Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


2. kapitola

Probudí mě nějaký pláč. Zamračím se a okamžitě vylezu z rakve. Tiše přejdu ke zdroji a opatrně nakouknu do pokoje. Akeno leží přivázaný na posteli a pláče. Nad ním se tyčí majordomus.

„Tady tě nikdo neuslyší. Nikdo tu není.“ Ušklíbne se a pohladí Akena po tváři. Vztekle rozrazím dveře. Okamžitě knokautuji majordoma dobře mířenou ranou na druhou stranu místnosti. Pak se sehnu k Akenovi a rozvážu ho. Schová se za mě a třese se po celém těle. Majordomus se opatrně sebere ze země. Už na první pohled je zřejmé, že jsem mu zlomil aspoň jedno žebro. Spokojeně se mi blýskne v očích. Toporně se ukloní.

„Omlouvám se, pane. Myslel jsem, že se podělíte.“ Přivřu oči.

„Akeno je můj.“ Zavrčím. Kývne a s bolestným sykáním odejde. Počkám, až jeho kroky odezní a teprve potom se otočím k Akenovi. Obejmu ho, abych ho mohl lépe utěšit. Konejšivě ho hladím po zádech. Pláče do mého ramene a tiskne se ke mně jako k poslední záchraně. Po dlouhé době se uklidní. Stále ho objímám a hladím po zádech.

„Děkuju.“ Zašeptá tak tiše, že i já se svým upířím sluchem mám co dělat, abych ho slyšel.

„Neděkuj, mám za tebe zodpovědnost.“ Pohladím ho po tváři a jemně ho políbím na čelo. Popotáhne a dívá se na mě tak smutným pohledem, že mám chuť ho odvézt zpět k jeho rodině. Ale to nemůžu. Už je označený mým pachem a ostatní upíři by ho nenechali na pokoji. Nakonec by vyvraždili i jeho rodinu. Pohladím ho znovu po tváři. Zničil jsem mu život svým rozhodnutím. Teď mám povinnost se o něj postarat. Zajistím mu to nejlepší vzdělání, jaké může dostat a nakonec ho nechám jít. Jen ho budu z povzdálí chránit do jeho smrti. Ano. To je teď můj úděl.

„Pojď, půjdeš se najíst.“ Utře si zbytky slz z tváří a přikývne. Pustím ho z obětí, abych ho mohl pozorovat při oblékání. Je se opravdu na co dívat. Tento kluk je opravdu výstavní kousek. Stejně jako já a další upíři. Uvědomím si po chvíli. Proč jsem si toho nikdy nevšiml? A proč zatraceně měníme jen takovéhle lidi? Tiše si povzdechnu. Ani si neuvědomím, že naproti mně stojí Akeno a pozoruje mě.

„Děje se něco?“ ozve se po chvíli. Vzhlédnu k němu a zavrtím hlavou.

„Ne, nic co by se tě týkalo.“ Pousměji se. Vstanu, abych ihned přešel k němu.

„Tak pojď.“ Vyjdu z jeho pokoje a odvedu ho do jídelny. Majordomus okamžitě přispěchá a před Akena postaví lidské jídlo. Na mě tu už čeká sklenička plná krve. Labužnicky se napiji a pozoruji Akena, jak jí. Vůbec se nerozpakuje a jí, jako kdyby rok trpěl hlady. Pousměji se a popíjím krev. Sem tam zabloudím pohledem i k majordomovi. Smutně se dívá na Akena. Ani jednou se nepodívá jinam. Zadívám se do jeho očí. Vlastně proniknu do jeho mysli. Je plná smutku, deprese, ale také lásky? Vyjdu z jeho mysli a udiveně se na něj zadívám. On miluje Akena? Jak se do něj mohl zamilovat, když ho viděl včera poprvé? Zamračím se a jedním lokem vypiji svůj první noční příděl krve. Musím si s ním promluvit. Rozhodnu se. Akeno dojí chvíli po mně. Majordomus okamžitě odnese nádobí. Vstanu a počkám, až se ke mně připojí Akeno. Zavedu ho do knihovny. Z jedné police vytáhnu knihu. Zvědavě mě pozoruje. Pousměji se.

„Tohle si prosím nastuduj.“ Podám mu knihu. Vezme si ji a zvědavě do ní nakoukne.

„Biologie?“ udiveně se na mě podívá. Přikývnu.

„Ano. Zítra tě z toho vyzkouším.“ Zalapá po vzduchu.

„Ale to nestihnu.“

„Vyzkouším tě z toho, co stihneš.“ Uklidním ho. Ještě mu ukáži, kde jsou papíry a tužky, a odejdu. Nejdříve si musím utřídit myšlenky, pak ho teprve zpovídat. Rozhodnu se. Sejdu dolů a nechám si podat plášť.

„Dones Akenovi něco k pití a nech ho studovat.“ Nařídím majordomovi. Navleču si plášť a zmizím jako pára nad hrncem. Venku roztáhnu křídla a vyletím do noci. Usadím se na nejvyšší budově ve městečku a dívám se pod sebe. Je možné, aby ho bránili kvůli zasnoubení? Napadne mě hned. Je opravdu možné, že ho jen tak prodali? Ušklíbnu se svým myšlenkám. Možné je v dnešním světě všechno. Za tohle by v mé době viseli. Tiše si povzdechnu a v myšlenkách se dostanu do doby, kdy jsem se setkal poprvé s otcem.

Seděl jsem před kostelem. Byla chladná noc a já jsem se třásl zimou. Taky kdo by se netřásl, když byla zima. Kostel mi zavřeli před nosem, že prý tam nemám co dělat. Přitáhnu si kus hadru, co se dříve mohl nazývat košilí, blíž k tělu a roztřesenými prsty zkřehlými zimou si prohrábnu vlasy. Dnes rozhodně neusnu. Na to je moc velká zima. Najednou na mě dopadne stín. Polekaně vzhlédnu myslíc si, že je to biřic, který mě odtud vyžene s nadávkami. Mýlil jsem se. Nade mnou stojí mladý muž. Krásný jako samotný anděl. Dlouhé černé vlasy má stažené do ohonu. Oblečení prozrazuje, že je bohatý.

„Jak dlouho se tu klepeš zimou?“ zašeptá. Pokrčím rameny.

„Nevím.“ Špitnu. V očích má starostlivost. Opatrně mě vytáhne na nohy a přehodí mi přes ramena svůj teplý plášť.

„Ale co vy?“ zeptám se. Usměje se.

„Ty ho potřebuješ víc než já. Pojď, půjdeš se ke mně vyspat a ráno uvidíme co s tebou.“ Mrkne na mě.

„Ale… to přece nejde.“ Špitnu nechtíc uvěřit svému štěstí. Pousměje se, prostě mě vezme do náruče a odnáší. Přitisknu se k jeho pevnému tělu a nechám se nést do jeho domu. Ani nevím, kdy tam dojdeme. Usnu ještě po cestě. Ráno mě vzbudí služka a zažene mě do místnosti, kde je krejčí. Okamžitě mi začne brát míry na oblečení. Poté, co skončíme, odvede mou maličkost do jídelny a nechá najíst.

„Pán vám zařídil učitele. Zítra se začnete učit novým věcem, mladý pane.“ Usměje se na mě. V té chvíli si myslím, že jsem v nějakém nádherném snu a nechci se probudit.

„To je sen?“ špitnu. Služka se zasměje.

„Ne, není. Náš pán si bere k sobě různé sirotky a dává jim vzdělání a nový start do života.“ Vysvětlí mi. Přikývnu a od té chvíle začne můj nový život.

Vrátím se zpět do přítomnosti a povzdechnu si. Roztáhnu svá křídla a vrátím se domů. Přejdu do knihovny, kam tiše nakouknu. Akeno se učí a nevypadá to, že by ho někdo rušil. Potichu zavřu a vrátím se do přízemí. Posadím se do obýváku na sedačku a přijmu od majordoma sklenku krve. Naznačím mu, aby neodcházel, že s ním chci mluvit, a labužnicky se napiji. Bé negativní. Má oblíbená krevní skupina. Mlasknu a zadívám se na majordoma. Zavrtí se pod mým pohledem.

„Omlouvám se.“ Začne jako první.

„Já nejsem ten, komu by ses měl omlouvat.“ Suše mu odseknu. Sklopí hlavu.

„Já… jsme zasnoubeni.“ Zašeptá provinile. Zamračím se.

„Proč si mi to neřekl?“ zavrčím.

„Víš moc dobře, že ti nic neudělám.“ Vstanu a přejdu k oknu. Sklopí hlavu a studuje vzory na koberci.

„Zasnoubili nás, když mi bylo osmnáct. Nemohl jsem s tím nic dělat. Pokoušel jsem se to zrušit, ale nejde to.“ Dá hlavu do dlaní. Tuším, že se někomu už potřeboval svěřit, proto to ze sebe sype i bez pobízení.

„Dobře, takže jsem si myslel správně, že ho bránili jen kvůli tomu.“ Povzdechnu si a stisknu si kořen nosu. Co teď s tím? Co mám dělat? Potřeboval bych teď tvou radu, otče. Zašeptám v mysli. I když jsi zabil toho, koho jsem miloval, stále jsi můj stvořitel. Šeptám v mysli. Ne. Ještě jsem se přes to nepřenesl. Stále mě bolí byť jen jediná myšlenka na něho. Snad čas mé rány zahojí, i když o tom pochybuji. Povzdechnu si.

„Nech ho dospět. Tu svatbu vám zařídím. Hlavně se ho už nepokoušej znásilnit.“ Zavrčím. Přikývne a vděčně se na mě podívá.

„Děkuju.“ Zašeptá a zvedne se.

„Půjdu ho uložit, přeci jenom je už skoro ráno.“ Přikývnu a mávnutím ruky ho propustím. Pousměje se a s úklonou odejde. Posadím se zpět na pohovku a začnu si hrát se skleničkou. V mysli se opět ztratím do vzpomínek. Den, kdy jsem pochopil, co je můj dobrodinec zač, byl pro mě hrozný. Jeden z mých nejhorších. Byla dlouhá zimní noc. Byl jsem u Kaina již dlouhý rok a za tu dobu se můj život změnil od základů. Učil jsem se, jak být dobrý muž a vzdělanec. Byl jsem inteligentní a dobrý žák. Učitelé si mě nemohli vynachválit. Zrovna jsem se vracel z kostela. Byla už noc a tak jsem šel hlavně osvětlenými ulicemi. Bez klepání jsem vrazil do domu a za hlasitého volání jména služky jsem šel do jídelny. Ve dveřích do ní jsem se zarazil a strnule jsem koukal na výjev přede mnou. Kain držel služku za ramena a tiskl si ji k sobě. Skláněl se k jejímu krku. Ona měla nepřítomný pohled a vypadalo to, že co chvíli usne. Najednou Kain zvedl hlavu a zadíval se přímo na mě. Z úst mu trčely špičáky a ústa měl celá od krve. Ten výjev si pamatuji dodnes. I ten strach, že mě zabije. Ale on se znovu sklonil k jejímu krku a něco s ním udělal, pak ji posadil na židli. Donesl jí vodu a donutil jí, aby se napila a najedla. Pak prošel kolem mě do nitra domu. Jen ke mně sykl, ať přijdu do knihovny. Přišel jsem, ale až po hodně dlouhém přemlouvání od služky. Seděl v jednom křesle a díval se na mě.

„Posaď se.“ Promluvil po chvíli prohlížení si mě.

 „Postojím, děkuji.“ Zašeptal jsem. Jen si povzdechl.

„Jsem upír, ale to ti už došlo. Ne, neboj. Neublížím ti.“ Začal mě ujišťovat, když jsem couvl ke dveřím.

„Ale jí jste ublížil.“ Odvážím se namítnout. Pousměje se.

„Kdyby jí to vadilo, tak se brání. Piji z každého mého služebníka a oni to ví.“

„Proč si to nechávají líbit?“ zmateně se na něj koukám.

„Nevím, snad jen, asi platím víc než dobře a ta trocha krve, co jim vezmu, jim zřejmě nevadí.“ Pokrčí rameny. Ještě dlouho mi pak vysvětluje své zvyky. Tu noc jdu spát až nad ránem. S tichým výdechem se vrátím do přítomnosti a na jeden lok vypiji zbytek krve. Postavím skleničku na stolek a odeberu se do své rakve. Ve chvíli, kdy slunce poctí můj dům prvními paprsky, už dávno spím.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář