Můj svět fantazie

Když jsem se po západu slunce vzbudil, okamžitě mi na mysli vytanulo, jestli je Jasper v pořádku. Můj stvořitel neměl ve tváři přívětivý výraz, když jsem je opouštěl. Okamžitě jsem vyskočil z rakve a hnal se do pokoje. Měl jsem strach. Ani nevím z čeho. Možná to bylo z toho, že by byl Jasper mrtvý. Vždyť jsem z něho chtěl udělat upíra. Trhnutím jsem otevřel dveře. V pokoji nikdo nebyl. V rychlosti jsem se převlékl a vyšel z pokoje. Musel jsem přemýšlet. Kde by mohli být? Už to mám. Určitě bude u mého stvořitele. Zamířil jsem tedy tam. Po cestě jsem nikoho nepotkal. Zarazilo mě to. Vždyť mám pokoje v hlavní části. Kde tedy všichni jsou? Teď je to jedno. Nejdřív musím najít Jaspera. Potom se budu zabývat tím, kde jsou. Otevřel jsem dveře vedoucí do pokojů mého stvořitele, aniž bych se zdržoval klepáním. Jak jsem předpokládal, můj stvořitel byl vzhůru a díval se z okna. Nedával na sobě znát, že mě slyšel přijít.

„Kde je Jasper?“ Přešel jsem do útoku. Pomalu se otočil. Pak aniž bych vůbec zpozoroval, že se hnul, mě přimáčkl na zeď.

„Ty si jen můj. Nedovolím ti odejít, ani udržovat vztah s tím človíčkem.“ Polkl jsem. Zněl opravdu naštvaně.

„Nespal jsem s ním, jestli ses chtěl zeptat na tohle. A teď: Kde je Jasper!“ Ze začátku jsem jen šeptal, ale poslední část věty jsem doslova řval. Opatrně mě pustil. Asi se bál, že mi něco udělá. Nebo to bylo opačně? Pak promluvil.

„Nechal jsem ho ubytovat v jiné části. Nechci, abys za ním chodil.“ Chvíli jsem se na něho zaraženě díval. On žárlí? Nevím proč, ale hrozně mi to lichotilo. Usmál jsem se a objal ho.

„Nemusíš mít strach. Jen jsem z něho chtěl udělat svého žáka. Ale když ti vadí, klidně ho zabij.“ Můj stvořitel se ode mě odtáhl a díval se mi hodnou chvíli do očí.

„Dobře, zabiju ho.“ To, že mi nevěřil, mě zabolelo. Vždyť jsem ho mohl podvést už u vlkodlaků. Přestal jsem to řešit a radši ho znovu objal. Vyhledal jsem jeho rty a spojil je. Opětoval mi ho a ještě ho prohloubil. Nebránil jsem se. Proč taky? Byl jsem zcela v jeho moci. Ovládal mě celého. Můj mozek proti tomu nic nenamítal. A jak jsem teď poznal, je žárlivý a majetnický.  Líbali jsme se docela dlouho, než se můj stvořitel ode mě odtrhl.

„Asi bych ti měl říct, jak se jmenuji, že?“ Přikývl jsem a zamyšleně se na něho koukal. Proč mi ho chce říct zrovna teď? Celé století se tomuto okamžiku vyhýbal. Tak proč teď?! On se nadechl a přešel k oknu. Aniž by se na mě otočil, promluvil:

„Asmon.“ Bezhlesně jsem otevřel pusu. Asmon? Ten Asmon? Začal jsem se po celém těle třást. Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív? Abyste věděli, Asmon byl v našem světě něco jako živoucí legenda. Byl u stvoření prvního upíra a jako takový vlastně nemůže zemřít. A já jsem se napil jeho krve. Sakra. Začíná to dávat smysl. Proto si vybral mě. Byl jsem vlastně sirotek. Kdyby něco nevyšlo, mohl mě jednoduše zabít a jít dál. Totiž ten, kdo se napije Asmonovy krve, může zemřít jen jeho rukou. Nikdo by se po mě nesháněl. Nikdo by netruchlil. Neštěkl by po mně ani pes. Zapotácel jsem se a musel se opřít o nedaleký stůl. Podíval jsem se na něj a najednou jako by mi spadla ta růžová maska, kterou jsem měl celou dobu na očích a kterou po celou tu dobu udržoval. Do očí se mi nahrnuly krvavé slzy. Snažil jsem se je zahnat, ale marně. Najednou přetekly a nešly zahnat. Skácel jsem se na zem a skryl tvář v dlaních. Asmon se otočil a pomalu přešel ke mně. Stál nade mnou. Sklonil se. Bál jsem se, že mi teď něco udělá, či že mě najednou zabije a odhodí jako kus nepotřebného harampádí. Ale nic z toho neudělal. Klekl si ke mně a objal mě. Nevím proč, ale jakmile jsem se ocitl v jeho náručí, už mi nepřipadala tak bezpečná. Měl jsem z něho strach. Nechápal jsem svůj postoj. Ještě před chvílí mi u něj bylo tak krásně. Vymanil jsem se z jeho náruče a se strachem v očích jsem se zvedl a utíkal. Nevím, kam jsem běžel a v té chvíli mi to bylo jedno. Věděl jsem jen jedno. Musím pryč. Pryč od něho. Někam, kde by mě nehledal. Ale nejdřív musím zachránit Jaspera. Jakmile mi tahle myšlenka proběhla hlavou, zastavil jsem se. Ano, musím ho odtud dostat dřív, než ho půjde zabít. Říkal přece, že je v jiné části. Rozhlédl jsem se kolem sebe a přemýšlel. Asmon nechává nepohodlné tvory ubytovat jen v jednom křídle zámku. Byl jsem poblíž toho křídla. Usmál jsem se vítězně. Rozhodl jsem se. Prostě jsem zabočil doleva a běžel chodbou přímo k němu. Těsně před jeho dveřmi jsem se zastavil a zkusil kliku. Nevím, jak jsem věděl, že to jsou tyto dveře. Zřejmě jsem si utvořil nějaký šestý smysl vůči němu. Jak jsem předpokládal, bylo zamčeno. Bezradně jsem se zapřemýšlel. Co mám teď dělat? Nic jsem s sebou neměl. Šel jsem, tedy spíše běžel, rovnou od Asmona. A pak mě to napadlo, vždyť já mám na šatech sponu. Usmál jsem se, vyndal ji a rozevřel. Začal jsem štrachat v zámku. Moc mi to nešlo. Zloděj ze mě asi nikdy nebude. A pak jsem to uslyšel. Kroky a přibližovaly se. Musím si pospíšit. Naštěstí zámek najednou cvakl a dveře mě pustily dovnitř. Okamžitě jsem vešel a potichu zavřel dveře. Uchem jsem se o ně opřel, abych věděl, kam mířil dotyčný. Kroky se přibližovaly, minuly pokoj, ve kterém jsem byl, a mířily dál. Oddychl jsem si a konečně se podíval, kde to jsem. Byl to něco jako předpokoj. Uprostřed pokoje stál stolek se židlemi pro návštěvu, aby si měla kam sednout, než je přijmou. Dál tam byl malý krb, ve kterém plápolal oheň. Trochu jsem se divil, že toho je tu tak málo. Nakonec jsem přešel ke dveřím naproti a opatrně stiskl kliku. Čekal jsem, že se na mě někdo vrhne, tedy přinejmenším Jasper, ale nestalo se nic. Tak jsem tedy otevřel dveře o trochu víc a vešel.

Ten pohled si budu pamatovat snad do konce života. Jasper tam byl, ale na pokraji života. Visel za ruce na řetězu a sotva se dotýkal nohama země. Okolo něj ležela spousta použitých krvavých mučících nástrojů. Asmon si byl tak jistý jeho popravou, že ho dal mučit. Vzkypěla mi krev v žilách. Cítil jsem, jak mi žilami neproudí mrtvá krev, ale čirý hněv. Rázně jsem přešel pokojem a opatrně ho začal sundávat. Sténal bolestí. Zřejmě si myslel, že je to nový druh mučení. Vzteky jsem zatnul zuby. Vůbec nechápu, jak se všechno mohlo obrátit o sto osmdesát stupňů za jediný den. Opatrně jsem Jaspera položil na zem. Musel jsem ho udržet naživu, ale jak? A pak mi svitlo. Ano. Usmál jsem se. To by šlo. Obrátil jsem ho na břichu a přitom jsem mu sundal zbytky košile. Začal jsem mu olizovat rány na zádech. Nebylo mu to příjemné. To jsem poznal z jeho řeči těla. A také jsem mu způsoboval mírnou bolest. Po chvíli jsem toho nechal a obrátil ho zpět. Prokousl jsem si zápěstí a krev, která se okamžitě objevila, nechal stéci do jeho úst. Nejdříve se bránil, ale po chvíli si vzal mou ruku do svých a začal sát. Bolelo to. Okamžitě jsem mu ji vytrhl. Zakňoural jako malé děcko, ale hned ochabl a začal sebou zmítat. Jeho tělo umíralo, ale duše zůstávala uvnitř. Trvalo dlouho, než to skončilo a proces byl zastaven.

Jakmile byla přeměna dokončena, na nic jsem nečekal, popadl ho a zamířil pryč. Bude hodně těžké se dostat odtud tak, aby nás nikdo nezmerčil a nespustil poplach. Opustil jsem mučírnu a z předpokoje zamířil na chodbu. Bylo těžké otevřít potichu dveře tak, aby nevydali ani jediný zvuk. Ale zvládl jsem to. Potichu jsem zase zavřel a vydal se do stájí. Ve chvíli, kdy jsem vešel do stájí, se najednou rozezněl poplach. Už asi vědí, že jim chybí vězeň. Vlastně dva. Na nic jsem nečekal, popadl dvě deky a zamířil ke svému koni. Chvíli mi trvalo, než jsem koně osedlal, ale nakonec se mi to podařilo. Jaspera jsem zabalil do jedné deky a jako pytel ho přehodil přes hřbet koně. Já se zabalil do druhé a vyvedl jsem ho ze stájí. Okamžitě, jakmile jsme byli venku, vyskočil jsem si na něj a pobídl ho ke klusu. Naštěstí ještě nezavřeli bránu, takže jsme jí projeli bez komplikací. Zamířil jsem k hranici s vlkodlaky. Potřebujeme pomoc a oni nám ji poskytnou. Tedy doufám v to.

Byli jsme asi 5 kilometrů od hranice, když začalo svítat. Tohle bude problém. Hodně velký problém. Můj kůň už začal zpomalovat a já věděl, že ho budu muset nechat odpočinout. Ale kde? Jakmile se zastavím, někdo mě zahlédne a dá vědět Asmonovi. A vrátit se tam přece nechci. Ale co mi tam scházelo? Zatraceně, ještě se začnu bavit sám se sebou. Obhajovat se začnu až před vlkodlaky! Opatrně jsem se nahnul přes Jaspera k uchu koně a zašeptal pár uklidňujících slovíček s prosbou, aby ještě těch pár kilometrů vydržel. Kupodivu to pomohlo. Kůň zrychlil. Pro jistotu jsem se zabalil do deky, aby to slunce mělo o něco těžší. Nedělal jsem si naděje, že to stihneme včas někam do úkrytu.

 Asi dvě hodiny po svítání jsme byli za hranicemi. Zpomalil jsem koně a nasměroval do lesa. On vděčně zafrkal a z posledních sil tam dojel. Jakmile jsme překročili hranici lesa, kůň se zastavil a otočil na mě svou hlavu, jakoby chtěl říct, ‚dneska jsem toho udělal dost, slez ze mě a nech mě odpočinout‘. Usmál jsem se a slezl z něj. Pak jsem sundal Jaspera a vykročil hlouběji do lesa, aby na nás moc nemohlo slunce. Už tak jsem měl trochu popálený obličej. Našel jsem útulnou mýtinku s potůčkem, kde by se kůň mohl napást a v případě potřeby napít. Ustlal jsem si ve stínu stromů a Jaspera, pořád zabaleného až po uši v dece, položil vedle. Koně, který šel poslušně za mnou, jsem odstrojil a nechal ho volně pobíhat. Pak jsem se konečně pořádně zabalil do deky a usnul spánkem mrtvých.