Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. kapitola

Uplyne týden bez nějakých větších nehod či návštěv. Vlkodlačí skupinka postavila na kraji lesa pod mým vedením ohraničení tábora a několik budov na uskladnění potravin. Poslal jsem posla ke králi, aby si je zásoboval sám. Naši vesničku by to položilo. Skupinku jsme okamžitě po dostavění vystěhovali tam. Už bylo načase. Armand už přemýšlel nahlas jak kterého co nejbolestivěji zabít. Ares mu přizvukoval a Brian také. Vůbec nechápu proč. I když jsem snad stokrát opakoval, že se mi ani jeden nelíbí, ignorovali mě a začali od začátku. No, přiznám se vám, že jsem měl nervy v kýblu. I já je mám zatraceně jen jedny. No, Armand se s jedním stihl porvat. Den před tím, než se měli stěhovat, ho vlkodlak vyprovokoval. Nevím, co mu řekl, ale Armanda to tak naštvalo, že mu jednu ubalil. Překvapený vlkodlak skončil na zemi a chvíli se vyjeveně díval na Armanda. Ten pozvedl obočí a sklonil se k němu a něco mu řekl. Neslyšel jsem co, byl jsem moc daleko. Vlkodlak si to nenechal líbit a po chvíli po něm vystartoval. Vznikla rvačka. Nakonec jsem je musel odtrhnout já, protože to nevypadalo, že by v tomhle století skončili. Musím říct, že si Armand vedl opravdu dobře. Vlkodlak byl dost pocuchaný.

Povzdechnu si a dál se dívám z okna. Je hluboká noc a všichni spí. Ty tři jsem musel vyhnat do postele pod pohrůžkou, jinak by tu ještě strašili. Najednou mě upoutá pohyb venku. Přivřu oči a snažím se rozpoznat kdo to je. Po chvíli mi zmizí a já se jen můžu dohadovat. Znovu si povzdechnu a seberu ze židle plášť. Měl bych jít na obchůzku. Snad jen bůh ví, co tu ten mameluk dělal. Už se chystám otevřít dveře, když někdo zaklepe. Pozvednu obočí a dokončím pohyb. Před dveřmi stojí jeden z vlkodlaků.

„Co chceš?“ Přivřu oči. Vlkodlak se přikrčí.

„Omlouvám se, že Vás ruším, ale potřebujeme Vás kvůli obraně. Zaútočili na nás.“ Přikývnu a odejdu s ním. Bohužel si nevšimnu těch tří jak se kradou za námi. Jakmile vstoupím do tábora, okamžitě ke mně přijde velitel. Pozvednu obočí a čekám, co z něj vypadne. Velitel si povzdechne a zoufale se na mě podívá.

„Jsme obklíčeni. Co máme dělat?“ Zamrkám. On se mě ptá, co mají udělat? Nezbláznil se? Vypadám snad jako jeho nadřízený? Můj výraz zřejmě mluví za vše, protože se jedna skupinka skácí smíchy.

„Kolik vás tu je?“ Zeptám se konečně. Od jisté doby jsem ztratil přehled.

„Jen sto, pane.“ To už? Ty si teda pospíšili.

„Fajn, rozestavte se tak, abyste mohli vzdorovat útoku.“ Zamručím a sednu si k jednomu ohni, který tu plápolá. Velitel odejde. Sám se divím, že mě poslouchá. Pousměji se ztracen v myšlenkách. Sedím tu už asi půl hodiny, když se ze tmy ozve troubení útočných rohů. Přivřu oči. Proč sakra útočí v noci? No, odpověď zřejmě nedostanu. Zamručím si pro sebe a vstanu. Rozejdu se k okraji tábora ztracen v myšlenkách. Měl jsem dávat pozor. Nadávám si po chvíli, když na mě zaútočí. Odrazím útok a na dotyčném si pochutnám. Najednou je ticho. Zvednu se od útočníka a rozhlédnu se. Všichni se dívají do středu utvořeného kruhu a poslouchají. Vkradu se tedy mezi ně. Stojí tam sám bývalí král vlkodlaků a opřen o hůl jim zřejmě promlouvá do duše. Pobaveně se opřu o sloup a nakloním hlavu na stranu, rozhodnut do toho nezasahovat. Mé rozhodnutí se změní ve chvíli, kdy do kruhu vejde nynější král vlkodlaků i s Asmonem a Lakym. Pozvednu obočí a tiše zavrčím.

 „Předej mi zpět korunu.“ Zavrčí rozkazovačně stařec na krále ve chvíli, kdy si ho všimne. Král se shovívavě usměje.

„Proč bych měl, starče?“

„Co si to dovoluješ, ty mrňavý parazite.“ Rozčílí se.

„Mrňavý parazite? Nic jiného neumíš?“ Provokuje ho král. Podle mě si hraje s ohněm a dost se popálí. Tohle není ten stejný muž, kterého měli upíři popravit. Tohle už je vytrénované monstrum, které touží po moci.

„Pověz, Briane, jak ses vyhnul popravě?“ Vpadne jim do hádky Asmon. Stařec se zašklebí.

„Nebylo těžké ho zabít. To hovado si chtělo ještě před tím totiž užít.“ Asmon pozvedne obočí.

„To těžko. Přiznej, že si ho přemluvil.“ Zavrčí. Nikdy neměl moc trpělivosti. Stařec pozvedne obočí a začne ho provokovat. Asmon v jedné chvíli se už na něj chce vrhnout, když ho zastaví Laky. Tiše mu něco zašeptá do ucha a Asmon se jako mávnutím kouzelného proutku uklidní. Křivě se pousměji a konečně se odlepím od sloupu. Stařec si mě všimne okamžitě. Vítězně se pousměje. Přivřu oči. Tohle se mi nelíbí. Jeho úsměv nevěstí nic dobrého. Měl jsem pravdu. Zatímco jsem se zabýval starcem a jeho divným úsměvem, na mě vystřelili. Šípem samozřejmě a ne ledajakým. Dřevěným. Všiml jsem si ho až když bylo téměř pozdě. A pak se to stalo. Někdo zařval jako raněné zvíře a vrhl se přede mě. O pár vteřin později, když dotyčný už padal na zem, jsem si všiml, že to je Brian. Náš syn. Okamžitě jsem ho zachytil a položil na zem. Šíp měl zabodnutý hluboko v hrudi těsně u srdce. S hrůzou v očích jsem se díval do jeho. Jen se usmál a pohladil mě po tváři, než mu ruka bezvládně spadla a on zavřel oči. V tomtéž okamžiku zemřel. Sklonil jsem hlavu a tentokrát jsem zařval já. Nebyl to řev raněného zvířete. Tu radost mu nedopřeji. Řval jsem vzteky. Pomalu jsem vstal a díval se na starce. Jeho vítězný úsměv vystřídal vyděšený výraz. Znovu jsem zařval a ve vteřině byl u něj. Bránil se, ale mě poháněl vztek a bolest z další ztráty. Trvalo mi chvíli než jsem ho zabil. Nepomohli ani jeho prosby. Jeho muži v okamžiku, kdy spatřili mrtvého vůdce, začali zuřivě bojovat. Nestaral jsem se o ně. Pomalím krokem jsem přešel k Brianovu tělu a něžně jsem ho vzal do náručí. Odcházel jsem z největší vřavy a nesl jsem našeho mrtvého synka. Cítil jsem jak mi po tvářích stékají krvavé slzy. První za ta staletí, které jsem prolil.

Na pomezí lesa a tábora jsem si s ním klekl a přitiskl k sobě. Tiše jsem naříkal. Nechal jsem se unášet svým smutkem a prosil všechny bohy, aby ho vrátili zpět. A pak mě to napadlo. Byl sice už hodnou chvíli mrtví, ale já byl zoufalí. A v zoufalství uděláte mnoho věcí. Nechal jsem vyjet své špičáky a přiblížil se k jeho krku. Cítil jsem, jak jeho tělo chladne. Nevnímal jsem, že to je možná špatně. Kousl jsem ho a chvíli sál jeho krev. Pak se od něj odtáhl a pohladil jsem ho po tváři. Nakousl jsem si zápěstí a nechal stékat svou krev do jeho úst. Po chvíli jsem toho nechal a olízl si ránu, která přestala krvácet a okamžitě se zacelila. Čekal jsem. Bitky se přesunuli kousek ode mě, ale mě to bylo jedno. V hlavě jsem měl jen našeho synka a svůj smutek.

Trvalo dlouho než jsem se aspoň trochu probral. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Kousek od sebe jsem spatřil Armanda, jak se sklání nad Aresem. Vyděsilo mě to. Snad není také mrtví? Odpověď jsem dostal po chvíli, když zasténal bolestí. Trochu mě to uklidnilo, ale né moc. Vstal jsem tedy i s Brianem a odnesl ho k nim. Položil jsem ho vedle Arese a začal jsem svého druha prohlížet. Cítil jsem, jak mi vyprchává i ta zbylá barva z tváře. Ares na tom byl špatně. Hodně špatně.

„Aresi, slyším mě?“ Zašeptal jsem. Bolestně zasténal, ale přikývl.

„Je jedna možnost, jak tě zachránit.“ Znovu přikývl, abych pokračoval. Zřejmě nemohl moc mluvit, jaké měl bolesti.

„Udělat z tebe upíra.“ Přikývl.

„Udělej to.“ Zašeptal s bolestí v hlase. Podíval jsem se na Armanda. Klečel u Briana a tiskl si ho k sobě. Plakal. Nadechl jsem se a nechal už podruhé vyjet špičáky. Opatrně jsem ho kousl a chvíli sál. Odtáhl jsem se skoro okamžitě, protože jsem ho nechtěl zabít. Ztratil hodně krve. Znovu jsem si prokousl ruku a krev nechal stékat do jeho úst. Nejdřív se bránil, ale po chvíli si ji přitáhl k sobě a začal sát. Bolestí jsem přivíral oči. Nakonec jsem mu ji musel vytrhnout.

„Vezmeš ho?“ Zeptal jsem se tiše Armanda. Přikývl, ale nepodíval se na mě. Vzal jsem tedy Arese do náručí a Armand vzal Briana. Rozešli jsme se k domovu.

Dorazili jsme tam bez nehod. Okamžitě jsem položil Arese na postel a odešel pro rakev. Když jsem se s ní vrátil, Armand seděl u stolu a usedavě plakal. Na druhé posteli ležel Brian. Vyhnul jsem se pohledem na ni a rakev postavil vedle své. Arese jsem do ní přenesl. Zavřel jsem víko a bezradně jsem se rozhlédl kolem sebe. Armand se na mě podíval a pak zavrtěl hlavou.

„Nemůžeš za to.“ Zašeptal a vrhl se mi kolem krku. Objal jsem ho a sedl si s ním na postel. Začal jsem ho utěšovat. Usedavě plakal až do svítání. Zatáhl jsem okna a znovu si k němu sedl. Teď mě potřebuje. Přitiskl se ke mně a znaveně zavřel oči. Pohladil jsem ho po tváři, lehl si i s ním na postel a nechal ho spát. Hladil jsem ho do doby, než mě upoutal pohyb na druhé posteli. Otočil jsem tam hlavu a nevěřil svým očí. Brian seděl na posteli a rozhlížel se kolem sebe. Vyskočil jsem a hnal se k němu. Jakmile mě uviděl, oči se mu rozšířili a pousmál se. Sedl jsem si k němu.

„Nevěřil jsem, že to zabere.“ Zašeptal jsem a pohladil ho po tváři. Přitáhl jsem si ho k sobě. Zavrtěl hlavou.

„Nezabralo. Mám se s vámi jen rozloučit.“ Zašeptal se slzami v očích.

„Nedovolím ti odejít.“ Objal jsem ho. V očích jsem měl slzy, ale držel jsem je zatím na svém místě.

„Nerozhoduješ o tom.“ Zašeptal. Vzlykl jsem.

„Proč jsi to udělal?“ Pousmál se.

„Protože to bylo správné. Ty nemáš zemřít.“ Přikývl jsem a víc si ho přitiskl k sobě. Slzy přetekly a tvořili dvě krvavé cestičky. Brian se ode mě odtáhl a pohladil mě po tváři.

„Musím už jít.“ Zavrtěl jsem hlavou a na chvíli zavřel oči, abych se ještě dokázal udržet na uzdě.

Když jsem je otevřel, v náručí jsem měl už jen mrtvolně chladné tělo Briana. Naplno jsem se rozvzlykal. Chvíli trvalo než jsem se trochu uklidnil. Znovu jsem položil jeho tělo tak jak bylo a pak z náhlého popudu se podíval do rohu místnosti. Stál tam muž s kosou a vedle něho stál Brian. Ten se na mě chvíli díval a pak zmizel. Podíval jsem se na smrtku. Přešel ke mně a nahnul se nade mně. Podíval jsem se mu do očí. Pousmál se.

„Když budeš hledat opravdu důkladně, najdeš to, co jsi ztratil.“ Narovnal se a zmizel. Setřel jsem si slzy a pousmál se. Opravdu mi teď naznačil, že se Brian znovu narodí?

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář