Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


7. kapitola

Vzbudil jsem se těsně před západem slunce. Ležel jsem ve své rakvi a čekal až konečně zapadne. Přemýšlel jsem, jestli jsem udělal dobře, že jim to vyprávím. Také mě trápilo, proč všichni chtějí upíří ochranu. Nebo chtějí jen mou ochranu? Neměl jsem odpovědi a to mě štvalo. Musím se jich konečně zeptat. A ten stařec byl divný. Jako by se bál, že jim uteču. Také si myslel, že nevím, že všichni, nejenom Brian, jsou vlkodlaci. Cynicky jsem se usmál. Asi jsem jim nedopatřením zapomněl říct, že každý upír má trochu jiné schopnosti. Já kupříkladu umím číst myšlenky. Tedy jen to, na co dotyčný myslí a to i vlkodlakům. Upírům samozřejmě ne. Jinak bych věděl, že zaútočit na svého stvořitele mě bude stát tak moc. Povzdechl jsem si a konečně vylezl. Má zlatíčka klidně oddechovali na posteli. Usmál jsem se. Jsou tak sladcí, když spí. Došel jsem k posteli našlapujíc tak, aby podlaha nezavrzala, a přitáhl si židli. Posadil jsem se. Momentálně jsem hlídal jejich spánek a nic jiného mě nezajímalo. Díval jsem se na jejich spící obličeje a studoval jejich rysy. Bylo vidět na první pohled, že jsou nějak příbuzní. Jen Armand měl trochu jemnější rysy. Zřejmě po svojí matce. Ares se zavrtěl a otevřel své modrošedé oči. Jeho pohled padl na mě. Okamžitě se usmál. Vrátil jsem mu úsměv a sedl si na kraj postele. Opatrně, abych nevzbudil Armanda, jsem Arese políbil. Naštěstí byl na bližší straně.  Oplatil mi polibek a jemně od sebe Armanda odstrčil. Pozvedl jsem obočí. Proč to udělal?

„Lehneš si k nám?“ Zašeptal. Přikývl jsem, odkopl boty a opatrně jsem si mezi ně lehl. Ares se ke mně hned přitulil a hlavu si položil na mou hruď. Bohužel jsem tím probudil Armanda. Rozkošně na mě rozespale mrkal než mu došlo, kdo to je. Okamžitě mě políbil a pak se přitulil k mému druhému boku a napodobil Arese. Oba mi začali hbitými prstíky rozepínat košili. Oba jsem zarazil. Překvapeně se na mě podívali. Usmál jsem se na ně a zavrtěl hlavou. Nehádali se. S povzdechem toho nechali a zůstali klidně ležet.

„Miláčku?“ Zašeptal Armand po chvíli, čímž přerušil ticho, které zavládlo.

„Ano?“ Pobídl jsem ho, aby pokračoval.

„Dopovíš nám to?“

„Dobře.“ Souhlasil jsem a přemítal jsem chvíli, kde jsem skončil.

„Skončil jsem ve chvíli, kdy mě zavřel ten vlkodlak do jedné z místnosti, že?“ Oba napjatě přikývli. Tak jsem tedy začal.

„Místnost nevypadal nijak vábně. Jen rakev, krb a stolek se židlí. Žádná okna ani skříň. Pro mě to vězení rozhodně bylo. Nevím jak na tom byl Laky a rozhodně mě to v tuhle chvíli nezajímalo. Uplynulo již několik dní, co jsme u nich byli. Každé ráno mi přinesli sklenici krve a pak odešli. Tedy až do jednoho rána. Zrovna jsem se probudil a čekal jsem u stolu na svou sklenici, když se otevřeli dveře. Nebyl to však žádný sluha se sklenicí teplé lahodné krve, co otevřel dveře, ale parta dost užralých vlkodlaků. Pozvednu obočí a ladně vyskočím ze židle. Určitě si nepřišli povídat a měl jsem pravdu. Jeden z nich za sebou zavřel dveře.

„Teď si s tebou trochu pohrajeme, upírku.“ Oznámil mi jeden z nich. Přikrčil jsem se do útočné pozice. Naštěstí jsem se jako člověk učil sebeobranu. Byli proti mně čtyři. Zřejmě si mysleli, že se nebudu bránit, protože se pohnul jen jeden. Zaměřil jsem se na něj. Přišel ke mně a pokusil se mě přitáhnout k sobě. Odstrčil jsem jeho ruku a zaútočil. Nečekali to a tak trvalo chvíli než se vzpamatovali a začali se semnou prát. Chvíli jsem měl na vrh, ale bylo jich na mě moc a upíří smysli jsem ještě moc neovládal. Srazili mě na zem a mlátili hlava nehlava. Vyrušil je něčí příchod. Okamžitě je ode mě odtrhl a jednu jim vrazil. Začal na ně řvát a vyhnal je z místnost. Následoval je. Slyšel jsem, že jim něco říká a jejich odchod. Měl jsem za to, že odešel s nimi, ale vrátil se a odnesl do rakve. Dal mi napít ze sklenice, kterou vzal nevím odkud, a zavřel víko. Unaveně jsem se schoulil a usnul.“

Přerušilo mě klepání na dveře. Pozornost jsme přesunuli ke dveřím.

„Dále.“ Vyzval jsem dotyčného, když se ani jeden neměl k vyzvání. Dveře se otevřeli a vstoupil stařec. Jakmile mu padl zrak na nás na posteli, zrudl a polekaně polkl. Pozvedl jsem obočí. Abych pravdu řekl, bavil jsem se.

„Omlouvám se, jen jsem se chtěl optat, jestli budete jíst.“

„Budou.“ Oznámil jsem mu.

„A vy?“ Zeptal se. Přimhouřil jsem oči. Nechápu, co je mu do toho, ale nakonec přece jen odpovím.

„Něco si ulovím.“ Armand mě vztekle uhodí do hrudi. Zmateně se na něj podívám. Jeho vzteklé oči mluví za vše.

„Ne.“ Odtuší vztekle.

„Co ne?“ Pozvednu obočí. Přitom zaregistruji, že se stařec vypaří. Zřejmě nechce být svědkem naší hádky.

„Dneska se napiješ ze mě.“ Oznámí mi.

„Zlato, nemůžu. Ještě nejsi tak úplně v pořádku z toho předešlého.“  Snažím se mu to rozmluvit. Ares se do toho radši nezapojuje.

„To je jedno. Prostě se ze mě napiješ a tečka.“ Vrčí nepříčetně Armand. Podívám se na Arese. Oplatí mi ustaraným pohledem. Povzdechnu si.

„Zlatíčko, proč nechceš, abych si ulovil srnu?“ Armand se na mě podívá zraněným pohledem.

„I když jde o zvíře, já…… žárlím.“ Přizná po chvíli ticha. Povzdechnu si.

„Co kdybych se napil z Arese?“ Navrhnu mu. Chvíli je ticho.

„Dobře.“ Souhlasí na konec tiše. Políbím ho do vlasů.

„Nejde o to, že se z tebe nechci napít, ale nechci ti ublížit.“ Vysvětlím mu to. Přikývne. Obrátím se na Arese. Ten se na mě nalepí a hlavu dá tak, abych měl lepší přístup k jeho krku. Viditelně se třese. Pohladím ho po páteři, abych ho trochu uklidnil.

„Bude to bolet?“ Zeptá se ještě. Jen se usměji, ale nic neřeknu. Nakloním se k jeho krku. Okamžik počkám, jestli si to nerozmyslí, a pak ho na něj nejdříve políbím. Líbám ho na krk dlouho než se uklidní. Sice je to pro mě mučení, ale musím ho nějak uklidnit. Opatrně pak zabořím své tesáky do jeho krku. Vyjekne a zaboří prsty do mých vlasů. Chvíli se opájím chutí jeho sladké krve než se odtáhnu. Sice nemám dost, ale mohl bych mu ublížit. Olíznu mu ještě ranky, které se začnou zatahovat díky mým slinám. Podívám se na jeho tvář. Má zavřené oči a mělce dýchá. Přitáhnu si ho do náruče a přitisknu si ho k sobě, obraceje se na bok. Armand se natiskne k mým zádům a ze zadu mě obejme. Ares po chvíli otevře oči.

„Jsi v pořádku?“ Zeptám se. Přikývne.

„Jen se mi trochu motá hlava.“ Přizná.

„To je tím, že si ještě nic nejedl.“ Odpovím. Ležíme takhle dlouho než se ozve Armand.

„Dojdu nám pro něco k jídlu a ty nám to pak dopovíš, jo?“ Obrátím k němu hlavu a políbím ho. „Utíkej.“ Pobídnu ho po dlouhém polibku. Omámeně přikývne a začne se oblékat. Trvá mu to trochu dýl, ale na konec se mu to povede. Odběhne ven a po chvíli přinese na dřevěném talíři několik kusů masa s chlebem a pohárem vody. Dá to Aresovi a odběhne pro své. Počkám až se oba usadí a začnu tam, kde nás přerušili, aniž by mě museli pobídnout.

„Nevím jak dlouho trvalo, než jsem se probudil. Po tom, co jsem odtáhl víko, podíval jsem se na stůl. Stála tam sklenice s krví. Vypil jsem ji a pak si odtáhl židli ke krbu, ve kterém někdo rozdělal oheň. Díval jsem se do něho a přitom přemýšlel, jak dlouho bude trvat Lakymu než si uvědomí, že jsme jen jejich vězni. Zřejmě nijak dlouho. Pomyslel jsem si, když jsem zaslechl otevírání dveří. Polekaně jsem sebou trhl. Nevím proč, když jsem jasně cítil, že je to upír. A jediným dalším upírem u vlkodlaků je Laky. Přešel místnost a dal mi ruku na rameno. Víc jsem sebou trhl. Byl jsem přesvědčený, že mi ublíží. Nevěděl jsem, kde jsem na to přišel, ale bylo to tak.

„Je na čase zmizet.“ Zašeptal potichu. Po téhle větě jsem se na něj podíval. V jeho očích jsem četl úlek. Tušil jsem, že mám na obličeji modřiny. Přiklekl ke mně a vzal mou tvář do dlaní.

„Co ti to udělali?“ Zeptal se smutně. Stejně smutně jsem se usmál.

„Přišli si užít.“ Díval jsem se, jak se v jeho očích mísí vztek se starostí. Nakonec vyhrál vztek a on přivřel oči. Okamžitě se zvedl a mě vytáhl na nohy. Překvapeně jsem se na něj díval. Co chce dělat? Zabít mě? V očích se mi mihl strach. Přívětivě se usmál.

„Odjedeme. Byla chyba sem jezdit. Drží nás tu, jako svoje mazlíčky. Myslel jsem si, že král vlkodlaků je jiný, ale asi jsem se spletl.“ Podíval jsem se na něj s nadějí v očích.

„Tak na co čekáš? Budeš tu stát ještě dlouho?“ Zašeptal jsem nedočkavě. Tiše se zasmál a zavrtěl hlavou. Zřejmě neměl žádný plán, ale i tak vykročil z mého „pokoje“ první. Následoval jsem ho. Procházeli jsme hradem a Laky se mě pokoušel naučit krýt se ve stínech. I když tady to bylo k ničemu, když nic nesvítilo. Nám to vyhovovalo a vlkodlaci nejspíš všichni spali. Bez problémů jsme se dostali až do stájí. Tam se Laky zadrhl. Chvíli jsme hledali jeho koně. Nakonec jsme ho našli až úplně vzadu. Radostně zařehtal, jakmile ho uviděl. Nechal jsem Lakyho ve stání a šel si najít také koně. Museli jsme si pospíšit, každou chvíli mohl někdo zjistit, že nejsme tam, kde bychom měli být, a spustí poplach. Vyvedli jsme již kompletně ustrojené koně ze stájí a opatrně je vedli trávníkem k bráně. Ve stáji Laky ukradl nějaké hadry. Takže, když skončil trávník, obalil koním kopyta. Opatrně otevřel dvířka u brány a vyvedl nás před hradby.

Naskočil jsem na koně. Laky se ke mně vytáhl a pošeptal mi kam mám jet. Přikývl jsem a odjel do tmy. Ještě jsem zahlédl jak zavírá dvířka. Objel jsem hrad a tam kde bylo méně hlídek na hradbách jsem vyjel přes holí pás do lesa. Za mnou jsem uslyšel poplašné zvony. Nejspíš už ví, že jsme odjeli. Dojel jsem bez úhony do lesa a našel místo, kde byl schovaný Laky. Kývl na mě a ukázal hlouběji do hvozdu. Přikývl jsem na srozuměnou a Laky vyrazil první. Nemluvili jsme spolu. Já jsem přemýšlel a Laky asi také. Po chvíli si mě začal pořádně prohlížet. Zřejmě si myslel, že se každou chvíli zhroutím, protože začal najednou vyprávět o upírech. Zaujatě jsem ho poslouchal a nepřerušoval ho. Ani jednou jsem se na nic nezeptal. Po několika hodinách najednou zmlkl a poslouchal les. Pomalu se začal probouzet a to byl signál, abychom si začali hledat skrýš. Chvíli se rozhlížel a pak se usmál. Ukázal na nějakou jeskyni a zamířil k ní. Následoval jsem ho. Sesedl u ní a začal odsedlávat koně. Napodobil jsem ho a pak jsme koně zahnali dál od jeskyně, aby nás náhodou neprozradili. Věci jsme vzali do jeskyně. Byla docela prostorná a hodně hluboká. Až vyjde slunce, nedosáhne na nás, pokud budeme na druhé straně. Kývl na mě a uložil se ke zdi. Lehl jsem si pře něho. Podložil mi hlavu rukou a za pas si mě přitáhl k sobě. Vyjekl jsem, ale pak se uvelebil a usnul.“

Armand se zvedl ze svého místa u stolu a přešel ke mně na postel. Přitáhl si mou hlavu k sobě a hladově mě políbil. Když se odtáhl, pohladil jsem ho po tváři a usmál se. Vypadá to, že je dost majetnický. Ares se nespokojil s druhým místem a také mě políbil. Jen jsem zavrtěl hlavou a vstal z postele. Přemáhala mě únava. Nebylo to z vyprávění, ale z malého množství krve, a dneska se mi už nikam nechtělo. Zalezl jsem si do rakve. Oba mi popřáli sladké sny a políbili, než zavřeli víko. Ještě chvíli jsem poslouchal jejich hlasy, než odešli. Pak jsem usnul.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář