Můj svět fantazie

Vzbudí mě nějaké rachocení kolem chaty a hlasy. Okamžitě odtáhnu víko rakve a vylezu z ní. V půlce oblékání si vzpomenu, že to jsou ti vyhnanci. Jen zakroutím hlavou a doobleču se. Pak se podívám k posteli a zarazím se. Nikdo tam není. Vyjdu tedy ven. Jakmile vyjdu, všechno ustane. Všichni se podívají na mě. Přejedu je pohledem. Hledám své milence. I když jsem vlastně s nimi nespal. Zahlédnu je u jedné rozestavěné chaty. Vydám se tedy k nim. Usmějí se na mě a oba nechají všeho, aby mě polibkem přivítali. Nechám je a oplatím jim je.

„Jak ses vyspal, zlato?“ Zeptá se mě Ares hodně nahlas. Vnitřně se otřesu. Ty pohledy mě děsí. Nicméně pozvednu obočí. Copak neví, že slyším i ten nejslabší šepot?

„Nemusíš tak křičet.“ Odtuším.

„Skvěle, nehlídkovali jste před dveřmi?“ Zeptám se škádlivě. Všichni se zasmějí a vrátí se k práci. Armand se na mě sladce usměje.

„Museli jsme, aby nám tě nesežrali.“ Zavrní a přitiskne se ke mně. Znovu pozvednu obočí.

„Nedali ti nic do pití?“ Oba se zasmějí.

„Ne.“ Odpoví Armand.

„Pomůžeš nám?“ Zeptá se pro změnu Ares. Přikývnu.

„Proč ne.“ Oba mě dovedou k rozestavěné chatě, na které dělali před mým příchodem. Vezmu do ruky nářadí a začnu jim pomáhat. Po chvíli k nám přejde Brian a začne si to prohlížet.

„Vypadá to, že je to dost stabilní.“ Usměje se na nás. Ti dva přikývnou. Zřejmě se na ně dívám moc dlouho, protože ucítím pálení v hrdle. Také uslyším jejich krev. Pohodím hlavou a obrátím se na Briana.

„Kolik masa ještě máte?“ Nervózně se usměje.

„No, abych řekl pravdu, tak moc už ne.“ Zašeptá potichu. Upustím nářadí a ruce si utřu do hadru, který mi podá Ares.

„Jdu lovit.“ Oznámím jim a snažím se ztratit v lese. Bohužel plány mi překazí Zien. Zastoupí mi cestu. Jen pozvednu obočí a čekám, co mi chce.

„Chystáš se někam?“ Snaží se mile usmát. Nebezpečně přivřu oči a přikrčím se.

„Nemusím se ti zpovídat, starče.“ Zavrčím. Znervózní.

„Já vím. Jen o tebe máme strach.“ Odpoví mi a snaží se znovu nabýt klid.

„Kliď se mi z cesty nebo poznáš jaký dokážu být.“ Zavrčím. Stařec polkne a přikývne. Pak se odsune k jedné už hotové chatě. Narovnám se a se zdviženou hlavou se ztratím v lese. Jdu už hodnou chvíli, když zaslechnu šramot. Okamžitě se zastavím a napnu své smysly. Jakmile to udělám, všechno ztichne. Tedy až na jejich přerývavý dech.

„Vylezte.“ Zavrčím rozkazovačně. Poslechnou. Otočím se tedy a zůstanu na ně koukat. Jsou to tři muži z té vyhnanecké společnosti, kterou jsem vzal na milost. Pozvednu obočí a čekám, co z nich vyleze.

„My Vám chtěli pomoct s lovem.“ Konečně z nich vypadne. Zakroutím hlavou. Jsem zvědaví, jestli něco uloví.

„Tak pojďte.“ Zavrčím, otočím se a vydám se po pachu zvěře. Vysokou najdeme jen o pár set metrů dál. Neslyšně se přiblížím k jedné a skočím na ni. Její krev není sice tak dobrá jako lidská, ale nasytí mě. Tedy ona a ještě další dvě její kolegyně. Ti tři na mě koukají z kraje lesa. Už na první pohlede je zřejmé, že by mě nejradši zabili. Když skončím, pokynu jim, aby si šli pro laně. Poslechnou. Vezmou jednu mezi sebou a já zbylé dvě. Jdou přede mnou, jako kdyby si mysleli, že neznám cestu. Zakroutím hlavou a následuji je. Přece se s nimi nebudu hádat. Dojdeme k teď už nové vesničce. Zbylí muži si ode mě vezmou laně a jdou je naporcovat. Já se rozhlédnu kolem. U ohně sedí mí miláčci a o něčem diskutují. Přejdu tedy k nim a sednu si mezi ně. Usmějí se a oba mě jeden po druhém políbí. Oplatím jim polibek a přitáhnu si je k sobě.

„Zlato, dopovíš nám to?“ Zeptá se mě šeptem Ares.

„Jděte si zařídit, aby vám přinesli jídlo. Pak přijďte do chaty.“ Oznámím jim a odejdu. Oba přijdou za chvíli. Posedají si ke stolu. Já si lehnu na postel a začnu.

„Jestli si pamatujete, skončili jsme ve chvíli, kdy sem byl donucen se napít z Lakyho.“ Oba přikývnou.

„Dobře, tak tedy vzbudil jsem se zabalený do deky. Okamžitě jsem se z ní pokusil dostat. Pak jsem vedle mě uslyšel šramot. Koukl jsem se, kdo to je. Byl to Laky. Nejdřív na mě divně koukal a pak se začal smát.

„Můžeš mi pomoct? A čemu se tak debilně směješ?“ Vyjel jsem na něj po chvíli. Chvíli mu trvalo než se vysmál, ale pak mi pomohl. Stoupl jsem si kus od něj.

„Ty si také mrtví?“ Přiznávám, ta otázka byla dost hloupá. Zasmál se dost pobaveně.

„Ne a ani ty nejsi.“ Odpověděl mi nakonec. Divně jsem se na něj díval.

„Ale ten chlap, se kterým si mě nechal samotného, říkal, že až se mnou skončí, že budu mrtví.“ Zašeptal jsem tiše. Posmutněl a přikývl.

„Ano, byl si na pokraji smrti.“ Vyvalil jsem na něj své oči.

„Ale tak jak to, že jsem živí?“ Zeptal jsem se. Pak mi to začalo docházet. To jak nejedl a spát chodil, když už skoro svítalo. Zalapal jsem po dechu a s děsem v očích od něj začal ustupovat..

„Ne, řekni, že nejsi upír a že si ho ze mě neudělal.“ Přiznávám, tuhle větu jsem na něj zařval až se zvířata v okolí rozutekla od nás pryč. Smutně se na mě díval a nepromluvil. Přiskočil jsem k němu a začal s ním cloumat.

„Kdo ti dal právo ho ze mě udělat? Kdo? Tak mluv, sakra!“ Křičel jsem mu do obličeje. Po chvíli se rozhodl promluvit. Asi nechtěl, abych z něho vytřásl duši. Tedy jestli vůbec nějakou máme.

„Nikdo. Ale nemohl jsem se dívat na to, jak umíráš.“ Pustil jsem ho a sedl si vedle něj. Kdyby tu nebyl, nejspíš bych se rozplakal.

„Děkuju.“ Promluvil jsem po chvíli. Přikývl na znamení, že mé díky přijímá, a usmál se. Po chvíli vyskočil a začal se shánět po koni. Díval jsem se, jak ho uzdí a sedlá a pak se vyčkávavě na mě otočil.

„Kam jedeme?“ Zeptal jsem se.

„K vlkodlakům.“ Odpověděl. Vyděsilo mě to. Vlkodlaci nejsou takoví, jak se snaží stavět. Nemají rádi nikoho jen sebe. Jo, občas se najde v jejich vrhu černá ovce, ale to je asi tak všechno.

„Proč zrovna tam?“ Zeptal jsem se nakonec.

„Protože nám dokážou pomoct.“ Přišla odpověď. Přikývl jsem, ale hlavou se mi honily myšlenky a představy, co s námi udělají. Naskočil jsem si na koně a on sedl za mě. Pak pobídl koně nejdříve do kroku. Než jsme se vymotali z lesa, měsíc už stál vysoko na nočním nebi. Okamžitě, jak jsme se z něj vymotali, přinutil koně do cvalu. Ani ne za hodinu jsme byli u hradního komplexu krále vlkodlaků. Zpomalil koně do kroku. Když jsme už byli na dohled hradu, najednou se otevřela těžká kovaná brána a z hradu vyjela ozbrojená eskorta. Obklopili nás a vedli dovnitř. Klepal jsem se jako ratlík. Bál jsem se jich. Přeci jenom si král u sebe držel jenom ty nejlepší. Dojeli jsme na nádvoří a velitel eskorty nám nařídil slézt z koně. Poslechli jsme. Nejdříve jsem z jeho hřbetu sklouzl já a potom Laky. Už už nás chtěli někam odvést, když v tu chvíli někdo promluvil.

„Stát! Kdo to je?“ Laky se ihned otočil. Zřejmě ten hlas znal. Díval jsem se, jak se muž, jakmile spatřil Lakyho, chytil za hruď v místech, kde je srdce.

„Zatraceně Laky. Ty mě chceš zabít, viď?“ Ozval se. Pozvedl jsem obočí. Co tohle má znamenat?

„Z čeho mě to obviňuješ? Já? Takoví učiněný andílek?“ Vykulil oči Laky. Všichni kromě mě, Lakyho a toho muže, lehli smíchy. Sice mi cukali koutka a díval jsem se okolo, abych se také nesvezl na zem v záchvatu smíchu, ale v mé mysli byl hotoví zmatek. Odkud se znají? Jaký je jejich vztah? Tyhle a podobné otázky mi vířili myslí.

„Tak, hoši, zpátky do práce. A ty pojď se mnou i s tím tvým doprovodem.“ Promluvil na konec. Následovali jsme ho do nějakého sálu. Zvědavě jsem si ho prohlížel až jsem pohled zakotvil na muži sedícímu na trůně. Jakmile vešel i Laky, všechen ruch ustal. Po chvíli se opět ozval lehký šum. Tušil jsem, že předmětem hovoru jsme my dva. Předstoupili jsme před trůn a uklonili se.

„Můj pane, přijel k nám nečekaně Laky s nějakým mužem.“ Král přikývl a pokynul Lakymu ať předstoupí.

„Proč si přijel?“ Optal se ho, když stál před ním.

„Požádat o azyl a pomoc.“ Překvapeně zamrkal a údivem otevřel pusu.

„Pomoc? A před čím asi tak potřebuješ azyl?“ Řekl to dost ostře až mi přejel mráz po zádech.

„Asmon.“ Stačilo jen tohle jméno a všichni v sále ztichli. Bylo takové ticho, že by bylo slyšet i padat špendlík.

„Proč tu vytahuješ jméno mého zemřelého bratra?“ Zavrčel král vztekle. Bravo Laky. Říkal jsem si v duchu. Povedlo se ti naštvat už druhého mocného muže. Jen doufám, že to tentokrát neodnesu já.

„Zemřelého?“ tohle bylo řečeno docela udiveně,

„Kdyby byl Váš bratr mrtví, tak já tu nestojím.“ . Král nejdříve zamrkal, pak se zhluboka nadechl a nakonec docela klidným hlasem odpověděl:

„Chceš mi říct, že můj bratr je tvým stvořitele a ty teď před ním potřebuješ ochránit?“

„Docela přesně řečené.“ Ušklíbl se. Král se znova nadechl.

„ Kdy ses dozvěděl, že je mým bratrem?“

„ No,“ protáhl, „nitky jsem si pospojoval až když jste na mě zařval.“ Tak teď nás určitě zabije. Myslel jsem si. Po téhle konverzaci ho dost dlouho rentgenoval pohledem. Jeho pohled mu oplácel. Pak se otočil ke mně.

„A kdo je tohle?“ Nebyl jsem připravený mu odpovědět. Bál jsem se ho.

„Jasper. Můj učedník.“ Promluvil za mě Laky. Král si mě hodnou chvíli prohlížel a zamyšleně si při tom mnul bradu. Nakonec, ale jen potřásl hlavou a pokynul tomu chlápkovi, aby přišel blíž.

„Odveď je do jejich pokojů. Víš, které.“ Muž přikývl, poklonil se a i s námi v závěsu odešel. Vedl nás dlouhou chodbou. Natrefili jsme na křižovatku, kde jsme zahnuli doprava. Ještě chvíli jsme šli potemnělou chodbou, když tu najednou se ze tmy vynořili dveře. Vlastně nebyly to jen jedny dveře, ale táhli se po obou stranách celé chodby. A začínali uprostřed chodby. Překvapeně jsem se na to díval. V mnoha ohledech mi to připomínalo vězení. Muž zamířil do druhých vpravo. Následovali jsme ho.“

Najednou se ozvalo klepání na dveře chaty, které přerušilo mé vyprávění. Oba nadskočili. Zřejmě se do mého vyprávění tak moc vžili. Usmál jsem se a pozval dotyčné dál. Vešel dovnitř mladík a dívka. Mladík se nervózně ošil.

„Přinesli jsme vám jídlo.“ Promluvil. Pokynul jsem jim, aby to dali na stůl. Udělali tak a rychle opustili místnost. Mí miláčci se pustili do jídla a já je pozoroval. Trvalo jen chvíli než dojedli. Armand pak přišel ke mně.

„Co se stalo pak?“ Zeptal se. Pokrčil jsem rameny.

„Nic neobvyklého. Jen mě zavřel do té místnosti a odešel i s Lakym.“ Přitulil se ke mně.

„Zlato, chtěl bych se milovat.“ Zašeptá a zčervená jak zralá jahoda. Usměji se.

„Dnes ne, lásko.“ Políbím ho do vlasů. Nespokojeně zabručí a pak si ukradne mé rty. Opětuji mu polibky a hladím ho po zádech. K nám se přidá Ares a lehne si z druhé strany. Ve chvíli, kdy mé rty pustí Armand, aby se nadechl, si je ukradne Ares. Střídavě je líbám a hladím až do svítání. Oba mi s vrněním odpovídají. Jsem rád, že Armand překonal svůj traumatický zážitek. Je možné, že ho chtěli zabít také kvůli tomu. Tedy kvůli tomu, že je na muže. S povzdechem vstanu ve chvíli, kdy první paprsky slunce zalijí svět. Dojdu k rakvi a ulehnu.