Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. kapitola

Probudím se v jeho náruči a jen si povzdechnu. Už ani nemám sílu ho odehnat. Nechápu to. Zřejmě potřebuji někoho, kdo se o mě postará. Tiše si povzdechnu. Ano, to je ono. Potřebuji někoho, abych nebyl tak sám. A on je neodbytný až hrůza. Opatrně se natáhnu, abych ho neprobudil, a pohladím ho jemně konečky prstů po tváři. Vypadá krásně, když spí. Nic ho netíží. Pousměji se a opatrně vylezu z rakve. Nechám ho spát a otevřu dveře do ložnice. Ve skříni vyhrabu nějaké čisté oblečení a zajdu do koupelny. Svléknu se a pustím si sprchu. Začnu se mýt, a přitom začnu přemýšlet o upírovi v mé rakvi. Začnu si ho představovat nahého, a přitom se vzruším. Povzdechnu si a začnu se zbavovat svého problému. Ani si nevšimnu, když se otevřou dveře a vejde onen upír. Všimnu si ho, až když mě jednou rukou obejme a políbí mě na krk. Leknu se ho a otočím k němu hlavu. Usměje se na mě a odstrčí mi ruku z mého penisu. Ukradne mi ústa, a přitom začne zpracovávat mou erekci. Zasténám mu do úst a nechám se opečovávat. Sténám do polibku, dokud mě nedovede na vrchol. Odtáhne se od mých úst a pohladí mě po břiše.

„Umyjeme se a půjdeme ven. Už mám hlad.“ Zavrní mi do ucha a začne mě mydlit. Zamračím se na něj, ale nechám ho. Počkám, až mě namydlí a opláchnu se. O něj se nestarám. Stále se totiž nevyznám sám v sobě. Na jednu stranu chci, aby tu zůstal a byl tu pro mě. Ale zároveň chci, aby odešel. Tiše si povzdechnu, otřu se a obléknu. Po chvíli vyjde i on ze sprchy a také se oblékne.

„Chtěl bych se tě na něco zeptat.“ Začne ve chvíli, kdy odcházím z koupelny. Zastavím se ve dveřích a čekám.

„Chtěl bych vědět, kdo je Larus. Pořád jsi mi to neřekl.“ Zašeptá napjatě.

„Můj bývalý milenec.“ Zavrčím a zmizím do jídelny. Cítím, že mě následuje. V jídelně se posadím za svou sklenku krve a nevnímám Kaiův zmatený pohled.

„Pane?“ vzhlédnu k němu, co chce.

„Mám mu také nalít?“ hodí hlavou směrem k upírovi. Jen kývnu a dál se dívám do krve. Po chvíli ji vypiji a zvednu se.

„Jmenuju se Zein. Hádám správně, když řeknu, žes mě minule ignoroval, že?“ odfrknu si a hodím po něm zhnuseným pohledem.

„A kdo by se mi divil.“ Zavrčím. Trochu si povzdechne.

„To pořád musíme být u tohohle tónu?“ zadívá se na mě.

„Jo, musíme.“ Odseknu a odejdu do kanceláře. Včera jsem toho moc neudělal. Posadím se za stůl a dívám se na rozházené papíry. Začnu je znovu třídit na hromádky a rovnou vyřizovat. Najednou narazím na něco, co rozhodně vyúčtování nebo žádost není. Je to bílá obálka nadepsaná mým jménem. Nic víc tam není. Zamračím se. I z toho jednoho slova poznám, kdo to psal. Larus. Rozbuší se mi mé mrtvé srdce a zrychlí se mi dech. Napjatě polknu a najednou nevím, co mám dělat. Mám to otevřít nebo ne? Co když to jsou jen nějaké jeho výmluvy? Vím, že mě nemiloval a jen mě využíval, tak proč mi napsal dopis? Je možné, že věděl, že jít za Kainem znamená pro něj smrt? Co když chtěl zemřít? Napadne mě a já vstanu. Přejdu k oknu a zadívám se na nebe. V ruce drtím obálku s dopisem a bojím se to otevřít. Skousnu si ret a dívám se na obálku. Mám strach ji otevřít. Co když se ještě víc prohloubí rána, která zůstala v mém srdci po jeho smrti? Položím ji opatrně na parapet okna a zadívám se do dálky. Nechápu, proč se vůbec s tímhle obtěžoval. Bral mě jako svého poskoka. Přítěž, kterou musí tolerovat. Z oka mi vyklouzne krvavá slza a steče po líci. Nikdy jsem nepoznal, jaké to je, když vám někdo lásku opětuje. Sklopím hlavu a zadívám se na obálku. Co by se stalo, kdybych to spálil, aniž bych to otevřel? Nic, jen bych se nikdy už nedozvěděl, co mi chtěl před svou smrtí říct. Ne, nemůžu to spálit. Zavrtím hlavou a povzdechnu si. Co mám dělat? Bojím se ji otevřít a zároveň jsem hodně zvědavý, co v tom je. Natáhnu se po ní a už ji chci otevřít, když v tom se rozrazí dveře. Polekaně se otočím a tázavě se podívám na Zeina. Oddechne si a přejde ke mně. Obejme mě a přitiskne k sobě.

„Co si myslíš, že děláš?“ zavrčím a snažím se dostat z jeho náruče.

„Hledal jsem tě po všech čertech, zlatíčko.“ Zavrní a nevšímá si mých pokusů. Zamračím se na něj.

„Můžeš mě pustit? Mám práci.“ Prsknu jako navztekaný kocour.

„Nemůžu. Už nikdy tě nepustím.“ Zašeptá, dvěma prsty mi zvedne hlavu za bradu a začne mě líbat. Zaskočeně se nechám. Po chvíli se mu poddám a začnu mu je oplácet. Zavrní a víc si mě přitáhne k sobě. Obejmu ho kolem krku a zapomenu na celý svět. Vůbec nevím, co to dělám. Zastavte mě někdo!! Mé přání se vyplní po hodně dlouhé době, kdy někdo zaklepe na dveře. Zein se ode mě odtáhne a zamračeně se ohlédne.

„Který idiot.“ Zavrčí si pro sebe. Škodolibě se usměji a pozvu dotyčného dál.

„Pane.“ Vejde Kai a ukloní se.

„Co potřebuješ?“ pozvednu obočí.

„Tohle před chvílí přišlo.“ Natáhne ke mně ruku s obálkou. Stejnou jaká leží na parapetu okna. Vymaním se z náruče Zeina a vezmu si ji.

„Děkuju, můžeš jít.“ Kai přikývne a odejde. Otočím obálku a znovu najdu jen mé jméno. Skousnu si ret a vůbec nevím, co mám dělat.

„Od koho je?“ ozve se Zein a mě tak spolehlivě vyruší z přemýšlení. Pokrčím rameny.

„Nevím.“ Zašeptám. Položím ji na parapet k té první a dívám se na ně.

„Proč je neotevřeš?“ zeptá se po chvíli ticha Zein.

„Bojím se, co v nich je.“ Přiznám.

„Tím, že na ně jen budeš koukat, se to nedozvíš.“ Jemně mě napomene.

„Já vím.“ Kývnu a konečky prstů pohladím tu první. Otevřu ji a vytáhnu dopis. Zhluboka se nadechnu, abych si dodal odvahu, a začnu číst.

                                                                                                                                  

Drahý Sorene,

 

vůbec nevím, co ti mám napsat a jak, abych nerozjitřil staré rány. Nejdříve jsem chtěl dopis napsat Kainovi, ale pak jsem si to rozmyslel. Vím, že jít znovu za ním po tom, co jsem udělal, se rovná sebevraždě. Ale já už takhle dál žít nemůžu. Můj život byl delší než ten tvůj a nikdy jsem se nesmířil s tím, že už neuvidím východ nebo západ slunce. Ty jsi na tom lépe, protože tě stvořil on sám. Prosím, neber si to tak, že se tu lituju. Víš moc dobře, že to jsem nedělal nikdy. Byl jsi jediný, kdo mě miloval takového, jaký jsem byl. Nikdy ses ani slůvkem nezmínil, jak moc ti ubližuji. A věř, že já jsem to věděl. Věděl jsem, že čekáš na byť nepatrný náznak toho, že tě miluji. Já…. omlouvám se, ale byl jsi pro mě spíš přítel, kterému se mohu svěřit, i když jsem to skoro nikdy neudělal. Omlouvám se, že jsem ti ublížil. Nikdy jsem to neměl v úmyslu, ale stalo se. Tuším, ne vlastně vím, že dáváš mou smrt za vinu svému stvořiteli. Přál jsem si zemřít. To já ho vyprovokoval. Odpusť mu, prosím. Je to mé poslední přání, Sorene. Nikdy na tebe nezapomenu, příteli. Mysli na mě. Ne jako na muže, co ti zlomil srdce, ale na muže, co neměl mnoho důvodů žít dál. Vím, že budeš namítat, že ty jsi ten důvod. Prosím, odpusť, ale pro mě to tak nebylo. Vím, že tě má slova budou bolet, ale aspoň jednou ve svém životě chci být upřímný. Zasloužíš si někoho lepšího, příteli. Někoho, kdo tě bude nosit na rukou a milovat tě. Bylo ode mě sobecké si tě přivlastnit, a pak ti ukrást tvou lásku. Bude ode mě troufalé si přát, abys mi odpustil?

Spousta upírů si myslela, že jsem panovačný, sobecký a zlý parchant. Měli pravdu. Byl jsem takový. Až teď, když rekapituluji svůj život, si to uvědomuji. Nechci však, aby sis to myslel i ty. Vždy, když jsi potřeboval oporu, jsem tu pro tebe byl. Až na jednu výjimku. Tu v sídle tvého stvořitele. Myslel jsem, že tě ušetří pohledu na mou smrt. Mýlil jsem se a on mě zabil před tebou. Musela to být nepředstavitelná bolest, vidět umírat muže, kterého jsi miloval. Mrzí mě to, ani nevíš jak moc. Nikdy jsem tohle nechtěl, ale stalo se a teď s tím musíš žít. Odpusť mi to, Sorene. Mně i Kainovi.

 

Ať tvá bolest co nejdříve odpluje a ty najdeš muže, který tě bude milovat a kterého budeš milovat i ty.

 

Larus

 Ve chvíli, kdy jsem dočetl dopis, jsem ho upustil na zem a z očí se mi koulely slzy. Zein mě objal a přitáhl si mě k sobě, jak nejvíc mohl. Také jsem ho objal a plakal jsem do jeho košile. Vůbec mu nevadilo, že mu jí zamazávám krvavýma slzama. Jen mě jemně hladil po vlasech a tiskl mě k sobě. Nevadilo mi to, teď někoho potřebuji. Proč mi tohle napsal? Co tím chtěl docílit? Abych mě to ještě víc bolelo? To by mu bylo podobné. Nevěřím tomu, co psal. Tohle Kainovi nikdy neodpustím. On může mít, koho chce a já? Proč mě stále sráží na kolena? Určitě to psal on, aby mě srazil ještě níž, než už jsem. Nenávidím ho. Ještě víc se rozpláču a tisknu se k Zeinovi.

„Šššš.“ Zašeptá a políbí mě do vlasů. Prudce ho odstrčím a schoulím se v koutě do sebe.

„Kdo tě poslal? Kain?“ zadívám se na něj nešťastně. Zmateně se na mě podívá.

„Nikdo mě neposlal.“

„Poslal tě Kain, že jo? Tak mluv!“ zavrčím.

„Říkám ti, že mě nikdo neposlal.“ Zamračí se na mě.

„Lžeš. Musel tě někdo poslat. On zemře a ty se najednou objevíš. Nevěřím ti!“ zakřičím na něj.

„Fajn, tak když mi nevěříš, já můžu jít.“ Zavrčí a odejde. Znovu se rozvzlykám a stulím se v koutě do klubíčka.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář