Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


3. kapitola

Slunce se pomalu klonilo k západu a já se konečně probudil. Měl jsem podivný sny. Chvíli jsem ležel a přemýšlel nad jejich významem, ale potom jsem to vzdal a vylezl z rakve. Protáhl jsem své pružné tělo a šel jsem do pokoje se obléct. Když jsem byl skoro hotov, uslyšel jsem klepání na dveře.

„Dále.“ Řekl jsem a zapínal si poslední knoflík na své černé košili. Vstoupila Kim a uklonila se. Překvapeně jsem zvedl obočí, ale nic neříkal.

„Jeho Výsost Vás žádá, abyste se dostavil do jídelny na večeři, když jste nebyl schopen se dostavit na oběd.“ Teď už jsem byl dokonale překvapený. Copak tady nikdo neví, že upíři ve dne spí? No nic. Teď to rozebírat nebudu. Přikývl jsem, vzal jsem si plášť a odpověděl jsem.

„Veď mě.“ Kim se na mě vystrašeně podívala, ale nic nenamítala. S touhle holkou si budu muset v nejbližší době promluvit. Vyšli jsme z mé komnaty a ona mě vedla tou chodbou. Jak jsem zjistil, vedla přímo do jídelny. Jídelna byla rozlehlá místnost. Vévodilo jí veliké okno a nespočet stolů, u kterých teď seděla snad stovka vlkodlaků. Byl tady asi každý od té nejposlednější služky až po ty nejurozenější pány. Jakmile jsem vešel, všichni na mě stočili pohled. S hlavou zdviženou jsem prošel kolem stolů a zamířil přímo ke králi, abych se mu poklonil. Král zdvihl koutky, aby mi naznačil úsměv. Uklonil jsem se. On mi pokynul, abych si sednul na místo, které dříve patřilo jeho synovi. Na místo po jeho pravici. Obešel jsem tedy stůl a posadil se. Všichni mě přitom pozorovali. Cítil jsem jejich pohledy, a přitom vnímal to tíživé ticho. Konečně král povstal. Jejich pohledy se stočili na něho.

„Jak všichni jistě víte, vyměnil jsem svého syna za syna upíra.“ Všichni se slyšitelně nadechli a zase vydechli.

„Můžu mít otázku?“ Ozval se nějaký muž, který seděl úplně na kraji u okna. Král se na něho podíval. „Ano?“ Zeptal se a přitom zvedl obočí.

„Chtěl jsem jen vědět, proč nepřišel na oběd.“ V jídelně to souhlasně zašumělo. Král se na mě otočil a zeptal se mě:

„Můžeš odpovědět?“ Jejich pohledy se opět přesunuly na mě. Nadechl jsem se a vstal.

„Ano, můžu.“ Muž se potutelně usmál, protože si myslel, že se začnu všemožně vymlouvat a že se tak znemožním. Taky jsem se usmál.

„Na oběd jsem nepřišel, protože jsem spal.“

„Tak to můžeš spát v noci.“ Ozval se. Tohle bude dlouhá debata na téma zvyky upírů. Pomyslel jsem si. „Nemůžu. My jsme noční tvorové a slunce nám ubližuje.“

„Jak?“

„Nevím, jak bys vysvětlil tady králi, že jsem při polední procházce uhořel.“ Muž se na mě podivně podíval a hodně slyšitelně polknul.

„Děláte si legraci, pane? Protože se smrtí se nežertuje.“ Všichni přítomní pozorovali zvědavě naši slovní přestřelku. Hleděl jsem na muže a ani jsem nevěděl, jestli mám cítit opovržení nebo shovívavost. „Vypadám snad, že bych se v nejbližší době začal svíjet smíchy?“ Muž zrudnul a sotva slyšitelně zamumlal:

„Omlouvám se.“ Já jsem jen pokýval hlavou a znova usedl. Nastalo ticho přerušované jen občasným hlasitým zakašláním. Nikdo se neměl k tomu, aby něco pronesl. Prohlížel jsem si jednoho po druhém a v jejich očích jsem poznal strach. I když se jednalo o vlkodlaky, pořád to byli lidé, kteří se báli nočních tvorů, ale sami by si to nikdy nepřiznali. Stočil jsem pohled na stůl. Teď jsem si všiml, že každý je obložen horou jídel. Jídel, která já nikdy neochutnám. Pomyslel jsem si hořce. Po chvíli jsem to ticho už nemohl snést. Pomalu jsem vstal, uklonil se králi a pomalým krokem jsem zamířil z jídelny. Všichni na mě koukali a každý asi myslel na věci, které by mi mohli vmést do tváře. Nedal jsem jim šanci. Prostě jsem odešel. Šel jsem se zdviženou hlavou a pomalým důstojným krokem, jak se na muže staršího věku sluší. Staršího věku? Musel jsem se usmát pod vousy. Měl jsem tělo mladého, krásného muže těsně na vrcholu svých sil. Ano, když mě můj stvořitel vyrval z náručí smrti, bylo mi teprve kolem dvaceti. Ale duši jsem měl starou už několik staletí. Vlastně, co to tu plácám. Jen jedno staletí. Úspěšně jsem vyšel za hrobového ticha z jídelny a zamířil na prohlídku hradu. Nejspíš bych měl najít poklop a jít se najíst. To bych se musel taky někoho zeptat. Ale koho? Nikdo tu není, a jestli nikoho nepotkám do začátku svítání, tak jsem v pěkném průšvihu. Zítra bych se mohl probudit tak hladový, že bych vzal zavděk i nějakým vlkodlakem.

Už skoro hodinu jsem bloumal hradem a zatím jsem nikoho nepotkal. Počkat! Slyším hlasy a blíží se. Najednou rozeznávám slova. Baví se o mně. Kruci! Musím se někam schovat nebo mám radši dělat, že jsem nic neslyšel, a jít dál? Mohl bych se jich zeptat na ten poklop. Dilema bylo vyřešené. Musel jsem se hned teď najíst. Šel jsem tedy dál a dělal, že jsem nic neslyšel. Zahnul jsem za roh a málem jsem narazil do jednoho muže. Muž si mě hodnou chvíli prohlížel a potom se mi začal chvatně omlouvat.

„Promiňte mi to. Nedával jsem pozor.“

„Ne. To byla moje chyba. Měl jsem koukat na cestu.“ Zarazil jsem jeho omluvy. S tím, do koho jsem vrazil, byl ještě jeden muž. Ten, s kterým jsem si vyměňoval názory v jídelně. Až teď jsem si ho pořádně prohlédl. Byl plnoštíhlé postavy malého vzrůstu. Dlouhé blond vlasy lemovaly zakulacený obličej, vodnatá malá očka a docela velký nos. Ústa měl zkřivená do křečovitého úsměvu. Úplně vyjeveně na mě koukal, jako kdyby neviděl omlouvajícího se muže.

„Vážně Vás může slunce zabít?“ Mimoděk jsem nahnul hlavu na stranu a prohlížel jsem si ho.

„Ano, může.“ Potvrdil jsem mu otázku.

„Ještě jsem se nepředstavil?“ Optal se mě koukaje mi do očí. Zavrtěl jsem hlavou.

„Omlouvám se. Jsem velitel stráží. Jmenuji se Fer.“

„Říkejte mi Laky.“ Pokýval jsem hlavou. Fer si mě prohlížel od hlavy k patě a přitom nevěřícně vrtěl hlavou. Najednou jsem si vzpomněl, proč jsem se neukryl.

„Nevíte, kde je tady poklop?“ Fer se usmál.

„Jdete za holkama?“ Zasmál jsem se.

„Vypadá to tak?“ Fer přikývl.

„Ne, jdu se najíst.“ Fer na mě nechápavě koukal.

„Krev, Fere. Potřebuju krev.“

„Aha, tak v tom případě pojďte za mnou.“ Konečně se dozvím, kde je ten zatracený poklop. Těšil jsem se jako malý kluk. Ale jak jsem měl zjistit následně, má rádost však netrvala dlouho a mé naděje se ihned rozplynuly. Fer mě totiž zavedl do nějaké spižírny.

„Král dal přísný zákaz chození do podzemí, pro vás. Včera celý den chytali lidi a zabíjeli je kvůli krvi.“ Koukal jsem vyjeveně na tu spoustu krve a náhle mi došlo, že nejspíš po zbytek života nebudu moct lovit. Ztrápeně jsem si povzdychl. Nejspíš budu ještě dlouho vzpomínat na noc, kdy mě můj stvořitel přinutil jít dolů a přinést mu jídlo. Vzal jsem nejbližší láhev a důkladně ji prozkoumal. Ještě jsem si pamatoval, co se stalo minule. Potom jsem si přičichl k obsahu. Fer mě zvědavě pozoroval. Krev byla dobrá nezávadná a nejspíš bude taky chutná. Opatrně jsem se napil. Ano, byla chutná. Vypil jsem její obsah na tři doušky, a potom jsem spokojeně mlaskl. Fer se usmál mému spokojenému výrazu.

„Tak co?“ Zeptal se.

„Nejspíš nebudu muset lovit do konce života se zásobami, co tu máte.“

„To byl králův záměr. Nechce, abys mu utekl.“

„Já a utéct? To si myslí, že se dostanu podzemními chodbami až ke svému stvořiteli a zůstanu tam?“ Fer uváženě pokýval hlavou a mého udiveného výrazu si nevšímal.

„Myslí. Nechce přijít o jedinou zástavu proti tvému otci. Vůbec, proč mu říkáš stvořitel?“ Pomalu jsem zvedl koutky úst.

„Protože mi nikdy neřekl své jméno.“ Fer přikývl a vyšel ze spižírny. Šel jsem za ním. Vedl mě chodbou nazpátek. Najednou jsem se musel usmát. Všiml si mého úsměvu.

„Čemu se směješ?“

„Vypadá to, jako kdybys mě vodil za ručičku.“ Taky se usmál.

„Podle králova nařízení tě mám vodit za ručičku do spižírny každý večer.“ Překvapeně jsem zvedl obočí. „Ale teď tam trefím.“

„Jakmile bys tam chtěl jít sám, cestu ti zastoupí voják a nepustí tě tam.“

„Voják? Žádného jsem neviděl.“ Usmál se.

„I tvým očím je ledasco skryto.“

„Hmmm.“ Řekl jsem už bez špetky zájmu a zamířil do svého pokoje. Fer mě následoval. Vešel jsem tam a zamířil ke stolku. Vytáhl jsem tam odtud balíček a začal rozbalovat. Fer si se zájmem sedl a pozoroval mé počínání. Rozbaloval jsem pomalu a opatrně, abych neponičil papír. Konečně jsem to rozbalil a vysypal několik knih. Byly to převážně historické romány. Ale bylo tam i několik velmi starých knih o nás upírech. Vzal jsem jednu do ruky a předal ji Ferovi. Překvapeně si ji vzal.

„Co s ní?“

„Tam se dočteš o našich zvycích. Kdybych ti to vyprávěl já, bylo by to na dlouho.“ Fer přikývl a začal jí listovat. Pozoroval jsem ho. Nejdřív ji jen zběžně prohlédl, potom se vrátil na začátek a začal číst na hlas. „JAK SE STÁT VAMPÍREM?“ Překvapeně ke mně vzhlédl. Usmál jsem se.

„Neber to zas až tak vážně.“ Taky se usmál.

„Když jsem ji četl poprvé, musel jsem se smát skoro u každého odstavce.“ Zaklapl knihu.

„Musím jít. Už je pozdě a já mám ráno nějaké povinnosti.“ Přikývl jsem.

„Nemusíš se ospravedlňovat. Vím, že vy v noci spíte. Jdi, jestli musíš, ale mě se na dovolení neptej. Občas, když si uvědomím kolik je hodin, tě pošlu sám spát.“ Usmál se.

„Děkuji.“ Zvedl jsem koutky, ale úsměv nedokončil. Fer se zvedl a odešel ke dveřím. S rukou na klice se zastavil.

„Viděl jsem, jak na tebe král kouká. Zřejmě jsi mu za tak krátkou dobu přirostl k srdci. Radím ti, nedělej hlouposti. Je nemilosrdný, i když tě má očividně rád, nedělal by výjimku.“ Přikývl jsem. Fer stiskl kliku a odešel. Konečně jsem osaměl. To, co mi řekl Fer, bylo hodně zajímavé. Byl upřímný a toho si já cením. Takhle jsem přemýšlel asi několik minut, když mě vyrušilo zaklepání. Povzdechl jsem si.

„Dále.“ Sedl jsem si na kraj postele a čekal, kdo to tentokrát bude. Dovnitř vstoupila Kim. Zvedl jsem obočí, ale nic neříkal. Čekal jsem, co potřebuje. Kim se dívala na podlahu a očividně hledala odvahu. Nepromluvil jsem.

„Můj pane, udělal byste ze mě upíra?“ Překvapeně jsem na ni koukal. Tak tohle jsem nečekal. Co by na to řekl král? Rychle jsem přemýšlel.

„Proč?“ Konečně jsem se zeptal. Pohlédla na mě s takovým zápalem v očích, že jsem málem spadl z postele. Jen taktak jsem se na ní udržel.

„Protože už mě nebaví se pořád proměňovat ve vlka. Chci být jako Vy. Být pořád člověkem, ale přitom nikdy nezemřít.“

„Člověkem? Milá zlatá, já nejsem člověk už dobrých sto let.“ Její plameny v očích se zvětšily.

„Ale vypadáte tak.“

„To je součást prokletí. Nemůžu tě udělat upírem, protože jsi vlkodlak.“

„Proč?“

„Porušil bych smlouvu a král by mě dal zabít.“ Usmála se.

„Ale stálo by to za to.“

„Nestálo, protože by zabil i tebe.“

„Tak si aspoň vezměte mojí krev.“ Zvedl jsem obočí ještě výš. Tak tohle vážně nejde.

„Nemůžu.“

„Proč ne?“

„Už jsem jedl a dneska do sebe žádnou krev nedostanu.“ Povzdechla si.

„A zítra?“ Zeptala se s novým zápalem. Zavrtěl jsem hlavou.

„Přijdou pro mě a odvedou do spižírny. Kontrolují každou noc, jestli jsem pil.“ Smutně sklopila hlavu. Popošla ke mně, sedla si naproti mně a odhodlaně mě políbila. Její rty byly tak horké a chutnaly po krvi ze rtu, který si nervózně rozkousala. Vytrhl jsem se jí a vyskočil. Dýchal jsem ztěžka a zrychleně, jako kdybych běžel maraton. Ještě jsem měl v živé paměti, jak jsem při milování zabil tu lidskou dívku, na které mi tak záleželo.

„Tohle už nikdy nedělej.“ Sklopila pohled a pokorně vstala.

„Omlouvám se, pane. Zapomněla jsem, kde je mé místo. Hned půjdu ke králi, aby Vám přidělil někoho jiného.“ Překvapeně jsem na ni koukal. Ale nechal jsem ji. Čím dál bude ode mě, tím déle bude v bezpečí. Odešla bez jediného slova a dveře za sebou zabouchla. V uších mi duněl zvuk jejích kroků na chodbě. Ještě hodnou chvíli jsem vyjeveně koukal na zavřené dveře. Povzdechl jsem si. Jsem tu teprve druhou noc a už po mně chtěli, abych porušil smlouvu. Tak tohle nedopadne dobře. Z vlastní zkušenosti vím, že se začne mstít. Sedl jsem si zpátky na postel a opět se ponořil do myšlenek. Najednou se mi vybavily útržky vlastní minulosti. Jaké to bylo žít jako člověk. Jaké to bylo milovat ženu a být milován. V mysli se mi objevily útržky vzpomínek na můj lidský život. Nebyl zrovna slavný, já vím, ale přesto jsem ho žil, jak nejlépe jsem uměl. Viděl jsem obrazy, které jsem měl dávno zapomenout a nechat je spát se svou minulostí, ale nešlo to. Patřily přece ke mně. K mému tehdejšímu životu. Vybavila se mi vzpomínka na první setkání s mým mistrem. Byl tehdy vlahý večer. Větřík si pohrával s lístky stromů. Zrovna jsme chtěli s otcem zavřít krám, když vešel. Ještě dnes vím, co měl na sobě. Černé kalhoty, které nosili spíš zámožní lidé. Košili zapnutou až ke krku. Přes to měl místo kabátu černočervený plášť. Slušelo mu to. Otec ho uctivě pozdravil a zeptal se, co si přeje. On jen řekl, že si chce promluvit se mnou. Otci to přišlo divné, ale neptal se. Dal mi klíče, vzal si věci a odešel. Zanechal mě s cizincem o samotě.

„Tak co potřebujete.“ Zeptal jsem se. Cizinec si mě prohlížel už hodnou chvíli. Potom promluvil. 3

„Jsi v nebezpečí.“ Zasmál jsem se.

„A Vy jste mě přišel zachránit. Nemám pravdu?“ Muž přikývl.

„Vím, že mi nevěříš. Ale jinak to nepůjde.“ Vzal mě kolem pasu. Vytrhl mi klíče a vyvedl mě ven. Nadechoval jsem se k protestům, ale on mi dal ruku na pusu. Nemohl jsem vydat ani hlásku. Zamkl. Klíče mi dal do kapsy a najednou jsme se vznesli. Doslova a do písmene. Ještě se zastavil u našeho domu. Prostě mě přivázal, abych mu nikam neutekl, a odešel do domu. Nevím, co se tam dělo, ale on se vrátil bez klíčů a s mými nejnutnějšími věcmi. Potom mě odvázal, znova mě objal, jako když objímá milence, a odplachtili jsme. Unášel mě a já nevěděl kam. Vzal mě na nějaký zámek a nechal mě tam samotného jen s nějakými muži, co mě ve dne v noci hlídali. Z myšlenek na minulost mě vytrhlo svítání. Okamžitě jsem vyskočil a už v běhu jsem ze sebe strhl věci a uložil se do rakve. Ještě se poklop pořádně ani nezavřel a já už dávno spal. Uplynul týden a stále se nic nedělo. Fer mi za ten týden ukázal další cesty do spižírny. Pak jsem se začal nudit. Co má sakra upír dělat v hradu plném vlkodlaků v noci? Ve dne spím a jak se zdá, někteří to ještě pořád neskousli. Na Kiminu výhružku jsem už zapomněl. Až jednou večer, když jsem už byl ve svém pokoji najezený a sám, se najednou ozvalo zaklepání. Nebylo to takové normální zaklepání. Z tohohle čišela výhružka. Pomalu jsem došel ke dveřím. Otevřel je a za nimi stál král se svou družinou. Co tu jsem, za mnou krom té první noci nepřišel a teď si na to vzal i družinu. No bezva. Koukal na mě tak rozzlobeně, že jsem musel ustoupit a nechat je vejít, i kdybych nechtěl. Vešli a král na mě vyštěkl.

„Co jsi jí udělal?“ Komu? Koukal jsem na něho tak vyjeveně, protože mi to nejdřív nedošlo. Pak mi kolečka zacvakla a já si vzpomněl. Kim!

„Nic.“ Hlesl jsem.

„Nic? Tak proč přišla s tím, že chce přeložit.“

„No,“ začal jsem váhavě.

„chtěla, abych z ní udělal upíra.“ Všichni v místnosti zadrželi dech. Král přimhouřil oči.

„Nelžeš? Kdyby jo, tak bych tě dal zmrskat, ať už jsi jeho syn nebo ne.“ Zavrtěl jsem hlavou.

„A co jsi ji odpověděl?“

„Že to nejde, protože bych porušil smlouvu. A ona potom chtěla, abych si vzal její krev.“

„A vzal?“ Zavrtěl jsem opět hlavou.

„Každou noc kontrolujete, jestli jsem pil. Nedostal bych do sebe ani kapičku.“ Král se usmál.

„Znáš své povinnosti. To je dobře. Tohle je Ryk. Tvůj nový sluha a komorník.“ Přikývl jsem. Král se otočil na svůj doprovod a tleskl.

„Odejděte. Potřebuju s Lakym něco probrat.“ Všichni se uklonili a vycouvali ven. Král se na mě podíval až ve chvíli, kdy zapadly dveře, a dozněly poslední kroky. Překonal vzdálenost, která nás od sebe dělila, a přisál se na mé rty. Přijímal jsem jeho hladové polibky a zároveň jsem mu je vracel. I když má celá bytost toužila po jediném. Po mém stvořiteli. Nejspíš se budu muset spokojit i s tímhle. Po chvíli se ode mě odtrhl.

„Na tohle jsem se těšil celý týden od chvíle, co jsem tě poprvé políbil.“

„Jaká byla ta jídla z první noci?“

„Chutnala dobře. Jaká je krev?“

„Jo, tví lidé mají dobrý vkus na lidi.“ Usmál se.

„Já vím.“ Znovu se přisál na mé rty a začal posouvat své ruce po mém těle. Zarazil jsem jeho dotěrnou ruku kousek od rozkroku a nechal tu druhou, ať bloumá po zádech. Po chvíli toho nechal a zkoumavě si mě měřil.

„Ty nechceš?“ Zeptal se s trochou zklamání v hlase.

„Dnes ne.“ Povzdechl si a posadil se na postel. Stál jsem u dveří a přemýšlivě jsem koukal z okna, když v tom zaznělo zaklepání. Zvedl jsem obočí a král přikývl. Vzal jsem za kliku a otevřel dveře. Za nimi stála Kim.

„Tak co? Dal ti král zabrat, ty jeden domýšlivý pacholku? Já tě donutím to udělat, i kdybych měla skončit potom na hranici.“

„Ne, to neuděláš, Kim.“ Ozvalo se za mými zády. Kim vytřeštila oči, hlasitě polkla a zčervenala. Udělal jsem krok stranou a uvolnil tak výhled na krále.

„Tušil jsem, že sem přijdeš, Kim. Proto jsem tu zůstal.“ Oslovená sklopila pohled a vstoupila dovnitř. Zavřel jsem za ní dveře.

„Tohle jsem si o tobě nemyslel, Kim.“

„Co?“ Vyhrkla.

„Že budeš vyhrožovat našemu hostu.“ Kim zvedla bojovně bradu.

„Já mu nevyhrožuju. To on mě nechce udělat upírem.“

„A on taky ví, že to udělat nemůže.“

„Proč?“

„Protože by porušil smlouvu.“ Pozoroval jsem výměnu názorů a přitom jsem zapomněl na slunce. První paprsky se začaly objevovat po chvíli. Jakmile jsem je uviděl, zkoprněl jsem. Král si toho všiml.

„Co se děje?“ Zeptal se mě.

„Slunce.“ Vydechl jsem s panikou v hlase. Potom jsem se, ani nevím jak, sebral. Vzal jsem plášť, rychle se do něho zabalil a zamířil k tajným dveřím. Oba na mě vyjeveně koukali. Jakmile jsem vstoupil do paprsků, trochu to zasyčelo, ale neutrpěl jsem vážnější popáleniny. Ještě večer to bude dobré. Otevřel jsem je, shodil ze sebe všechny věci, zavřel opět tajné dveře a zalehl do rakve. Slunce se nestačilo celé vyhoupnout na obzor a už jsem spal. Nejasně jsem vnímal vzdalující se kroky z vedlejšího pokoje. Potom zaklaply dveře a já jsem už nic neslyšel. Jen ticho rušené mým pravidelným oddechováním.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář