Můj svět fantazie

Probudil jsem se tak, jak jsem byl zvyklý. Tedy ihned po západu slunce. Ležel jsem na něčem tvrdém a nepohodlném. Ještě se zavřenýma očima se zamračím a bouchnu do toho pěstí. Zaskučí to. Okamžitě oči otevřu a první, co spatřím, je temně rudá bradavka. Vyjeknu, otevřu rakev a posadím se. Chvíli se na něj koukám, aniž by mi došlo, co je špatně. Po chvíli mě to samozřejmě napadne. Je nahý! Jak si ten mameluk mohl dovolit se svléct? Zavrčím si pro sebe v duchu a vyletím z rakve jako neřízená střela. Tím ho probudím. Musím říct, že rozespalý vypadá k nakousnutí. Co to plácám za nesmysly? Zhrozím se. On není k nakousnutí! On je na ránu!

„Copak se stalo?“ zívne a protáhne se.

„Co se stalo? Okamžitě se oblékni a vypadni z mého domu!“ zaječím na něj. Zamrká na mě a prohlídne se.

„Vždyť mám sundanou jen košili.“ Znovu se zaměří na mě.

„Jistě a co to bude příště? Kalhoty? Nebo snad obojí?!“ vrčím ironicky.

„Ale miláčku, kdybych věděl, že jsi takový exhibicionista, tak se svléknu celý.“ Zavrní. Hodím po něm první předmět, který je v dosahu. Bohužel to je vzácná váza. Jediné plus na tom je, že je hodně těžká.

„A ven!“ zaječím na celý dům. Chvíli se na mě smutně kouká, ale pak se zvedne z rakve. Nejspíš ho k tomu donutily kroky. Po chvíli se ozve zaklepání na tajné dveře.

„Pane, mohu dál?“ ozve se majordomus. Ten úchyl se na mě podívá a pozvedne obočí v jasném nevěřícném gestu. Vycením na něho zuby.

„Můžeš.“ Dovolím majordomovi vejít.

„Neruším, pane?“ zarazí se na prahu a těká pohledem ze mě na toho úchyla a naopak.

„Vůbec ne, tenhle úchyl je právě na odchodu.“ Zavrčím. Majordomus se na něj podívá.

„Vyprovodím ho.“ Ujistí mě. Přikývnu a hrdě odejdu. Ve svém pokoji se převléknu a jdu se najíst do skladu.

            Zein si povzdechne a podívá se na toho člověka. Kai pozvedne obočí.

„Oblékněte se a já Vás doprovodím ven.“ Zein se sehne a zvedne z podlahy svou košili.

„Jak se k němu mám dostat blíž?“ zašeptá a navlékne si ji. Kai se na něj podívá.

„No, tím, že mu budete lézt do postele a nedávat možnost volby, si ho nezískáte.“ Zein se na něj smutně podívá.

„Když on by se mi jinak vyhýbal.“

„Dejte mu čas.“ Odtuší Kai a vyvede ho ven.

Trvá jen chvíli, než najdu svou oblíbenou krevní skupinu a na jeden zátah ji vypiji. Pak se vrátím nahoru. Už jen zahlédnu, jak majordomus zavírá dveře.

„Doufám, že je opravdu pryč.“ Zavrčím a posadím se v obýváku do křesla.

„To je.“ Kývne majordomus a posadí se ke mně.

„Kdepak máš Akena?“ Majordomus se zasněně usměje.

„Je ještě v knihovně, ale za chvíli půjde spát.“ Odpoví mi.

„Dělá pokroky?“

„Jo, docela velké.“ Kývne.

„To je dobře.“ Pousměji se a tiše se zadívám za něj.

„Proč ho odmítáte?“ zeptá se po chvíli ticha majordomus. Trochu sebou trhnu a pokrčím rameny.

„Chová se jako hulvát a myslí si, že se s ním hned vyspím nebo co.“ Zaprskám.

„Jestli chce jen sex, tak ať si jde do bordelu. Nejsem děvka.“ Majordomus se na mě chápavě pousměje a vstane.

„Už půjdu spát, pane. Budete pracovat?“ Přikývnu.

„Budu. Musím dohnat těch pár dní, co jsem tu nebyl. Dobrou noc.“

„Děkuji.“ Usměje se a odejde. Povzdechnu si, když osamím. Po chvíli nečinného zírání do blba vstanu a zamířím do pracovny. Nebojte se. Má činnost je zcela legální. Organizuji dovozy vín z celého světa. Samozřejmě, že těch nejlepších vín. Jsou sice drahá, ale boháči za ně platí dobře, a já mám dost peněz na slušný život. Tohle mě naučil Kain, můj stvořitel. Zatřesu hlavou, abych se zbavil vzpomínek na dobu dávno za mnou. Ty časy, kdy mě měl můj stvořitel rád a kdy nade mnou držel ochrannou ruku, jsou zřejmě už dávno pryč. Dokázal to tím, že zabil Laruse. Vím, že to byl parchant, ale já toho parchanta miloval. Zastavím se v půli kroku a zalapám po vzduchu. Miloval? Jak po čtyřech dnech od jeho smrti můžu použít minulý čas? Je možné, že měli všichni pravdu a já si to všechno jen namlouval? Zatřesu hlavou. Ne, teď nad tím dumat nemůžu. Musím jít pracovat. Znovu se rozejdu do své pracovny a tentokrát se snažím nad tím už nepřemýšlet. Vejdu do pracovny a povzdechnu si, když na stole spatřím spoustu hromádek papírů. Se sebezapřením se posadím za stůl a po chvíli civění na jeden z nich je začnu vyřizovat. Po chvíli zjistím, že jen zírám na jedno místo, než abych s nimi něco dělal. Dám hlavu do dlaní a povzdechnu si. Proč musí být všechno tak složité? Proč nemůže svět zůstat na chvíli stát? Co by se asi stalo, kdybych vstoupil do slunce? Mně vlastně nic. Jsem jeden z potomků prvního upíra a ten na nás přenesl svou imunitu vůči slunci. Ve dne bych vlastně spát nemusel, ale stojí mě to moc námahy na rozdíl od Kaina. Promnu si oči a na chvíli je zavřu. Ve vzpomínkách se vrátím do doby, kdy jsem poprvé odešel z Kainova domu.

Bylo léto. Dny byly delší než noci. Vzpomínám si, že jsme byli zrovna v jeho letním sídle. No, nedalo se tomu moc říkat letní sídlo, protože jsme vlastně byli až ve Finsku. Zrovna jsme se pohádali a já běžel temnou zahradou pryč z jeho pozemků. Byl jsem upírem už sto let a naše spory s Kainem se stávaly čím dál častěji, až to vyústilo v můj útěk. Doběhl jsem za hranice jeho pozemků a roztáhl křídla. Vznesl jsem se a letěl jsem nocí neviděn a neslyšen. Musel jsem si něco nebo někoho ulovit. Měl jsem totiž pořádný hlad. Kain nesouhlasil s tím, že piji z lidí. Protočím oči a dolétnu až k oceánu. Nebyli jsme od něj zas tak daleko. Tiše se snesu na pláž hodně daleko od obrovského ohně, kolem něhož sedí válečně odění muži. Prohlížím si jednoho po druhém, až mi zrak padne na statného vysokého blondýna. Měl dlouhé vlasy spletené do copů a stejně tak i vousy. Hrozně mě lákalo se z něj napít, jenže jak ho dostat od ostatních a vzbudit v něm důvěru? To jsem nevěděl. Naskytla se mi možnost až ve chvíli, kdy opouštěl tábor, aby se šel vymočit. Ušklíbnul jsem se a vydal se neslyšně za ním. Počkal jsem, až vykoná potřebu a ve chvíli, kdy se už otáčel zpět, jsem zaútočil. Objal jsem ho kolem krku a stáhl do stínu, kde se mu zakousl do krku. Chvíli se bránil, ale pak začal slábnout a neměl ani moc sílu. Po chvíli jsem ho pustil. Nechtěl jsem ho zabít. Otočil jsem si ho čelem k sobě a díval se mu chvíli do očí. Pak jsem se ušklíbl a opřel o strom. Odešel jsem, aniž bych se o něho staral. Však oni už ho najdou. Takhle jsem žil víc než rok. Přes den jsem spal a v noci vyrážel na lov. Nikdy nikoho jsem nezabil. To bylo pod mou úroveň. Nejsem primitivní nováček, co neví, kdy má dost. Po víc jak roce mě našel Kain. Bylo to zrovna, když jsem jedl. Vlastně všiml jsem si ho až po tom, co jsem kluka opřel o strom a vymazal mu vzpomínky. Stál za mnou a prohlížel si mě. Jakmile jsem ho spatřil, trhl jsem sebou a trochu vyděšeně se mu podíval do očí. Neuhnul očima a dál mi pohled oplácel do doby, než jsem zrak nesklopil já. On ke mně pak přišel a dal mi ruku na rameno. Vzhlédl jsem k němu. Pousmál se a pohladil mě po tváři.

„Pojď domů.“ Zašeptal. Přikývl jsem a nechal se obejmout kolem ramen. Tenkrát jsem šel jako beránek s ním. Kdybych věděl, co udělá o pár století později, nikdy bych se nevrátil. Ale to bych zas nepoznal Laruse. Tiše si povzdechnu a vrátím se do přítomnosti. Larus. Stačilo, aby někdo před pár dny vyslovil jeho jméno a mé srdce by se rozskočilo bolestí. A teď? O pár dní později už ne. Netuším, co se stalo. Miloval jsem ho. Jak po tak krátké době mohu myslet na jiného? Tiše zařvu jako raněné zvíře a shodím všechny papíry ze stolu. Proč se tohle všechno děje? Proč na své otázky nenacházím odpovědi? Povzdechnu si a dám hlavu do dlaní. Život je těžký a ani my upíři nemáme žádné výhody. Možná v tom, že žijeme věčně. Hořce se zasměji ve ztemnělé pracovně osvícené pouze malou lampičkou na těžkém dubovém stole. Můj smích po chvíli přeroste v pláč. Ano, rozplakal jsem se jako malý kluk. Položím si ruce na stůl a hlavu do nich složím. Má ramena se otřásají v hořkém pláči plném utrpení a zmatku. Nevyznám se sám v sobě. Chybí mi Larus, ale také ten mladý upír. Ani neslyším, kdy se otevřou dveře. Zaslechnu až kroky, které se blíží ke mně. Pak se ocitnu v něčí náruči. Vzhlédnu k dotyčnému. Je to ten mladý upír. Odvrátím od něj tvář. Povzdechne si a znovu mi ji obrátí k sobě. Začne mi jemně stírat slzy.

„Pojď si lehnout.“ Zašeptá. Trhnu sebou při zvuku jeho hlasu.

„Jak ses sem dostal?“ zeptám se tiše. Pousměje se.

„Šel jsem se na tebe podívat, a jelikož jsi nebyl v obýváku, tak jsem prolezl dům.“ Vysvětlí mi.

„Aha.“ Zašeptám inteligentní odpověď. Jemně mě políbí na čelo a pohladí mě po tváři.

„Pojď si lehnout.“ Zopakuje mi znovu.

„Nechci.“ Povzdechne si nad mojí odpovědí a víc si mě k sobě přitáhne. Vlastně ani nevím, proč se nesnažím dostat z jeho náruče. Zadívám se stranou a z očí se mi znovu pustí slzy.

„Ššššš.“ Zašeptá mi do ucha. Přitisknu se k němu a schovám tvář do jeho košile. Hladí mě po zádech a jemně se se mnou houpe. Po chvíli vstane a vezme mě do náruče. Tázavě se na něj podívám. Vycítí můj pohled a usměje se na mě.

„Jdeme hajat. Za okamžik vysvitne sluníčko.“ Vysvětlí mi.

„To jsem tu byl tak dlouho?“ zaskočeně se podívám po hodinách, které v chodbě asi nejspíš nenajdu. Jen přikývne a odnese mě do mého pokoje. Nechám se položit do rakve a zavřu oči. Ucítím ještě, jak si ke mně lehá, než usnu spánkem mrtvých.