Můj svět fantazie

Vyrazili jsme těsně před západem. Museli jsme se hodně navléknout, aby nás slunce nezabilo. Jeli jsme tryskem na koních. Auta bohužel nejezdila, protože lidé přestali vyrábět pohonné hmoty. My jsme mohli, ale nechtěli jsme. Radši jsme se jich vzdali a začali znovu s koňmi. Každých pár desítek kilometrů jsme měnili koně ve stanicích, kde na nás čekali. Věděli, že tudy pojedeme a že nemáme čas se zastavovat. Prostě jsme jen sesedli a znovu nasedli a bylo to. Kočár s mými věcmi jel pomalejším tempem za námi.

 Dorazili jsme na hranice včas. Právě tam totiž dojížděl i král. Zpomalili jsme koně a dojeli k němu. Král si mě prohlédl a potutelně se usmál. Nevěděl totiž, že já jsem ten, který mu bude nabídnut za jeho syna.

„Tohle je můj syn.“ Konečně promluvil. Za jeho zády vyjela jeho menší kopie. Jen oči měl jiné. Zřejmě po jeho matce. Chlapec zamířil přes hranici a já ho musel následovat. Naposledy jsme na sebe s mým stvořitelem pohlédli. V jeho očích byl smutek a v těch mých strach z neznáma. Dojeli jsme ve stejnou chvíli přesně doprostřed mezi oba muže. Chlapec a já jsme se střetli očima. Pozdravili jsme se kývnutím hlav a konečně dojeli k opačným stranám. Král se na mě zazubil a rty naznačil polibek. Odvrátil jsem hlavu a pobídl kobylu k trysku.

Nevěděl jsem, kam mám namířeno. Jen jsem věděl, že musím co nejdál od hranic. Tušil jsem, že svého stvořitele a mistra už nikdy neuvidím. Nevyznal jsem se v sobě. Tolik protichůdných pocitů ve mně snad ještě nikdy nebylo. Na jednu stranu jsem byl rád, že si mě tolik cení, ale na druhou jsem ho nenáviděl. Ani jsem nevěděl proč. Snad, že mi to řekl ve chvíli, kdy za dveřmi byl král vlkodlaků a já musel odjet? Nebo proto, že jsme měli tak málo času? Vlastně jsem nevěděl, koho nenávidím. Musel jsem se smutně ušklíbnout. Abych svoje emoce zamaskoval, sklopil jsem hlavu až těsně k hřívě mé kobyly a pobídl ji k rychlejšímu běhu. Avšak můj útěk od hranic netrval dlouho. Král se totiž pustil hned za mnou. Viděl jsem před sebou hustě porostlou hranici lesa. Kdybych dojel až k ní a zmizel, možná by mě už nehledal, mihlo se mi hlavou. Bohužel to nedopadlo tak, jak jsem zamýšlel. Kobyla, jakmile spatřila hradby vytvořené ze stromů, začala potěšeně zpomalovat. Králi potom nedalo už pražádnou práci jí chytit otěže.

„Začal jsi dobrým směrem, ale pak jsi ji stočil špatně.“ V jeho hlase byly znát posměšky. Stočil ji správným směrem a donutil jít krokem. Jel vedle mě. Občas si mě prohlédl, ale jinak neřekl ani slovo. Po čase se k nám připojil ozbrojený doprovod. Král si všiml mého udiveného pohledu a začal vysvětlovat. „To kdyby tě chtěl tvůj otec osvobodit.“

„To není můj otec.“ Ohradil jsem se.

„Ale můj stvořitel.“ Překvapeně se na mě podíval.

„Ale záleží mu na tobě, když tě poslal ke mně.“

„Asi ano.“ Přikývl jsem.

„Říkáte to, jako kdybych k Vám jel na výchovu.“ Zasmál jsem se. Král se ke mně pochvíli taky přidal.

„Až uvidíš můj hrad, přestane se ti stýskat po jeho domě.“ Povzdechl jsem si. Už teď mi chyběl ten rozlehlý dům s překrásnou zahradou. Stál na předměstí kdysi velkého města v zemi, kterou nazývali Čechy. Byla to rezidence, kterou kdysi zachránil můj stvořitel od chátrání. Předělal ji k obrazu svému a mě pak do toho domu přivedl. Měli jsme tam k ruce asi pět kuchařek, i když nechápu k čemu, jednoho zahradníka, deset strážců a komorníka. Starali se o naše pohodlí ve dne v noci.

Namísto toho měl král vlkodlaků sídlo v zemi nazývanou kdysi lidmi Německo. Byl to prý hrad ještě z dob středověku. Rozlehlý a nádherný. Vrazil do něho hodně peněz a má tam spoustu služebnictva. Král si mě prohlížel a nepřítomně se usmíval. Byla to dlouhá a namáhavá cesta. Měl jsem hlad. Před odjezdem jsem nic nejedl. Jeli jsme zrovna nějakým lesem, když v tom dal král povel zastavit. Myslel jsem, že ho snad zabiji. Neví snad, co dokážu, když jsem hladový? Chtěl jsem mu v tom zabránit a jet dál, když se na mě obrátil.

„Copak? Tak ty už jsi jedl?“ Málem jsem z toho koně sletěl. Zřejmě na mě poznal, že padám hlady. Zavrtěl jsem hlavou a sesedl. Král mi podal nějakou plastovou láhev. Váhavě jsem k ní přičichl. Tu vůni bych poznal na sto honů. Krev! Začal jsem ji plnými doušky chlemtat, až jsem se málem udusil. Král se zřejmě dobře bavil.

„No tak, jen se neudus.“ Teď už se smál na celé kolo a jeho ozbrojenci se k němu přidali. Udiveně jsem na ně koukal a nevěděl jsem, co si mám myslet. Král se konečně nade mnou smiloval.

„Koukni se, jak vypadáš.“ Podíval jsem se na sebe a ve mně se začal pomalu probouzet vztek. Láhev byla asi uprostřed děravá a já měl košili celou od krve.

„No, to je teda vážně k smíchu,“ vyprskl jsem vztekle. Najednou se lesem rozlehl rachot kol. Všichni zbystřili a já si konečně vzpomněl na vůz s mými věcmi. Vůz dojel na úroveň mítinky, na které jsme stáli, a zastavil. Ozbrojenci se okamžitě ohlédli a tasili zbraně. Já jsem došel k vozu a začal se přehrabovat ve věcech. Částečně proto, že jsem si chtěl vyměnit košili a částečně, abych je nezabil. Konečně jsem našel tu správnou a převlékl se. Ozbrojenci se poté dali do prohledávání věcí. Všechno přeházeli a obrátili naruby. Jen ti jejich tzv. zachránci, tu nebyli.  Asi po chvíli toho nechali a mohli jsme vyrazit. Projeli jsme lesem a ocitli se na dohled hradu. Překvapivě předčil mé očekávání. Byl nádherný. Než jsme dojeli k branám, museli jsme projet otevřený pás, kde si nás mohla prohlédnout hlídka na hradbách. Jakmile poznali krále, okamžitě vyvěsili vlajky. Otevřeli bránu, zatímco hlásní rozezvučeli trubky pro krále na uvítanou. Dojeli jsme až na nádvoří. Mělo tvar čtverce a z každé strany vedla brána. Jakmile jsme sesedli, čeledíni odvedli koně. Děvečky se vrhly k vozu, aby začaly mé věci balit do vaků a odnášet. Král mi pokynul, ať jdu za ním. Z nádvoří jsme vyšli severní branou na další, menší nádvoří. Tentokráte bylo kulaté a vedly z něho jen jedny dveře. Těmi jsme vstoupili do rozlehlého sálu, kde na nás čekala šlechta. Když vstoupil král, všichni se pokorně uklonili a on prošel až k trůnu, na který se posadil. Já jsem vstoupil o chvíli později. Všichni na mě udiveně koukali. Z jejich tváří jsem vyčetl, že vidí poprvé upíra. Pomalu jsem došel k trůnu a toporně jsem se uklonil. Ještě jsem se totiž nikdy neukláněl. Můj stvořitel to nechtěl. Král mi pokynul, ať vstanu a promluvil:

„Toto je syn Pána Upírů. Jak všichni víte, vyměnil jsem ho za svého syna kvůli míru.“ Když to dořekl, začali si mě prohlížet ještě urputněji. Začal jsem si připadat jako v cirkuse. Konečně král pokračoval. „Každý se k němu bude chovat s náležitou úctou, jak se na prince sluší. Je vám to jasné?“ Rozhlédl se po místnosti a na každém ulpěl očima. Každý přikývl. Pak se obrátil na mě.

„Jak se jmenuješ?“ Nádech. Výdech.

„Laky.“

„Dobře, Laky, teď ti ukážou tvé komnaty a potom si můžeš jít lehnout.“ Pokýval jsem na souhlas, znovu se uklonil a odešel jsem. Před sálem na mě čekala dívka. Byla velmi pohledná. Asi tak středně vysoká, mně spíš po ramena. Dlouhé blond vlasy jí spadaly do obličeje v kaskádách pramenů. Oči jí svítily temnou modří. Měl jsem pocit, že se v nich utopím. Její rty měly barvu té nejsytější krve. Poplašeně na mě koukla a já poznal, že se násilím ovládá, aby neutekla.

„Jsem Kim, pane, Vaše služebná. Ukážu Vám Vaše komnaty.“ Přikývl jsem a následoval ji. Vyšli jsme z kruhového nádvoří a ocitli se zpět na čtvercovém. Tentokrát jsme šli přímo do hradu. Vešli jsme velkými dvoukřídlými dveřmi do chodby a ona zamířila rovně. V prostorné chodbě, kterou jsme procházeli, byl na dlažbě rozvinutý rudý koberec, stěny lemovaly obrazy předků. Cestu nám osvětlovalo několik svícnů a jeden z nich nesla moje průvodkyně. Najednou se zastavila.

„Zde je Váš pokoj. Budete potřebovat ještě něco?“ V jejím hlase byl znát strach a panika.

„Ne, děkuji.“ Milosrdně jsem ji propustil. Možná, že ze mě přestane mít strach, až mě lépe pozná. Ale to jsem nevěděl. Vešel jsem tedy do dveří, které označila, a rozhlédl se. Stál jsem v prostorné komnatě. Naproti mně bylo obrovské okno, ve dne jediný přínos světla. U okna stála postel s nebesy. Tu nikdy nevyužiji. Pomyslel jsem si hořce. Vypadala totiž pohodlně. Naproti posteli stál stolek se zrcadlem a vedle něho byla skříň. Přešel jsem k ní a otevřel ji. Bylo tam všechno moje oblečení. Otevřel jsem stolek. Nic tam nechybělo. Trochu jsem si oddechl. Začal jsem se svlékat, když v tom někdo zaklepal. Povzdechl jsem si, znovu navlékl košili a sotva slyšitelně jsem řekl,

„Dále“. Otevřely se dveře a v nich stanul král. Prohlédl si mě a usmál se.

„Takhle ti to docela sluší, Laky.“ Přešel jsem k zrcadlu a kritickým okem se zhodnotil.

„No nevím. Tohle mi teda moc nesluší.“ Hrál jsem, že tam něco vidím. I když v zrcadle byl vidět celý pokoj, já v něm nebyl. Někdy mi to opravdu chybělo. Král se pobaveně usmál a přitom našpulil rty. V tu chvíli mě napadla myšlenka, jaké by to bylo je líbat. Snažil jsem se zaplašit tu myšlenku a nahradit ji vzpomínkou na medovou chuť úst mého stvořitele. Ale nedařilo se mi to. Polknul jsem a cítil, jak se mi krev opět nalévá všude, jen ne do mozku. Byl jsem sto myslet jen na jeho rty, jestli by chutnaly stejně jako mého stvořitele, a jak by bylo příjemné, kdyby obemkly mojí chloubu. Král si mě chvíli prohlížel, a pak si povzdechnul.

„Tenhle pokoj patřil mému synovi. Doufám, že se ti tu bude líbit. Vedle je rakev.“ Ukázal na dveře, kterých jsem si při prvním pohledu nevšiml. Přikývl jsem a pozoroval se zájmem jeho smutek.

„Dřív nebo později se spolu zase shledáte.“ Řekl jsem, ani nevím proč. On si mě prohlédl a smutně se usmál. Najednou se otočil a chtěl odejít, když se v půli kroku zastavil. Znovu se na mě otočil a tentokrát jsem viděl, jak se jeho oči dívají jen na mé rty. Vykouzlil jsem na nich elegantní úsměv, takový, který umí jen můj stvořitel. On se chvíli rozhodoval a nakonec přistoupil ke mně. Zřejmě se bál, že ho odmítnu nebo že mu uteču, protože mě chytil za ruku, stáhl si mě na svou hruď a políbil mě. Tvrdě, odhodlaně, ale přesto vášnivě. Pak se ode mne odtáhl a čekal na moji reakci. Zřejmě si myslel, že začnu vyvádět. Ale dokonale jsem ho překvapil. Jeho polibek jsem mu vrátil. Vůbec nevím proč. Mé tělo mě prostě zradilo. Mysl i srdce křičelo ne, ale tělo si i přesto dělalo, co chtělo. Myslel jsem si, že bude dokonale překvapen mou reakcí a nezmůže se na nic. Ale on mi vyšel vstříc a jazykem mi rozevřel rty, nechal jsem ho chvíli bloumat, a potom jsem si začal hrát s tím jeho. Po chvíli jsem se od něho odtrhl a poodstoupil. Nechápavě si mě měřil. Usmál jsem se a pronesl do tíživého ticha:

„Bude svítat.“ Tentokrát pochopil. Otočil se a beze slova odešel. Osaměl jsem a začal se konečně svlékat. Když jsem byl hotov, odebral jsem se do své nové rakve s pocitem, že se musí v nejbližší době něco stát. Chvíli jsem jen tak bloumal nad tím i oním, a když konečně vyšlo slunce, já už dávno spal.