Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


7. kapitola

Vzbudilo mě štrachání vedle mě. Okamžitě jsem se vyhrabal zpod pokrývky a napřímil se. A vzápětí jsem se musel smát. Zpod druhé pokrývky se nešikovně snažil dostat Jasper. Chvíli mě nevraživě pozoroval, jak se směji, ale pak to nevydržel a docela ostře na mě vyjel:

„Můžeš mi pomoct? A čemu se tak debilně směješ?“ Chvíli mi trvalo, než jsem přestal. Pak jsem ho ale z té pokrývky vymotal. Stoupl si kus ode mě a užasle se na mě díval.

„Ty jsi také mrtvý?“ Pobaveně jsem se zasmál.

„Ne a ani ty nejsi.“ Překvapeně otevřel pusu.

„Ale ten chlap, se kterým jsi mě nechal samotného, říkal, že až se mnou skončí, že budu mrtvý.“ Smutně jsem se usmál a odpověděl:

„Ano, byl jsi na pokraji smrti.“ Vyvalil na mě ty své nádherné oči.

„Ale tak jak to, že jsem živý?“ Pak mu to zřejmě začalo docházet, protože zalapal po dechu, který už potřebovat nikdy nebude, a začal ode mě s děsem v očích ustupovat.

„Ne, řekni, že nejsi upír a že jsi ho ze mě neudělal.“ Zařval. Jen jsem se smutně usmíval a nepromluvil. Přiskočil ke mně a začal se mnou cloumat a přitom mi křičel do obličeje:

„Kdo ti dal právo ho ze mě udělat? Kdo? Tak mluv, sakra!“ Rozhodl jsem se promluvit nebo by ze mě tu duši opravdu vytřásl.

„Nikdo. Ale nemohl jsem se dívat na to, jak umíráš.“ Pustil mě a smutně si sedl vedle mě. Předpokládal jsem, že kdyby tu nikdo nebyl, plakal by.

„Děkuju.“ Promluvil nakonec. Usmál jsem se a přikývl na znamení, že jeho díky přijímám. Pak jsem vyskočil a začal se shánět po koni. Našel jsem ho, jak se brouzdá v potůčku. Zapískal jsem na něj a on okamžitě přiběhl. Vzal jsem ho za ohlávku a vedl ho k našemu ležení. Tam ho osedlal a vyčkávavě jsem se zadíval na Jaspera.

„Kam jedeme?“ Optal se.

„K vlkodlakům.“ Vyděšeně se na mě podíval po mé odpovědi.

„Proč zrovna tam?“ Hlesl.

„Protože nám dokážou pomoct.“ Přikývl a nasedl na osedlaného koně. Nasedl jsem za něj a pobídl koně ke kroku. Než jsme se vymotali z lesa, měsíc už stál vysoko na nočním nebi. Okamžitě, jak jsme se z něj vymotali, přinutil jsem koně ke cvalu. Moc se mu nechtělo po té včerejší zběsilé jízdě, kdy jsem ho málem uštval, ale uposlechl. Tudíž jsme byli ani ne za hodinu u hradního komplexu krále vlkodlaků. Zpomalil jsem koně, jakmile jsme byli u holého pásu, aby si nás mohli dobře prohlédnout. Když jsme už byli na dohled hradu, najednou se otevřela těžká kovaná brána a z hradu vyjela ozbrojená eskorta. Obklopili nás a vedli dovnitř. Neprotestoval jsem, vždyť jsem tam sám chtěl. Dojeli jsme na nádvoří a velitel eskorty nám nařídil slézt z koně. Poslechli jsme. Nejdříve z jeho hřbetu sklouzl Jasper a potom já. Už už nás chtěli někam odvést, když v tu chvíli někdo promluvil.

„Stát! Kdo to je?“ Ten hlas jsem poznal. Byl to velitel stráží Fer. Otočil jsem se a díval se k přicházejícímu muži. Ten, jakmile mě uviděl, překvapeně zůstal stát, vykulil oči a chytil se za srdce. „Zatraceně Laky. Ty mě chceš zabít, viď?“ Na to jsem vykulil oči já.

„Z čeho mě to obviňuješ? Já? Takoví učiněný andílek?“ Všichni, kromě mě, Fera a Jaspera, se svezli na zem v záchvatu smíchu. Já na ně jen vykuleně koukal. Jasperovi cukaly koutky a díval se všude možně jen ne na mě. Fer se uculoval. Nakonec se nade mnou smiloval.

„Tak hoši, zpátky do práce. A ty pojď se mnou i s tím tvým doprovodem.“  Přikývl jsem a oba jsme ho následovali až do toho samého sálu, kde jsem se ocitl hned po prvním příjezdu sem a kde na nás čekala šlechta. Jakmile jsme vešli do sálu, všechen ruch ustal. Jasper se rozhlížel užasle kolem sebe. Jen já jsem se díval do očí muži na trůně. Po chvíli se opět ozval lehký šum a já věděl, že předmětem hovorů jsem já a můj doprovod. Předstoupili jsme před trůn a uklonili se.

„Můj pane, přijel k nám nečekaně Laky s nějakým mužem.“ Král přikývl a pokynul mi, abych předstoupil. Šel jsem tak, aby i vlkodlaci mohli mé pohyby sledovat.

„Proč jsi přijel?“ optal se mě, když jsem stál před ním.

„Požádat o azyl a pomoc.“ Překvapeně zamrkal a údivem otevřel pusu.

„Pomoc? A před čím asi tak potřebuješ azyl?“ Řekl to dost ostře a já si uvědomil, že budu muset říct pravdu.

„Asmon.“ Stačilo jen tohle jméno a všichni v sále ztichli. Bylo takové ticho, že by bylo slyšet i padat špendlík.

„Proč tu vytahuješ jméno mého zemřelého bratra?“ Zavrčel král vztekle. Ach, mělo mi to dojít dřív. Vždyť mi to říkal tenkrát v posteli.

„Zemřelého?“ tohle bylo řečeno docela udiveně,

„Kdyby byl Váš bratr mrtvý, tak já tu nestojím.“ Odtušil jsem a zvědavě povytáhl obočí. Král nejdříve zamrkal, pak se zhluboka nadechl a nakonec docela klidným hlasem odpověděl:

„Chceš mi říct, že můj bratr je tvým stvořitele a ty teď před ním potřebuješ ochránit?“

„Docela přesně řečené.“ Ušklíbl jsem se uznale. Král se znova nadechl.

„ Kdy ses dozvěděl, že je mým bratrem?“

„ No,“ protáhl jsem, „nitky jsem si pospojoval, až když jste na mě zařval.“ Nevinně jsem se usmál. Po téhle konverzaci mě dost dlouho rentgenoval pohledem. Jeho pohled jsem mu oplácel. Pak se otočil k Jasperovi.

„A kdo je tohle?“ Jasper vypadal, že se právě probudil z transu, a tak jsem odpověděl za něj.

„Jasper. Můj učedník.“ Král si ho hodnou chvíli prohlížel a zamyšleně si při tom mnul bradu. Nakonec ale jen potřásl hlavou a pokynul Ferovi, aby přišel blíž.

„Odveď je do jejich pokojů. Víš které.“ Fer přikývl, poklonil se a i s námi v závěsu odešel. Vedl nás dlouhou chodbou, která mi nijak povědomá nebyla. Vlastně jsem znal jen to, co mi ukázali při mé předešlé návštěvě. A ruku na srdce, moc toho nebylo. Natrefili jsme na křižovatku, kde jsme zahnuli doprava. Ještě chvíli jsme šli potemnělou chodbou, když tu najednou se ze tmy vynořily dveře. Vlastně nebyly to jen jedny dveře, ale táhly se po obou stranách celé chodby. A začínaly uprostřed chodby. Neřešil jsem to, i když mi to připadalo divné. Fer zamířil do druhých napravo. Následovali jsme ho.

„Tady jsou tvé pokoje, Jaspere.“ Jasper přikývl, vzal za kliku a zmizel v pokoji. Já jsem vyčkávavě zvedl obočí. Fer se otočil a vydal se chodbou dál. Následoval jsem ho. Neznal jsem to tu a nerad bych se ztratil. Najednou se zastavil u posledních dveří před zatáčkou.

„Tenhle je tvůj.“ Přikývl jsem.

„Nechceš jít dál?“ Zeptal jsem se. On ale jen s mírným úsměvem zakroutil hlavou a odešel. Pokrčil jsem rameny a vešel do pokoje. Překvapeně jsem se zastavil hned ve dveřích. Tam, kde měla stát postel, byla dobře bytelná rakev s otevřeným víkem a rudým polstrováním uvnitř. Naproti ní byl malý stolek s pohodlně vypadajícími dvěma křesly u krbu, ve kterém plápolal oheň. Něco mi tu chybělo. Ale ať jsem se díval, jak jsem chtěl, nemohl jsem přijít na to, co. Nakonec mi to došlo. Chyběla tu skříň. Tiše jsem zaskučel. Skříň. V čem teď budu chodit, když mám všechno oblečení u Asmona? Sakra! No nic, dnes to nebudu řešit. Noc je přece jenom už na konci své pouti. Za chvíli by měl nastat opět den. Ani jsem se nedivil Ferovi, že odmítl mé pozvání. Neviděl jsem v tom nic víc, než jen potřebu spánku. Musí být již značně unavený. Při přemýšlení jsem se začal metodicky odstrojovat. Nechal jsem si na sobě jen spodní prádlo. Pak jsem zalezl do rakve a zaklapl víko. Ještě jsem si zívl. Poslední dny byly opravdu náročné. Ani jsem nevěděl, kdy vysvitlo slunce. Usnul jsem v okamžiku, kdy jsem zavřel oči. Mé tělo strnulo a já opět, jako každý den, vypadal jako mrtvola.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář