Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


4. kapitola

Vzbudil jsem se, když měsíc už stál na obzoru. Rychle jsem vylezl z rakve a prozkoumal spáleniny. Už skoro nebyly vidět. Jestli v nejbližší době nebudu riskovat, mohlo by se to zlepšit. Povzdechl jsem si. Oblékl se a vyrazil do jídelny. Jak jsem očekával, byli tam a čekali na mě. U krále stála Kim a něco s ním probírala, ale jakmile jsem vstoupil, podívali se směrem ke mně a zmlkli. Jistě jsem předpokládal správně, že mluvili o mně. Možná mluvili o té události při východu slunce. Fer stál za zády krále a očividně na mě už čekal. Zamířil jsem k nim, uklonil se králi a užuž chtěl odejít s Ferem, když v tom mě zastavil králův hlas.

„Je ti dobře?“ Otočil jsem se a přikývl. Očividně si všichni oddechli.

„Měl jsem o tebe strach, když jsi začal doutnat.“ Usmál jsem se.

„Jen pár spálenin nic víc. Ostatně ty už jsou skoro pryč.“ Přikývl a naznačil, že bych už měl jít. Dohonil jsem Fera v jedné zastrčené chodbičce. 

„Nová cesta?“ Zeptal jsem se a rozhlížel se. Fer pokýval hlavou.

„Jo, jen další cesta, kterou jsem ti chtěl ukázat.“ Přikývl jsem. Fer se zřejmě rozhodl mi ukázat další cestu, i když tahle vypadala hodně nepoužívaně. Alespoň budu mít, co dělat, a nebudu se nudit. Jestli tohle budu dělat dlouhodobě, za chvíli to bude jen rutina, a to já nechci. Budu si muset najít něco, co mou mysl udrží stále v pozoru. Povzdechl jsem si a začal opět pozorovat okolí. Šli jsme další úzkou chodbou.

„Jaká je knížka?“ Zeptal jsem se, abych přerušil ticho. Fer se usmál.

„Měl jsi pravdu. Skoro jsem nemohl usnout, jak jsem se smál. Tu knížku napsal asi blázen.“ Zasmál jsem se.

„Ne, napsal ji můj mistr, když se hodně nudil.“ Překvapeně se na mě podíval.

„Vážně? Netušil jsem, že máte takový smysl pro humor.“

„Tak to budeš muset být v mé společnosti častěji.“ Zasmál se.

„To jo a manželka mě potom přerazí.“ Mé oči se rozšířily údivem.

„Ty máš manželku?“ Souhlasně přikývl a otevřel mi dveře vedoucí do spižírny. Vešel jsem a začal se rozhlížet. Spižírna byla od země až po strop nacpaná lahvemi naplněnými krví. Vždycky po pár metrech jsem se zastavil, vzal do rukou jednu láhev a přičichl k ní. Dnes jsem měl chuť na hodně zvláštní krev. Proto jsem si vybral láhev až skoro úplně na konci. Opět jsem k ní přičichl a konečně spokojeně, souhlasně zamručel. Pomalu jsem si jí nahnul a vychutnával tu kovovou, leč sladkou chuť krve. Pomalu jsem ji vyprázdnil a potom ji přinesl Ferovi. Ten si ji ode mě vzal a postavil na začátek jedné z řad. Poté jsme vyrazili ven.

„Kampak to jdeme?“ Zeptal jsem se mírně překvapen, že nejdeme zpět do mých komnat.

„Myslel jsem, že se budeš chtít projet na čerstvém vzduchu.“ Usmál jsem se. Ten chlap zřejmě ví, co bych mohl chtít. Vyšli jsme z hradu na čtvercovém nádvoří. Už tam na nás čekali koně. Jeden byl hnědý a zřejmě to byl arab. Druhý byl černý frísan. Vykročil jsem k frísanovi, ale zastavil mě Ferův hlas.

„Vezmi si araba. Pojede s tebou král. Sám mi to nařídil, než jsi přišel do jídelny.“ Trochu zklamaně jsem si povzdechl a změnil směr k arabovi. Když jsem už byl v sedle, objevil se král. Vyšvihl se do sedla a okamžitě vyrazil. Chvíli jsem se za ním koukal, ale potom jsem si uvědomil, že vlastně mám jet s ním. Trochu se zpožděním jsem vyrazil. Jeli jsme lesem. Když už jsem si myslel, že jsem krále ztratil, objevil jsem ho na docela zastrčené mýtině. Seděl na jednom z pařezů a čekal na mě. Dojel jsem až k němu a seskočil z koně. Král se na mě zamyšleně díval a ani se nehnul. Přešel jsem k němu a sedl si mu k nohám. Začal mi probírat vlasy tak, jak to dělal jen můj mistr.

„Stýská se ti.“ Nebyla to otázka, ale konstatování. Němě jsem přikývl. Povzdechl si.

„Když jsi to navrhoval, myslel jsem, že to bude správné, ale potom jsem si uvědomil, že to možná je správné pro mě, ale ne pro můj lid.“

„Chceš, abych jel zpět?“ Zeptal jsem se. Tušil jsem, co odpoví. Ale přesto jsem to chtěl slyšet od něho. „Ano, pojedeš domů. Už jsem mluvil s tvým mistrem. Souhlasí. Můj syn je taky nešťastný.“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Po týdnu a něco jsem měl jet domů.

„Kdy mám odjet?“ Myslel jsem, že domov neuvidím ještě tak den, ale mýlil jsem se.

„Teď. Proto jsem jel s tebou. Nasedej. Jedem k hranici.“ Do sedla jsem vletěl tak rychle, až se můj kůň málem splašil. Ale to mi bylo jedno. Měl jsem takovou radost, že bych k hranici nejradši letěl.

„A co moje věci?“ Zeptal jsem se na to, co mě asi tak nejvíc tížilo.

„Už jsou sbalené. Přijedou za tebou.“ Oddychl jsem si. Na hranici jsme byli docela rychle. Když jsem ji překračoval, znova jsem se střetl pohledem s královým synem. Byla na něm znát úleva, že jede domů. Skoro nepatrně jsem se na něj usmál. Přikývl a nepatrně na mě mrkl. Vyloudil jsem na své tváři zářivý úsměv a minul ho. Na druhé straně na mě čekal můj mistr. V očích měl radost, že jsem konečně zpátky. Nepatrně jsem nadzvedl jedno obočí, ale radši jsem to nerozebíral. Můj mistr otočil koně a zamířil domů. S radostí v srdci jsem ho následoval. Cestou jsme nepromluvili. On pořád držel vůdčí postavení, a tak jsem mu ho nebral. Dojeli jsme k našemu domu. Můj mistr sesedl a odešel, aniž se ohlédl. Sesedl jsem a zamířil do svého pokoje. Až se mu bude stýskat, tak přijde. Nebudu se mu vnucovat, na toho ho znám až moc dobře. Odehnal by mě tak rychle, že bych ani nestačil říct švec. Posadil jsem se na postel a čekal. Věděl jsem, že v tuhle dobu určitě bude na lovu. Povzdechl jsem si a začal si číst. Asi po hodině se otevřely dveře a dovnitř někdo vešel a táhl sebou někoho v bezvědomí.

„Tady máš jídlo.“ Promluvil do ticha můj mistr. Aniž jsem vzhlédl od knihy, odpověděl jsem:

„Nemám hlad.“

„Netrucuj a najez se.“

„Nechci.“ Tušil jsem, že mi to vnutí i za cenu toho, že bych ho měl pokousat. Usmál jsem se pod vousy. Slyšitelně se nadechl a přešel ke mně. Ani tentokrát jsem nevzhlédl.

„Co se děje?“ Měl tak svůdný hlas, že bych ho nejradši hned teď políbil. Sakra! Co to se mnou v poslední době je? Už jsme spolu sto let a tohle se mi ještě nestalo. Nadechl jsem se a konečně na něho pohlédl. Měl zasmušilý výraz a jeho oči už neměly ten radostný výraz, ale byly ustarané.

„Nic. Jen už jsem jedl, než jsme vyjeli.“ Přikývl a dál už nerozebíral jídlo.

„Jak ses měl?“

„Jo, šlo to.“ Přikývl. Něco mu očividně dělalo starosti.

„Co se děje?“ Tentokrát jsem se já zeptal ustaraně.

„Mám strach, že tě změnil, že si tě vzal tak, jak já nikdy nedokážu.“ Usmál jsem se. Tak tohle mu dělalo starosti.

„Tak z toho mít strach nemusíš, můj pane.“ Překvapeně na mě pohlédl. Znovu jsem se usmál a políbil ho. Neodtáhl se, jen mi ten horký polibek oplatil. Ruce si dal na můj krk a po chvíli je začal posouvat po mém těle. Cítil jsem jeho něžné doteky po zádech. Jednu ruku tam nechal a tou druhou si přesunul na hruď. Zajel jí pod košili a zmocnil se jedné z mých bradavek. Zalapal jsem po dechu. Už tak se mi ho nedostávalo. Zajel jsem pod svou košili a tu bradavku zpod jeho ruky vymanil. Odtrhl se ode mě a zahanbeně se díval, jestli náhodou mu nezačnu nadávat. Nemohl vědět, co tam se mnou dělali. Byl opatrný. Nezazlíval jsem mu to, ale šel na to trochu rychle. To mi nevyhovovalo. Sotva přijedu a on už se mnou chce spát.

„Dnes ne.“ Přikývl a já najednou viděl tu tíhu let, kterou je obtěžkán, a frustraci, kterou musel vytrpět. Vstal jsem a přešel k bezvědomému člověku. Byl to docela pohledný muž v těch nejlepších letech. Na sobě měl otrhané šaty neurčité barvy. Otočil jsem ho a pohlédl mu do tváře. Měl jemné rysy, které mívají chlapci vyšších kruhů. Oválný obličej, který mu lemovaly hnědé zplihlé vlasy, měl aristokratický vzhled, ale přesto v něm byl vepsaný smutek a strach. Plné rty měl semknuté do tenké linky, oči křečovitě zavřené. Zřejmě byl už delší dobu vzhůru a teď chtěl zmizet. Pousmál jsem se. Vzal ho do náručí a položil na postel. Můj mistr se taky pousmál.

„Myslel jsem, že se ti bude líbit.“ Přikývl jsem.  Můj stvořitel mě s tím mužem nechal o samotě. Nenaléhal jsem, aby zůstal. Chtěl jsem toho muže poznat. Už dlouhou dobu byl vzhůru, ale zřejmě se bál otevřít oči. Vzal jsem si knihu z postele a přešel ke křeslu. Nechal jsem ho, aby se s tím vyrovnal sám. Zřejmě dospěl k názoru, že mu zatím nic neudělám, a tak konečně otevřel oči. Pozoroval jsem ho zpod knihy, jak se rozhlíží po pokoji. Pak mu zrak padl na mě. Slyšitelně polknul. Musel jsem se usmát. Muž zřejmě odložil strach i rozpaky, protože promluvil:

„Kde to jsem?“

„U mě v pokoji.“ Zamumlal jsem zpod knihy. Muž z toho zřejmě nebyl moudrý, a kdo by taky byl, když neví, kde to je. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Odložil jsem knihu na stolek a pohlédl na muže. „Jak se jmenuješ?“ Muž si mě hodnou chvíli prohlížel, než konečně promluvil.

„Jasper.“ Uváženě jsem pokýval hlavou.

„Měl by ses prospat, Jaspere. V dohledné době se ti nic nestane. Ale varuju tě, jakmile se pokusíš utéct, zemřeš.“ Jasper přikývl.

„Co se mnou uděláte?“ V jeho hlase byla znát dobře rozeznatelná panika.

„Zatím nic.“ Opět přikývl. Protáhl jsem se.

„Za chvíli bude svítat. Prospi se.“

„A kde budete spát Vy?“ Usmál jsem se.

„Vedle v pokoji.“ Přikývl a složil hlavu na polštář. Odešel jsem tajnými dveřmi do podzemí a lehl si do své rakve, která mi tak chyběla. Skoro okamžitě jsem usnul.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář