Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


8. kapitola

Uplynul již týden a my byli stále u vlkodlaků. Asmon se zatím neukázal, ale je jen otázka času, kdy sem přijde a bude požadovat moji hlavu. Netuším, co mám dělat. Od té doby, kdy jsme sem přijeli, a král vlkodlaků se dozvěděl, že můj stvořitel je vlastně jeho bratr Asmon, se mnou nepromluvil. Vlastně ani netuším, co se děje. Vždy, když pro mě přijde Fer a vede mě do spižírny, abych se najedl, si mě dost divně prohlíží. Jako kdyby odhadoval cenu koně na tržišti. Také jsem už dlouho neviděl Jaspera, svého učedníka. Je na čase všechno vzít opět do svých rukou. Nejdřív ale musím najít Jaspera.

Opatrně jsem vykoukl z mého pokoje, tedy jestli se tomu tak dá říkat. Podle mě je to vlastně kobka, ve které mě drží jako nějaké zvíře. Ale s tím je konec. Rozhlédl jsem se na obě strany. Nikde nikdo. Pousmál jsem se a vyšel ven. Šel jsem pomalu a nenápadně. Měl jsem strach z toho, co by udělali, kdyby mě viděli mimo pokoj. Hned druhý den jsem totiž dostal nařízeno zdržovat se jen v mém pokoji. Zajímalo by mě, jak dlouho mě chtěli udržet zavřeného. Cesta byla bez problémů. Ještě jsem si pamatoval, kudy nás Fer vedl. Bez větších problémů jsem dorazil k Jasperově pokoji.

Bez klepání jsem tam prostě vkročil. Jasper seděl na jednom křesle u krbu, kde plál oheň. Ani nezvedl hlavu, když sem tam vešel. Jen sebou tak nějak polekaně trhl. Pokoj měl zařízený stejně jako já. Ani jsem se moc nedivil. Pomalým krokem jsem přešel až k němu a dal mu ruku na rameno. Ještě víc sebou trhl. Udiveně jsem zvedl obočí. Co s ním proboha dělali?

„Je na čase zmizet.“ Zašeptal jsem potichu, aby nás nikdo neslyšel, ale tak, aby mě zaslechl on. Teprve teď se na mě podíval. Lekl jsem se jeho pohledu. Měl tak prázdné oči a jeho tvář byla fialová od modřin. Přiklekl jsem k němu a vzal jeho tvář do dlaní.

„Co ti to udělali?“ Zašeptal jsem smutně. Stejně smutně se usmál.

„Přišli si užít.“ Mé podezření se potvrdilo. Oni si ho dovolili zbít? Vztekle jsem přimhouřil oči. Nedovolím, aby se mu ještě něco stalo. Je to můj učedník a nesu za něj odpovědnost. Alespoň než se naučí sám přežít. A jak mi teď dokázal. Neumí se ubránit ani smečce blbých vlkodlaků. Okamžitě jsem se zvedl a za ruku ho vytáhl na nohy. Překvapeně se na mě podíval. V očích se mu mihl strach. Přívětivě jsem se usmál.

„Odjedeme. Byla chyba sem jezdit. Drží nás tu jako svoje mazlíčky. Myslel jsem si, že král vlkodlaků je jiný, ale asi jsem se spletl.“ Teď se na mě díval s nadějí v očích.

„Tak na co čekáš? Budeš tu stát ještě dlouho?“ Zašeptal. Tiše jsem se zasmál a zavrtěl hlavou. Teď přišel ten správný čas na otázku: Jak se odtud dostaneme? Nemohl jsem Jaspera zklamat. I když jsem neměl žádný plán, vykročil jsem jako první z jeho pokoje. Následoval mě. Ve chvíli, kdy jsme se kradli chodbami hradu, jsem Jaspera zkoušel naučit krýt se ve stínech. I když tady to bylo k ničemu, když nic nesvítilo. Nám to vyhovovalo a vlkodlaci nejspíš všichni spali. Bez problémů jsme se dostali až do stájí. A tam přišel zádrhel. Netušil jsem, kde je můj kůň a bez něho odtud nemůžu odjet. Nakonec jsme ho našli až úplně vzadu. Radostně zařehtal, jakmile mě uviděl. Našel jsem uzdu i sedlo a začal ho strojit. Jasper si také našel nějakého koně. Museli jsme si pospíšit, každou chvíli mohl někdo zjistit, že nejsme tam, kde bychom měli být, a spustí poplach. Vyvedli jsme již kompletně ustrojené koně ze stájí a opatrně je vedli trávníkem k bráně. Ve stáji jsem uzmul hadry a ve chvíli, kdy končil trávník, jsem je obalil okolo kopyt koní. Pak jsme opatrně otevřeli dvířka u brány a vyvedli je před hradby. Jasper naskočil na toho svého a já jsem mu potichu řekl, kam a jak má jet. Přikývl a odjel do tmy. Já jsem za námi opatrně zavřel dvířka a nasedl na koně. Jel jsem kolem hradeb a držel se ve stínu. Modlil jsem se k měsíci, aby ho zakryl mrak. Jedině tak bychom mohli opustit stín hradeb a vzdálit se do lesa. Nejspíš mě vyslyšel, protože měsíc zakryl ohromný mrak. Usmál jsem se, zamumlal tiché díky a rozjel se do lesa. Za sebou jsem slyšel, jak hradby hradu ožily a všude byl slyšet ohromný křik a nadávky. Nejspíš už zjistili, že nejsme na hradě.

Dojel jsem do lesa a chvíli čekal na Jaspera. Ten se objevil vzápětí. Ukázal jsem mu hlouběji do hvozdu a vyjel jsem první. Nemluvili jsme spolu. Nejspíš měl o čem přemýšlet a já jsem byl unavený. Až teď jsem si uvědomil, že budu muset najít nějakou jeskyni. Nevzal jsem totiž žádnou ochranu před sluncem. Starostlivě jsem se podíval na Jaspera. Vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Abych odvedl jeho myšlenky od toho, co se mu stalo u vlkodlaků, začal jsem mu vyprávět o upírech. Vyprávěl jsem mu, jak jsem se stal upírem. Co se dělo po mé přeměně a tak podobně. Nakonec jsem mu začal vykládat o upířích schopnostech. Zaujatě mě poslouchal a nepřerušoval mě. Ani jednou se na nic nezeptal. Po několika hodinách jsem zmlkl a poslouchal les. Pomalu se začal probouzet a to byl signál, abychom si začali hledat skrýš. Přinejhorším se zahrabeme do země. Začal jsem se pozorně rozhlížet kolem sebe. A pak jsem ji uviděl. Jeskyně. Usmál jsem se a zamířil k ní. Následoval mě. Sesedl jsem u ní z koně a odsedlal ho. Jasper mě napodobil a pak jsme je zahnali. Věci jsme vzali dovnitř do jeskyně. Byla docela prostorná a hodně hluboká. Až vyjde slunce, nedosáhne na nás, pokud budeme na druhé straně. A pokud budeme mít štěstí na své straně, nenajdou nás. Kývl jsem na Jaspera a uložil se k té stěně. Jasper si lehl přede mě. Podložil jsem mu hlavu rukou a za pás si ho přitáhl těsně ke mně. Trochu vyjekl, ale potom se začal vrtět, než se uvelebil. Takhle jsme pozorovali, jak se slunce pomalu prodírá dovnitř. Jasper už dávno spal, když se slunce vyhouplo celé nad obzor. Ale já ho ještě chvíli pozoroval, než i mě přemohl spánek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář