Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


8. kapitola

Vzbudilo mě otevírání víka rakve. Okamžitě jsem se napjal a vyčkávavě hleděl vzhůru. Byl jsem připravený dotyčného zabít. Víko se otevřelo úplně a na mě se podívala Armandova tvář. Pozvednu obočí.

„Děje se něco?“ Armand jen zavrtí hlavou a lehne si ke mně. Víko jen jemně přiklopí, aby mu sem proudil vzduch. Přitulí se ke mně a hlavu položí na mou hruď.

„Co se děje, zlato?“ Zašeptám do jeho vlasů a políbím ho do nich.

„Nic.“ Odpoví až moc rychle.

„Mluv, Armande.“ Vzlykne a ještě víc se ke mně přitiskne.

„Slyšel jsem toho starce.“ Zašeptá po chvíli plačtivě.

„Co říkal?“

„Že tě Brian má svést.“ Odpoví. Napnu se a z hrdla se mi vydere hluboké zavrčení.

„Neboj se. Jsem jen tvůj a Arese.“ Pokusím se ho uklidnit. Tentokrát se rozvzlyká. Vytáhnu si ho na sebe, objímám ho a hladím. Po chvíli se uklidní.

„Říkal taky, že když se budeš bránit, že nás dva zabijí.“

„Nedovolím jim to.“ Pohladím ho po tváři a natočím si jeho obličej tak, abych ho mohl políbit. Odtrhnu se od něho až ve chvíli, kdy mu dojde vzduch. Konečně se na mě usměje. Jemně ho pohladím po tváři.

„Miluju tě.“ Jeho oči se rozzáří snad tisíce světel.

„Taky tě miluju.“ Zašeptá.

„Slunce je ještě na obzoru nebo už zašlo?“ Zeptám se po chvíli.

„Ještě je na obloze.“ Odpoví mi a zvedne hlavu.

„Vlastně je odpoledne, možná něco kolem páté.“ Přizná.

„To ses o mě tolik bál?“ Poškádlím ho. Přikývne a vážně se mi podívá do očí.

„Víš, po tom, co umřeli rodiče mi zbyl jen Ares, nikdo jiný se o mě nezajímal, až ty.“ Přikývnu a začnu ho laskat ve vlasech.

„Neublíží vám. Nedovolím jim to.“ Promluvím po chvíli. Přikývne.

„Kdy se s námi budeš milovat?“ Usměji se.

„Až vám dovyprávím minulost.“

„Bude to trvat ještě dlouho?“

„Nevím.“ Odpovím mu a zvednu víko.

„Měl by ses vrátit, až slunce zapadne přijdu.“ Povzdechne si a vyleze z rakve. Pak se ale otočí, políbí mě, zavře víko.  Jeho kroky směřují ven. Zakroutím hlavou. Ten blázínek si vážně myslí, že by mi mohli ublížit. Od té doby, co umřel jejich král Brian, na mě jejich manipulace nezabírá. Zle se usměji. Tak oni sem přijdou žádat o ochranu a pak se mě budou snažit zmanipulovat? Žádný takoví. Uvidíme jak dlouho vydrží můj takzvaný teror. A začnu hned. Opatrně nadzvednu víko rakve a vylezu zjistit polohu slunce. Mám štěstí zrovna zalézá. Už jen pár minut. Obleču se tedy a u stolu čekám až zaleze. Dneska si musím dojít na lov. Pít jen z těch dvou nemůžu. S povzdechem se zvednu od stolu a vyjdu z chaty. Rozhlédnu se kolem sebe. Chaty, co včera byly rozestavené, jsou již hotové. Museli si hodně pospíšit. Před každou z nich je malé ohniště. Velké, kolem kterého sedí všichni, je umístěné přesně uprostřed prostranství. Chaty jsou rozmístěny kruhově kolem té starší, kterou jsme si zabrali my. Zamračím se nad tím zjištěním a vzdychnu. Nemůžu s tím již nic dělat, kdybych si toho všiml dřív. Vydám se k velkému ohništi za svými milenci. První si mě všimne stařec a zřejmě podle něj nenápadně drcne do Briana, který sedí vedle něj. Ten jen přikývne a podívá se na mě. Zřejmě to měl být svůdný pohled, ale mě je z něj na zvracení. Přivřu nebezpečně oči a poodhalím špičáky. Polkne a nervózně se na mě usměje. Sednu si za Armanda a obejmu ho. Trochu sebou trhne, jak to nečekal, ale rychle se zase uklidní a přitiskne se ke mně. Políbím ho do vlasů. Ares se na mě otočí a usměje se. Naznačí polibek. Vrátím mu úsměv.

„Půjdu na lov. Srna, co ji přinesu bude jen tvá a Aresova.“ Zašeptám Armandovai do ucha tak, aby to slyšel jen on. Přikývne a nechá mě odejít. Sotva překročím hranici lesa, uslyším jak za mnou někdo jde. Obratně se vyšplhám na jeden strom a čekám. Jak jsem si myslel, Brian. To štěně snad neví, kde je jeho místo. Nejspíš mu to budu muset ukázat. Jakmile je pod stromem, na kterém se schovávám, seskočím přímo na něj. Chvíli se se mnou pere, než to vzdá. Zasměji se zle do jeho ucha.

„Ale ale, tak ty mi chceš dneska sloužit jako večeře? Zřejmě tě zklamu, nebyl bys víc, než ubohá svačinka.“ Zašeptám mu do ucha a olíznu jeho krční tepnu, ve které zběsile proudí krev. Polkne.

„Potřebuješ nějaké ponaučení.“ Zapřemýšlím. Pak se zle zašklebím a mlasknu. Zvednu se z něj a odtáhnu ho dál od vesničky a daleko od cestičky. Začne se třást a kňučet.

„Jen si kňuč. Tohle ti nepomůže. Opravdu si myslíš, že někdo jako ty, mě může svést.“ Zavrčím. Podívá se na mě. Ve tváři má vepsanou hrůzu a děs a taky panický strach. Nejdřív jsem ho chtěl znásilnit, ale teď? Teď se z něj jen napiji a trochu ho pomuchlám. Přirazím ho k jednomu stromu a skloním se k jeho tepně.

„Prosím ne.“ Zašeptá roztřeseně. Odtáhnu se a podívám se mu do očí.

„Jestli se mi budeš plést do cesty….“ Zavrčím, aniž bych dokončil větu. Nejspíš není třeba, protože mu očima problikne pochopení a on horlivě přikyvuje. Zhnuseně ho pustím. Sveze se po stromě na zem a obejme se rukama.

„Vyřiď tomu starci, že jestli se něco stane mým milencům, zabiju každého z vás. Je ti to jasný?“ Přikývne a pak se promění ve vlka. Ukážu mu jen směr do vesnice a on vyrazí se sklopeným ocasem. Vida, takhle jednoduše se řeší problémy. Uchichtánu se svým myšlenkám a zavětřím. Stádo laní je blízko. Vydám se tím směrem a přitom dávám pozor na okolí. Proto také uslyším zapraskání větvičky pod něčí vahou a lidský dech. Uslyším také proudit krev v jejich žilách. Skryji se ve stínu a čekám. Kolem mě projde několik lidí. Napočítal jsem jich asi šest. Bude svačinka. Zajiskří mi oči potěšením. Okamžitě se tedy vydám za nimi a začnu lovit ty, co zaostávají. Zbývající se otáčí a zastavují. Nakonec i tiše začnou volat jménech těch mrtvých. Tři jsem totiž už zabil. Opatrně je obejdu a pak je všechny najednou omráčím svou mocí. Ještě dva zabiji a toho třetího si přehodím přes rameno a vydám se pro tu laň. Skolím hned první, co se přiblíží moc blízko ke mně a začnu chytat její krev do speciálních láhví pro to určených. Ty jsem našel ve své rakvi, když jsem byl v podzemí. Zřejmě nechtěli, abych hned pošel hlady. Přehodím si ji na druhé rameno a vydám se do vesničky.

Vyjdu z lesa a okamžitě ucítím změnu nálady. Mí milenci jsou u ohně před naší chatou a zbytek obskakuje Briana. Pozvednu obočí a zavrtím hlavou. Kdyby mě nechali na pokoji, nic by se mu nestalo. Přejdu tedy za svými miláčky a laň i muže shodím před oheň až to zaduní. Všichni nadskočí a podívají se na mě. Jen se ušklíbnu.

„Kdo to je?“ Odváží se mě zeptat po chvíli stařec. Otočím se na něj a pokrčím rameny.

„Nevím a zítra už ani nebude žít, takže mě to nezajímá.“ Utrousím a muže odtáhnu ke kleci, kterou tu vystavěli. Zamknu ho a odejdu stáhnout a naporcovat laň.

„To si nemusel, my dokážeme lovit.“ Zavrčí útočně jeden z mužů.

„Vám jsem ji taky nelovil.“ Přimhouřím nebezpečně oči. Jen pokrčí rameny a jde si po svých. Začnu stahovat laň a porcovat ji. Armand mi pomůže a Ares se dívá všude jen ne na nás. Pobaveně zakroutím hlavou a dokončím práci. Armand dá péct porci pro dva a zbytek schová. Sednu si k ohni a Arese si přitáhnu k sobě. Přitulí se ke mně a dívá se do plamenů. Po chvíli se maso udělá a Armand podá jednu porci Aresovi. Jemně jim naznačím, aby šli se mnou do chaty. Poslechnou a i s jídlem vejdou do chaty. Zavřu za námi dveře a sednu si na postel. Oba si posedají ke stolu a vyčkávavě vzhlédnou. Pobaveně pozvednu obočí a začnu.

 „Vzbudil jsem se sám v temné jeskyni. Z venku jsem zaslechl hlasy. Vstal jsem tedy a opatrně se přikradl ke vchodu. Byl to Asmon a bavil se s Lakym.

„Laky, Laky, Laky. Opravdu ti to stálo za to?“ Slyšel jsem jak Lakymu šrotují kolečka v hlavě, jak se snažil vymyslet odpověď, ale to co jsem uslyšel mě vyvedlo z míry.

„Miluješ mě?“ Zeptal se. Neviděl jsem ze svého místa na Asmona, ale řekl bych, že v tu chvíli byl šokovaný.

„Ano, víc než svůj život.“ Jeho odpověď mě zamrazila. Muselo se něco stát v minulosti. Něco, co ho přinutilo, aby na něm byl závislí.

„Neubližuj mu, prosím.“ Hlesl Laky. Tak teď jsem v háji. Pomyslel jsem si. .

„Tys ho nezabil.“ Prskl. Nebyla to otázka, ale konstatování.

„Ne, je to můj učedník. Nedovolím, abys mu ublížil.“ Lakyho bránění mé osoby bylo někdy až dojemné. Asmon byl zřejmě hodně vzteklí. Ale nakonec zřejmě pookřál.

„Dobře. Ale jakmile ho naučíš všemu. Potáhne z mého domu.“ Jeho příkrý hlas mi napověděl, že tu už dlouho nezůstaneme. Opustil jsem tedy své stanoviště u otvoru a došoural se zpět ke stěně, kde jsme spali. Seděl jsem tam ještě chvíli než vešel. Podíval jsem se na něj s obavou. Povzbudivě se na mě usmál a vytáhl mě na nohy. Následoval jsem ho tedy ven. Ploužil jsem se za ním jako na popravu. Na mýtince byl Asmon se třemi koňmi. Laky mi pomohl do sedla a chystal se vyskočit na druhého, když ho zastavil Asmonův příkrý hlas.

„Ty jedeš se mnou.“ Rozkázal mu. Laky se na něj nejdřív podíval a zřejmě se mu chystal odporovat. Pak ale jen zakroutil hlavou a naskočil si na jeho koně. Asmon si vyskočil za ním, ale ještě před tím mi podal otěže koně bez jezdce. Pak mi pokynul, abych jel za ním. Několik hodin jsme jeli v lese. Jel jsem pomaleji než Asmon, takže když vyjeli musel na mě počkat. Netvářil se moc nadšeně.

Okamžitě, jak mě zmerčil, vyjel klusem do svého království. Jel jsem za ním. Na hranicích jsme byli během hodiny ani ne. Dost totiž hnal koně a já musel za ním. Pak jsem si všiml stavení, kam měl namířeno. Pozvedl jsem obočí, ale nijak jsem to nekomentoval. Zřejmě jen nějaká zastávka nebo návštěva někoho. Dojel jsem tam až chvíli po nich. Sesedl jsem a připojil se k Lakymu. Asmon se na mě dost nelibě podíval, ale já to už neřešil. Zavedl nás do domu. Rozhlížel jsem se kolem sebe. No, řeknu vám, že to nebylo nic moc. Jen nějaký polorozpadlý stavení. Stáli jsme v přijímací hale starého domu bez vybavení. Zvedl jsem obočí a následoval ho do dveří nalevo. Vešli jsme do pokoje v níž bylo pár rakví. Laky si hned jednu vybral a zalezl si do ní. Také jsem si vybral a lehl si do ní. Zavřel jsem víko a hned jsem usnul. Ani jsem neslyšel, že by se kočkovali. Vlastně už mě to jejich hádání nebavilo.“ Mé vyprávění přerušilo zaklepání na dveře chaty. Pozvedl jsem obočí. Mí miláčci během něho dojedli a právě teď byli natisklí na mě a poslouchali mě.

„Dále.“ Ozval se tentokrát Armand. Vešel Brian.

„Já….. chtěl bych se vám omluvit, Jaspere.“ Zašeptal.

„Nevím, co to do mě vjelo. Nikdy bych to ze své vůle neudělal.“ Začal se kát. Armand a Ares se na mě zmateně podívali. Jen jsem zakroutil hlavou na znamení, že jim nic neřeknu, a zvedl jsem se. Došel jsem k chlapci a jemně ho pohladil po vlasech. Zvedl hlavu a podíval se na mě.

„Jestli ti nějak ublížili, můžeš zůstat tady.“ Díval jsem se na něj s účastí. Moc dobře vím, co dokáží vlkodlaci. Přikývl.

„Já…. děkuji.“ Zašeptal a z očí se mu spustili slzy. Vzal jsem chlapce do náručí. Jeho vzlyky mi kupodivu trhali srdce.

„Víte, ten stařec mi zabil rodinu a řekl, že to bylo nutné. To on všechno zosnoval.“ Vzlykal mi do košile. Armand i Ares přešli k nám a přes jeho hlavu se na mě dívali.

„Kolik ti je?“ Zeptal se Ares. Chlapec vzlykl.

„Třináct.“ Oba přikývli.

„Jestli ti nevadí tři otcové.“ Promluvil Armand škádlivě. Chlapec se vymanil z mé náruče a s nadějí v očích se podíval na ty dva.

„Nevadí.“ Promluvil s úsměvem. Oba ho objali a dostrkali ke stolu.

„Už si něco jedl?“ Přikývl.

„Jasper nám vypráví jeden příběh. Je skoro už na konci, ale to nevadí.“ Mrkl na něj Ares. Brian přikývl a podíval se na mě. Vlastně všichni na mě teď vyseli očima. Zasmál jsem se a sedl si na postel.

„Vzbudil mě nějaký řev. Okamžitě jsem vylezl z rakve a co nevidím. Asmona nahého v rakvi a Laky aspoň dva metry od ní.

„Já nic nedělám.“ Ozval se Asmon a zatvářil se jako neviňátko. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát. Díval jsem se, jak Laky přešel navztekaně k rakvi a Asmonovi jednu vrazil. .

„Rozhodně se nenechám osahávat při spánku, blbečku.“ Pak odešel a práskl dveřmi. Ten Asmonův výraz stál za to. Nevydržel jsem to a začal se smát. Asmon se na mě ublíženě podíval. Pokrčil jsem rameny. Asmon se oblékl a odešel. Následoval jsem. Laky stál venku se dvěma osedlanými koňmi. Asmon zamířil k jednomu z nich a já se chystal si jít osedlat toho třetího, když promluvil Laky.

„Tvůj čeká ve stáji. Rozhodně ti nebudu posluhovat.“ Asmon vztekle odkráčel do stáje a já si vzal od Lakyho uzdu svého.

„Zabije mě.“ Zašeptal jsem.

„Ne. Nedovolím mu to.“ Jen jsem se na něj podíval a vyhoupl se na koně.

„Proč mu to děláš?“ Zeptal jsem se po chvíli.

„Co mu dělám?“ Povzdechl jsem si.

„Miluje tě. A mě nesnese v tvé blízkosti.“ Pousmál se nad mým postřehem.

„Měl by se naučit, že nejsem někdo, kdo si z něj sedne na zadek jen, co přijde do místnosti.“ Usmál jsem se a přikývl.

„Pak mu to dáváš dost drasticky najevo.“ Pobaveně se zasmál.

„Jen ať žárlí. Neuškodí mu si uvědomit, že nejsem samozřejmost, ke které se vrátí, kdy se mu zachce.“ Neodpověděl jsem. Za chvíli se vrátil Asmon a vyhoupl se do sedla. Vyjeli jsem. Asmon tentokrát nasadil dost ostré tempo. Zřejmě tam chtěl co nejdřív být. Po hodině jsem si všiml, že s námi Laky nedrží tempo. Přitáhl jsem koni uzdu a zařadil se po jeho bok. Po hodné době zpomalil i Asmon. Vztek z něj jen sálal.

„Můžete mi říct, co to má znamenat?“

„Samozřejmě,“ usmál se Laky sladce,

„nehodlám uhnat koně.“ Jen přikývl a zařadil se k jeho druhému boku. Jeli jsem takhle několik hodin v kuse a mlčky. Nikdo z nás nepromluvil. Díval jsem se dopředu a co chvíli si povzdechl jak jsem si vzpomněl na tu či onu osobu.

„Trápí tě něco?“ Zeptal se mě Laky a tím konečně prolomil to ticho. Jen jsem se smutně usmál.

„Chybí mi rodina.“ Přikývl a pobídl koně do cvalu. Zřejmě ho bavilo určovat tempo. Jeli jsme takhle několik kilometrů než jsem uviděl hrad.“ Tady mé vyprávění opět někdo přerušil. Pobaveně jsem se podíval na osazenstvo. Brian si kousal nehty napětím a ti dva na mě vyseli očima. Když někdo zaklepal, vyjekli a nadskočili. Zasmál jsem se a vyzval dotyčného ať vstoupí. Byl to ten muž, co mě upozornil na to, že lovit umí. Jen jsem pozvedl obočí.

„Ten muž, kterého si přinesl, se vzbudil.“ Oznámil mi a pokračoval.

„Podle reakce jsme usoudili, že zná starce, tak jsme ho okamžitě vyhnali.“ Pozvednu obočí. „Koho?“ Potěšeně se usměje.

„Starce.“ Přikývnu.

„Ještě něco?“ Zeptám se ho, když se nemá k odchodu.

„Ano, omlouvám se za něj.“

„Nemusíš, neneseš za něj odpovědnost.“ Odtuším. Přikývne a odejde. Brian se na mě vyčkávavě podívá i s mými miláčky.

„Tak pokračuj.“ Vybídne mě. Zasměji se a pokračuji.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář