Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


13. kapitola

Vzbudil jsem se kupodivu až dlouho po západu slunce. Vylezl jsem z rakve, oblékl se a oknem vykoukl ven. Byla už noc a lidé byli buď doma nebo seděli u ohně na návsi. Tiše jsem si povzdechl a vyšel ven. Budu muset začít pátrat po tom starci, abychom už měli klid. Rozhlédnu se kolem sebe. Jak jsem si myslel, většina vesničanů sedí u ohně a mezi nimi i mí dva miláčci a náš synáček. Přejdu k nim a sednu si za Briana. Polekaně na mě otočí svou tvář a když mě pozná, usměje se a otočí se zpět. Opře se o mou hruď. Pohladím ho po vlasech a polibkem se přivítám s těmi dvěma.

„Jaspere, už jsme začali s kácením.“ Ozve se jeden vesničan. Přikývnu.

„Jak jste daleko?“

„Už máme prostor pro jednu malou ohradu nebo políčko.“ Usměji se a znovu přikývnu. Zvednu se.

„Půjdu si něco ulovit.“ Oznámím těm třem a odejdu do lesa. V lese se zastavím a nasaji vzduch do plic. Musím co nejdřív najít toho zpropadeného starého vlkodlaka. Rozejdu se po stopách zvěře a přitom přemýšlím. Ještě jsem se neptal, co udělali s těmi poloupíry. Tiše si povzdechnu a dojdu až k mýtině. Zastavím se na kraji a pozoruji pasoucí se stádo. Najednou jedna srna zvedne hlavu, rozhlédne se kolem a začne utíkat. Pozvednu obočí. Mě si rozhodně všimnout nemohli. Zamračím se, když na palouk vyjde banda lidských tupců. Jeden si povzdechne.

„Tak teď toho upíra nedostaneme.“ Říkal upíra? Opřu se o strom a založím si ruce na prsou.

„No jo, kdybys nevykukoval, tak neutečou.“ Prskne na něj druhý. Třetí se zamračí.

„Nechte toho. Už se stalo. Teď potřebujeme vymyslet taktiku, zatraceně.“ První se na něj podívá a pokrčí rameny.

„Nejlepší by bylo, kdybychom ho sledovali do doupěte a pak na něj zaútočili až vyjde slunce.“ Druhý se začne smát.

„Tak to asi nepůjde. Slyšel jsem, že tohohle uctívaj nebo co. Prý kolem jeho doupěte vystavěli vesnici.“ Třetí pozvedne obočí a ušklíbne se.

„Tím líp. Přesvědčíme je, že nejlepší upír je mrtví upír.“ Zle se usměji a s pomocí temnoty se dostanu za jednoho z nich.

„Tak to asi těžko, pánové. Vy se do vesnice nikdy nedostanete.“ Zavrním a bleskurychle je všechny omráčím. Kleknu si vedle jednoho z nich a přitáhnu si ho k sobě tak, abych mohl pít krev. Zakousnu se mu do krku a zasténám blahem, když polknu první doušek. Vezmu si z něj jen tolik, abych zahnal žízeň, ale nezabil ho. Olíznu mu ranky, které ihned přestanou krvácet a trochu se zahojí. Pak je všechny svážu a jednoho proplesknu, aby se vzbudil. Jakmile otevře oči, vytřeští je na mě a vystrašeně polkne. Pozvednu obočí.

„Nezabiju vás, pokud mi zodpovíš pár otázek.“ Pomalu přikývne.

„Kdo jste a proč jste mě chtěli zabít?“ Zhluboka se nadechne a spustí.

„Jsme žoldáci, před několika týdny za námi přišel nějaký stařík a že prý nám dá hodně peněz, když Vás zabijeme. Dokonce platil předem a dal nám všechny informace, které jsme k tomu potřebovali.“ Zamračím se. Ten stařík byl on. Přikývnu a pustím je.

„Chci, abyste chránili mou vesnici. Za jídlo a ubytování. Konec konců v ní není žádná krčma, kde byste mohli utratit peníze.“ Ušklíbnu se.

„No, víte, my bychom to museli probrat.“ Znejistí.

„Jsou jen omráčení.“ Zadívám se na něj. Přikývne a začne je budit. Pak si sesednou k sobě a začnou to probírat. Já se rozhlížím kolem sebe. Jejich domluva trvá dlouho. A tak mě ani nepřekvapí, že ze směru vesnice přeběhne Brian ve své vlčí podobě. Pousměji se na něj a on radostně skočí na mě. Žoldáci se přestanou domlouvat a dívají se na nás. Čekají, co udělám. Začnu Briana drbat za ušima a hladit po vlčím těle. Olízne mi obličej. Po chvíli ze mě sleze a přemění se na chlapce. Pousměji se a rozcuchám mu vlasy.

„Potřebuješ něco?“ Usměji se na něj.

„Ne, jen měli strach, jestli se ti něco nestalo.“ Zašklebí se. Přikývnu a přitáhnu si ho za pas k sobě a obejmu ho kolem ramen. Nechá se a zářivě se na žoldáky usměje.

„To se nebojíš, že ti ublíží?“ Ozve se jeden po chvíli. Brian se o mě opře.

„Ne, otec by mi neublížil.“ Prohlásí sebejistě. Vyjeveně zamrkají.

„Otec?“

„Ujal se mě, když jsem nikoho neměl. Nahrazuje mi rodinu a jsem za to rád. Nikoho lepšího nenajdete.“ Zavrčí a přivře oči. Pohladím ho chlácholivě po rameni. Podívá se na mě a usměje se. Vrátím mu úsměv.

„Jdi zpět do vesnice. Za chvíli přijdu.“ Popoženu ho zpět. Přikývne a krátce mě obejme než se přemění a odběhne do vesnice. Žoldáci se na mě podívají s podivným výrazem v očích. Pozvednu obočí.

„Kdybychom odmítli, nechal bys nás jít?“ Zeptá se jeden. Přikývnu.

„Ještě jste vesnici neohrozili.“ Přikývne a povzdechne si.

„Přijímám tvou nabídku. Rád bych se už někde usadil.“ Pousměje se. Podívám se na ostatní.

„Přijímáme všichni.“ Ozve se za všechny jeden.

„Dobře, pojďte se mnou, ale jestli ji ohrozíte..“ Zavrčím a varovně přimhouřím oči. Přikývnou.

„Komu máme slíbit věrnost tobě nebo starostovi?“ Zasměji se.

„Jedině sami sobě.“ Odtuším. Zkoumavě se na mě podívají a pak se usmějí.

„Víte, nejspíš jsme nebyli jediní žoldáci, které najal.“ Přikývnu.

„Dám si pozor.“ Pousměji se. Najednou něco zaslechnu. Zastavím se a nahnu hlavu na stranu. Poslouchám. Zvuk se ozve znovu, jakoby někdo těžký šlápl na větvičku.

„Jděte tímhle směrem, dojdete do vesnice. Řekněte, že vás posílá Jasper.“ Nasměruji žoldáky a počkám až zmiznou v porostu lesa. Jakmile odejdou, zvuk se ozve znovu, ale blíž. Rozhlédnu se a za sebou spatřím strom. Tiše k němu přejdu a vyskočím si na první větev. Povolám k sobě temnotu a skryji se v ní. Právě včas. Na cestičku vyjdou na první pohled lidé. Ale jelikož jsem upír, na ten druhý z jiného úhlu, vlkodlaci. Pozvednu obočí a vyčkávám. Jejich něco kolem patnácti a jsou to převážně muži. Když myslím převážně, je to tak, že ve skupině jsou dvě ženy. Na první pohled nádherné a na ten druhý? Pousměji se. Bojovnice. Co tu jen chtějí? To se dozvím vzápětí.

„Říkal jsi, že tu někde ta vesnice je.“ Ozve se jedna z žen. Proč každý sakra hledá mou vesnici? Zavrčím si v duchu. Jeden z mužů si povzdechne, zřejmě vůdce téhle skupiny.

„Jo, někde tu prý je a přijímají i vlkodlaky. Jenže musíme nejdřív najít toho upíra, co ji chrání.“

„Proč?“ Ozve se jiný.

„Protože to on ji chrání a já bych nerad přišel k úhoně.“

„Aha.“ Přijde inteligentní odpověď.

„A pročpak ji hledáte?“ Ozvu se ze stínu stromu. Vlkodlaci nadskočí a začnou se rozhlížet kolem sebe. Uchechtnu se a odvolám temnotu a odlezu dál od kmene. Jedna žena mě objeví a vytřeští na mě oči.

„Tam.“ Ukáže na mě. Pozvednu obočí a dál si je měřím ze stromu.

„Máme říct, že nás posílá král vlkodlaků s Lakym a Asmonem.“ Zamrkám a seskočím na zem.

„Takže si usmysleli, že z mé vesnice udělají tábor pro armádu nebo co?“ Prsknu naštvaně.

„Kolik vás vlkodlaků je?“ Optám se po chvíli vztekání se.

„Ehm, nás patnáct, ale přijdou další skupiny.“

„Ptal jsem se, kolik je vás dohromady, tupče.“ Zavrčím. Přikývne a na tváři vykouzlí něco jako škleb.

„Asi něco kolem stovky.“

„Tolik tvorů má vesnice nepojme.“ Ozvu se po chvíli přemýšlení. Vlkodlak přikývne.

„Jsme něco jako stavební předvoj. Máme vám pomoct s rozvojem vesnice a jejím ukrytím.“

„A?“ Pobídnu ho.

„Taky s vymýšlením, kam s dalšími vojáky.“ Dokončí. Přikývnu.

„Fajn, tak pojďte.“ Zavrčím neochotně. Vedu je pomalu kolem mýtin, kde obvykle bývá vysoká, ale žádný kusy tam nejsou. Dostal jsem totiž hlad. Jdeme kolem předposlední a já přemýšlím, kterého vlkodlaka si dát k svačince, když se najednou objeví stádo laní. Pousměju se a počkám až se začnou pást. Vlkodlaci mě zvědavě pozorují a zřejmě přemýšlejí, co chci dělat. Vyberu si pár starších kusů a zaútočím. Jejich krev sice není tak lahodná jako lidská, ale zasytí mě. Skolím tři než mám dost a jednu po druhé je hodím vlkodlakům. Nechápavě zamrkají.

„A co chcete jíst, chytráci?“ Objasním. Přikývnou a hodí si je na záda. Spokojeně se uculím a vedu je teď už přímou cestou do vesnice. Vesničani zrovna vyslýchají žoldáky, když vejdu do vesnice. Okamžitě toho nechají a koukají za mě.

„Takže, tihle,“ ukážu na žoldáky, „tu jsou, aby chránili vesnici. Zítra si postaví domy.“

„Ehm,“ přeruší mě starosta. Pobídnu ho tedy, aby pokračoval.

„A co jste jim slíbil?“

„Jídlo a přístřeší a kdybyste mě nechal domluvit, tak byste se to dozvěděl.“ Sladce se usměju. Nervózně přikývne.

„A tihle tu jsou na žádost krále vlkodlaků.“ Odtuším. Starosta se zamračí.

„Krále vlkodlaků? Pokud vím, tak před vlkodlaky si nás měl chránit.“ Zaječí.

„Ne, milí starosto, ono je to totiž trochu jinak, než si myslíte.“ Zavrčím a varovně přimhouřím oči.

„A teď mě omluv, čekají mě doma. Tihle se vyspí u ohniště.“ Ukážu na žoldáky a skupinku vlkodlaků. Starosta poraženě přikývne a sedne si i s nimi k ohni. Vesničani váhavě přisednou také. Obejdu ohniště a zajdu do naší chalupy. Pousměji se, když uvidím Briana na posteli spokojeně spát. Ti dva sedí u stolu a něco hrají. Přijdu blíž. Hrají šachy. Uvědomím si po chvíli.

„Kdo vyhrává?“ Zeptám se tiše, abych neprobudil Briana. Oba svorně pokrčí rameny.

„Zatím to je vyrovnané.“ Usměje se na mě Armand. Přikývnu a lehnu si na jejich postel.

„Slyšeli jsme nějaký křik venku.“ Ozve se po chvíli ticha Ares.

„Jo, starosta si myslí, že budu tancovat jak on píská.“ Odtuším.

„Co se stalo?“ Zamračí se Ares a otočí se ke mně. I Armand se přestane věnovat hře a podívá se na mě. Pokrčím rameny.

„V lese jsem chytil bandu žoldáků, chtěli mě zabít.“ Armand se ke mně rozeběhne a začne mě hmatem prohlížet.

„Jsem v pořádku, zlato.“ Usměji se na něj a stáhnu si ho k sobě  do postele. Uvelebí se na mě. Ares mě gestem pobídne, abych pokračoval.

„Budou hlídat vesnici. Zřejmě si myslí, že získají víc, když ji budou bránit.“ Ares přikývne. Armand se na mě podívá a zamračí se.

„To není všechno, co?“

„Ne.“ Zasměji se.

„Je tu skupinka vlkodlaků. Poslali je Asmon s Lakym.“ Ares pozvedne obočí.

„Proč?“

„Chtějí z vesnice udělat shromaždiště armády.“ Povzdechnu si. Armand se na mě podívá s hněvem v očích.

„To jim nemůžeš dovolit.“ Prskne.

„Nedovolím. Proto tu jsou ti vlkodlaci. Mají najít nejlepší řešení, kde ji uložit.“ Pohladím ho po tváři. Přikývne a usměje se. V očích mu zahrají všichni čertíci. Sleze ze mě a začne mě svlékat. Ares přejde místnost a přidá se k němu. Pousměji se a začnu Arese líbat. Zavrní. Začnu ho za stálého líbání svlékat. Nechá se a ještě mi pomůže. Armand ho stáhne nahého do postele a zatímco já ho líbám, on ho začne připravovat. Druhou ručkou mě začne dráždit k nepříčetnosti. Sténám Aresovi do úst a on mi přizvukuje. Armand toho po chvíli nechá a pomůže mu nasednout. Vzdychnu blahem, když mě pohltí celého. Armand se sám svleče a klekne si nade mě. Jeho ztvrdlí penis se tyčí přímo proti mým ústům. Ares se začne pohybovat. Zasténám a vezmu Armandův penis do ústa a začnu ho zpracovávat, zatímco on kouří Arese. Ares to moc dlouho nevydrží a vyvrcholí a Armand ho po chvíli následuje.

Vymění si polohy a Armand na mě nasedne a Ares si klekne do stejné polohy jako předtím Armand. Uculím se a začnu ho zpracovávat. Armand se začne pohybovat. Nasadí pomalejší tempo než předtím Ares. Ale moc dlouho mu nevydrží. Sténá a vzdychá a zrychluje. Vyvrcholí ve chvíli, kdy se na dveře ozve zaklepání. Pozvednu obočí a podívám se po těch dvou. V jejich očích je touha. Uculím se a začnu ignorovat klepání. Vrhnu se na ty dva a vezmu si je ještě dvakrát než vyčerpáním usnou. Poté si obleču kalhoty a hodím na sebe košili. Otevřu dveře a vyjdu v rozepnuté košili ven. Všichni u ohně se na mě podívají a vytřeští oči. Uculím se.

„Tak kdo klepal na dveře?“ Přihlásí se dva vlkodlaci. Pozvednu obočí.

„A co jste chtěli?“ Jeden z nich se ošije.

„My….tedy, tady vesničani nám říkali, že prý je tu jeden chlapec vlkodlak. Jen jsme chtěli vědět, kde.“

„Právě spí.“ Odtuším a odejdu zpět do chalupy. Dveře nezavřu, ale jen pootevřu, a zůstanu za nimi stát.

„Teda, věděl jsem, že jsou přáteli, ale že s nimi spí?“ Ozve se starosta.

„Co prosím?“ Otáže se jeden z vlkodlaků.

„No, on totiž má dva no, teď už milence.“

„Děláte si srandu, že jo? Kdo by chtěl spát s upírem, pro boha živého?“

„Oni. Uvidíte je zítra. Jmenují se Ares a Armand a prý to jsou nevlastní bratři. Dávejte si pozor na Armanda. Stačí jediný zamyšlený pohled k Jasperovi a je schopný vám utrhnout hlavu.“ Odtuší starosta a ozve se zvuk zvedání těla. Dovřu dveře a vrátím se k posteli. Svléknu se a lehnu si ke svým miláčkům. Oba se ke mně ve spánku přitisknou a majetnicky mě obejmou. Pousměji se a začnu je hladit. Armand se ve spánku otřese. Trochu se od nich vymotám a přikryji nás. Znovu se ke mně přitulí a spokojeně spí. Usměji se a znovu je začnu hladit po zádech. Najednou se z vedlejší postele ozve pláč. Vymotám se z postele a obleču si kalhoty. Přejdu k Brianovi a pohladím ho po tváři.

„Briane, zlato, neplakej.“ Začnu s ním opatrně třást. Brian se probudí a vyděšeně se rozhlédne kolem sebe. Zrak mu padne na mě. Jakmile mě pozná, skočí mi kolem krku a tiše pláče. Začnu ho tišit a hladím ho po zádech. Po chvíli se uklidní na tolik, aby mohl mluvit.

„Řekneš mi, co se ti zdálo?“ Zeptám se ho tiše. Zavrtí hlavou. Položím ho tedy zpět do postele a pohladím ho po vlasech. Políbím ho na čelo a zvednu se. Chytne mě za ruku. Otočím se tedy.

„Lehneš si ke mně?“ Zeptá se mě. Pousměji se a přikývnu. Lehnu si k němu a nechám ho, aby se ke mně přitulil. Začnu ho hladit a uspávat. Trvá hodně dlouho než usne. Zůstanu u něj do svítání. V té chvíli se opatrně vymotám z jeho postele a přejdu k rakvi. Svléknu se a unaveně se do ní složím. Zavřu víko a tiše poslouchám zvuky z místnosti. Trvá docela dlouho než se všichni vzbudí. Jakmile odejdou, usnu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář