Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


3. kapitola

Vzbudí mě něčí přítomnost. Otevřu oči a podívám se, kdo to je. Armand mě s úsměvem pozoruje.

„Co se děje?“ Zamumlám ospale. Zavrtí hlavou.

„Nic.“ Nahne se ke mně a políbí. Pak zpod zemí vystřelí jak raketa. Zavrtím pobaveně hlavou a vylezu z rakve. Ten chlap je nezmar. Obléknu si těch pár kousků, které jsem ráno ze sebe shodil a opustím podzemní prostory. Venku narazím jen na Arese, který se dívá do ohně.

„Co se děje?“ Zašeptám mu do ucha. Nadskočí. Připlížil jsem se totiž neviděn neslyšen.

„Tohle mi nedělej. Chceš mě zabít?“ Zasípe s rukou na srdci. Slyšel jsem jak mu dvakrát vynechalo.

„Promiň.“ Zamumlám a přitáhnu si ho do náruče. Políbím ho. Polibek mi opětuje a ještě ho prohloubí. Po chvíli se od něj odtrhnu, aby se neudusil. Ares se mi stočil spokojeně do náruče.

„Kde je Armand?“ Ares pokrčil rameny.

„Nemám ponětí, vylítl před tebou z chaty a někam odešel.“ Podmračeně si stoupnu.

„Půjdu ho najít. Neměl by se toulat sám po okolí, když ho chtějí zabít.“ Ares přikývl.

„Budu tu, kdyby se vrátil.“ Stačí za mnou ještě křiknout než se ztratím ve tmě. Tím směrem, kam ukazoval, je také ta kůlna s udírnou, do které jsem včera dal maso. Vzpomenu si, když jdu okolo ní. Vejdu dovnitř. Úplně vzadu svítí malá svíčka a u ní sedí Armand. Přejdu k němu a opatrně ho ze zadu obejmu. Nic. Jen se ke mně přitiskne.

„Copak se děje?“ Armand najednou vzlykne.

„Co ke mně cítíš?“ Zeptá se. V jeho hlase zaslechnu smutek a dlouho skrývané utrpení.

„Miluju tě.“ Zašeptám mu do ucha a jen já vím, že zatím to je lež. Přikývne.

„Chtěl bych se s tebou milovat.“ Zašeptá. V hrdle se mi zadrhne dech a usídlí se mi tam knedlík. Polknu, abych ho tam odtud dostal a mohl promluvit.

„Zlato, nemyslíš, že je to brzy?“ Znovu vzlykne.

„Ares mi to řekl.“

„Co?“ Zeptám se zmateně.

„To, že se ti nabídl a tys ho odmítl s tím, že by to nebylo fér vůči mě.“ Tak proto s tím začal.

„On ti něco říkal?“ Zeptám se. Zavrtí hlavou.

„Ne, ale ten jeho pohled byl výmluvný.“ Zašeptá.

„Sám si rozhodneš, kdy se spolu budeme milovat, zlato. Ares ti do toho nemá co mluvit.“ Promluvím potichu a políbím ho do vlasů. Pak si s povzdechem stoupnu.

„Už si kontroloval to maso?“ Zeptám se ho a podám mu ruku. Chytne se jí a vytáhne se na nohy.

„Ne, ani jsem nevěděl, že tu nějaké je.“ Zasměji se.

„Máš hlad?“ Přikývne.

„Mám a řekl bych jako vlk, ale nejsem si jist, jestli bys mi neutrhl hlavu. Zakroutím hlavou a vytáhnu vyuzené maso. Armandovi podám kus, jeden vezmu Aresovi a ostatní tam vrátím.

„Tak pojď.“ Vezmu ho jednou rukou kolem pasu a odvedu ho ven k ohni. Aresovi podám maso. Vděčně se na mě podívá.

„Kdes byl?“ Zeptá se po chvíli Armanda. Ten jen pokrčí rameny a neodpoví. Ares nic neříká. Jen si povzdechne. Oba po chvíli stočí své pohledy ke mně.

„Řekneš nám něco o sobě?“ Zeptá se nakonec Armand. Pozvednu obočí.

„Co chcete vědět?“

„Všechno.“ Vyhrknou oba zároveň.

„Co přesně?“ Chci to upřesnit. Oba se zamyslí.

„Tvůj příběh, proč se to stalo tak jak stalo.“ Pozvednu obočí.

„Co víte?“ Ares pokrčí rameny.

„Jen to, co se povídá. Že si zradil stvořitele a přidal se na stranu vlkodlačího krále a pak si ho chtěl zabít, ale jeho manžel ti v tom zabránil a on tě pak nechal uvěznit.“ Zamyslím se.

„Hm, vypadá to, že to všechno znáte jen z pohledu Lakyho.“ Oba zamrkají řasami.

„Tak nám to řekni ze svého pohledu.“ Povzdechnu si.

„Dobře, ale je to hodně dlouhý příběh.“ Usmějí se.

„Máme hodně nocí před sebou.“ Přikývnu a začnu.

„Mám začít jako začínají jiné příběhy? Narodil jsem se, žil a zemřel jsem? Ne, začnu ve chvíli kdy mě Asmon unesl z podzemí. Byl to den po mích narozeninách. Bylo mi čerstvých dvacet. Zrovna jsem uléhal do postele, podle hodinek totiž bylo dvanáct večer, když se tam najednou objevil. Stál tam jako socha. Jediné, co dokážu říct je, že mě zafixoval pohledem. Nemohl jsem se hnout. Jeho rudé oči mě spoutali na místě. Přišel ke mně a začal si mě zblízka prohlížet jako nějaké vystavené zboží, a pak si nic nepamatuji. Musel mě praštit do hlavy.

Vzbudil jsem se na podlaze u někoho v pokoji. Uslyšel jsem hlasy, ale zpočátku jsem jim nerozuměl. Bavili se o nějakém jídle a pak stočili hovor do míst, kterým jsem nerozuměl. Snažil jsem se ve chvíli kdy by si mě nevšímali odplížit, ale nepovedlo se. Když už jsem si myslel, že je ta správná chvíle, uslyšel jsem kroky směrem ke mně. Jeden z nich si natočil mou hlavu k sobě a zřejmě studoval můj obličej. Ale ozval se ten druhý. „Myslel jsem, že se ti bude líbit.“ Pak odešel a nechal mě s tím druhým o samotě. Ten mě zvedl a položil zřejmě na postel. Nejdříve jsem nechtěl vidět, co dělá, protože mě nechal tam a sedl si někam. Nakonec zvítězila má zvědavost a já se začal rozhlížet po místnosti. Po chvíli mi zrak padl na něho. Seděl v křesle a četl si knihu. Seděl zády ke mně, takže jsem mu neviděl do obličeje, a jediné, co jsem viděl byli jeho hnědočerné vlasy. Pak jsem promluvil.

„Kde to jsem?“ Zašeptal jsem. Odpověděl mi.

„U mě v pokoji.“ Zvedl jsem obočí. To jsem pochopil, ale kde sakra ten pokoj je?

„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se mě.

„Jasper.“ Zašeptal jsem. A pak mi doporučil.

„Měl by ses prospat. V dohledný době se ti nic nestane. Ale varuju tě, jakmile se pokusíš utéct, zemřeš.“ Tím prohlášením mě vyděsil.

„Co se mnou chcete dělat?“

„Zatím nic.“ Odpověděl. Pak se protáhl.

„Za chvíli bude svítat, prospi se.“ Chtěl odejít nějakými dveřmi.

„Kde bude spát vy?“ Zeptal jsem se zvědavě.

„Vedle v pokoji.“ Odtušil a odešel. Složil jsem hlavu na polštář a po chvíli usnul.“   Zvedl jsem se od ohně a protáhl své tělo. Oba mě pozorovali.

„Já…když Ares bude chtít, můžeš s ním spát.“ Zamumlal Armand ve chvíli, kdy jsem chtěl jít na lov. Zastavil jsem se. Ares se překvapeně díval na Armanda.

„Nemusíš to dělat Armande.“ Zašeptal Ares.

„Vím, že tě to musí bolet.“ Armand zavrtěl hlavou.

„U mě to bude trvat ještě chvíli, Ares. A chci, aby alespoň jeden z nás byl šťastný.“ S povzdechem jsem na chvíli zavřel oči a pak je otevřel.

„Ne, Armande, začnu s vámi spát až se uzdravíš.“ Vložil jsem se jim do debaty. Ares přikývl, jen Armand se na mě podivně díval. Oplácel jsem mu jeho pohled. Nakonec jsem se odvrátil a zmizel do lesa se najíst. 

Kráčel jsem pomalu lesem a dával pozor, abych nešlápl ani na jedinou větvičku. Proč jsem jim to začal vyprávět? To jsem tak zoufalí, že to řeknu komukoliv? Povzdechnu si. Ale alespoň oni si zaslouží pravdu. Vždyť jsou to mí milenci. Tedy, zatím jen obrazně řečeno. Najednou se zastavím. Něco jsem zaslechl. Pak to uslyším znovu. Zapraskala větvička. Zaposlouchám se do noci a uslyším vzdálený tlukot srdce. Tenhle rytmus bych poznal kdekoliv. Lidé. Zřejmě nás hledají.  I když jsem nic nejedl, otočím se na patě a uháním k chatě. Jejich bezpečí je teď důležitější. Dorazím k ní ve chvíli, kdy ji prohledávají. Zastavím se a skryji se v stínu stromů. Kde jsou? Rozhlédnu se kolem. A pak zaslechnu vyděšený tlukot. Stihli se schovat. Opatrně k nim přejdu a Armanda obejmu. Včas mu dám ruku před pusu. Jeho vyjeknutí by nás prozradilo. Skloním se k jeho uchu a zašeptám.

„To jsem já, zlato.“ Přikývne a já ruku z jeho pusy sundám. Přetočí se mi v náručí a obejme mě.

„Myslel jsem, že tě dostali.“ Zašeptá. Jen se usměji a dál to nerozebírám.

„Kam půjdem?“ Zašeptá vedle nás Ares.

„Je tu ještě jedna chata, ale je hodně daleko.“ Odpovím mu šeptem. Přikývnou.

„To nevadí.“ Zamumlá Armand.

„Hlavně už pojďte.“ Pustím Armanda a počkám až pustí i on mě. Po chvíli to udělá. V tu chvíli se otočím a obloukem je vedu kolem chaty. Těsně za ní Ares omylem šlápne na větévku, která se pod jeho váhou prolomí. Ticho noci prořízne křupnutí jako blesk z čistého nebe. Všichni strnou a zaposlouchají se do noci. Oběma naznačím, aby se nehýbali. Jsme schovaní za stromama, takže by nás nemuseli najít. Když tak použiji svou upíří moc. Lidé se vydají podél okraje lesa kolem chaty. Máchají pochodněmi sem a tam a přitom se snaží svým ubohým zrakem propátrat tmu. Jeden člověk je už blízko. I když by nás svým ubohým zrakem neviděl, nechci to pokoušet. Zvednu ruce a zamumlám příslušnou modlitbu k měsíci. Tohle mě naučil za ten měsíc Laky. Okamžitě nás ještě víc skryjí stíny. Člověk přejde kolem nás aniž by si nás všiml. Počkám až dopátrají a pak se jeden zasměje.

„Zřejmě to bylo nějaké zvíře. Jdeme chlapy, musíme je najít a toho upíra donutit nám pomoct.“ Zavrčí. Ostatní přikývnou a následují ho zpět do lesa. Stáhnu stín a aniž bych se podíval jestli mě následují, jdu dál do lesa. Jsme skoro na konci, když ucítím další lidi. Odbočím do strany a je stáhnu sebou.

„Co budeme dělat?“ Zašeptá mi do ucha Ares. Vražedně se usměji a zvednu se. Ti dva se na mě dívají s otázkou.

„Jdu se najíst.“ Zavrčím. Přikývnou a ani se nehnou. Armand si jen pohodlněji lehne. Přikradu se za posledního a stáhnu ho k sobě dolů, kde se mu zakousnu do krku. Jeho krev je teplá a lahodná a podle toho poznám, že mu není víc jak dvacet let. Vysaji ho až na dno. Podle jeho stále méně tlukoucího srdce poznám, že umírá. Nechám ho tak a přiblížím se za dalšího. Takhle to opakuji ještě dvakrát než mám konečně dost a dalším jen lámu vaz.

Nakonec toho nechám. Na zbytku poznám, že je vystrašený a nejspíš do lesa už nevkročí. Rozhlížeje se kolem sebe odejdou zpět do vesnice. Uklidím mrtvoly a vrátím se zpět k těm dvěma. Armand se na mě podívá pohledem, ve kterém poznám strach. Nakloním hlavu na stranu a jen ho pozoruji. Nic nedělám. Zvedne se s pomocí Arese a přejde ke mně. Čekám, kdy na mou tvář dopadne první facka a jsem připraven nastavit hlavu tak, aby si neporanil ruku. Ale nic z toho se nestane. Prudce mě obejme a vzlykne mi do košile. Vezmu ho do náruče a kývnu na Arese. Pochopí a následuje mě. Vyjdeme z lesa a já nás vedu kolem menšího jezera, který tu je. Hned po první noci mimo vězení jsem si vzpomněl, že jsem touhle krajinou již procházel. Hned po tom, co mě Asmon vykopl jako nepotřebné zboží ze svého zámku a předtím než si mě našel Brian.

Jdeme už hodnou chvíli, když se nad obzorem objeví první paprsky slunce. Zhrozím se. Jak jsem na něj mohl krucinál zapomenout? Okamžitě si zalezu pod nejbližší a nejkošatější strom a začnu jim prohrabávat věci. Až na spodku najdu deku. Zabalím se do ní, aby nebylo nic vidět a lehnu si. Oba si své věci zase složí a každý z jedné strany si ke mně lehne. Skrčím se a pak už jen vnímám jak slunce přebírá vládu nad zemí a nastává den. V tu chvíli se ze mě stává opravdová mrtvola a mé vědomí odplouvá do říše mrtvých. Už necítím jak se ke mně oba tisknou a pak také usínají.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář