Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


10. kapitola

Vzbudil mě hluk v místnosti. Trochu jsem nadzvedl víko a poslouchal. Zrovna mluvil Armand a tomu jsem moc nerozuměl, i když jsem měl upíří sluch. Zřejmě byl ještě den a v téhle době se naše smysly tupí, abychom mohli v klidu spát. Odpovídal mu jiný hrubší hlas. Poznal jsem v něm muže, co mě upozorňoval na zradu toho jejich starocha. O něčem se dohadovali. Pak se do jejich debaty vložil Ares.

„Je to jen jeho rozhodnutí a my nemáme právo do toho mluvit.“ Pozvedl jsem obočí. Čí rozhodnutí?  O kom se to zatraceně baví?

„Jasper je náš ochránce a nemůžeme dopustit, aby se mu něco stalo. Jeho rozhodnutí je špatné. Copak to nevidíte?“ Ozve se zoufale muž. Ach, zřejmě se jim doneslo, že chci navštívit Asmona s Lakym. Ušklíbnu se a víko rakve otevřu úplně, ale tak, aby si toho náhodou nevšimli. Vstanu a vyhýbajíc se pečlivě slunečním paprskům, dojdu k muži. Stojí ke mně zády, takže si mě ještě nevšiml.

„Mé rozhodnutí je správné a nenutím vás, abyste šli se mnou.“ Zapředu mu do ucha. Nadskočí a vyděšeně se otočí. Slyším jeho srdce, jak se zběsile rozuteklo. Ušklíbnu se a pozoruji ho. Zhluboka se nadechne a vydechne, pak se teprve podívá do mích očí.

„Omlouvám se. Jen máme strach, aby vám neublížili.“ Pozvednu obočí.

„To se neboj.“ Přikývne a odejde.

„Přiveď mi toho muže.“ Zastavím ho ve dveřích. Otočí se a odevzdaně přikývne. Podívám se na ty dva. Armand je u okna a právě zatahuje, aby sem nešlo slunce a Ares? Ten sedí na posteli a vyzývavě mě pozoruje. Pozvednu obočí a přejdu k posteli. Aresovi se zrychlí dech a přimhouří oči. Usměji se na něj a vášnivě ho políbím. Opětuje mi polibek a dává do toho tolik citu. Přeruším ho ve chvíli, kdy mu dojde dech. Sednu si vedle něj a natáhnu ruku k Armandovi. Ten přejde místnost k nám a vloží do mé tu svou. Přitáhnu si ho k sobě a políbím stejně jako Arese. Také mi polibek opětuje a po chvíli se ode mě odtrhne. Sedne si mi na klín a hlavu položí na mé rameno. Pohladím ho po tváři.

„Kde je chlapec?“ Zeptám se. Odpoví mi Ares.

„Venku, hraje si s ostatními dětmi.“ Přikývnu.

„Měli bychom se jít připravit na cestu.“ Oba si povzdechnou a pak se zarazí.

„Říkal jsi my?“ Ujistí se Ares. Usměju se koutkem úst.

„Říkal.“ Rozzáří se jim oči.

„Mysleli jsem, že tě budeme muset vydírat, abys nás vzal sebou.“ Pozvednu obočí.

„A čím jste mě chtěli vydírat?“ Ares se uculí a Armand se na mě skepticky podívá.

„Jo, to víš. My ti to řekneme a pak to nebudem moct použít. Žádný takoví.“ Hravě přivřu oči a sjedu oba pohledem.

„Vy jste potvůrky.“ Zapředu. Oba se zasmějí a jeden po druhém mě políbí. Najednou někdo zaklepe. Vyzvu ho, aby vešel. Dveře se otevřou a dovnitř vejde ten muž s mým zajatcem.

„Díky.“ Poděkuji chlápkovi a pobídnu ho k odchodu. Váhavě odejde. Ti dva se na mě podívají.

„Co s ním chceš dělat?“ S pozvednutým obočím si je přeměřím.

„Jděte se postarat o jídlo na cestu, zítra chci vyrazit.“ Váhavě přikývnou a odejdou dívajíc se pořád za sebe na zajatce. Ve chvíli, kdy klapnou dveře, se obrátím na něj.

„Tak co s tebou?“ Položím si nahlas řečnickou otázku.

„Co takhle mě pustit?“ Zeptá se s vražedným pohledem. Zasměji se.

„A proč bych to dělal?“ Nic. Žádná odpověď.

„No, tak povídej. Proč bych tě měl pustit.“  Podívá se na mě a přejede mě pohledem.

„Třeba proto, že nechceš mít se svým stvořitelem další problémy.“ Nebezpečně přivřu oči, přejdu k němu a skloním se tak, abych mu mohl šeptat do ucha.

„Co ty o tom víš?“ Zavrčím mu tam pohrdavě.

„Všechno.“ Odtuší. Odtáhnu se od něj a dívám se mu do očí. Opětuje mi pohled. Zle se usměji a svou myslí vklouznu do jeho. Trvá hodinu než z jeho mysli otřeseně odejdu. Sednu si na židli a dívám se před sebe. Přemýšlím. Najednou se ozve.

„Promiň, strýčku, ale neměl jsi nic vědět.“ Divíte se, proč mi říká strýčku? Já už ne. Je to totiž můj prasynovec. Povzdechnu si a dám hlavu do dlaní.

„Ti kluci, co byli s tebou.“ Usměje se.

„Byli jen nějací chlápci, co mě měli chránit.“ Znovu si povzdechnu a přejdu k němu, abych ho rozvázal. Už rozvázaný si sedne na židli za stůl.

„Proč jsi tady?“ Tentokrát si povzdechne on.

„Mám tě odradit od toho, abys je hledal. Asmon už ví, že tě vykopali, a pěkně zuří.“ Přikývnu.

„Tak to máte oba smůlu. Odradit mě od toho může jedině smrt.“

„No, Asmon tě nejspíš zabije až tě uvidí stát ve dveřích.“ Odtuší. Zasměji se.

„Pokud vím, je to jen můj problém.“ Pokrčí rameny.

„Nerad bych, aby při tom byli i ti tři.“ Nakloním hlavu na stranu a chvíli si ho prohlížím.

„Myslím, že do toho ti nic není, drahý prasynovče.“ Zavrčím chladně. Pokrčí rameny a zvedne se.

„Tak se tedy měj.“ Odtuší a odejde tajnými dveřmi do lesa. Povzdechnu si a dám hlavu do dlaní. Nejdřív ten chlap a teď on. Proč mě zrazují od té návštěvy? Opravdu jim na srdci leží jen mé dobro? Nebo každý jde jen za svým cílem? Zatracení vlkodlaci. Kdyby jich nebylo, mohl bych si teď v klidu tady žít se svými miláčky a s naším adoptivním synem. Ale taky bych nejspíš ještě mohl hnít v té zatracené rakvi. Vzdychnu a podívám se na protější stěnu. Po chvíli se zvednu a podívám se opatrně za závěs. Den je v plném proudu a naše malá víska tomu tak odpovídá. Spatřil jsem i několik lidí, které jsem tu ještě neviděl. Je možné, že se sem nastěhovali další. Za mnou se otevřou dveře. Otočím se. Do místnosti vejde Armand následovaný nějakým mužem.

„Jaspere, tohle je Rick. Je to mlynář z protější strany lesa.“ Přikývnu.

„Co vás sem přivádí?“ Mlynář se nervózně usměje.

„Chtěl bych ochranu pro svou rodinu.“ Pozvednu obočí.

„Víte, přivedl jsem je sem. Mám o ně strach. Budu vám dodávat mouku a tak.“ Pousměji se a přikývnu.

„Dobře, jděte se ještě domluvit s obyvateli.“ Pokynu mu k odchodu. Přikývne a děkovně se usměje.

„Ještě něco, mlynáři.“ Otočí se ve dveřích a vyčkává.

„Pár dní tu já a několik dalších lidí nebudeme.“ Oznámím mu. Přikývne a odejde. Armand přejde místnost ke mně a obejme mě ze zadu.

„Myslel jsem, že jdeme jen já, ty a Ares.“ Usměju se.

„Ano, ale on neví, kdo jste.“

„Dobře. Jdu za Aresem.“ Pustí mě a odejde. Vzdychnu a začnu shánět své věci po světnici. Trvá další hodinu než je mám všechny. V té době už se setmělo, takže jsem odhrnul závěs, zabraňující slunci, aby mě zranilo. Vyšel jsem ven. Kolem velkého ohně uprostřed náměstíčka seděli všichni obyvatelé téhle malé nové vísky. Jakmile jsem vyšel, všichni se na mě otočili. Jeden muž se zvedl a přešel přede mě.

„Dozvěděli jsme se, že chcete odejít.“ Promluvil nejistě. Pousměju se a přejdu těsně k němu.

„Ano, ale jen na pár dní. Někdo musí zastavit ty prašivé vlkodlaky, co nemají rozum.“ Přikývne.

„V tom případě jdeme s vámi.“ Oznámí mi jako nic. Zůstanu na něj koukat. To snad nemyslí vážně? Rozhlédnu se po ostatních. Všichni mají stejný odhodlaný výraz. Zavrtím hlavou.

„Ne, půjde jen Ares s Armandem. Než se nadějete jsem zpět.“ Oznámím jim.

„Prosím, Jaspere. Chceme tě ochránit.“ Ozval se jiný. Vzdychnu.

„Nejlíp mě ochráníte, když zůstanete zde a postaráte se o ženy a děti.“ Zavrčím. Trochu se leknou. Ten, co mě oslovil, přikývne a zas se obrátí k ohni.

„Je to tvé rozhodnutí.“ Promluví první muž a sedne si. Přikývnu. Rozhlédnu se kolem sebe. Ty dva nevidím, ale u ohně sedí Brian. Přejdu tedy k němu a sednu si za jeho záda. Otočí na mě hlavu a usměje se. Vrátím mu úsměv a pohladím ho po tváři.

„Kde jsou ti dva?“ Pokrčí rameny.

„Jsou v udírně, už od brzkého odpoledne připravují maso na cestu.“ Přikývnu.

„Chci jít s vámi.“ Zašeptá po chvíli náš synek. Obejmu ho ze zadu a bradu si opřu o jeho rameno.

„Vím, že ano.“

„Proč tedy nemůžu?“ Nešťastně vzlykne. Obrátím ho k sobě a posadím si ho na klín.

„Někdo přeci musí chránit vesnici.“ Mrknu na něj. Přikývne, ale plakat nepřestane. Povzdechnu si.

„Maličký, je to nebezpečná cesta a já nechci, aby se ti něco stalo.“ Znovu přikývne. Přivinu si ho víc k sobě a jeho hlavu přitisknu na svou hruď. Mou košili stiskne v pěstičkách. Hladím ho po zádech a dívám se do ohně.

„Věřím, že je dokážeš ochránit a budeš hlídat naši chalupu.“ Zašeptám mu do ucha. Zvedne ke mně svou uplakanou tvář. Usměji se na něj a setřu mu slzy. Oplatí mi úsměv, ale jeho oči jsou nešťastné.

„Vrátíme se, to ti slibuju.“ Zašeptám. Popotáhne a přikývne.

„Mám tě rád.“ Zamumlá a znovu se ke mně přitiskne.

„Já tebe taky, maličký.“ Pohladím ho po zádech. Všimnu si, že nás pozoruje cizí žena s dvěma dětmi. Zřejmě mlynářova rodina. Když si všimne, že ji pozoruju, usměje se na mě. Zkoumavě se na ni podívám. Oplatí mi zkoumavým pohledem a pak na mě mrkne. Pobaveně zavrtím hlavou. Po chvíli od sebe Briana opatrně odtáhnu. Podívá se na mě ublíženým pohledem štěněte.

„Musím na lov, maličký.“ Přikývne.

„Můžu jít s tebou?“ Zeptá se mě to neposedné štěně. Zasměji se.

„Tak pojď, ale žádné skopičiny.“  Nevině se na mě podívá.

„To já neumím.“ Pobaveně zavrtím hlavou a zvednu se. Brian mě následuje do lesa. Kousek od vesnice se přemění na vlka a jde po mém boku. Zastavím se na jedné mýtině, kde je stádo laní. Vyberu si jednu na kraji a skočím po ní. Ihned se ji zakousnu do krku a vychutnávám si její lahodnou krev. Lidé ji sice mají nejlepší, ale tahle ujde také. Skolím ještě dvě než mám dost. Mrtvé laně odtáhneme do vesnice. Okamžitě se jich ujmou muži a začnou je porcovat. Uzmu jednu velkou kýtu a dám ji na velký rošt nad ohněm uprostřed náměstíčka. Všichni se na mě podívají tak nějak divně. Zasměji se jejich pohledům.

„To není pro mě.“ Oddychnou si a pak se té absurditě zasmějí. Sednu si u ohně a Brian se mi jako vlk stočí na klíně. Začnu ho hladit a přitom kontroluji maso na rožni. Když už je hotové, odříznu z něho kousek a dám ho Brianovi. Děkovně mě olízne a začne jíst. Zbytek podám mlynářově rodince. Usmějí se na mě a vezmou si maso. Oplatím jim úsměv a sednu si k Brianovi. Sedím u ohně už skoro dvě hodiny a poslouchám příběhy, které si vyprávějí. Brian mi usnul na klíně jako vlk. Ti dva se tu objeví po další půl hodině. Pozvednu obočí. Jen se na mě zazubí a sednou si každý z jedné strany a pověsí se na mě. Jen zavrtím hlavou.

„Měli byste jít spát a zítra ses moc nenamáhat. Vyrazíme hned, jakmile zapadne slunce.“ Přikývnou. Oba mě políbí na dobrou noc a odejdou. Probudím dotykem Briana a také ho zaženu do postele. S nespokojeným mručením mě poslechne. Ostatním trvá ještě další dvě hodiny než se také rozprchnou. U ohně zůstanu jen já. Rozhlédnu se kolem sebe a jdu zkontrolovat bezpečnost vesnice. Obejdu dvakrát kolem dokola, než si zalezu do našeho obydlí a sednu si ke stolu. Dívám se ty tři a hlídám jejich spánek, dokud mě z židle nevyžene svítání. Ve chvíli, kdy vstávají, já už dávno spím. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář