Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. kapitola

Už uběhly dva týdny našeho domácího vězení. Jak Asmon slíbil, Jasper za mnou dvakrát do týdne chodil. Zatím jsem nevyužil tajné dveře. Ani nevím proč. Asmon za mnou chodí každý den a přináší mi jídlo. Nevím, kdo ho nosí Jasperovi, a vlastně, abych pravdu řekl, nějak mě to nezajímá. Nevím, co se stalo. Pořád mě ve snech straší král vlkodlaků, a pak se přemění do Jaspera. Mám z toho divný pocit. Asmon se ani jednou nezmínil, že se něco děje. Ale já to stejně tuším. A má to něco společného s Jasperem a králem vlkodlaků. Netušil jsem, co to má znamenat. Spíše jsem to nechtěl vědět. Každou noc asi dvě hodiny před svítáním se se mnou Asmon vždy miloval, a pak mě jen odnesl do rakve. Neptal se, co je předmětem mých nočních můr. Ani se nezeptal, jestli mu to povím. Nic. Jeho nezájem mě kupodivu zraňoval. Jako kdyby si chtěl užít moc nade mnou, ale nechtěl se starat, co jeho hračku tíží. Nesnášel jsem jeho postoj. Cvakl zámek a dveře se otevřely. Jak jsem předpokládal, z mých myšlenek mě vytrhl Asmon. V ruce nesl skleničku krve jako každou noc mého vězení. Jen jsem se na něj s nezájmem podíval a zas odvrátil hlavu. Nezajímal mě. Upadl jsem do apatie a nehodlal z ní vylézt. Sklenička přistála přede mnou na stole a Asmon zas v křesle naproti mně. Dál jsem se díval do zdi a nejevil sebemenší zájem o ni či o něj. Asmon si to zřejmě uvědomil, protože se zvedl a přišel ke mně. Opatrně mě vytáhl na nohy, sedl si do mého křesla a mě si posadil na sebe. Do rukou vzal skleničku a její okraj opřel o mé rty. Čekal, až je otevřu a napiji se, ale já nic z toho nechtěl. Prudce jsem odstrčil jeho ruku a vyskočil z jeho klína. Překvapeně se na mě díval.

„Co se děje, Laky?“ Zeptal se mě opatrně. Jen jsem se na něho podíval a odešel jsem do místnosti s rakví. Pozvedl obočí a následoval mě. Přešel jsem k rakvi a lehl si do ní. Povzdechl si a klekl si na zem u jejího nejbližšího boku.

„Laky?“ Zeptal se opatrně. Nic. Má apatie se ještě prohloubila. Tedy jestli je to vůbec možné. Povzdechl si a jemně mě pohladil po líci. Najednou se mi spustily krvavé slzy a nešly zastavit. Nevím, co se stalo, ale jakoby tím dotykem něco spustil. Natáhl se do rakve a přitáhl si mě k sobě a objal mě. Dál jsem mu tiše smáčel košili a ani se nehnul. Hladil mě po zádech, aby mě uklidnil, ale mě tekly slzy čím dál tím víc. Najednou se ode mě odtáhl.

„Laky, řekneš mi, co se stalo?“ Obrátil jsem svou tvář zamazanou od krvavých slz od něj, ale nic jsem neříkal. Povzdechl si.

„Kdo ti ublížil, lásko?“ Zašeptal. Na to jsem odpovědět mohl.

„Ty.“ Odpověděl jsem tiše. Ale on to slyšel, protože se syčivě nadechl, chytil mě za bradu a násilím mi obrátil hlavu k sobě. Díval jsem se mu do rozzlobených očí. Mé slzy dál tiše tekly a teď už kapaly na podlahu. Začala se tvořit krvavá loužička, která se pomalu zvětšovala. Věděl jsem, že když nepřestanu, krev dojde a já zemřu. Zřejmě si to uvědomil také, protože si prokousl ruku a nabídl mi ji. Nic jsem nedělal, jen jsem pozoroval jeho oči, ve kterých se zloba vystřídala se starostí a panikou.

„Laky, prosím, napij se.“ I jeho hlas prozrazoval mírnou paniku. Třásl se jako listí na stromě, když zafouká vítr. V mých očích se apatie vystřídala se smutkem. Vím to, protože jsem se tak cítil. A pak jsem promluvil.

„Proč mám žít, když mě jen využíváš, a pak mě pohodíš jako rozlámanou panenku. Proč? Říkáš, že mě miluješ, ale uvědomuješ si, co to vůbec znamená? Proč jsi mi dal domácí vězení? Aby sis ze mě udělal hračku? Zlomil jsi mě. Jsi spokojený?“ Můj hlas nebyl hlasitější než ševelení větru, ale i to stačilo. Slyšel to.

„Laky. To jsem nechtěl, i když jsem tvrdil opak. Odpusť mi, lásko, prosím. Napij se.“ I jemu už tekly slzy. V jeho očích jsem četl utrpení.

„Prosím,“ znovu zašeptal, „napravím to. Jen se napij.“ Jeho hlas byl plný paniky a zoufalství. Jen jsem se tak nějak na něj zvláštně díval. Mé slzy už přestaly téct. Cítil jsem, jak zasychají na mé tváři. Znovu si mě přitiskl k sobě. Nevím, co se to stalo, ale jako by plakalo mé srdce. Jakmile projevil lítost, ono mu uvěřilo a přestalo. Nechalo se ukonejšit jeho slovy a dotykem. I když on stále plakal, vzal mě do náruče a přenesl do pokoje na postel. Ze stolku vzal skleničku, která jako zázrakem zůstala plná, a přinesl mi ji. Přiložil ke rtům a já se konečně napil. Po tom, co jsem dopil, ji odnesl zpět na stůl a pak se vrátil ke mně. Lehl si ke mně a přitáhl si mě k sobě.

„Víš,“ začal trochu váhavě, „před několika staletími jsem měl poměr se svým bratrem, ale to už víš.“ Pozvedl jsem obočí. Proč s tím začal? „Chtěl jsem ti objasnit, proč jsem zradil vlkodlaky a proč jsem si před stoletím vybral tebe.“ Jen jsem mu ležel na hrudi a poslouchal. Udivením jsem se nemohl ani hnout. „Kdysi jsem se zamiloval do jednoho muže. Byl to obyčejný člověk. Bylo to v době, kdy lidé ještě žili na povrchu. Jenže můj bratr nám nepřál. Nechal ho zabít. Když jsem se to dozvěděl, slíbil jsem mu pomstu. Tenkrát jsem odešel do Transylvánie. Žili tam nějací lidé, co by mi s ní mohli pomoct. V té době se také zrodil první upír.“ U slova upír se zasekl. Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se mu do očí. Díval se na mě zvláštním pohledem. Tak jsem ho pobídl, aby pokračoval.  Neprotestoval.

„Víš, tím prvním upírem jsem vlastně já. Další se utvořili z těch zvláštních lidí a mě si zvolili za vůdce. Nijak jsem neprotestoval a ujal se toho se vší ctí. Začal jsem studovat knihy o duších a podobně, abych věděl, jestli se třeba ještě narodí. Když jsem zjistil, že je to možné, okamžitě jsem začal pátrat. Řady upírů se mezitím zvětšovaly. Bylo nutné to v pravý čas zastavit, nebo by si nás všimli lidé. Hledal jsem všude, až jsem narazil na jeden maličký stát uprostřed Evropy. Vydal jsem se tam. Bylo těsně před válkou, když jsem tě našel. Pamatuješ?“ Ani nečekal na mou odpověď a pokračoval:

„Byl jsi v malé špinavé uličce a jediné, co jsem z tebe vnímal, byly oči. Tak smutné a plné utrpení. Bylo mi z toho do pláče. Okamžitě jsem tě musel vzít k sobě. Nejdříve jsem tě vzal na svůj hrad, a pak když skončila válka, tak sem. Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál, když jsi najednou utekl a vzal jsi s sebou toho Jaspera.“ Tady jsem ho přerušil.

„Proč ti tak moc vadí?“ Pohladil mě po líci a povzdechl si.

„Cítím z něj něco zlého. Stejně jako z bratra.“

„To proto jste se rozešli?“ Zašeptal jsem. Usmál se.

„Možná. Nevím, proč jsem se s ním rozešel. Chvíli jsem z toho byl smutný, ale pak jsem poznal tebe.“ Také jsem se usmál a on pokračoval.

„Musel jsem vyrazit za tebou. Kdyby zjistil, že tvým stvořitelem jsem já, nejspíš by tě uvěznil, a pak nechal zabít. Ale nevěděl jsem, že jsi tak vynalézavý v útěcích. Jen jsme museli zahladit vaše stopy, jinak by vás našli a to jsem nechtěl.“ Přikývl jsem.

„Zítra už normálně můžeš ven.“ Najednou poznamenal. Překvapeně jsem se na něj podíval.

„Nechtěl jsem tě zlomit. Jen jsem měl o tebe strach.“ Znovu promluvil. Chvíli jsme ještě leželi a já přemýšlel. Nevěděl jsem, jaké je to někoho ztratit. Vždyť on vlastně ztratil mě, ne já jeho. Musel zažívat utrpení, o kterém se mi ani nesnilo. Bolelo mě z toho u srdce. Proč nám jeho bratr nepřál lásku? To na mě tak žárlil? Nevěděl jsem. Zařekl jsem se, že nedovolím, aby to ještě někdy musel zažít. Najednou se zvedl a vzal mě do náručí. Překvapením jsem vyjekl a chytil se ho jako klíště. Pobaveně se zasmál a zamířil z mého pokoje. Jen jsem ho naštvaně bouchl do hrudi a nechal se nést. Byla pravda, že jsem byl zesláblý ztrátou krve. Odnesl nás do koupelny a mě posadil na stoličku, co tu byla. Rozhlédl jsem se. V téhle jsem ještě nebyl. Sprchový kout byl umístěn napravo od dveří a obrovská vana vedle něho. Zrcadlo bylo nalevo i s umyvadlem. Byly tu různě pověšené poličky s pěnami do koupele i sprchovými gely. Asmon přešel k vaně a začal ji napouštět. Zatímco tekla voda, vrátil se ke mně a svlékl mi zakrvácené oblečení. To samé udělal se sebou a pak mě vzal a opatrně položil do vody, kterou předtím zastavil. Byla vlažná a pro mě tak akorát. Nejspíš věděl, že ji nemám rád moc horkou. Vlezl si za mnou a opřel si mě o hruď. Zavrněl jsem a on se zachichotal. Vzal do ruky mýdlo a začal ze mě smývat špínu a krev. Líbilo se mi, jak se o mě staral. Věřil jsem mu, když říkal, že mě nechtěl zlomit. Domyl mě. Na nic jsem nečekal, vzal jsem si od něho mýdlo a také jsem ho umyl.

Asmon vylezl první, usušil se a pak pomohl mně. Rozhlédl jsem se kolem. To půjdeme nazí? S otázkou v očích jsem se podíval na Asmona. Jen se usmál a otočil se ke sprchovému koutu. U něho byly zastrčené malé skříňky a já si toho na první pohled nevšiml. Vyndal z nich oblečení pro dva a jedno mi podal. Oblékl jsem se do dobře padnoucích kalhot a nádherně bílé košile. Naše zakrvácené oblečení hodil do koše na prádlo. Opět mě vzal do náruče a odnesl tentokrát k sobě do pokoje. Minuli jsme postel a vešli do nějakých tajných dveří. Povytáhl jsem obočí, protože zde jsem nikdy nebyl. Byly tu schody, které vedly dolů. Vydal se se mnou po nich. Po chvíli končily a dole pod nimi stála na podstavci rakev. Položil mě do ní a lehl si ke mně.

„Spi.“ Zašeptal s úsměvem na rtech a láskou v očích.

„Jsi unavený, zlato, a já taky.“ Přikývl jsem a zavřel oči. Po chvíli jsem vážně usnul. On mě ještě zřejmě dlouho pozoroval, než se sám oddal spánku.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář