Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


4. kapitola

Vzbudí mě vrtění po obou mých bocích.  Opatrně ze sebe stáhnu deku. Naštěstí je slunce už daleko za obzorem. Stáhnu ji úplně a tak, abych je nevzbudil je obejmu. Oba se ke mně přitulí a hodnou chvíli ještě spí dokud je nevzbudím. Opatrně se nejdříve nakloním nad Armanda a polibky ho začnu budit. Jen se po mě ožene rukou a spí dál. Chytnu ji a políbím do dlaně.

„Stávej zlato, je čas, abychom šli dál.“ Zašeptám mu do ouška a fouknu mu do něj. Rozlepí oči a rozhlédne se kolem. Usměji se na něj a otočím se na Arese. Udělám to samá, jen s tím rozdílem, že se na třetí polibek probudí a začne mi ho oplácet. Po chvíli se od něho odtrhnu a políbím i Armanda.

„Rád bych se s vámi dál líbal, ale budeme muset najít tu zpropadenou chatu.“ Oba přikývnou a zvednou se. Pomůžu jim zabalit deky a vyrazíme na cestu. V hrdle cítím sžíravou žízeň. Dnes jsem nic nejedl. Dojdeme k okraji druhého lesa a já se svezu po stromě na zem. Oba se zastaví a podívají se po mně. Chvíli se o něčem dohadují, ale pak Armand dojde ke mně.

„Jaspere, já…. Já…“ Koktá. Zvednu jedno obočí.

„Tak už se vymáčkni.“ Zavrčím a dál ho poklidně sleduji. Polkne.

„Chci, aby ses ze mě napil.“ Zamumlá a pak skloní hlavu, jak nevydrží můj pohled. Překvapením strnu.

„Armande, to nemusíš dělat.“ Zašeptám a zachvěji se touho mu zabořit tesáky do hrdla. Naštěstí ji ještě držím na uzdě. Armand se na mě podívá podivně zářícíma očima.

„Já chci.“ Zašeptá. Přikývnu tedy.

„Pojď ke mně.“ Zamumlám a ukážu na místo vedle sebe. Sedne si ke mně. Opatrně, abych mu neublížil víc než musím, si natočím jeho hlavu tak, abych měl lepší přístup k jeho krku. Jednou rukou držím jeho hlavu na místě a druhou si ho přitáhnu za pas těsně k sobě. Zachvěji se nedočkavostí. Jazykem přejedu od čelisti po límeček košile jeho krční tepnu. Zachvěje se. Nevím čím a v té chvíli mě to ani nezajímá. Zakloním hlavu a nechám vyjet špičáky. Pak se mu zakousnu do krku. Ihned začne téct ta lahodná tekutina. Uslyším jeho zasténání. Zapředu potěšením a cítím jak Armand slábne. Přinutím se přestat, abych ho nezabil. Jazykem slíznu to, co vyteklo z ranek, a i je samotné olíznu. Skoro okamžitě se trochu zatáhnou. Teď nejsou životu nebezpečné. Pustím mu hlavu a přitisknu si ho k sobě. Nevzal jsem si moc. Jen asi něco kolem půl litru. Armand se ke mně přitiskne a hlavu si položí na mé rameno. K nám dojde Ares a ze zadu se ke mně také přitiskne. Zůstaneme tak hodnou chvíli.

„Měli bychom jít.“ Zašeptám. Ares zamručí na souhlas. Podívám se na Armanda, co on na to. Spí. Usměji se a z očí mu odstraním pramen vlasů.

„Pojď.“ Zašeptám a zvednu se i s Armandem v náručí. Ares mě pustil okamžik před tím. Vydám se po lesní cestě následován Aresem. Všude je zatím klid. Armand mi po chvíli obtočil ruce kolem krku a hlavu schoval do košile. Usmál jsem se a trochu si ho nadhodil. Asi po hodině chůze jsme narazili na mýtinu. Zastavil jsem a Armanda opatrně opřel o jeden strom. Přes ní protéká potůček. Vezmu z jeho věcí nějaký plechový hrníček a naplním ho chladivou vodou. Ares si přijde také nabrat. Dám Armandovi napít.

„Jak ti je?“ Zeptám se ho.

„Trochu se mi točí hlava.“ Zašeptá. Přikývnu a přinesu mu další hrnek. Pak si k němu sednu a přitisknu k sobě. Ares se rozhlíží kolem.

„Tady přespíme?“ Zeptá se. Zavrtím hlavou.

„Musíme dál. Už je to jen kousek.“ Přikývne a sedne si k nám. Po chvíli začne Armanda hladit po zádech. Pak si povzdechne.

„Říkal jsem ti, že to nemáš dělat, trdlo.“ Zamumlá směrem k Armandovi.

„Já chtěl.“ Ozve se jeho mdlý hlas. Ares s povzdechem zavrtí hlavou.

„Jsi tvrdohlaví viď.“

„Jo, to jsem.“ Zamumlá mi do košile Armand. Zasměji se. To upoutá Aresovu pozornost.

„No, ty se nesměj, až tam dorazíme, chci slyšet zbytek příběhu.“ Zavrčí a zvedne se. Jen pozvednu obočí a dál to neřeším. Také se zvednu a s Armandem v náručí se přesunu před Arese, abych nás vedl. Cesta je úzká a sem tam ji protínají kořeny a Ares co chvíli zakopává. Vrčí a nadává si pro sebe a já se tiše směji. Vím, že je pro lidi těžké v noci prohlédnout dál než na špičku nosu. Ale nemůžu si pomoct, přijde mi to legrační. Armand se na mě pobaveně podívá a chichotání dusí v mé košili. Smiluji se nad Aresem a zastavím.

„Drž se mě. Povedu tě.“ Nabídnu mu. Přikývne.

„Tak jo.“ Nelíbí se mu to, ale v téhle chvíli nemá na vybranou. Chytne se mého předloktí, které má nejblíže. Pomalu vykročí a dávám pozor, aby Ares neupadl. Cesta je náročná, ale po třech hodinách dojdeme k chatě. Už je skoro na spadnutí, ale poslouží nám dobře. Kdyby se ti dva nudili, mohou ji ve dne opravit. Dojdu před dveře a Armanda opatrně položím na zem a pomůžu mu se opřít o stěnu domu. Pak s Aresem prohledáme chatu i s okolím. Nikde nikdo. S trochou štěstí tu můžeme pár měsíců počkat. Ještě jsem se nedozvěděl, co po mě chtějí. Povzdechnu si a začnu rozdělávat oheň.

„Jak ti je?“ Zeptám se šeptem Armanda. Zvedne ke mně svou tvář a usměje se.

„Jo, už je to lepší. Zlato?“ Od normálního tónu přejde k nervóznímu.

„Ano?“ Pobídnu ho, aby pokračoval.

„Dořekneš nám to?“ Zeptá se. Přikývnu.

„Máš hlad?“ Zeptám se.

„Jak vlk.“ Přikývne.

„Nejspíš se vám nepovedlo dostat maso z té udírny, že?“

„Ne.“ Zašeptá zkroušeně. Povzdechnu si.

„Nejdřív vám něco ulovím.“ Přikývne a opatrně si stoupne přidržujíc se stěny domu. Přiskočím k němu.

„Měl by sis ještě odpočinout.“ Usměje se na mě.

„Chci dojít do postele.“ Zašeptá. Doprovodím ho k ní a uložím ho. Přikryji ho a políbím na čelo.

„Sladké sny.“ Usměji se.

„Tobě také.“ Zašeptá a zavře své nádherné oči. Vyjdu z domu a najdu Arese u ohně.

„Jdu na lov.“ Oznámím mu. Jen přikývne a dál se dívá do ohně.

„Sice by se sem neměli dostat tak rychle, ale měj oči dokořán.“ Zašeptám. Podívá se na mě.

„Čekáš problémy?“ Cynicky se usměji.

„Jo.“ Přikývne a svou pozornost přenese znovu na oheň. Nechám ho tak a jdu zpět do lesa. Chvíli jdu po našich stopách. Pak ale zahnu do prava a vyrazím po cestě vyšlapané zvěří. Chvíli jdu jen tak. Vychutnávám si lesní chladivý vzduch a ticho kolem sebe. Pak toho ale nechám a zavětřím a zaposlouchám se. Uslyším tlukot srdce poblíž. Vydám se tam. Dojdu až na malou mýtinku, kde se pasou laně s mláďaty. Vyberu si starší a bez mláděte a ulovím ji. Přehodím si její mrtvolu na ramena a vracím se zpět k chatě. Dojdu tam ve chvíli kdy z křoví vybíhá zvíře. Podle stavby těla nejspíš vlk. Odhodím mrtvolu a skočím do dráhy letícímu zvířeti tak, aby neublížil Aresovi. Zachytím ho v letu a odhodím. Zastaví se až o strom. Mezitím, co se sbírá, se přikrčím a divoce zavrčím. Ustane v pohybu a podívá se na mě. Vidím, jak se v jeho očích krvelačnost střídá se strachem. A pak mi to dojde. Tohle není obyčejné zvíře. Vlkodlak. Nebezpečně přimhouřím oči a ještě víc zavrčím. Roztřese se a po nějaké době promění zpět na člověka. Měl krátké hnědé vlasy trčící do všech směrů. Jeho oči na mě koukali se strachem a úctou. Malý nosík, úzká ústa a vystrčená brada svědčili o neústupnosti. Postavu měl štíhlou, ale byli vidět svaly pod oblečením. Rozhodně se doma nefláká.

„Omlouvám se, nevěděl jsem, že jsou pod Vaší ochranou. Nehlaste to, prosím.“ Narovnám se a překvapeně si to mládě prohlížím.

„Co si zač?“

„Jsem Brian, syn mlynáře za kopcem.“ Zašeptá. Přikývnu.

„Očividně máš hlad, co?“ V jeho očích se promítne naděje. Ušklíbnu se.

„Aresi, vyndej prosím rožeň. Zatím ji stáhnu s tímhle prckem.“ Odtuším. Ares přikývne a začne nad oheň zavěšovat rožeň na maso. Pokynu Brianovi, aby mi pomohl. Dokázal bych to sám, ale proč si špinit ruce, že? Pracujeme rychle a účelně. Všechnu špinavou práci odvede on a vede si více než dobře. Vypadá to, že tohle už někdy dělal.

„Vlkodlakem ses narodil?“ Zeptám se jen tak mimochodem. Přikývne.

„Táta jím byl.“ Tahle neochotná odpověď mi napoví, že dál mluvit nebude. Nenutím ho, ale o to víc si na něj dám pozor. Stáhneme ji a naporcujeme. Vezmu jednu kýtu, naporcuji ji na menší kusy a hodím na rožeň.

„Aresi, prosím, postarej se o to. Dej mu i na cestu. Pak přijď do chaty.“ Přikývne. Sehnu se k němu a políbím ho. Pak vezmu cestovní láhev s vodou a odnesu ji Armandovi. Je vzhůru a klidně se na mě dívá. Podám mu láhev a pomohu mu napít se.

„Co se děje?“ Zašeptá.

„Nic s čím by sis měl lámat hlavinku, lásko.“ Usměji se na něj a políbím ho.

„Za chvíli ti přinesu jídlo.“ Přikývne.

„Mohl by sis ke mně lehnout?“ Zašeptá a přikrčí se zřejmě ze strachu, že bych ho uhodil. Svléknu si boty a lehnu si na deku. Přitáhnu si ho k sobě. Přitulí se a zavře oči. Z jeho dechu vytuším, že nespí, ale jen odpočívá. Nechám ho a hladím ho po rameni. Asi po hodině se otevřou dveře a dovnitř vstoupí Ares.

„Už odešel, přinesl jsem Armandovi několik kusů, ostatní jsem uložil do kůlny, co je za chatou.“ Děkovně kývnu a posadím se, aby se Armand mohl najíst. Také se posadí a začne jíst.

„Slíbil si nám, že to dopovíš.“ Ozve se mezi sousty. Pokrčím rameny a podívám se z okna.

„Dnes ne, začíná svítat.“ Oba přikývnou a já si zalezu do připravené rakve ve světnici. Dnes nemusím do podzemí. Ještě jsem přes zavřené víko uslyšel přání sladkých snů, než jsem usnul.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář