Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


5. kapitola

Vyšel jsem z podzemí těsně po západu slunce. Jasper ještě spal. Nechal jsem ho tedy jeho snům a zamířil do pokoje svého stvořitele. Když jsem k nim přišel, byly pootevřené a zevnitř byl slyšet hlas mého stvořitele a komorníka.

„Můj pane, měl byste mu to říct.“

„Nemůžu. Příliš mnoho pro mě znamená. Nechci ho ztratit.“ Dál jsem už nechtěl poslouchat za dveřmi. Věděl jsem, o kom se baví. O mně! Místo abych odešel, jsem jen lehce zaťukal na dveře. Můj stvořitel, vědom si toho, že nechal jen pootevřené dveře, pronesl zaraženě

„Dále“. Vstoupil jsem. Stvořitel si hověl na tom svém divanu a koukal na zahradu. Nedávaje najevo, že jsem poslední část jeho rozhovoru vyslechl, jsem došel k němu a sedl si před něj.

„Co potřebuješ, Laky?“ Zeptal se lehce. Usmál jsem se a vtiskl mu motýlí polibek. Můj stvořitel se na mě udiveně podíval a po chvíli mi ho oplatil.

„Mám hlad.“ Odůvodnil jsem svoji návštěvu. Zvedl jedno obočí.

„Tak si zajdi na lov a tomu svému novému příteli přines nějaké oblečení. Pochybuju, že by chtěl nosit to tvoje.“ Přikývl jsem.

„Mám donést i tobě?“ Zeptal jsem se. Můj mistr chvíli váhal.

„Ne, půjdu s tebou.“ Zasmál jsem se vesele. To bude jako tenkrát, když ještě lidé žili na povrchu. Odešli jsme ihned.Vrátili jsme se a já zamířil s náručí plnou šatů do svého pokoje. Jak jsem předpokládal, Jasper byl vzhůru. Shodil jsem věci na postel.

„Obleč si to.“ Překvapeně se na mě podíval.

„Byl jste vykrást moji skříň?“ Zasmál jsem se. Samozřejmě, že jsem nebyl, ale povídejte to člověku, když ani pořádně neví, co jste zač.

„Obleč se.“ Otočil jsem se a zazvonil na sluhu. Skoro okamžitě přinesl jídlo. Ukázal jsem mu, kam to má postavit, a vyprovodil ho ze dveří. Když jsem se otočil, Jasper už seděl za stolem a začal pomalu jíst.

„Vy nebudete?“ Zeptal se mě, když si všiml, že si jídla nevšímám a jdu si sednout do křesla.

„Ne.“ Zakroutil jsem hlavou. Pokrčil rameny a pustil se do jídla. Nebavilo mě ho jen tak sledovat, a tak jsem vstal a odešel. Šel jsem za svým stvořitelem. Pořád mi vrtalo hlavou to, co probíral s komořím. Co mi nechce říct? Je to vůbec tak důležité? Tahle otázka mě zarazila. Co bych měl vlastně udělat? Mám vtrhnout do jeho ložnice a dožadovat se odpovědí s tím, že mu přiznám, že jsem je slyšel? Ne! Tohle rozhodně nešlo. Musím mít plán. Ale jaký? A pak mi to docvaklo. Mohu ho svést, trochu si s ním pohrát, a pak to z něj vytáhnout. Pokračoval jsem tedy v cestě, až jsem došel k jeho dveřím. Chvíli jsem nerozhodně přešlapoval, ale pak jsem zaklepal. Ozvalo se sotva slyšitelné

„Dále“ a já vstoupil. Můj stvořitel seděl v křesle a četl si knihu. Ve chvíli, kdy jsem vstoupil, zvedl hlavu. „Co potřebuješ?“ Sakra, co mu mám teď říct? Jdu z tebe vytáhnout informace? Ne, to by nešlo. Místo toho, abych něco řekl, jsem se rozhodl k činu. Přistoupil jsem ke křeslu, sklonil se nad ním a přisál na jeho rty. Okamžik se nic nedělo. Asi jsem ho hodně vykolejil. Potom se ale připojil k polibku. Stáhl mě na sebe do křesla a začal mi rukou přejíždět po zádech. Vzdychl jsem. Bylo to tak příjemné.  Druhou ruku přesunul do mého klína. Nechal jsem ho, ať si dělá, co chce, a sám ho začal hladit po břiše. Po chvíli přerušil polibek a zhluboka se nadechl.

„Opravdu to chceš?“ Zeptal se. Zamrkal jsem řasami a přemýšlel, jestli to myslí vážně. Samozřejmě, že to chci. Jinak bych to asi nezačal, ne?! Na jeho otázku jsem kývl na souhlas. Usmál se podivně svůdným úsměvem a i se mnou se zvedl z divanu. Přešel k posteli a pomalu mě na ni pokládal. Začal mě opět líbat a přitom mi svlékal košili. Jeho ruce si našly mé bradavky a začaly je mnout. Vzdychl jsem. Bylo to vzrušující. Začal jsem cítit, že mi jsou kalhoty hodně těsné. Můj stvořitel se odpoutal od mých rtů. Než jsem mohl začít protestovat, přetáhl mi přes hlavu košili, rozepnul kalhoty a i se spodním prádlem mi je stáhl. Nyní jsem před ním ležel tak, jak mě pán bůh stvořil. Nesouhlasně jsem zamlaskal, když jsem viděl, že jsem nahý sám. Zasmál se a začal se také svlékat. Jakmile byl nahý, okamžitě jsem se na něj vrhl. Povalil jsem ho do peřin a začal polibky pokrývat jeho tělo. Vzdychal. Byly to tak nádherné zvuky. Svými polibky jsem se dostal až k jeho penisu. Chtěl jsem ho pohltit do svých úst a přivést ho k vyvrcholení tak, jak mi to udělal on, když si mě poprvé tu noc před mým odjezdem k vlkodlakům vzal. Ale on měl zřejmě jiné plány. Přitáhl si mou hlavu zpět ke svým ústům a začal mě líbat. Přitom mě svými prsty začal připravovat na svůj vpád. Myslel jsem, že vyletím z kůže. Tolik rozkoše mi přece nemohly dát pouhé prsty. Nejspíš jsem se mýlil. Mohly. Začal jsem ho prosit, ať mě tolik netrápí. Usmál se a vyndal je. Zasténal jsem na protest. Ale on mi dal něco mnohem lepšího. Svůj penis. Nadzvedl můj zadeček a začal do mě pronikat. Jak jsem byl nad ním, prostě jsem jakoby dosedl, a on se tak dostal do mě celý. Překvapeně zasténal a chtěl něco říct. Nedal jsem mu šanci. Začal jsem se mírně vlnit v bocích a přitom ho líbat. Skoro okamžitě se se mnou přetočil a začal přirážet. Sakra. Bylo to nepopsatelný. Takhle jsem se necítil ani se ženou. Spíš jsem vytušil, než vycítil, že se blíží k vrcholu. Vzal můj penis do ruky a začal ho třít v rytmu přírazů. Byla to tak nepopsatelná rozkoš. Tohle jsem neměl šanci vydržet dlouho. Skoro okamžitě jsem se udělal. Zatím, co jsem si vychutnával orgasmus, udělal se i můj stvořitel. Cítil jsem podivné teplo v oblasti podbřišku, jak se mnou rozlévalo jeho sperma. Stvořitel po chvíli, kdy čekal, až jeho penis změkne, ho ze mě opatrně vytáhl. Lehl si vedle mě a přitáhl si mě do náručí. Spokojeně jsem se do ní zvrtal.

„Splnil jsem tvé očekávání?“ Usmál jsem se a políbil ho. Opětoval mi ho.

„Splnil.“ Tak teď, jak mám sakra zavést řeč na to, co mi má říct?

„Trápí tě něco?“Jak ví, že mě něco trápí? Jak to poznal? Překvapeně jsem se na něj podíval. Díval se na mě takovým tím pohledem, co značil, že dotyčný ví, co se vám honí hlavou. Dobře, budu s tím nejspíš muset ven. Křečovitě jsem se usmál.

„Víš já...... hmm.....já..... slyšel jsem vás s komořím.“

„Co jsi slyšel?“ Zřejmě se rozhodl zaútočit. Polknul jsem.

„Radil ti, že mi máš něco říct.“ Hodnou chvíli se na mě díval. Už jsem si myslel, že mi neodpoví a pošle mě zpátky do mého pokoje s tím, že mám hosta, a nic mi neřekne. Ale nejspíš jsem se tentokrát mýlil. „Víš, král vlkodlaků a já jsme byli kdysi milenci a zároveň bratři.“

„Bratři? Ty jsi byl vlkodlak?“ Smutně se usmál.

„Ne, byli jsme vlastně nevlastní bratři. Máme jiného otce.“

„Co se pokazilo?“ Sakra, musím být pořád tak zvědavý? Položil jsem si otázku, jestli mě to zajímá. Vlastně ne, nezajímá. Přesto jsem se přistihl, že s napětím čekám na odpověď.

„Stal jsem se upírem. I když z mé strany se nic nezměnilo, z jeho nejspíš ano.“

„Stále ho miluješ?“ Podíval se na mě a usmál se vlídným milujícím úsměvem.

„Ne, jinak bych se o tebe nesnažil.“ Také jsem se usmál.  Z postele jsme vylezli až hodinu před východem slunce. Políbili jsme se a já zamířil do svého pokoje. Můj host stál u okna a díval se do dáli. Když jsem vstoupil, jen otočil hlavu, aby se podíval, kdo přišel. Viděl jsem jeho odraz v okně. Díval se na mě podivným pohledem. Pak se slyšitelně nadechl a spustil:

„Vy jste na muže?“ Jeho hlas podivně přeskakoval. Pozorně jsem si ho prohlédl. Třásl se po celém těle. To si snad myslí, že ho znásilním?

„Ano, to jsem.“ Odpověděl jsem. Konečně se na mě otočil. Oči se mu podivně leskly a třásl se ještě víc než před chvílí. Ladně jsem pozvedl obočí a čekal jsem, na co se zeptá teď. Došel k posteli a posadil se na ni. No, spíš to vypadalo, že se na ni zhroutil.

„Chtěl bych domů.“ Ozval se po chvíli.

„Copak? Nelíbí se ti tady?“ Odpověděl jsem jedovatě a otočil se ke knihovně. Začal jsem si vybírat knihu, která by mě do začátku svítání zabavila. Najednou jsem zpod zad uslyšel podivné zvuky. Otočil jsem se zpět a pohlédl na Jaspera. Ležel na posteli, tvář zabořenou do polštáře a vzlykal. Přešel jsem k němu a začal ho opatrně hladit po zádech.

„Vy mě zabijete, že?“ Vydoloval ze sebe mezi vzlyky. Udiveně jsem se na něho díval. Není pravda, že mě to nenapadlo. Ale! Něco mě k němu táhne. Možná něco, co táhlo mého stvořitele ke mně. Možná je na čase si udělat učedníka. Hmm…. to budu muset probrat se svým stvořitelem. Ten, jako by mi četl myšlenky, vstoupil do dveří. Svým rentgenovým zrakem přejel pokoj, až se zastavil na nás na posteli. Pozvedl obočí a pak pronesl:

„Mám žárlit?“ Zřejmě to Jaspera vylekalo, protože sebou trhl. Sladce jsem se usmál a odpověděl:

„Nikoli.“ Pak, aniž bych se staral o cokoli jiného, jsem zamířil ke své rakvi. Byl jsem dost unavený a neměl jsem na nic dalšího náladu. Zavřel jsem za sebou dveře od průchodu do podzemí k mé rakvi zanechávaje Jaspera s mým stvořitelem.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář