Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


9. kapitola

Vzbudil jsem se hned, jakmile se poslední paprsky slunce schovaly. Jasper ještě pořád spal. Nechal jsem ho. Zřejmě si musí odpočinout. Opatrně jsem vykoukl z jeskyně. Musel jsem se ujistit, že na mýtině nikdo není. Nebyl, tedy alespoň jsem si to myslel. Ale jak se ukázalo, moje domněnka nebyla správná. Jakmile jsem vylezl z jeskyně, obklíčili mě jezdci na koních. Překvapeně jsem zamrkal, a pak si je začal prohlížet. Nevypadali jako vlkodlaci. Tak kdo to může být? Odpověď na svou otázku jsem dostal vzápětí. Jezdci se rozestoupili a do kruhu vjel další. Seskočil z něj a vydal se ke mně. Když byl těsně u mě, sundal si kápi. Zalapal jsem po dechu. Asmon. Nesmí dostat Jaspera, jinak s ním udělá krátký proces. Proběhlo mi hlavou. Přišel až těsně ke mně a hrubě mě popadl za ruku. Vyjekl jsem bolestí.

„Opravdu sis myslel, že mi můžeš uniknout?“ Zavrčel mi do obličeje.

„Tušil jsem, že pojedeš sem, a tak jsem vyčkával.“ Zle se usmál a pokračoval dál:

„Také jsem věděl, že tam nedokážeš dlouho vydržet. Na to až příliš nesnášejí upíry.“ Polkl jsem. To mě měl tak přečteného? Co s námi udělá?

„Laky, Laky, Laky. Opravdu ti to stálo za to?“ Hrdě jsem vztyčil hlavu a díval se mu do očí. Čekal na mou odpověď. Věděl jsem, že mu ji musím dát, ale co mám říct? Polkl jsem a uhnul očima. Potřebuji získat čas. Blesklo mi hlavou.

„Miluješ mě?“ Vypadlo ze mě a já jsem se zděsil, co jsem plácl za pitomost. Přimhouřil oči a dlouhou dobu se na mě díval. Zřejmě jsem ho svou otázkou dokonale vykolejil. A to se mi hodilo.

„Ano, víc než svůj život.“ Jeho odpověď mi vyrazila dech. Překvapeně jsem se na něj podíval.

„Neubližuj mu, prosím.“ Hlesl jsem. Povytáhl obočí.

„Tys ho nezabil.“ Prskl. Nebyla to otázka, ale konstatování.

„Ne, je to můj učedník. Nedovolím, abys mu ublížil.“ V očích mu plály ohníčky vzteku. Vzdorně jsem se na něj díval. Nakonec povolil.

„Dobře. Ale jakmile ho naučíš všemu, potáhne z mého domu.“ Přikývl jsem. Neměl jsem v plánu Jaspera pouštět z očí, ale to mu přece nemůžu říct. Zvlášť když je v takovéhle náladě. Asmon mi pustil ruku, kterou doteď svíral, a pohodil hlavou směrem k jeskyni. Zřejmě chce, abych pro něj došel. Otočil jsem se na patě a zaplul do jeskyně. Jasper seděl na podlaze kousek od vchodu a díval se na mě očima plnýma obav. Povzbudivě jsem se usmál a zvedl ho na nohy. Šel za mnou pomalu jako na popravu. Vyšli jsme z jeskyně a na mýtince byl už jen Asmon a tři koně. Pomohl jsem Jasperovi do sedla a chystal se vyskočit na druhého, když mě Asmon zastavil.

„Ty jedeš se mnou.“ Nebyla to prosba. Pozvedl jsem obočí a podíval se na něj. Vypadal, že se se mnou nehodlá hádat. Kdybych to zkusil, zřejmě bych už nebyl mezi živými. Přikývl jsem a nasedl na jeho koně. Sedl si za mě a pevně mě objal jednou rukou kolem pasu. Pak kývl na Jaspera a vyrazil jako první. Ještě jsem se ohlédl za nás, co bude s tím třetím koněm. Jasper ho vedl za uzdu za sebou. Řeknu vám, že tohle bylo dost nepohodlné. Radši bych vlastního koně. Ale nechtěl jsem se hádat. Nejspíš by místo mě potrestal Jaspera. Vůbec netuším, proč je na něj takový. Co mu ten kluk, proboha, udělal? Že by si vážně myslel, že ho s ním podvádím? Přišlo mi to docela úsměvné. Už jsem s ním totiž nehodlala nic mít. Bál jsem se ho. Přeci jenom jsem musel brát v potaz, co se o něm říkalo. Abyste věděli, kdysi to prý byl vlkodlak a jeho bratrem byl samotný král. No, ostatně mi to sám potvrdil. Říká se, že když je zradil a stal se upírem, jeho vlasy zčernaly jako ta nejtemnější noc a prodloužily se. Jeho oči byly zlatavé, když byl vlkodlakem. Teď jsou temně šarlatové. Prý, aby ho tak lehce nenašli. Nevím, co se opravdu stalo před těmi staletími, a vlastně mě to ani nijak nezajímá. Já chci jen žít svůj život. Povzdechl jsem si. Nejradši bych všechno vrátil zpět. Ale sám vím, že to nejde. Asmon zřejmě můj povzdech slyšel, protože si mě přitáhl ještě blíž. Podle mého názoru to už víc nešlo. Kdybych byl ještě člověkem, jistě by mě teď zadusil. Sklonil hlavu a tvář schoval do mých vlasů. Ucítil jsem, jak mi tam vkládá polibek. A pak jsem to uslyšel.

„Nedovolím, aby mi tě vzali. Znovu už ne.“ Šeptal do vlasů. Překvapeně se mi zadrhl dech v hrdle. My už někdy spolu byli? Kdy? A jak to, že si to nepamatuji? Nejspíš se ho na to budu muset zeptat. Opřel jsem se o něj a nechal ho, ať si opře bradu o mou hlavu. Cítil jsem, jak se usmál.  Jeli jsme už několik hodin, když jsme najednou vyjeli z lesa. Podíval se za nás a zastavil koně. Zřejmě jsme čekali na Jaspera, který se objevil vzápětí. Asmon okamžitě pobídl koně, ale tentokrát jsme vyjeli klusem. Zřejmě pospíchá. Hranici jsme přejeli během hodiny. Netušil jsem, proč tak pospíchá. To se tak těší na můj trest? Chtěl jsem se ho na to zeptat, když najednou dal povel zastavit. Byl jsem tak ponořen do vlastních myšlenek, že jsem nepostřehl, že jsme dojeli k nějakému stavení. Nejdříve sesedl on a teprve pak dovolil sesednout mě. Unaveně jsem protáhl tělo a rozhlédl se kolem. Nevypadalo to tu jak na hradě, ale dokážu to přežít. Stejně jsem byl už týden v jedněch a těch samých šatech. Jasper sesedl také a připojil se ke mně. Asmon se na nás dost nelibě podíval, ale neříkal nic.

Odvedl nás dovnitř. Zvědavě jsem se díval po místnosti, v níž jsme se nacházeli. Všude byl prach, jak tu nikdo dlouhá desetiletí nebyl. Byla to obyčejná přijímací hala obyčejného domu. Jen tu chybělo vybavení. Povytáhl jsem obočí a zadíval se na Asmona. Vycítil můj pohled a otočil se na mě. Usmál se, a pak vyrazil do dveří nalevo od nás. Následovali jsme ho. Vešli jsme do pokoje, v němž bylo pár rakví. Z toho jsem usoudil, že tohle je nouzové místo pro přespání upírů. Vybral jsem si jednu a zalezl do ní. Ještě jsem nezavřel víko. Jen jsem tak ležel a díval se do stropu. Asmon někam odešel hned, jak nás zavedl sem, zřejmě se šel postarat o koně, a Jasper si lehl do rakve poblíž mé, ale s tím rozdílem, že víko zavřel. No zavřel, spíš by bylo na místě říct, vztekle zabouchl. Nevím, co se mu zase nezdálo. Vzteklý bych tu měl být spíš já. Pořád mu zachraňuji zadek. Zřejmě mu ten fakt byl jedno. Pokrčil jsem rameny a dál zíral do stropu. Po chvíli do místnosti vstoupil Asmon. Přešel k mé rakvi a začal se svlékat. Udiveně jsem se na něj podíval. Co to jako chce dělat? Odpověď jsem dostal vzápětí. Sáhl do mé rakve, otočil mě na bok a lehl si ke mně.

„To neumíš spát sám?“ Vyjel jsem vztekle. Tohle byla zatraceně moje rakev.

„Ne.“ Tak tohle byl fakt už vrchol. Když nehodlal jít on, půjdu já. Postavil jsem se v rakvi a chystal se vylézt, když mě zarazila jeho ruka. Otočil jsem se a podíval se na něj. Seděl a díval se na mě dost podivným pohledem.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ Zavrčel.

„Pokud ti slouží oči, tak si jdu najít vlastní rakev. S tebou spát nehodlám.“ Oznámil jsem mu a znovu se chystal odejít. Zřejmě to nebral jako dostatečnou odpověď a stáhl mě na sebe.

„Ty se mnou spát budeš.“ Oznámil mi.

„A to jako proč?“ Povytáhl jsem obočí.

„Protože nehodlám tolerovat, abys spal s ním.“ Zavrčel. Udiveně jsem zamrkal a pohlédl mu do tváře. Na mou duši, on žárlí. S povzdechem jsem tedy přikývl a uvelebil se na boku tváří k němu. Jednou rukou mě Asmon objímal kolem pasu a druhou mi podepřel hlavu. Takže jsem ji neměl na tvrdém. Nějak mi to bylo jedno. Jakmile zaklapl víko, zavřel jsem oči a během několika minut spal. Už jsem nevnímal, že si mě přitáhl ještě blíž a já tak spal spíš na něm, a prsty na druhé ruce se probíral mými vlasy, než sám usnul.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář