Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


5. kapitola

Vzbudím se, jakmile ucítím, že slunce zapadá. Opatrně odsunu víko rakve. Oba ještě spí. Nechám je a vykouknu ven. Ještě nezašlo. Vrátím se tedy k nim a sednu si ke stolu. Zamyšleně si je prohlížím a přitom hlídám jejich spánek. První se probudil Ares. Jakmile mě uviděl, zářivě se usmál a se zíváním vstal, ale tak, aby Armanda neprobudil. Oblékl se a došel ke mně. Posadil se mi na klín a políbil mě. Opětoval jsem mu polibek a rukou si ho přidržel na klíně, aby nespadl. Opřel se o mě.

„Až se vzbudí Armand, dopovíš nám to?“ Zašeptal. Přikývl jsem.

„S tím vlkodlakem budou nejspíš problémy.“ Zauvažuji. Překvapeně se na mě podívá.

„Proč?“

„Lhal.“

„A v čem?“ Podiví se.

„V tom, co je jeho otec. Kdyby skutečně byl z mlýna za kopcem, neměl by žádný hlad a jen by se toulal.“ Přikývne.

„Budu dávat pozor.“ Usměji se.

„Jdi si pro jídlo a vezmi taky Armandovi.“  Přikývne a odejde ven. Po chvíli se vrátí i s teplým jídlem.

„Udržoval jsem oheň.“ Odpoví na můj udivený pohled. Přikývnu a vydám se probudit Armanda.

„Zlato.“ Zašeptám mu do ucha a pohladím ho po tváři, přitom mu shrnu na stranu pramen, co mu spadl do obličeje. Jen se zavrtí.

„Lásko.“ Znovu zašeptám a políbím ho. Okamžitě mi polibek opětuje.

„Hm, tohle si mi líbí.“ Zavrní a přitáhne si mou hlavu k dalšímu. Milerád mu ho dám a pak se vyvléknu z jeho obětí.

„Vstávej, máš tu snídani.“ Přikývne a líně se vyhrabe z postele. Oblékne se a vyjde ven. Po chvíli se vrátí. Z jeho vlasů kape voda. Jen zavrtím hlavou a poklepu si na klín. Jsou tu totiž jen dvě židle. Sedne si a začne jíst.

„No, už můžeš začít.“ Pobídne mě Ares.

„Nejste netrpělivý?“ Zasměji se. Oba horlivě začnou přikyvovat. Pobaveně zavrtím hlavou a začnu.

„Vzbudil jsem se. Byl jsem sám. Vylezl jsem z ní a chtěl se porozhlédnout po místě, kde mě drží. Chtěl jsem vyjít z pokoje. Přešel jsem tedy ke dveřím a stiskl kliku. Nic. Zřejmě mě zamkli. Jen jsem si povzdechl a přešel jsem k oknu. Vyhlédl jsem ven a překvapením jsem se zajíkl. Vždyť tohle je povrch. Začal jsem se klepat strachy, ale pak jsem se uklidnil. Pokud jsem na povrchu a ještě žiji, tak se pletli a žádná radiace není. Přesunul jsem se zpět k posteli a sedl si na ní. V té chvíli vešel Laky a měl plnou náruč oblečení. Shodil je na postel.

„Obleč si to.“ Díval jsem se na něj značně překvapeně.

„Byl jste vykrást mojí skříň?“ Jen se zasmál.

„Obleč se.“ Začal jsem se tím prohrabovat, když zazvonil zvonek a nějaký muž přinesl jídlo. Zakručelo mi v břiše. Laky mu ukázal kam to má dát a vyprovodil ho ke dveřím. Sedl jsem si za stůl.

„Vy nebudete?“ Zeptal jsem se ho, když ani pohledem o to nezavadil.

„Ne.“ Odtušil a sedl si do křesla. Pokrčil jsem tedy rameny a začal jíst. Po chvíli se zvedl a odešel. Dojedl jsem a po hodně dlouhé chvíli jsem se začal nudit. Zkusil jsem znova kliku. Kupodivu bylo otevřeno. Vydal jsem se tedy na průzkum. Míjel jsem dveře za dveřmi až jsem narazil na nějaké zvuky. Byly to steny a já v tu chvíli nevěděl čeho. Bolest nebo rozkoš? Vydal jsem se tedy za zvukem. Zatím jsem nikoho nepotkal a to bylo mé štěstí. Nevím, co by mi udělali. Došel jsem ke zdroji zvuků. Stál jsem před honosně vypadajícími dveřmi. Kupodivu byli pootevřené, tak jsem opatrně nakoukl. Na posteli ležel Laky a jeho stvořitel Asmon a milovali se. V té době Laky ještě nevěděl jak se jeho stvořitel jmenuje a jaká minulost je pojí. Nepamatoval si nic z minulého života. Šokovaně jsem na ně koukal až do chvíle, kdy skončili a jen si povídali. Odešel jsem do pokoje, ve kterém mě věznili, a postavil se k oknu. Byl to hodně velký šok pro mě. Uběhlo nejspíš několik hodina, co jsem tam jen tak stál a díval se netečně ven. Někdo vešel. Podíval jsem se kdo. Byl to Laky. Otočil jsem hlavu zpět a v odraze skle se na něj díval podivným pohledem. Ani já jsem ho neuměl pojmenovat. Pak jsem se nadechl a zeptal se na zjevné.

„Vy jste na muže?“ Prohlížel si mě a já se pod jeho pohledem třásl. Bál jsem se ho.

„Ano, to jsem.“ Potvrdil. Otočil jsem se na něj. V jeho pohledu bylo cosi, co mě nutilo se třást. Vyděl jsem jak pozvedl obočí. Došel jsem k posteli a ztěžka jsem na ni dosedl.

„Chtěl bych domů.“ Zašeptal jsem. Chtěl jsem tam, kde to znám už odmalička. Kde jsem se narodil.

„Copak? Nelíbí se ti tady?“ Odpověděl mi dost jedovatě a otočil se ke knihovně. Tohle bylo na mě moc. Bál jsem se o svůj život a on se chová jako kdybych tu byl na dovolené a ne vězeň. Stydím se za to, co jsem udělal v téhle chvíli. Prostě jsem si lehl na postel, tvář zabořil do polštáře a rozplakal se.“

„Bylo toho na tebe moc.“ Skočil mi do řeči Armand a pohladil mě po tváři. Usmál jsem se smutně na něj. Nahnul se ke mně a políbil mě. Opětoval jsem mu polibek. Ares seděl zařezaně na své židli. Pak vstal, židli přesunul, co nejblíže ke mně a vzal mě za ruku. Nahnul jsem se k němu a také ho políbil. S radostí mi ho opětoval a pak si hlavu opřel o mé rameno a hladil mě po ruce.

„Pokračuj.“ Zašeptal jen. Vyhověl jsem.

„Po chvíli jsem ucítil jak mě někdo opatrně hladí po zádech.

„Vy mě zabijete, že?“ Vydoloval jsem ze sebe mezi vzlyky. Neodpověděl, jen mě dál hladil po zádech. Najednou někdo vešel do dveří. Slyšel jsem jak vstoupil.

„Mám žárlit?“ Trhl jsem sebou. Ta věta byla tak nenávistná.

„Nikoli.“ Odpověděl mu Laky a pak odešel. Nechal mě se svým stvořitelem o samotě. Zvedl jsem hlavu, abych mohl sledovat, co udělá. Díval se na mě jak na vraha. Přešel místnost až ke mně a jednou rukou stiskl krk. Vyděšeně jsem ho sledoval a nezmohl jsem se na nic. Za krk mě zvedl z postele a hodil směrem ke dveřím. Narazil jsem do nich a svezl jsem se po nich na zem. Vyrazil jsem si dech a uslyšel jsem, jak mi křuplo v ruce. Zřejmě jsem si ji zlomil. Přešel ke mně a za vlasy mě vytáhl z pokoje. Bolelo to.

„Pusťte mě.“ Zakňučel jsem plačtivě. Pustil. Hrubě mě postavil na nohy, vzal mě za zlomenou ruku a táhl za sebou. Bolelo to jak čert a sténal jsem bolestí. Jen se usmál a pak mě hodil do nějaké místnosti. Kousek jsem jel po podlaze. Znovu ke mně přiskočil a vytáhl mě na nohy. Pak luskl a ze stropu sjeli okovy. Násilím mi zvedl ruce a připevnil do okovů. Pak poodstoupil a díval se na mě zpod přivřených víček. Byl to děsivý pohled. Nepopírám, že jsem se ho bál, a bojím se dodneška. Pak mě obešel a něco za mnou dělal. Po chvíli jsem ucítil ránu. Prohnul jsem se bolestí a zasténal jsem. Zasmál se a dál mě bil. Po desáté ráně jsem ucítil jak mi něco stéká po zádech. Jen se znovu zasmál. Přestal jsem rány počítat po dvacáté. Po třicáté jsem neměl sílu ani na steny. Po šedesáté jsem omdlel. Vědomí jsem nabil až po té, co mi vytrhl nehet na noze. Z pod víček se mi řinuli slzy. Nedbal toho a dál mě mučil. Pamatuji si, že jsem byl hodně zmatený. Co jsem udělal, že mi tohle dělal? Po několika hodinách toho nechal a odešel. Chcete vědět v jakém stavu mě opustil? Měl jsem zlomenou nohu, na které jsem dál musel stát. Zlomená ruka mě bolela jak čert a špatně se mi dýchalo. Nejspíš jsem měl zlomených pár žeber. Také jsem měl vytržený jeden nehet na noze, jak mě přiváděl zpět z bezvědomí. Záda mě bolela jak čert. Také si pamatuji, že než odešel do ucha mi zašeptal.

„Odtud se živý nedostaneš.“ Už jsem neměl energii ani na pláč. Cítil jsem, jak mě pomalu opouští život. Pak jsem uslyšel otevření dveří. Nevím jak dlouho jsem byl o samotě, ale na další kolo jsem neměl energii a nechtěl jsem ho. Slyšel jsem rázné kroky ke mně a pak jak mě začal sundávat. Sténal jsem bolestí. Položil mě opatrně na zem. Dál jsem měl zavřené oči. Bál jsem se toho, kdo to je. Obrátil mě na břicho. Přitom mi sundal zbytky košile. Cítil jsem jak mi olizuje rány na zádech. Mírně jsem sebou trhl. Kdo to sakra je, že dělá tohle. A navíc mi způsoboval bolest. Za chvíli toho nechal a obrátil mě zpět. Cítil jsem jak na mě kape krev. Snažil jsem se bránit, ale pak jsem to přijal. Přisál jsem se k jeho ráně a začal pomalu pít. Slyšel jsem jeho syknutí a pak jak mi vytrhl svou ruku. Zakňoural jsem jak malé dítě. Pak jsem ochabl. Nemohl jsem pohnout ničím. Co mi to udělal? Ptal jsem se vyděšeně sám sebe. Za chvíli mě uchvátili křeče. Chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem. Lapal jsem po dechu. Nedostávalo se mi ho. Když jsem se konečně pořádně nadechl, málem jsem se jím udusil. Nakonec jsem se uklidnil a upadl do vytouženého bezvědomí.“

Tady jsem to ukončil. Šetrně jsem ze sebe sundal Armanda a Arese a zamířil z chaty. Nyní jsem potřeboval být sám a oni to nejspíš chápali, protože ani jeden nešel za mnou. Není pro mě lehké jim to říct. Jediné, co zamlčím bude, co se dělo u krále vlkodlaků po tom, co mě našel. Nikdo nemusí vědět, že vlkodlačí král má moc si nás upíry podrobit. Jediný, kdo je silnější než on je Asmon. Povzdechnu si a napnu své smysli. Dnes jsem ještě nejedl. Okamžitě ucítím lidskou přítomnost. Vydám se po jejich pachu.

Najdu je na nějaké mýtině kolem ohně. Vypadá to na sedláky. Zrovna se o něčem baví. Podrobně si je prohlédnu. V jejich středu uvidím toho mladého vlkodlaka. Jak že se jmenoval? Brian? Zrovna něco říká. Napnu sluch a poslouchám.

„Nedaleko je chata, ale už obsazená.“ Zrovna říká.

„Kdo v ní je?“ Zeptá se jeden. Docela mladý hoch. Vedle něj sedí dívka asi v jeho věku a drží ho za ruku. Pokrčí rameny.

„Dva muži a upír.“

„Upír? Myslíš, že by nás mohl ochránit?“ Co se to tu u všech ďasů děje? Proč každý chce ochranu od upírů?

„Nevím, ale na mě se moc přívětivě nedíval.“ Zamumlá vlkodlak. Dívka se zasměje.

„A není to tím ,že jsi vlkodlak, Briane?“ Štěně pokrčí rameny.

„No, asi to taky bylo to, že si myslel, že napadnu jednoho z těch mužů. Já jsem totiž neodhadl vzdálenost a skočil jsem na jednoho z těch lidí a upír mě odhodil. Tvářil se dost nepřátelsky.“ Všichni se na něj podívají.

„Odkud máš to maso?“ Ozve se jiný muž.

„Od nich.“ Zamumlá. Najednou se k ohni přibelhá stařec.

„Když ti dali jídlo, nemůžou být špatní. Ale budete se muset vzdát potyček s těmi dvěma. Vypadá to, že to jsou jeho milenci.“ Ostatní přikývnou.

„Nebylo by dobré tam jít teď? Přeci jenom ve dne upíři spí.“ Zašeptá Brian. Přikývnou a začnou se balit a uklízet mýtinu. Poodejdu a upíří rychlostí se dostanu zpět k chatě. Oba sedí u ohně a povídají si. Jakmile mě spatří, kouzelně se usmějí.

„Už ses najedl?“ Zeptá se Armand. Zakroutím hlavou.

„Narazil jsem na nějaké lidi a jdou sem.“ Vysvětlím. Přikývnou. Sednu si k nim tak, abych si je mohl přitáhnout oba k sobě. Čekáme na ně v tichosti a díváme se do ohně. Tedy oni se dívají, já dávám pozor na okolí. Trvá jim hodinu, než se dostanou sem. Všichni vyjdou ze stínu. Jejich kolem patnácti. Mají sebou i ženy a děti a jen jediného starce. Vstaneme, abychom se mohli bránit, kdyby došlo k potyčce. Před ně vystoupí stařec.

„Omlouvám se, že vás rušíme.“ Začne.

„Vyhnali nás z naší vesnice, protože jsme nesouhlasili se starostou.“ Konec jen smutně zašeptá. Přikývnutím ho pobídnu, aby pokračoval.

„Chtěli bychom vás požádat, jestli byste nás nemohl vzít pod svou ochranu.“ Přednese svou žádost. Všichni upírají pohled na mě i mí milenci. Povzdechnu si.

„Do jedné chaty se nevejdete.“ Odtuším. Stařec se usměje. Zřejmě umí číst mezi řádky.

„Postavíme si vlastní.“ Pokrčím rameny.

„Místa je tu dost.“ Oba se na mě zářivě usmějí a Armand se ujme představování.

„Tenhle nevrlí upír je Jasper, tohle Ares a já jsem Armand.“ Stařec pokývá hlavou.

„Briana už nejspíš znáte, ten chlapec s dívkou jsou Aria a Michael, těch pět dětí patří jim, jmenují se Mick, Derek, Zak, Yen a Filip. Ta žena s blond vlasy je Mija. Já se jmenuji Zien. Ostatní muži se vám představí podle potřeby.“ Zamumlá. Podle mě si je už moc nepamatuje.

„Už jste jedli?“ Zeptá se Ares. Svorně zavrtí hlavou. Povzdechnu si.

„Jdu něco ulovit.“ Zavrčím. Oba pokývají hlavou. Sehnu se k nim a nejdříve políbím Arese a pak Armanda. Chytnu Briana za ucho.

„Ty jdeš se mnou.“ Přikážu. Přikývne a radši se promění. Vejdu do lesa a začnu cíleně hledat vysokou. Najdu je na jedné stráni poblíž. Přikradu se na k okraji a čekám, která se přiblíží. Jedna to udělá. Skočím po ní a zakousnu se jí do krku. Během pár minut je mrtvá a bez krve. Další skolí Brian a nechá mě se z ní napít. Pak si je hodím na záda a odnesu do tábora. Jakmile je shodím ze zad, muži je napnou a začnou stahovat. Děti si odvrátí a vytrvale se dívají do ohně, kolem kterého sedí. Sednu si jako minule mezi své miláčky a prohlížím si je. Stihnu dojít teprve ke druhému, když ucítím východ slunce. Políbím oba a odejdu do chaty se vyspat. Zalezu si do rakve a ještě než zavřu víko, vejdou oba do chaty. Přijdou k rakvi a svorně mi popřejí dobrou noc. Odpovím jim a konečně zavřu víko. Během dvou minut usnu. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář