Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


3. kapitola

Probudil jsem se těsně před západem slunce. Ještě chvíli ležím v rakvi, než se konečně odhodlám vstát. Ve svém pokoji se upravím a převleču. Pak zamířím do jídelny. Okamžitě, jak vejdu, je u mě majordomus a podává mi sklenku mé oblíbené krve. Poděkuji mu a s rozkoší se napiji.

„Kde je Akeno?“ zeptám se ve chvíli, kdy dopiji.

„V knihovně. Učí se.“ Odpoví mi podivným hlasem. Zamračeně si ho prohlédnu.

„Stalo se něco?“ Posadí se naproti mně a dá hlavu do dlaní.

„Slyšel nás.“ Špitne.

„Aha.“ Odpovím docela inteligentně. Živě si dokážu představit, co se událo ráno. Ušklíbnu se.

„Nezávidím ti.“

„Děkuji, já sobě taky ne.“ Podívá se na mě prosícím pohledem. Povzdechnu si.

„Co po mě chceš?“ Majordomus se zářivě usměje.

„Abyste s ním promluvil?“ zamrká na mě.

„A to se mě ptáš?“

„Prosím, prosím, smutně koukám.“ Udělá na mě ten nejsmutnější pohled. Povzdechnu si.

„Promluvím si s ním.“ Svolím, když už jeho pohled nevydržím. Oddechne si. Protočím oči a vypiji celou sklenku.  Vstanu a vydám se za Akenem. Najdu ho, jak říkal majordomus, v knihovně.

„Ahoj.“ Vzhlédne ke mně od poznámek.

„Ahoj.“ Špitne.

„Copak jsem slyšel? Ty jsi poslouchal za dveřmi? To se dělá?“ pozvednu obočí. Zrudne a přistiženě se na mě podívá.

„Já… já nechtěl, ale prostě jsem vás zaslechl.“ Špitne. Posadím se k němu.

„Víš, on není tak špatný, když ho poznáš.“

„Ale já si ho nechci vzít.“ Zraněně na mě podívá.

„Já tě do toho přece nenutím.“ Pohladím ho po ruce.

„Dá se to zasnoubení zrušit?“ Pokrčím rameny.

„To já nevím. Ale zkus ho nejdřív poznat, než začneš soudit.“ Dá si hlavu do dlaní a rozpláče se.

„Pokusil se mě znásilnit a já se ho mám pokusit poznat?“ vzlykne.

„Ne, já ho poznat nechci!“ zakřičí na mě, vstane a rozběhne se z knihovny. Nechám ho jít a jen se za ním smutně koukám. S povzdechem vstanu a vyjdu z knihovny. Za dveřmi stojí majordomus a s očekáváním na mě kouká.

„Tak co?“ Zavrtím hlavou.

„Nevzal to moc dobře.“ Sklopí hlavu. Dám mu ruku na rameno a stisknu mu ho.

„Dej mu čas.“ Zašeptám. Počkám, až přikývne a pustím ho.

„Jdu se proletět.“ Oznámím mu a odejdu ven. Nezapomenu si vzít svůj plášť. Před domem se zastavím a nasaji pachy nejbližšího okolí. Zamračím se, když ucítím pach někoho cizího. To se nestává moc často. Bydlím na okraji města a spíš u lesa, kam skoro nikdo nechodí. Promnu si kořen nosu a vydám se po stopě. Doufám, že to nejsou lovci. Zapřeji si ve chvíli, kdy vstupuji do lesa. Les se zdá být tichý. Znovu nasaji pach a vydám se tiše daným směrem. Našlapuji zlehka, abych nešlápl na nějakou větvičku a ta mě tak prozradila. Najednou uslyším nějaké hlasy a tlukot srdcí. Jsou celkem čtyři a jeden je hodně rychlý. Zběsile pádí jako cválající kůň. Ten človíček se bojí. Pousměji se a dojdu až k nim. Na malé mýtince se nad nějakou ženou tyčí tři muži. Zamračím se a skryji se do stínů stromů.

„Tak co, ty děvko, budeš povolná?“ zavrčí jeden z násilníků. Žena bojovně vystrčí bradu.

„Ne!“ odsekne a rozkřičí se. Muži se rozesmějí.

„Jen si křič. Tady tě stejně nikdo neuslyší. Prý sem nikdo nechodí, protože tu umřelo pár lidí.“ Zachechtá se jeden. No, vy budete další. Ušklíbnu se pro sebe. Už se chci na ně vrhnout, když v tom z druhé strany mýtiny vyrazí druhý upír. Strnu a zvědavě se na něj dívám. Vůbec jsem ho necítil! Upír vletí mezi muže a nejdříve zabije toho, co se smál. Pak jsou na řadě ti dva. Nebudu tu popisovat, jakým způsobem je zabil. Není to moc hezká podívaná ani pro mě. Naživu nechá jen tu ženu na zemi. Přivřu oči a víc se stáhnu do stínu, aby mě nezahlédl. Určitě není starý víc jak století. To by totiž zabil i tu ženu a nakrmil se. Neznámý se sehne k ženě a rozváže ji. Začne jí něco říkat, ale nerozumím slovům. Jen slyším jeho nádherný hlas. Dívám se, jak jí pomáhá na nohy a starostlivě se na ni dívá. Ve chvíli, kdy stojí pevně na nohou, ji pustí a ukáže směr do města. Dívka kývne.

„Děkuju.“ Usměje se a pomalou chůzí se vydá k městu. Odsunu se kousek dál, aby na mě nenarazila, a dál propaluji pohledem toho upíra. Jak je k čertu možné, že jsem ho necítil? Vrtá mi stále hlavou. Najednou se podívá mým směrem. Strnu a přivřu oči. Je nemožné, aby mě viděl. Mým stvořitelem je samotný první upír. V dnešní době už žádný nemá schopnosti jako já. Všichni jeho potomci totiž již zemřeli. Ať už ze své vlastní vůle či rukou lovců. Upír se vydá mým směrem. Skryji se do nejhlubší tmy a čekám, co se bude dít. Dojde na místo, kde jsem dříve stál já, a zmateně se rozhlídne kolem sebe. Zamračí se a promne si kořen nosu.

„Že by se mi to zdálo?“ zašeptá podmanivým hlasem. Přivřu oči a bleskurychle na něj skočím. Nečekal to, takže ho povalím na zem. Sevřu mu ruce nad hlavou, aby se nemohl hýbat. Nebezpečně zavrčí a přivřenýma očima se na mě dívá. Oplácím mu vzteklým pohledem.

„Co děláš v mém lese?“ zavrčím. Překvapeně zamrká.

„Nevěděl jsem, že je tvůj.“

„Tak teď už to víš.“ Zavrčím.

„Pustím tě a ty hodně rychle zmizíš.“ Zaprskám mu do obličeje. Pobaveně se usměje.

„Ani náhodou. Možná si ho nárokuješ, ale já tu zůstanu.“ Oznámí mi s klidem. Zalapám po dechu, který mimochodem ani nepotřebuji. Využije toho a povalí mě pod sebe. Zavrčím a začnu se zmítat v jeho sevření.

„Ale no tak, zlatíčko.“ Zavrní. Zavrčím, sesbírám zbytek svých sil a odhodím ho od sebe. No, zastaví se až o strom. Ušklíbnu se, dojdu k němu a sehnu se tak, aby mě slyšel.

„Teď mě hezky poslouchej. Tohle je moje území a já tu někoho dalšího nestrpím! Hezky si sbalíš svých pět švestek a potáhneš dál.“ Zavrčím a narovnám se. Sjedu ho posledním opovržlivým pohledem a vydám se domů. Cestou potkám tu holku, jak bloudí. Pousměji se a jako pravý džentlmen jí nabídnu pomoc. Přijme ji a nechá se vést do města. Na okraji lesa ji strhnu k sobě a zakousnu se jí do krku. Její obrana je vskutku tak zoufalá. V duchu se ušklíbnu. Vysaji ji do sucha a zakopu její tělo k těm dalším. Ve chvíli, kdy se narovnám od čerstvého hrobu, mě něco praští do hlavy a svět zčerná. Probudím se na nějaké posteli přivázaný k ní silným řetězem. Naštěstí jsem oblečený. Rozhlédnu se kolem sebe a zkusím pevnost pout. Nic. Ani se nehnou. Povzdechnu si a čekám, až přijde můj únosce. Zatím si prohlížím pokoj. Nic tu není, kromě postele a malého stolku poblíž. Naproti posteli jsou dveře. Ani okno tu není. Trvá hodně dlouho, než se dveře otevřou a vejde ten upír z lesa. Myslel jsem si, že je to on. Přivřu oči a chladně se na něj dívám.

„Kdo je Larus?“ zaskočí mě první otázkou.

„Do toho ti nic není.“ Zavrčím. Pokrčí rameny.

„Sténal jsi jeho jméno.“ Šeptne a sehne se ke mně. Mračím se na něj.

„Proč jsi mě svázal?“ zavrčím. Pousměje se.

„Abys mi neutekl.“ Hrdelně zavrčím. Dokonce mi vyjedou i špičáky.

„Okamžitě mě pusť!“ Usměje se a posadí se ke mně na postel.

„Jistě, abys mě pak mohl zabít, že?“ Už jste někoho chtěli vzteky rozsápat? Já jo. Právě teď!

„O-K-A-M-Ž-I-T-Ě M-Ě P-U-S-Ť!“ Hláskuji mu to hlasem o něco málo tišším, než je řev. Ale fakt jen o malinko. Promne si uši a ušklíbne se.

„Mohl bys to zopakovat? Neslyšel jsem tě.“ Dívá se na mě pohledem ztraceného nevinného štěněte, který se na vás přilepil a ještě vám roztrhal boty.

„Co po mně vůbec chceš?“ vztekle přivírám oči. Pousměje se.

„Tebe.“ Odpoví mi jednoduše.

„Proč?“ pozvednu obočí.

„Protože jsem se do tebe zamiloval?“ zavrní.

„A to se ptáš mě, demente?“ Uchichtne se.

„Jistě, zlatíčko. Taková milá slova už na začátku. Já se snad rozpustím.“ Zavrní. Sehne se k mým rtům a začne mě líbat. Šokovaně se mi rozšíří oči a otevřu pusu, abych protestoval. Využije toho a vklouzne do mých úst jazykem. Jsem ve velkém pokušení ho do něj pořádně rafnout. Nakonec to neudělám. Víte proč? Protože stačil jeho jediný polibek, aby se mi z hlavy vykouřil Larus. Opětuji mu ho. Zavrní mi do úst a rukou mi zkusmo přejede po boku. Zalapám po dechu a tentokrát ho rafnu. Zaúpí a odtáhne se ode mě. Zadívá se mi do rozběsněných očí.

„Proč? Vždyť jsi mi ho oplácel.“ Zmateně zašeptá.

„Nejsem děvka na jednu noc. Jdi si do bordelu!“ zavrčím. Uculí se na mě.

„Miláčku, ale v téhle chvíli jsi mi vydaný na milost. Stačí, abych si usmyslel, a ty s tím nic neuděláš.“ Plivnu na něj.

„Jistě a v tom případě bych ti prorokoval, že už dlouho naživu nebudeš.“ Zasměje se.

„Zajímalo by mě, kdo tě asi tak bude hledat? Ten malý kluk nebo ten staroch?“ vysmívá se mi. Chvíli přemýšlím, než uznám, že má pravdu. Oni dva by ani nevěděli, kde začít. Ale pak mě něco napadne a já se pomstychtivě usměji.

„Můj stvořitel.“ Pozvedne pobaveně obočí.

„Opravdu? A kdo pak to je? Nějaký starý páprda, co už stejně odešel z vlastní vůle na věčnost?“ Spokojeně se na něj usměji a mlčím. To ho znejistí a prohlíží si mě.

„Tak odpovíš mi?“ zavrčí.

„A proč bych to dělal?“ pozvednu obočí a výsměšně se mu dívám do očí. V těch jeho se začíná zračit nejistota smíchaná s mírným strachem.

„Fajn. Tak mi to neříkej, když nechceš.“ Pokrčí rameny a odchází. Ve chvíli, kdy zavírá dveře, promluvím:

„Jmenuje se Kain.“ To, že mě slyšel, značí jen ruka na klice, která se roztřásla. Zbytek je ve stínu tak hlubokém, že ani já ho neprohlédnu. Usměji se a zavřu oči. Cítím, že den už dávno nastal. Do snů mě provází oči mého únosce.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář