím se na něj. Ukloní se a odbelhá se.

„Jak se jmenuješ?“ Vděčně se na mě podívá.

„Jsem Alex Birn.“ Představí se.

„Herbert von Kronock.“ Také se mu představím.

„Pojď za mnou.“ Vyjdu z místnosti a vydám se jinou chodbou za otcem do salónku.

„Kam mě vedeš?“ Ozve se po chvíli.

„Za otcem.“ Odtuším.

„Kolik tu žije lidí?“ Protočím oči. Ty jeho otázky snad nikdy nedojdou. No jo, už jsem zapomněl, jak jsou lidé zvědaví.

„Tři.“ Zalžu. Člověkem je pouze Koukol, ale to vědět nesmí. Vejdu do salónku.

„Otče, Koukol zajal tohoto muže a nechal ho v hrozných podmínkách, svázaného a bez vody.“ Zavrčím. Kývne.

„Vím, Koukol tu již byl mě informovat.“ Odtuší.

„Dal jsem ho ubytovat do západního křídla. Víš, který pokoj. Odveď ho tam, ať si odpočine a zítra ráno se s ním seznámíme.“ Rozkáže mi a nijak si nás již nevšímá. Jen kývnu na toho člověka, otočím se čelem vzad a vyjdu ze salónku. Človíček mě následuje.

„Můžu se na něco zeptat?“ Jen protočím oči.

„Ano.“

„Ty obrazy dole. Jste tam namalovaný Vy a Váš otec.“

„Ano, nechal nás namalovat před pěti lety.“ Zalžu. Zmateně se na mě podívá.

„Na tom obrazu byl letopočet 1650.“ Podívám se na něj.

„Máš snad pocit, že by člověk mohl tak dlouho žít?“

„No ne.“ Přizná.

„Tak vidíš, ten letopočet je kamufláž, aby se to tam hodilo.“ Odtuším a dovedu ho do jeho pokojů. Otevřu mu dveře, aby tam mohl vejít.

Alex

Vejdu do pokoje a zůstanu stát na prahu. Je obrovský. Taková ta zámecká komnata, kde by chtěl určitě bydlet každý. Ohromná postel s nebesy, koberec s dlouhým vlasem a celé to je laděné do světle krémové s kombinací černé. Vypadá to fantasticky.

„To je nádhera.“ Okouzleně.

„Jsem rád, že se líbí. Ten batoh by tu již měl být. Za chvíli Vám sluha donese jídlo, dobrou noc.“ Ozve se Herbert a za sebou zavře dveře. Nechám ho a na křesílku, které tu je, najdu svůj batoh. Prohledám ho, ale nic v něm nechybí, kromě dokladů. Zarazím se. Kam jsem je jen mohl dát? Třeba je najdu později. Neřeším to, vybalím si nějaké věci a jdu se okoupat do koupelny, která je součástí pokojů. Napustím si plnou vanu a vlezu si do ní. S rozkoší se v ní máčím snad hodinu, než vylezu, obléknu se a vrátím se do pokoje. Z batohu si vytáhnu svůj laptop, najdu zástrčku na kabel, zapojím si ho a pustím. Naběhne dost rychle. Nastavím si satelitní internet a brouzdám po něm. Hledám jakékoliv informace o rodu von Kronocků. Ponořím se do toho, že přeslechnu i klepání. Probere mě až zvuk otevíraných dveří. Zavřu laptop a podívám se ke dveřím. Dovnitř vejde ten sluha, co mě tak svázal, a za sebou táhne vozík s jídlem. Vylezu z postele a postavím se. Bručivě se mi omluví a postaví jídlo na stůl. Kývnu, že jeho omluvu přijímám, a poděkuju mu. Ukloní se a odejde. Počkám, až se za ním zaklapnou dveře a obhlédnu jídlo, co mi přinesl. Vonní to krásně, snad mi z toho nebude špatně, když jsem viděl, v jakých podmínkách to připravuje. Najím se a pak si zalezu zpátky do postele. Opět otevřu laptop a pustím se do hledání.

Po hodině to vzdám. Není tam vůbec nic. Jen nějaká stránka s odkazem na upíry v sedmnáctém století a ta se mi zase nezdá důvěryhodná. Vypnu prohlížeč a najedu si na word. Chvíli se dívám na kurzor, než se mé prsty rozeběhnou po klávesnici. Upír Misar se pouští do nového dobrodružství a tentokrát z toho vyjde i s přítelem. Dokonale popíšu otce Herberta a jen doufám, že se pletu v jeho povaze. V mé knize to bude tak trochu hajzlík, kterého Misar zkrotí. Doufám, že ve skutečnosti takový není. Prsty mi jen létají po klávesnici a potom, co dopíšu pár stránek, si to po sobě přečtu. Párkrát něco opravím, než to uložím. Pro spisovatele je důležité kontrolovat si, co napíše. Zavřu to, vypnu laptop, dám ho stranou a zachumlám se do té skvělé postele, kde po chvíli usnu i s plným žaludkem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hmmm

(akyra, 24. 3. 2018 16:03)

tak tohle začíná vypadat zajímavě, takže čekám na dalí kapitolku :) moc pěkné zlati :)

 

 



Archiv

Kalendář
<< srpen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
    1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31    


Statistiky

Online: 5
Celkem: 29923
Měsíc: 1264
Den: 69