Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


7. kapitola

Zein se vyřítí z pracovny a rovnou zamíří ven. Před dveřmi ho však zastaví Kai.

„Stalo se něco?“ nahne hlavu na stranu a prohlíží si Zeina.

„Jistě, že se stalo.“ Zavrčí v odpověď a chystá se ho obejít. Kai ho však zastaví.

„Promluvme si.“ Kývne k obýváku a pustí mu ruku. Zein přikývne a zamíří tam. Posadí se na pohovku a čeká. Kai přijde o chvíli později a postaví před něj sklenici s krví.

„Tak povídejte.“ Pobídne Zeina. Ten se napije a chvíli se dívá do sklenice.

„Jak si vůbec může myslet, že mě někdo poslal? Už dlouho ho sleduji. Ten chlap, se kterým byl, byl hroznej parchant. Nemiloval ho, a přesto od něho odháněl všechny, co o něj projevili zájem. To ho bavilo se dívat na to, jak trpí? Ani jednou, co s ním byl, se neusmál. V očích měl směsici bolesti a utrpení. Jsem rád, že je ten chlap pryč. Co není s ním, je jinačí. Pomalu se začíná uzdravovat. Ale proč si sakra musí myslet, že mě někdo poslal? Proč mi nevěří? Vím, že se známe jen krátce, ale nikdy bych neudělal nic, s čím by nesouhlasil.“ Ke konci ztiší hlas a smutně si povzdechne. Kai se posadí vedle něho a položí mu ruku na rameno.

„Víte, on žije minulostí, protože má pocit, že všechno dobré ho potkalo tam. Vztah s jeho stvořitelem se začal zhoršovat až po tom, co se proměnil.“

„Proč?“ vzhlédne Zein ke Kaiovi. Ten pokrčí rameny.

„Nějaký spor kvůli druhu krve.“ Zein přikývne a dopije krev.

„Co mám dělat?“ zašeptá nešťastně.

„Jít za ním, obejmout ho a říct mu, jak moc ho milujete?“ pozvedne obočí Kai. Zein znovu přikývne, postaví skleničku na stůl a odejde. Kai se postaví a vezme do ruky prázdnou skleničku s úmyslem ji odnést do kuchyně, když ho zezadu obejmou čísi ruce. Usměje se a otočí se.

„Nemáš náhodou tak už dávno spát, Akeno?“

„Hm…měl bych.“ Uchichtne se Akeno.

„Tak co tu děláš, cvrčku?“

„Ále, já si tu jen tak poslouchám, co tu je za rozruch.“ Kai jen protočí oči.

„A spát, nebo zítra budeš usínat při hodině.“ Snaží se vypadat přísně. Akeno se usměje, dá mu pusu na tvář a odhopká do pokoje. Kai se za ním s úsměvem dívá. Ani neví, kdy se všechno obrátilo. Nejdříve byl ostýchavý a tak nějak vystrašený. A teď? Teď se usmívá a laškuje s ním. Doufá, že už si na tu myšlenku, že se s ním ožení, zvykl. Obrátí se ke dveřím vedoucím do kuchyně a odnese skleničku. Umyje nádobí, a pak si jde teprve lehnout. Cestou ještě zkontroluje Akena. Ten už leží ve své posteli.

„Dobrou noc.“ Usměje se Kai. Přejde k jeho posteli a dá mu pusu na čelo.

„Dobrou noc.“ Nádherně zrůžoví Akeno a usměje se na něj. Kai ho lehce pohladí po tváři a s úsměvem mu zhasne lampičku. Tiše za sebou zavře dveře a odejde do své postele.

 

Choulím se v rohu místnosti a pláču. Přeslechnu i otevírání dveří. Proto poplašeně nadskočím, když mě někdo obejme.

„Šššš.“ Zašeptá Zein a přitáhne si mě do náruče. Vzlyknu a obejmu ho. Hlavu si položím na jeho hruď. Jemně mě začne hladit po vlasech a brouká mi do ucha.

„Proč?“ zašeptám. Trochu nechápavě pozvedne obočí.

„Co proč?“

„Proč ses vrátil, když jsem tě vyhodil?“ vysvětlím. Pousměje se.

„Zastavil mě tvůj majordomus a vysvětlil mi, jak se věci mají.“ Pohladí mě po tváři. Vzhlédnu k němu a nakrčím obočí.

„Nikdo mě neposlal, Sorene. Už dlouho jsem tě sledoval, ale vzhledem k tomu, že u tebe byl ten hajzl, jsem se držel dál.“ Pousměje se a jemně mě políbí.

„Měl bys mu odpustit.“ Zašeptá.

„Komu? Kainovi?“ zamračím se. Přikývne.

„Miloval jsem ho. Stále to bolí.“ Znovu si opřu hlavu o jeho hruď. Zein si povzdechne.

„V tom je ten problém. On tě nikdy nemiloval. Využíval tě. Kdyby mu na tobě aspoň trochu záleželo, nechal by tě, aby sis našel někoho jiného. Neodháněl by od tebe jiné.“ Jeho slova do mě vrážejí další a další kůly. Prudce ho od sebe odstrčím.

„Proč to říkáš?“ vzlyknu.

„Protože je to pravda. Kdyby to tak nebylo, tak se ti ukážu už dřív.“ Pohladí mě po tváři a setře krvavou slzu.

„Navíc, ten dopis nemohl psát on.“ Popotáhnu a nakloním hlavu na stranu.

„Proč ne?“ Zein vezme do ruky dopis a začne si ho pročítat. Po chvíli ke mně vzhlédne a ukáže na jeden řádek.

„Tu v sídle tvého stvořitele. Myslel jsem, že tě ušetří pohledu na mou smrt. Mýlil jsem se a on mě zabil před tebou. Musela to být nepředstavitelná bolest, vidět umírat muže, kterého jsi miloval.“ Ocituje.

„Tohle přece před svou smrtí vědět nemohl.“ Zadívá se na mě. Má pravdu. Uvědomím si.

„Ale kdo to pak psal?“ špitnu.

„To nevím. Ale možná nám to objasní ten druhý dopis.“ Kývne hlavou k parapetu, na kterém pořád leží dopis, který přinesl Kai. Skousnu si ret a zadívám se na něj.

„Já…nevím, jestli mám odvahu ho číst.“ Zašeptám. Zein pustí papír a přesune se ke mně. Obejme mě a tiskne k sobě. Také ho znovu obejmu a opřu se o něj. V téhle chvíli jsem vděčný Kaiovi, že ho zastavil a vysvětlil mu to. Měl pravdu, potřebuji někoho takového jako je Zein. Pomůže mi zapomenout na toho zmetka a začít normálně žít.

„Přečteš si ho?“ pohladí mě po vlasech.

„Tak jo.“ Kývnu. Pousměje se a donese mi ho. Skousnu si ret a začnu ho pomalu otevírat. Bojím se, co v něm je. Po chvíli mi ho však Zein vezme z roztřesených rukou a otevře ho sám. Podá mi list složeného papíru a obejme mě. Přitisknu se k němu a s malou dušičkou v těle rozevřu papír. Ihned poznám Kainovo písmo. Znovu si skousnu ret a začtu se.

 

Drahý Sorene,

 

pokud tohle opravdu čteš, tak tě můj posel našel. Sorene, zapřísahám tě, nečti nic, co nese rukopis toho bídáka! Ve skutečnosti to není od něj a jen by ti to ublížilo. Vím, že jsem nebyl zrovna vzorný stvořitel a mám své chyby, ale přesto všechno tě mám rád, synu, a nechci, aby se ti něco stalo. Přiznávám, že jsem náš spor začal já. Chtěl bych se ti za to omluvit. I když jen touhle formou, protože vím, že mě nechceš vidět. Já….chtěl jsem tě ochránit za každou cenu, ale selhal jsem. Tak žalostně moc. Bolelo mě, když jsi tomu musel přihlížet. Nechtěl jsem ti ublížit, synu, ale také jsem nechtěl, abys zůstal v jeho područí. Teď máš šanci na lepší život a já doufám, že mi časem odpustíš a vše se srovná. I když v to moc nevěřím. Víš, stvořil jsem ještě několik upírů, ale ty jsi jediný, kdo se po několika staletích nerozhodl pro smrt. Stále se snažíš žít a já jsem za to vděčný. Nedokázal bych už být zde na světě, kdyby i poslední střípek minulosti navždy odešel. I když to nikdo neví, nikdy se mi nepodaří zemřít. Zkoušel jsem to mnohokrát, ale bezvýsledně. Lidé dokáží být krutí ve vzteku a kněží Anubise to potvrdili. Dodnes nechápu, za co mě vlastně prokleli. Možná to bylo tím, že jsem se zamiloval do prince.

Sorene, synu, svět, ve kterém přežíváme, nás nutí se přizpůsobovat, aby nás nezačali lovit. I když nás vlastně loví i bez důvodu. Doslechl jsem se, že sis přivlastnil syna jednoho z nejlepších lovců. Doufám, že se o něj náležitě postaráš. Jen tě zapřísahám. Nenech se chytit a zabít. I když se specializují na vlkodlaky, dokáží se přizpůsobit tomu, co loví. Doufám, že se ještě někdy setkáme, synku. A jen tak pro zajímavost, vím, žes mi vzal několik sudů té nejlepší královské krve! Víš, jak dlouho jsem ji sháněl?! Takhle mě obrat o tu nejlepší delikatesu, ale alespoň vím, že jsi něco ode mě odkoukal.

 

Kain

 

 Polknu a otřu si slzy, které mi začaly téct uprostřed dopisu. Moc to nepomohlo. Stále se totiž valí další a další. Zein si mě obrátí k sobě a palci mi je začne utírat. Tím je jen rozetře po mých tvářích. Opřu se o něj a obejmu ho.

 

„Tak vidíš, sluníčko. Nebylo to tak hrozné, a kdybys otevřel tenhle první, nemusel tě tamten tak ranit.“ Políbí mě do vlasů. Přikývnu a popotáhnu. Zein se pousměje a políbí mě na spánek.

„Máš hlad?“ přikývnu a podívám se na něj.

„A ty?“ Zein se lehce usměje a zavrtí hlavou.

„Už jsem jedl.“ Znovu přikývnu a zvednu se. Pomůže mi na nohy a obejme mě kolem pasu. Nechám ho a jdu pomalu do sklepení pro krev. Jde vedle mě a rozhlíží se kolem sebe.

„Odpustíš svému stvořiteli?“ nakousne po chvíli příjemného ticha.

„Já nevím.“ Povzdechnu si.

„Vím, že jsme si ublížili navzájem, ale to poslední byla rána pod pás. Prosil jsem ho, ať to nedělá.“ Zašeptám a musím se silně kousnout do rtu, abych se znovu nerozplakal. Zein si povzdechne.

„Upřímně, Sorene, kdyby to neudělal tvůj stvořitel, tak bych ho zabil sám.“ Trhnu sebou a podívám se na něj. Pohladí mě po tváři a prstem přejede po rtech.

„Všiml jsem si, že co jsi byl s ním, ses ani jednou neusmál. Pořád jsi měl takový utrápený výraz.“ Zašeptá a jemně mě políbí na rty.

„Já tě miluju, Sorene. Pokud ty nebudeš milovat mě, odejdu a nechám tě žít. To měl udělat on. Odejít a nechat tě být. Ale byl příliš sobecký, než aby si přiznal, že ti jen ubližuje.“ Povzdechne si. Přikývnu a vejdu do sklepní místnosti, kde uchováváme krev. Naleji si do připravené sklenky a na ex ji vypiji. Zein se na mě usměje a odvede mě zpět do mého pokoje.

„Půjdeme si lehnout, srdíčko.“  Skousnu si ret a podívám se na něj.

„Ty tu zůstaneš?“ špitnu.

„Jistě, přece tě tu nenechám samotného.“ Usměje se na mě.

„Neboj se, nic si nedovolím.“ Pohladí mě po tváři. Přikývnu a dojdu se osprchovat. Zein se osprchuje po mně. Zalezeme si do rakve a on mě vezme do náruče. Nechám ho. Cítím se podivně v bezpečí a milovaný. Zavřu unavené oči a nechám se unášet spánkem mrtvých. Ani necítím polibek na dobrý den.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář