Můj svět fantazie

Slunce se pomalu klonilo k západu. Nastával soumrak a s ním konec dne. Lampy se začaly rozsvěcet jedna za druhou. Stál jsem u okna a koukal se na tu nádheru. Ano, bylo to téměř jako koukat na hvězdy, zvlášť teď, když slunce zapadlo a měsíc ještě nevyšel. Vlastně… až teď mi došlo, že ten pohled mám rád. Asi bych se Vám měl nejspíš představit. Mé jméno je Laky a jsem už nejméně 100 let upírem. Mám celkem vypracovanou štíhlou postavu, dlouhé hnědočerné vlasy, které mi sahají až do pasu a skoro černé pronikavé oči. Mírně oválný obličej, krásně vykrojené rty stvořené k líbání a menší nos. Má brada, mírně vystrčená, svědčí o tvrdohlavosti.

Teď, když válka skončila a lidé se přemístili do podzemí kvůli možné radioaktivitě a nadzemí patřilo jen nám, upírům a vlastně i vlkodlakům, to bylo lehčí. Třetí světová válka. Ano, tak tomu říkali. Na mé tváři se jistě objevil úšklebek. Ještě že tu nikdo není. Mýlil jsem se. Za mnou se ozval tichý povzdech. Obrátil jsem se a koukal do temných očí svého stvořitele. Měl vysokou robustní postavu, která se spíše hodila k vlkodlakovi. Jeho temně šarlatové oči se na mě teď koukaly vyčítavým pohledem. Delší vlasy měl svázané do ohonu. Vráska nad obočím a rty semknuté do rovné linky svědčily o tom, že ho někdo opět naštval. Stvořitel překonal vzdálenost, která nás dělila.

„Už zase přemýšlíš?“ Další povzdech, ale tentokrát ode mne.

„A vadí ti to?“ Odpověděl jsem otázkou. Můj stvořitel se nadechl a vypustil vzduch skrze zuby ve slyšitelném oddechnutí.

„Někdy ano, Laky.“ Někdy? Můj stvořitel mě vzal kolem pasu a přitlačil si mě na svojí hruď. Poddal jsem se. Bojovat nemělo cenu. Už jednou jsem to zkusil. Další povzdech ze strany mého stvořitele. Proč mu tak říkám? Jsem s ním už sto let a neřekl mi své jméno.

„Půjdeme se najíst, Laky.“ Povzdechl jsem si.

„Musím do podzemí?“

„Ano, musíš“ Polknul jsem. Tomuhle jsem se chtěl vyhnout. Vždycky mi to jídlo nosil. Ještě jsem v podzemí nebyl a v dohledné době jsem tam jít nechtěl. Věděl, že z toho mám panický strach. Vlastně jsem ani já nevěděl, čeho se bojím. Tak proč mě teď bude nutit? Stvořitel mě najednou pustil. Trochu jsem se zapotácel, ale rychle jsem zase našel ztracenou rovnováhu.

„Tentokrát přineseš jídlo ty mně. Mám tu neodkladné záležitosti.“ Podíval jsem se na něj. Neodkladné záležitosti? Polknul. Tohle nevypadá dobře. Cítil jsem, jak se mě zmocňoval strach z věcí příštích. Ani nevím proč. Jako bych tušil, že přijdou problémy. Otočil jsem se a vydal k poklopu.

Dobře. Nádech. Výdech. Tak tam vlezu. Ale co pak? Jak je mám najít? Asi po čichu. Jak jinak. Krucinál. Cítím, že začínám propadat panice. Tohle si musel vymyslet zrovna dneska. Mám chuť ho vzít něčím po hlavě. Zabít ho. Sakra, nemůžu ho zabít, kdo by mi potom nosil jídlo? Povzdech. Tak takhle to vážně nepůjde. Pomalu jsem došel k poklopu a nadzvedl ho. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl a začal slézat dolů. Šachta byla dlouhá a úzká s několika odpočívadly. My jsme je samozřejmě nepotřebovali, to spíš pro lidi, i když pro ně tu byl bezpečný výtah. Ale vůbec jsem nechápal, na co to potřebují. Vždyť na povrch nechodí. Vlastně to prý mají zakázané pod trestem smrti. Šibalský úsměv na mé tváři by komukoli prozradil, že zas tak bezpečný výtah to není. Už teď jsem zavětřil. Myslel jsem si, že tak blízko povrchu ještě nemůžou být, neměli tu co dělat, ale mýlil jsem se. Byli tu. A hned dva.

 Rychle jsem si stoupl do stínu nejbližšího odpočívadla. Právě včas. Zrovna se blížili. Byl to pár. Muž a žena. Žena byla o něco menší než muž. Typoval jsem ji tak na dvacet. Měla dlouhé černé neupravené vlasy, menší nos a menší vykulené oči. Muž byl větší a robustnější. Měl kratší hnědé vlasy, větší nos a oči jako dvě prasečí očka. Oba na sobě měli potrhané šaty svědčící o jejich dlouhém a nešetrném zacházení. Věděl jsem, že mě nemůžou zahlédnout. Zrovna vylézali na plošinu, když jsem zamířil k nim. Tušil jsem, že nejdřív budu muset zabít toho muže, protože je obezřetnější než žena. Musel jsem jednat rychle. Skočil jsem na něj a zahryzl se do jeho mohutného krku. Ihned jsem cítil, jak slábne. Žena, jakmile mě spatřila, se dala do křiku a začala šplhat nahoru. Věděl jsem, že není kam spěchat. Pomalu jsem dopil a zanechal muže smrti, potom jsem se vydal za ženou.  Byla zrovna na dalším odpočívadle, když jsem ji dohonil. Okamžitě se rozječela a hledala únikovou cestu. Nedal jsem jí čas a okamžitě ji praštil. Omráčeně klesla k zemi. Přehodil jsem si ji na záda a začal šplhat nahoru. S břemenem mi to trvalo o něco dýl, ale nakonec jsem to zvládl. Rychle jsem otevřel poklop a ženu nešetrně odhodil na zem. Okamžitě jsem poklop zase zabouchl a ženu si opět přehodil přes záda.

Zamířil jsem do pracovny svého stvořitele. Opatrně zaklepal, a když se ozvalo

„dále“, vešel jsem. Stvořitel stál u okna a koukal ven. Zřejmě nad něčím přemýšlel. Ale jakmile jsem vstoupil, otočil se na mě a usmíval se. Přešel jsem od dveří do středu místnosti a spustil ženu na zem. Okamžitě byl u mě a objímal mě. Potom si mě podržel na délku svých paží a prohlížel si mě. Koukal jsem na něho tak vyjeveně, že mě okamžitě pustil a zamumlal něco jako omluvu. Pak se sklonil a začal jíst. Popošel jsem k oknu, abych se na to nemusel dívat. Neměl jsem rád, když mě k tomu nutil. Uslyšel jsem, jak potěšeně mlaskl a potom jsem ucítil jeho obětí. Nevěděl jsem, proč si mě tolik hýčká, ale tušil, že je to něco osobního. Nechtěl mě dokonce ani pustit do zahrady samotného. Musel se mnou být alespoň jeho komorník. Najednou jsem uslyšel, jak mi šeptá do ucha.

„Miluji tě.“ Překvapeně jsem se na něho otočil. Tohle mi ještě nikdy neřekl. Věděl jsem sice, že nemá rád ženy, ale tohle? Užuž jsem otevíral pusu, abych mu ostře odpověděl, když jsem ucítil jeho rty na svých. Byly překvapivě příjemné, horké a chutnaly po medu. Rychle se stáhl. Bál se mojí reakce. Viděl jsem mu to na očích. Nadechoval se, aby něco řekl. Zřejmě omluvu. Pomyslel jsem si kysele. Okamžitě jsem mu dal prst na rty. Zvědavě mě pozoroval. Předklonil jsem se a mé rty se znova setkaly s jeho. Hladově mi polibek oplatil. Vůbec jsem se nechápal. Líbí se mi ženy, nebo snad ne? Měl jsem v sobě takový zmatek. Když vyřkl ta slova, chtěl jsem mu říct pěkně od plic, co si o něm myslím, ale pak mě políbil a já najednou věděl, že ho nedokážu opustit. Vlastně jsem ani nechtěl.

Takhle jsme stáli a líbali se asi několik minut, když někdo zaklepal. Neochotně mě pustil a zašeptal téměř slyšitelné

„dále“. Vstoupil komorník. Hluboce se ukláněl a mumlal omluvy, že nás ruší. Můj stvořitel si povzdechl. „Co potřebuješ?“

„Pán vlkodlaků je zde.“

„Zapomněl jsem. Ať vstoupí.“ Komorník okamžitě odešel a po chvíli vstoupil asi padesátiletý muž. Byl vysoký skoro dva metry. Na sobě měl dlouhý černý kabát sahající mu až ke kotníkům. Byl rozepnutý, takže se dalo vidět, co má pod ním. Měl černé kalhoty, takové ty do zvonu, a musím říct, že mu slušely. Také měl černou flanelovou košili. Dlouhé hnědé vlasy mu vlály v průvanu jako závoj. Oči, černé jako noc, zářily inteligencí.  Měl trochu hranatý obličej a plné rty a mě napadla myšlenka, jaké by to bylo je líbat. Rychle jsem ji zahnal a soustředil se na rozmluvu.

„Zdravím Vás, králi.“ Oslovený jen kývnul hlavou, ale nic neřekl.

„Slyšel jsem, že vaši muži chodí do podzemí víc, než je zdrávo.“

„Ne, chodí tam jen při úplňku, tak, jak jsme se domluvili.“ Můj stvořitel pokýval hlavou.

„Dobře, buď tu někdo roznáší falešné zprávy, nebo někdo z nás dvou lže.“ Král vlkodlaků se podíval na mého stvořitele. V očích měl jasně psanou hrozbu. Rychle jsem vstoupil do debaty.

„Pánové, proč to neudělat tak, jak to dělali ve středověku vladaři sousedních zemí.“ Oba se na mě podívali, jako kdyby si až teď uvědomili, že jsem v místnosti. Můj stvořitel mě pobídl zdviženým obočím k bližší specifikaci.

„No,“ začal jsem.

„vždycky, když si vladaři sousedních zemí nevěřili, tak si vyměnili své syny a ten, kdo zradil, přišel o syna.“ Král vlkodlaků zamyšleně pokýval hlavou.

„U mě by to šlo. Já totiž mluvím pravdu.“ Podíval se na mého stvořitele. Ten měl zamyšlený výraz. Pak pomalu přikývl.

„Dobře. Ale kdy a kde k výměně dojde?“ Oba se podívali na mě. Zamyšleně jsem si mnul bradu. „Hmm… Vždycky to bylo na hranicích při východu slunce. Ale teď by to nejspíš muselo být při západu.“ Oba se zamysleli.

„Dobrá, já jsem pro, aby to bylo na hranicích a při západu.“ Promluvil konečně král. Můj stvořitel souhlasně pokýval hlavou. Oba si pak podali ruce a ještě si řekli.

„Tak zítra.“ A král odešel.

„Je ti doufám jasné, že tím, kdo půjde k vlkodlakům, jsi ty?“ Zeptal se mě můj stvořitel poté, co král odešel. Vyděšeně jsem se na něho podíval. To si snad ze mě dělá srandu? Jestli ne, tak to jsem vlezl do pořádný polízanice. Můj stvořitel si mého výrazu zřejmě všiml, protože mě objal. Nechal jsem se objímat a po chvíli jsem si našel jeho rty. Pomalu se ode mě odtrhl a usmál se.

„Tady ne. Přijdu za okamžik do tvého pokoje, zatím se jdi vykoupat. Hrozně smrdíš.“ Dodal s úsměvem. Odešel jsem z jeho pracovny a zamířil do pokoje. Okamžitě jsem ze sebe sundal ty hadry. Opravdu hrozně páchly.  Rychle jsem si napustil vanu a lehl si do ní. Skoro hned mě zaplavila úleva. Konečně jsem mohl přemýšlet. Co vlastně chce se mnou dělat? A opravdu si myslí, že jsem jeho syn? Na tuhle jedinou otázku jsem znal odpověď. Ano, myslí si to, protože mě stvořil. Také jsem začal pomalu rozebírat své pocity. Tušil jsem, že u vlkodlaků dlouho bez něho nepřežiji. Proč? Kdybych tak znal odpověď. Vůbec se mi nelíbilo, že musím zrovna já k nim, ale když jsem to navrhoval, neuvědomil jsem si, že jsem jediný, koho stvořil.

Už vykoupaný jsem vylezl z vany a začal si oblékat čisté věci. Zrovna jsem si chtěl obléct košili, když vstoupil. Opravdu mu to netrvalo moc dlouho. Otočil jsem se k němu a užuž chtěl dokončit pohyb, když mě zastavila jeho ruka. Naše oči se střetly a mně se krev nahrnula úplně všude jenom ne do mozku. Nebyl jsem schopen myslet, a co bylo nejhorší, cítil jsem, jak se má mužská chlouba začíná probouzet. Polekaně jsem polkl. Tohle se mi ještě nestalo. Můj stvořitel se na mě usmál a jeho rty se přisály na mé. Začal jsem mu oplácet jeho polibky. Cítil jsem, že mě začal hladit. Pak, zničehonic, mi strhl kalhoty. Stál jsem proti němu nahý a mé kopí bylo probuzeno k životu. Nešlo si toho nevšimnout. Jeho koutky se prohnuly do elegantního úsměvu.

„Obrať se.“ Zavelel. Chtěl jsem protestovat, ale tušil jsem, že by to nemělo cenu. On by to udělal i bez mého souhlasu. Obrátil jsem se a čekal, co udělá. Přirozeně si ke mně stoupl a já ucítil nátlak na můj vstup. Tak pronikavou bolest jsem ještě necítil, ale bylo to také vzrušující. Zalapal jsem po vzduchu. Cítil jsem, jak se začal ve mně pohybovat. Netrvalo dlouho a spíš jsem vytušil, než věděl, že je blízko vrcholu. Vzal mojí chloubu do ruky a začal ji v rytmu dorážení třít. Vyvrcholili jsme současně. Těžce jsme oddychovali. Já se držel stolu a on mě zezadu objímal. Slyšel jsem jeho dech v uchu. Lechtal mě a zároveň vzrušoval. Najednou jsem cítil, jak se znova probouzí. Můj stvořitel se usmál a začal ho zpracovávat. Vzrušoval mě víc a víc, až byl naběhlý a tvrdý až to bolelo. Teprve pak mě otočil, kleknul si přede mě a vzal ho do úst. Skoro ihned jsem vyvrcholil a on si zase stoupl. Začal mě líbat a já ucítil na jazyku chuť spermatu. Chtěl se podělit. Můj stvořitel se ode mě po chvíli oddělil a smutně se na mě podíval.

„Škoda, že zítra odjíždíš.“ Přikývl jsem a sledoval ho, jak se obléká. Teprve, když byl na odchodu, jsem promluvil.

„Nechceš tu dnes zůstat?“ Překvapeně se na mě otočil.

„Myslel jsem, že bys chtěl být sám a ujasnit si, co se tu vlastně stalo.“ Usmál jsem se.

„To já vím, co se tu stalo.“ Zřejmě mi v očích zasvítily šibalské ohníčky, protože se na mě se zájmem podíval.

„Dobrá, zůstanu tu.“