Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


4. kapitola

Akeno se s pláčem sveze na postel po tom, co třískne dveřmi od svého pokoje. Pláče dlouho do noci, než se smíří s tím, že si musí vzít o šest let staršího muže, který se ho pokusil znásilnit. Ještě se dojde vykoupat, a pak si lehne do postele, kde okamžitě usne. Probudí se jako pokaždé tady, skoro v pravé poledne. Oblékne se a sejde dolů do jídelny. V ní už sedí majordomus a zkroušeně se dívá do stolu.

„Děje se něco?“ zeptá se Akeno tiše po chvíli přemýšlení.

„Pán se ráno nevrátil domů.“ Odpoví mu stejně tiše majordomus.

„Udělal to ještě někdy?“ pozvedne obočí Akeno. Majordomus zavrtí hlavou.

„Ještě ne. Tohle je poprvé.“ Majordomus vstane a odejde Akenovi pro jídlo. Postaví ho před něj a posadí se se svou porcí naproti němu. Akeno si skousne ret a chvíli se dívá přemýšlivě do talíře.

„Jak se jmenuješ?“ špitne. Majordomus překvapeně zvedne hlavu a zadívá se na Akena.

„Kai.“ Odpoví po hodně dlouhé době majordomus.

„Kolik ti je?“ zeptá se znovu Akeno povzbuzen předešlým úspěchem.

„Je mi dvacet pět.“ Odpoví po krátkém váhání Kai.

„Kdy nás zasnoubili?“ špitne Akeno trochu nešťastně.

„Když ses narodil. Měli ti to říct v patnácti. Nevím, proč to neudělali.“ Povzdechne si Kai. Akeno přikývne a začne pomalu jíst.

„Jak ses dostal k Sorenovi?“ vzhlédne po chvíli ticha Akeno. Kai se pousměje a spolkne sousto.

„Zachránil mi život. Byl jsem tenkrát blbý a naivní. Od té doby mu sloužím. Tedy, spíš jsem jeho vrba, když si chce popovídat. Za to mě nechává tady.“ Akeno přikývne a znovu se dá do jídla. Kai se pousměje a dojí svoji porci.

„Půjdeme ho hledat?“ zeptá se po jídle Akeno. Kai zavrtí hlavou.

„Nevíme, kde může být, a v lese bychom se ztratili. Ani jeden z nás ho nezná.“ Povzdechne si. Akeno přikývne a odejde do knihovny se učit. Nic jiného než čekat, až se Soren objeví, se také nedá dělat.

 

Probudí mě pocit, že se na mě někdo dívá. Zavrčím.

„Musíš na mě čumět?“ Dotyčný se uchichtne.

„Když spíš, vypadáš sladce.“ Zavrní. Otevřu oči a zadívám se na něj vražedným pohledem.

„Miláčku, takový pohled už po ránu? Já se snad rozpustím blahem.“ Zamrká na mě rozverně.

„Můžeš mě konečně rozvázat?“ zavrčím nakonec. Pozvedne obočí a chvíli si mě důkladně prohlíží, než kývne a rozváže mi ruce. Posadím se a mnu si zápěstí, abych do nich dostal nějaký cit.

„Jmenuju se Zein.“ Usměje se na mě.

„Hm..“ Zavrčím s nezájmem a vstanu. Pozvedne obočí.

„Kam se chystáš, miláčku?“ Probodnu ho takovým pohledem, že by se za něj nemusel stydět ani sám vládce pekel.

„Jdu domů, debile.“ Zavrčím, přejdu ke dveřím a pokusím se otevřít. Marně. Jsou zamčené a navíc z titanu, takže je ani já neotevřu.

„Nikam nepůjdeš. Domov máš tady.“ Obejme mě ten mameluk. Vytrhnu se mu a zadívám se do jeho očí.

„Laskavě mi neříkej, co mám dělat!“ zavrčím varovně a vrhnu se na něj. Povalím ho na podlahu a přivážu ho jeho vlastním provazem, který ležel na posteli na dosah, k noze postele. Pak ho prohledám a vítězně vytáhnu klíče na světlo.

„Tak a můžeš si tu hnít třeba do skonání světa.“ Ušklíbnu se, slezu z něho a odemknu si. Provokativně se na něj otočím a olíznu si rty, pak teprve vyjdu z místnosti. Trvá snad půl noci, než najdu východ. Hladově vyrazím do noci. Přistanu kousek od náměstí a ten zbytek dojdu pěšky. Mám štěstí, zrovna jde z baru nějaký moc pěkný klouček a podle toho, jak se motá, má pěkně upito. Pousměji se a vydám se k němu.

„Ahoj.“ Zavrním a obejmu ho kolem pasu. Překvapeně se na mě podívá a pak se zachichotá.

„Ahoj.“ Vrátí mi pozdrav a přejede mi dlaní po hrudi.

„Co si takhle užít?“ zavrní a svůdně si olízne rty. „Čteš mi myšlenky.“ Usměji se a odvedu ho do jednoho průchodu. Okamžitě se na mě nalepí a začne mě líbat. Nechám ho a po chvíli sjedu rty na jeho krček. Trochu zasténá a nakloní hlavu, abych měl lepší přístup. Olíznu mu místo, kde má tepnu, a po chvíli se do něj zakousnu. Zasténá trochu bolestí a víc mě obejme kolem krku. Začnu z něj pít. Rozhodně si toho moc nevezmu. Ještě musí dojít domů. Já ho tam tahat rozhodně nebudu. Odtáhnu se od něj ve chvíli, kdy si myslím, že jsem si od něj vzal dost. Zadívám se mu do očí a vymažu mu vzpomínky na naše setkání. Pak ho pošlu domů. Bez protestu vyjde z průchodu a jde rovnou domů. Pousměji se a hledám si další oběť. Ta trocha krve mi rozhodně nestačila a také musím dostat z hlavy toho mameluka. Jak je možné, že místo na Laruse myslím na něj? Vůbec to nechápu. Laruse jsem skutečně miloval, ačkoli on mě využíval. Tiše si povzdechnu a po dalších dvou obětech jdu konečně domů. Tam se doplazím po téměř dvou hodinách chůze. Musel jsem hodně přemýšlet a nadávat si, že myslím na toho upíra místo na Laruse. Nepomohlo to. Myšlenky se mi pořád stáčely na toho blbce. Tiše si povzdechnu a vejdu do domu. Okamžitě je u mě majordomus a prohlíží si mě.

„Kde jste byl?“ zeptá se trochu vykolejeně. Není u mě zvykem nepřijít domů. Jen zavrtím unaveně hlavou.

„Teď ne.“ Přikývne a jde za mnou do obýváku. Posadí se naproti mně a prohlíží si mě.

„Klidně Vám Akena přenechám.“ Zašeptá. Zvednu k němu překvapeně hlavu a prohlížím si ho. Tahle věta ho musela stát hodně úsilí.

„Proč?“ pozvednu obočí.

„Nebyl by se mnou šťastný.“ Špitne smutně.

„Ty ho miluješ.“ Dojde mi po chvíli. Přikývne a uhne pohledem. Jsem v pokušení si toho šotka nechat, ale pak zavrtím hlavou.

„Jste zasnoubeni a tak to zůstane.“ Vděčně se na mě podívá a vstane.

„Donesu Vám krev.“ Lehce se usměji.

„Ne, děkuju. Už jsem jedl.“ Zavrtím hlavou. Zase si sedne a prohlíží si mě zkoumavým pohledem.

„Co se stalo?“ Povzdechnu si a všechno mu to vyklopím. Ten zrádce se mi začne smát. Uraženě na něj zaprskám a jdu si nalít alespoň půlku skleničky té nejlahodnější krve, kterou jsem ukradl stvořiteli. Trvá hodně dlouho, než se konečně dosměje.

„Berte to pozitivně, pane.“ Uchichtne se.

„Pozitivně?“ pozvednu obočí.

„Co je pozitivního na tom, když tě někdo unese a sváže a pak tě sexuálně obtěžuje?“

„Už nemyslíte na Laruse.“ Zamrká na mě. Zakuckám se a vražedně ho propálím pohledem.

„Já s tím dobytkem nebudu!“ Majordomus se začne chichotat.

„Ale já vás s ním nedávám dohromady.“

„Víš, že jsi nesnesitelný? Ani nevím, proč tě tu trpím.“ Prsknu.

„Protože jsem dobrý společník a vyřizuji Vám záležitosti přes den?“ zamrká na mě nevinně.

„Doufám, že si tě Akeno zkrotí.“ Zavrčím si pro sebe a napiji se.

„A když už jsme u něho, kde je?“ pozvednu obočí.

„Ve svém pokoji. Spí.“ Usměje se na mě a posadí se naproti mně.

„Taky se není čemu divit, jsou tři ráno.“ Zamručí a zívne.

„Jdi si lehnout.“ Pobídnu ho mírně. Přikývne a vstane.

„Hezky se vyspěte, pane.“ Zamrká na mě a odejde. Zavrtím hlavou a zadívám se do skleničky. Je pravda, že jsem si za tu dobu ani jednou nevzpomněl na Laruse. I když mi říkal, že než jsem se probudil z bezvědomí, tak jsem o něm básnil? Zarazím se. Jak můžu básnit v bezvědomí? Ten hajzl mě musel sledovat už dřív! Rozčileně vstanu a začnu přecházet po pokoji. Já ho roztrhnu jak hada! Ne, to je moc nóbl pro něj. Vrčím v duchu a házím vzteklé pohledy po všem možném. Nakonec se zastavím a prohrábnu si své polodlouhé vlasy. Tiše si povzdechnu a dopiji krev. Nechápu, proč na toho mameluka myslím. Ani nevím, jak se vůbec jmenuje. Uvažuji. Abych pravdu řekl, mám ho plnou hlavu a jen tak se ho asi nezbavím. Nevím, co si o něm mám myslet. Přijde si, unese mě, sváže a ještě mě sexuálně obtěžuje. I když to poslední mi moc nevadilo. Zaúpím.

„Já si jdu radši lehnout nebo se z něj zblázním.“ Zavrčím si potichu pro sebe a loudám se do svého pokoje. Ani nezaregistruji, že mě pozorují jeho oči ze stínu v obýváku. Zalezu si do rakve a ve chvíli, kdy se má hlava dotkne polštáře, spím. Probudí mě nějaký šramot. Zamračím se a už chci vstát, když se rakev otevře. Dovnitř si vleze můj neznámý upír a zase za sebou zavře. Lehne si na bok a stulí si mě do náruče. Zavrčím a bouchnu ho do hrudi.

„Co tu děláš, úchyle?“ zavrčím.

„Zlatíčko, přece tě nenechám spát samotného.“ Zavrní a políbí mě. Má reakce je následovná. Okamžitě mu dám facku, až to mlaskne a vystřelím z rakve raketovou rychlostí.

„Vypadni z MÉ rakve!“ zařvu. Zafňuká a smutně na mě kouká.

„Přece bys mě nevyhodil na ulici. Já už budu hodný.“ Popotáhne.

„Ven!“ ukážu na dveře. Jako zmoklá slepice vyleze z rakve a se svěšenou hlavou se loudá z mé tajné místnosti.

„Zkus se tu ještě ukázat a proženu ti kůl srdcem.“ Zavrčím. Nejspíš jsem to neměl říkat. Uvědomím si, když se na mě otočí a upíří rychlostí se dostane ke mně. Ruce mi stiskne ve svých a přitiskne mě na stěnu.

„Chyběl bych ti, myšičko.“ Zavrní a znovu mě políbí. Začnu se kroutit a vrčet.

„Okamžitě mě pusť!“ Jen se usměje. Jednou rukou si mě nadzvedne a odnese mě do rakve. Pak si vleze za mnou a zavře.

„Nikam nejdu.“ Zapřede jako spokojený kocour a obejme mě. Samozřejmě mi pořád drží ruce. Nasupeně na něho koukám.

„Tohle je má rakev, nádhero.“ Prsknu.

„Už spinkej, lásečko.“ Políbí mě a spokojeně zavře oči. Já toho magora zabiji! Zaviji v duchu a pokouším se udržet vzhůru. Nepodaří se. Usnu spokojeným spánkem v Jeho náruči.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář