Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


1. kapitola

Zastavím se až ve chvíli, kdy padám únavou a hlady. Opatrně slétnu doprostřed hlubokého lesa a začnu stopovat vysokou. Musím vypít dvě srny, než zaženu hlad. Teprve potom hledám, kde bych přespal. Všiml jsem si, že tu jsou nějaké chaty. Opatrně se k jedné připlížím a nakouknu dovnitř. Vypadá prázdně. Obejdu ji dokola, abych se ujistil, že opravdu prázdná je, a teprve potom do ní vlezu. Ze všeho nejdříve zkusím, jestli teče voda. Díky bohu, teče. Jdu si dát dlouhou sprchu a pak si zalezu do postele. Samozřejmě jsem zatáhl okna, aby sem nemohlo slunce. Zavřu oči a po chvíli se rozpláču. Pořád na něho musím myslet a bolí to. Cítím se, jako kdyby mi vyrvali srdce a použili na to tupou lžičku. Tiše vzlykám do polštáře a přeji si, aby mě zabil také. Ta bolest mě drásá zevnitř. Pláču do doby, než začne svítat. To usnu vyčerpáním.

Probudím se ve chvíli, kdy zapadne slunce. Tiše si povzdechnu a vylezu z postele. Roztáhnu křídla, která jsem zdědil po svém stvořiteli, a vyletím do noci. Přeletím zbytek lesa, až se ocitnu v malé vesničce. Zakroužím nad ní, než tiše přistanu uprostřed. Rozhlédnu se kolem sebe a zamířím do jednoho domu. Už na první pohled je znát, že tam bydlí rodina. Opatrně otevřu zamčené dveře a vstoupím. V malé předsíňce stojí jen botník a šatní skříň. Podle toho poznám, že tu bydlí dva muži a dvě ženy. Vejdu dál a vydám se po schodech do patra. Otevřu první dveře, na které narazím, a krutě se pousměji. Muž, tedy chlapec, kterému může být tak šestnáct let, spokojeně spí a netuší, na co se právě chystám. Přejdu k jeho posteli, lehce ho pohladím po tváři. Opatrně, tak, abych ho nevzbudil, přemístím jeho ruce ke sloupkům postele a svážu je. To samé udělám s nohama. Zavážu mu oči a ústa, aby nemohl křičet. Začnu přejíždět rukama po jeho těle a vyhrnuji mu kabátek pyžama. Uslyším, jak vzdychl a zavrtěl se. Ne, ještě se neprobudil. Stáhnu jeho kalhoty a nadzvednu ho tak, abych se dostal k jeho dírce. Proniknu do něj jedním prstem nasucho. Zasténá bolestí a stáhne se. Nedbám toho. Začnu ho násilím připravovat. To už se probudí a přes roubík zakňourá. Nevšímám si toho. Dál v něm pohybuji prsty. Nic víc nedělám. Kňourá a snaží se dostat z pout. Po chvíli toho mám dost a začnu si hrát s jeho penisem. Úplně strne a třese se jako osika. Ušklíbnu se a ve chvíli, kdy vyvrcholí, se z něho napiji. Lačně a hltavě piji jeho nezkaženou krev. Odtrhnout se od něj mi dá hodně zabrat. Nesmím ho zabít, ještě ne. Nepřišel ten správný čas. Pohladím ho po tváři a olíznu ranky na jeho krku, aby už nekrvácely. Trhne hlavou a zakňourá. „Ššš, neublížím ti, dokud budeš hodný a poslušný,“ zavrním mu do ucha. Kývne hlavou na znamení, že slyšel. Znovu ho pohladím po tváři. Rozvážu mu nohy a ruce. Hodně opatrně mu sundávám roubík. Ani necekne, ale dál se třese. Oblíknu ho a vezmu ho do náruče.

„Spi.“ Zašeptám mu do ouška. Přikývne a snaží se usnout. Trvá hodně dlouho, než skutečně usne. Celou dobu ho hladím po vlasech. Nic jiného nedělám. Ani nevím, proč jsem to udělal. Stačilo zaletět do většího města a počkat si na pozdního chodce. Tiše si povzdechnu. Nemůžu. Takhle jsme lovili s Larusem. Bodne mě u mého mrtvého srdce. Pohladím chlapce naposledy po tváři a opustím dům. Začíná svítat. Zahalím se kouzlem, aby mě nikdo neviděl, a znovu se vkradu do domku. Trvá hodinu, než se všichni probudí a sejdou v kuchyni, kde zřejmě matka dělá jídlo.

„Dobré ráno.“ Ozve se otec rodiny a posadí se ke stolu. Za ním vejde pomalou chůzí chlapec.

„Děje se něco, Akeno?“ všimne si jeho toporného výrazu otec.

„Já… tati, je možné, aby se nám někdo vloupal do domu?“ špitne. Otec strne a chvíli si prohlíží svého syna. Oči mu neomylně zajedou ke krku. Zamračím se. Tohle vypadá na lovce.

„Řekni, že to není pravda.“ Zašeptá. Akeno se na něj zmateně dívá.

„Co?“

„Řekni mi, že se nikdo nenapil tvé krve.“ Zavrčí hlasitěji. Matka přestane dělat jídlo a otočí se na něj. Všichni napjatě čekají, co odpoví. Akeno nervózně polkne a dívá se z jednoho na druhého.

„Nemůžu. Probudil jsem se a už jsem byl přivázaný a napůl svlečený.“ Vzlykne a sesune se na židli. Jeho matka k němu přistoupí a obejme ho.

„Co budeme dělat, Johne?“ zašeptá. Ten zavrtí hlavou a povzdechne si.

„Nemůžeme dělat vůbec nic, Amiko. Ten upír se vrátí a bude se živit na našem synovi.“ Akeno se rozvzlyká a tiskne se k matce.

„To nemůžeme dopustit. Odstěhujeme se.“ Amiko se zoufale podívá na Johna. Ten znovu zavrtí hlavou.

„Označil si ho. Najde ho, ať bude kdekoliv. Můžeme jenom doufat, že ho nechá žít.“ Zašeptá. Smutně se na ně dívám. Až teď mi dochází, co jsem udělal. No nic. Dnes večer přijdu a odvedu si ho. Postarám se o něj. Nebudu stejný jako Larus. Znovu mě bodne u srdce. Tiše vyjdu z domu a vzlétnu. Najdu si úkryt a zalehnu. Má poslední myšlenka patří Larusovi, když konečně usnu. Probudím se ve chvíli, kdy poslední paprsky slunce ještě osvětlují zem. Vyjdu z úkrytu a pomalým krokem se vydám do vesničky. Už z dálky poznám, že jsou všichni na nohou a hlídkují u okrajů vesnice. Pozvednu obočí a s hrdě vztyčenou hlavou vyjdu z lesa. Okamžitě na mě namíří pušku.

„Stát. Ani hnout nebo vystřelím.“ Zavrčí muž. Pozvednu obočí.

„Jistě, jen si vystřelte. Nemám nic jiného na práci, než usměrňovat pitomé lidi, že?“ zavrčím. Muž se trochu rozklepe a dívá se s rostoucí panikou, jak se přibližuji.

„Já… já… vás dál nepustím.“ Zkusí si znovu získat sebevědomí. „Nepovídejte. Ale já nepotřebuji vstupenku,“ suše zavrčím, a aniž bych se na něj dál podíval, projdu kolem něho do vesnice. Proklouznu nezpozorován až k domu a tiše vejdu. V kuchyni sedí nějací dva muži, Akenův otec s matkou a sestra. Ušklíbnu se a jdu dál. Prolezu celý dům, než ho najdu v jeho pokoji. Trhne sebou, když vejdu a trpce se ušklíbne.

„Posílá tě otec?“ pozvednu obočí.

„Měl by?“ vzhlédne ke mně a tiše si mě prohlíží. Po chvíli se zamračí.

„Neznám tě. Kdo jsi?“ přisednu si k němu a pohladím ho po tváři. Přitáhnu si ho do náruče, a aniž bych se ptal, zabořím tesáky do jeho sladkého krčku. Vykřikne šokem a snaží se mě odstrčit. Nenechám se a dál z něj piji. Odtáhnu se až ve chvíli, kdy na schodech uslyším kroky. Olíznu mu ranku a dravě ho políbím. Dál se snaží vymanit z mé náruče. Rozhodně ho nenechám a dál ho líbám. Trvá chvilku, než se otevřou zprudka dveře a muži zalapají po dechu. Trochu se odtáhnu od jeho sladkých úst a zadívám se na ně s pozvednutým koutkem úst.

„Tati.“ Zakňourá Akeno a buší do mě pěstičkami, abych ho pustil.

„Pusť mého syna, stvůro!“ zařve na mě nepříčetně jeho otec. Pozvednu obočí.

„Proč bych měl?“ odpovím mu klidně a vstanu i s Akenem v náručí.

„Pusť ho!“ zařve znovu a vyrazí k nám. Rozhodně se s ním nemíním přetahovat. Roztáhnu křídla a i s Akenem zmizím v noci. Ten se mě křečovitě drží a tiše pláče. Nechám ho a zbytek noci letím daleko od jeho domova.

„Proč?“ zašeptá.

„Proč já?“ jemně ho pohladím po ruce.

„Nevím. Možná to byl osud.“

„Co se mnou bude?“ vzlykne tiše.

„Postarám se o tebe.“ Zašeptám.

„Jak?“ vzhlédne ke mně a dívá se mi do očí.

„Uvidíš.“ Pohladím ho po tváři a po chvíli přistanu kousek od města, kde mám dům. Vydám se pomalou chůzí do města a přitom ho jemně hladím po zádech. Stále ho nesu. Ono by asi nebylo hezké, kdyby šel bos po lesní cestě. Po chvíli usne vyčerpáním. Pousměji se a za necelou hodinu dojdu do svého domu. S obtížemi odemknu a vejdu. Zabezpečím dům a vydám se do patra k pokojům. Vyberu mu jeden moc hezký. Opatrně, abych ho neprobudil, ho položím do postele. Jemně ho přikryji. Ještě ho pohladím po tváři, než odejdu z pokoje. Dole na mě už čeká majordomus.

„Pane, dobrý večer.“ Jemně se mi ukloní.

„Dobrý večer.“ Trochu se pousměji.

„Přinesl jsem nového obyvatele tohohle domu. Nesmí ven, ale po domě se může pohybovat co hrdlo ráčí.“ Majordomus přikývne.

„Zařiď nějakou kuchařku, aby neumřel hlady.“

„Ano pane.“ Znovu se mi ukloní. Posadím se na pohovku a promnu si spánky.

„Pane, prosím za prominutí, ale kde je pan Larus?“ ozve se po dlouhé době ticha.

„Mrtvý,“ Zašeptám a z očí mi ukápnou krvavé slzy. Majordomus si povzdechne a obejme mě. Ví, že jsem ho miloval, ale on ho neměl rád.

„Neříkám to rád, ale dobře mu tak. Vy se z toho dostanete. Čas Vaše rány zahojí.“ Pohladí mě po vlasech. Trpce se usměji.

„Jsi si jistý?“ přikývne.

„Jsem. Proto jste přinesl toho chlapce, že?“ pokrčím rameny.

„Nevím. Já… vůbec netuším, proč jsem šel zrovna tam a neletěl se najíst jinam.“ Špitnu. Pohladí mě znovu po vlasech a pustí.

„To ukáže čas. Jděte spát, pane, za chvíli bude svítat.“ Pousměje se a odejde do kuchyně. S tichým povzdechem vstanu a odejdu do své tajné místnosti. Otevřu rakev, z níž se vyvalí zatuchlý vzduch. Ušklíbnu se a chvíli ji nechám větrat, než si do ní vlezu. Zavřu víko a také oči. Má poslední myšlenka, než usnu, patří opět Larusovi.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář