Můj svět fantazie

Uběhl víc než rok od toho incidentu, kdy jsme si všechno vyříkali. Tedy spíše on vysvětloval. Jasper se už po měsíci naučil vše, co správný upír umět má, a Asmon ho podle svých slov vykopal ze svých dveří. Nevím, co mu řekl, ale Asmon byl potom hodně ustaraný a vážný. Nemohl jsem mu pomoct, protože mi nic neřekl. Držel mě dál od všeho. Nijak jsem se nebránil. Měl jsem za to, že hra je dohraná. Hra, která mi měla vyjevit Asmonovo jméno a naši minulost. Splnila to. Ale nejspíš jsem podcenil vytrvalost vlkodlačího krále a Jaspera. Už zanedlouho jsme se měli dozvědět, že hra stále pokračuje. Ale tentokrát jsme kořistí my dva. Já a Asmon. Do mého pokoje vstoupil Asmon a jako pokaždé, už se nezdržoval klepáním. Proč taky? Můj pokoj byl vlastně už i jeho. Zvedl jsem hlavu. Ležel jsem na posteli a četl si knihu. Asmon ke mně s úsměvem přišel. Až teď jsem si všiml, že v ruce drží balíček.

„Všechno nejlepší, Laky.“ S tím mi ho podal a sedl si na postel. Překvapeně jsem se na něj podíval.

„Ale já nemám narozeniny.“ Zašeptal jsem. Jeho úsměv se ještě zvětšil.

„Ale ano, ty nevíš, že jsem tě v tento den přeměnil?“ Optal se. Zamrkal jsem řasami a neřešil to. Od té doby, co jsou lidé v podzemí, nemám přehled o čase. Jediné, co vnímám, je neustálé střídání noci a dne. Přenesl jsem svou pozornost k balíčku a začal ho rozbalovat. Vlastně to byla menší krabička. Vypadala jako ty na prstýnky. Opatrně jsem rozbalil papír, který ji halil, a rozevřel krabičku. Měl jsem pravdu. Byl v ní prstýnek. Vyjeveně jsem na to koukal. Do vědomí mi vnikla věta pronesená Asmonem.

„Vezmeš si mě?“ Jeho hlas se třásl nervozitou. Vzhlédl jsem a střetl se s jeho pohledem. Opravdu byl nervózní. Usmál jsem se a přikývl.

„Ano, vezmu.“ Nervozita opadla a on mi daroval ten nejkrásnější polibek. V tu chvíli jsem byl šťastný a neexistoval nikdo další než Asmon. Klidně bych znovu pro něj obětoval život. Nikdy nezjistil, že jeho bratr zabijáky poslal na něj. Já jsem jen skočil do rány, která mu měla patřit. Ale teď vím, že ať jsem kdekoli a kdokoli, on mě dokáže najít. A teď budeme spojeni navěky. Zjistil jsem totiž, že ten, kdo si někoho vezme z lásky, už navždy s ním zůstane spojen. Ať už po smrti nebo v příštím životě se musejí potkat. Nikdo nedokáže zrušit spojení dvou duší. Budeme sdílet stejný osud.

„Nechám připravit tu nejúžasnější svatbu, která kdy byla k vidění.“ Zasmál se bláznivě. Také jsem se usmál.

„Chtěl bych spíše něco menšího. Jen já, ty, oddávající a svědkové.“ Zasněně se na mě díval. Přikývl.

„Stejně bychom neměli koho pozvat.“ Nahnul se ke mně a zastrčil mi zbloudilý pramen vlasů za ucho. Udělal to s takovou samozřejmostí, až se mi zatajil dech. Jemně jsem se na něj usmál.

„Půjdu to tedy připravit.“ Zašeptal. A tak začaly přípravy na svatbu. Datum jsme stanovili na třetí den po zásnubách, takže každý měl co dělat. Chtěl jsem pozvat Jaspera, ale po něm jakoby se slehla zem. Byl jsem z toho smutný, ale neřešil to. Proč taky. Nenechám si zkazit tak nádhernou noc. Asmon musel najít oddávajícího, který byl vlastně jeden z těch starších. Proto se svatba konala až takhle. Kdyby to bylo na Asmonovi, tak bychom se vzali již ten den. Byla třetí noc od našich zásnub a já jsem se nervózně natáčel u zrcadla, ačkoliv jsem v něm nic neviděl. Byl jsem vyděšený. I když jsem nechápal z čeho. Dnes si mám vzít svou jedinou lásku za manžela. A to jsem přece chtěl. Ano, ale zároveň jsem měl neodbytný pocit, že se něco nepředvídatelného stane. A měl jsem pravdu, i když v tu chvíli jsem to nevěděl.

Začalo to. Vešel jsem do kaple na svatební pochod a pomalu kráčel k němu. Byl nádherný. Své dlouhé vlasy měl sčesané dozadu a na šíji sepnuté sponou. Na sobě měl bílý oblek. Vypadal úchvatně a ty jeho oči, když se na mě otočil. Viděl jsem, jak se pomalu rozšiřují do úžasu. Ano, i já byl nádherný. Ne, nesmějte se, to není vychloubání. To mi řekl on sám. Tak posuďte sami. Vlasy jsem měl volně rozhozené na krémovém obleku, který mi ladil s jantarovýma očima. Jemně jsme se na sebe usmívali a mé oči byly přilepeny na těch jeho. Pomalým krokem jsem došel až k němu. Tam mě vzal za ruku a přitáhl si mě k sobě.

„Vypadáš úchvatně.“ Zašeptal. Přikývl jsem a začal dávat pozor na oddávajícího.

„Drazí svatebčané, sešli jsme se dnes, abychom spojili existenci těchto dvou upírů. Pokud má někdo námitky, ať promluví dnes, nebo ať mlčí navždy.“ Oddávající se rozhlédl po prázdné kapli, ve které jsme byli jen my dva, on a naši svědci. A pak přišly problémy.

„My jich pár máme.“ Ozvalo se ode dveří. Všichni jsme se tam obrátili. Stál tam král vlkodlaků a po jeho boku byl Jasper. Překvapeně jsem zamrkal. S Asmonem jsme se podívali na sebe. Tohle nevěstilo nic dobrého.

„Zdravím tě, bratříčku. Jak vidím, opět jsi ho našel. A opět ti ho vezmu.“ Šíleně se zasmál. Asmon zavrčel a stoupl si přede mě. Na to se král znovu rozesmál.

„Ach, Laky, ještě jsem se nepředstavil, že? Jmenuji se Brian.“ Zmateně jsem zamrkal. Proč mi to říká? Je mi jedno, jak se jmenuje.

„Asmone,“ zašeptal jsem. Měl jsem strašný strach. Co když mi ho vezmou? Co když ho zabijí? Neměl jsem tolik trpělivosti na to, abych staletí čekal, než se znovu narodí. Vždyť jsem ani nevěděl, jestli se upíři znovu mohou narodit. Polkl jsem. Pomalu se mě začala zmocňovat panika.

„Nech ho být, Briane. Máš mě. Můžeš si se mnou dělat, co chceš.“ Zavrčel Asmon. Proč tohle říká? Copak neví, že mi tím jen ubližuje? A pak jsem je uviděl. Kolem nás byli vlkodlaci. Asmon zřejmě hraje o čas. Musím něco udělat dřív, než Asmona zabijí. Nenávidí ho. A já jsem je nechtěně dovedl k němu. Bezradně jsem se rozhlédl kolem. Naše svědky stejně jako oddávajícího drželi v šachu. Ti mi nepomohou. Mají strach o své existence. Pak jsem to uviděl. Na stěně za křížem ve stínu visel samostříl se stříbrnými šípy. Kdybych se k němu dokázal dostat. Zazoufal jsem si. Jeden z našich svědků si všiml mého pohledu a pomalu přikývl na znamení, že mě budou krýt. Před Brianem mě chránil sám Asmon. Opatrně jsem se tam začal sunout. Nohu za nohou jsem obezřetně pokládal za sebe tak, aby si toho hned nikdo nevšiml. Zvedl jsem hlavu, abych dával pozor na okolí, a všiml jsem si jednoho pohledu. Jasper. Jak jsem na něj mohl zapomenout? Pomalým krokem se vydal ke mně. Tak jsem hodil opatrnost za hlavu, na patě se otočil a utíkal upíří rychlostí pro samostříl. Sundal jsem ho ze stěny a naslepo vystřelil.

Nevěřil jsem vlastnímu štěstí, Jaspera jsem střelil do ramene a přišpendlil ke stěně nosného sloupu. Naštěstí byl samostříl tichý oproti střelným zbraním, takže si ničeho nikdo nevšiml. Opatrně jsem vykoukl. Asmon se dál vybavoval s Brianem a kryl mě tak. Ostatní vlkodlaky zaměstnávali ti tři. Posunul jsem se tak, abych mohl střílet na Briana, ale zřejmě to už nebylo potřeba. Najednou se totiž otevřely dveře a dovnitř vpadla snad stovka upírů. Zajala všechny vlkodlaky. Pustil jsem samostříl a běžel k Asmonovi, nestaraje se, co se stane. Zřejmě jsem měl. Byl jsem už na dosah Asmonovi, když se na mě vřítil Jasper. Nějakým zázrakem se osvobodil. Odhodil mě stranou takovou silou, až jsem stěnu, na které jsem přistál, málem zbořil. Spadl jsem k její patě a ztěžka oddechoval. Jasně jsem cítil, že mi prasklo pár žeber. Tohle nevypadá dobře. Jasper ke mně přiskočil a za krk mě vyzvedl do vzduchu. Už se natahoval, aby mi uštědřil poslední ránu. Zřejmě mi chtěl utrhnout hlavu. Když ho zastavila něčí ruka. Překvapeně se díval na ruku, a pak se podíval za sebe. Asmon nejspíš pochopil, co chce dělat, a přišel mi na pomoc. Donutil ho pustit mě a pak mu zkroutil ruce za záda.

„Co s nimi?“ Optal se jeden z těch, co nám přišel na pomoc, a ukazoval střídavě na Jaspera a Briana. Podíval jsem se na Asmona a zašeptal jsem mu do ucha:

„Nezabíjej ho. Se svým bratrem si dělej, co chceš, ale Jaspera nech mě.“ Přikývl a krutým pohledem se podíval na Briana.

„Jeho zabijte.“ Pak se podíval na mě. Pochopil jsem. Chce vědět, co chci dělat s Jasperem.

„Pohřbít do neoznačeného hrobu. Jeho svázat a otočit hlavou dolů. Rakev opatřete stříbrnými řetězy.“ Přikývli a odvedli všechny ven. Oddávající se na nás podíval.

„Můžeme pokračovat. Tedy, jestli se chcete ještě pořád vzít.“ Usmál jsem se. Asmon se celý rozzářil.

„Pokračujeme.“ Rozhodl.

„Laky, bereš si zde přítomného Asmona za svého zákonného manžela. Slibuješ, že ho budeš milovat a ctít v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví?“

„Ano.“ Pronesl jsem rozhodným hlasem a přitom se díval do jeho očí. Při tom jediném slově se jeho oči rozzářily podivným jasem.

„Asmone, bereš si zde přítomného Lakyho za svého zákonného manžela. Slibuješ, že ho budeš milovat a ctít v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví?“

„Ano.“ Zašeptal, ale tak, aby ho slyšeli všichni. Své sliby jsme potvrdili novomanželským polibkem a podpisy na svatební smlouvě. Od té doby jsme žili spokojeně. Brian, král vlkodlaků, byl popraven a na jeho místo nastoupil jeho syn. Podle mě to byl lepší král. S námi upíry udržoval trvalé diplomatické styky. Vlkodlaci měli u nás jednoho svého zástupce a my měli zase jednoho u nich. Král občas navštívil nás a my zase jeho. A Jasper? Ten byl opravdu pohřben navěky. Ani já jsem nevěděl kde. Starší mi to nikdy neřekli. Ale prý existuje mapa, která vede k jeho hrobu. Jednou se možná na svět znovu podívá, anebo možná taky ne. Záleží na tom, jestli někdo získá mapu. Vlastně, když tak nad tím přemýšlím, nikdy jsem se nedozvěděl, co vedlo Jaspera ke zradě vlastního stvořitele a proč mě, sakra, chtěl zabít. To byly otázky, na které už asi nikdy nedostanu odpověď. Ale kdo ví, třeba se Jasperovi podaří uniknout ze svého vězení a on mi to objasní. I když to by mě nejspíš asi zabil. A tak vlastně končí náš příběh. Hra byla úspěšně dohrána a doufám, že další už nikdo nerozehraje. Tyto hry mají také vedlejší účinek. Zamilujete se do toho, kdo vám byl přisouzen, ať chcete nebo ne. A já vlastně vůbec nechtěl. Ale minulost se nedá zvrátit a záleží na nás, jestli si z toho vezmeme ponaučení nebo budeme dál dělat ty stejné chyby. Doufám, že jsem se z toho poučil. Hry se hrají jen těmi, kdo to umí.