Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


1. kapitola

Vzbudili mě pravidelné rány do železné rakve. I kdybych se chtěl z tohohle vězení dostat, nevěděl jsem, kde je dole a kde nahoře, také byla rakev obmotána silnými stříbrnými řetězy. Laky to měl dobře vymyšlené. Povzdechl jsem si. Měl jsem nehorázný hlad a jak jsem cítil zpod rakve. Nade mnou byli tři lidi. Že by našli mapu, která označovala místo mého odpočinku? Místo, které neměl nikdo nalézt? Zvuky zesílili a pak se rakev pohnula. Slyšel jsem přes zavřené víko, jak lidé supí námahou. Zřejmě jim dělalo hodně velké potíže ji vytáhnout. Nakonec se jim to povedlo. Rakev spadla z velké víšky a zadunělo to, jak dopadla na zem. Slyšel jsem, jak rachotí řetězy, jak se je pokouší rozmotat. Zmocňovalo se mě radostné očekávání, kdy konečně uvidím světlo. Pochopili jste správně. Dokázal jsem se dostat z těch pout, co mi uvázali, a převrátit se. I když v podzemí jsem nevěděl, kde je nahoře a dole, teď jsem to už věděl.

Najednou jsem uslyšel poslední zarachocení a řetězy byly dole. Měl jsem ohromný hlad a ti lidé, co mě osvobodili, byli tak lákavým soustem. Jedním kopnutím jsem otevřel rakev a upíří rychlostí z ní vylétl. Skočil jsem hned po prvním a zakousl se do jeho hrdla. Okamžitě začala téct krev a já jí jako správný upír přímo hltal. Taky se není čemu divit. Byl jsem v podzemí už tak dlouho a bez jediné kapky krve. Jakmile byl bez krve, neměl pro mě žádnou cenu. S nezájmem jsem ho odhodil a podíval se na ty zbylé dva. Jeden měl vytasenou pistoli a mířil s ní na mě. Druhý se na mě díval zvláštním pohledem a čekal, co udělám.

Naklonil jsem hlavu na pravou stranu a prohlížel si je. Tomu s pistolí spadla kápě, takže byli vidět dlouhé blonďaté vlasy, které mizeli v plášti. Měl úzký protáhlí obličej, pichlavé modrošedé oči a úzké tenké rty. Druhý kápi stále ještě měl, takže jsem mu viděl jen jeho plné rty a oči, které tak zvláštně světélkovali, jakoby to ani nebyl člověk, ale kočka či vlk. Zatřásl jsem hlavou a konečně prolomil ticho.

„Proč jste mě hledali?“ Zašeptal jsem ochraptělým hlasem. No, dlouhodobé nepoužívání udělalo své. Také se není čemu divit. Vždyť jsem už několik let hnil v železný rakvi v podzemí.

„Tak přeci jen je to pravda.“ Zašeptal ten s kápí. Povytáhl jsem obočí.

„Co je pravda?“ Zavrčel jsem a přikrčil se. Byl jsem připraven je jednou provždy sprovodit ze světa a vzít si jejich krev. Tomu s pistolí se ještě víc roztřásla ruka. Abych demonstroval svou převahu nad ním, vycenil jsem zuby ve smrtícím úsměvu. Ten chlap se málem sesypal. Druhý muž mu položil ruku na rameno a obrátil se ke mně.

„Říká se, že upíři pohřbili jednoho ze svých za zradu. Prý jim to poradil jeho stvořitel.“ Přestal jsem cenit zuby a narovnal se.

„Díky za vysvobození. Měli byste se vrátit ke svým, človíčku.“ Zašeptal jsem. Ano, i po těch letech to bolelo. Vlastně jsem si za to mohl sám. Kdybych se nenechal zlákat na vlkodlakovu stranu, nic by se nestalo a já bych dál v poklidu žil poblíž Lakyho a jeho milence. Záviděl jsem jim. To, jak se Asmon na něho díval, když si myslel, že ho nikdo nevidí. Jak se k sobě po milování tiskli. Uhodli jste správně. Šmíroval jsem je. Ani nevím proč. Jen mi to stále víc ubližovalo. Otočil jsem se k lidem zády a pomalím krokem chtěl odejít. Leč, to mi bylo překaženo.

„Počkej.“ Zakřičel ten v kápi. Zastavil jsem se a čekal. Slyšel jsem, jak vyděšeně polkl.

„Potřebujeme pomoct.“ Zašeptal. Otočil jsem se.

„Pomoct? A s čím?“ Přivřel jsem nebezpečně oči. Znovu polkl a konečně sundal kápi. Překvapením jsem zamrkal. Někoho mi hodně připomínal, ale nevěděl jsem koho. Má paměť, vlivem toho, že jsem se stal upírem, začala pomalu ztrácet nějaké vzpomínky.

„Posílá mě děda.“ Zašeptal. Děda? A proč mi tohle říká? Byl jsem hodně zmatený.

„A proč mi to říkáš?“ Zavrčel jsem na něj. Už mě začínal unavovat. Proč se stůj co stůj snažil mě zadržet? Bál se, že mu zmizím? Sklonil hlavu.

„Ví o tobě všechno.“ Začal jsem se smát. Všechno? Tak to je fakt dobrý.

„Dobrej vtip. Všechno nevěděl ani můj stvořitel.“ Zavrčel jsem pak. Přikývl a sklonil hlavu.

„Vím. Prosím, jen nám pomozte.“ Díval jsem se na ně. Byli tak zoufalí.

„Fajn. Pomůžu vám a pak si půjdu po svých.“ Zašeptal jsem. V jeho očích zahořela naděje.

„Děkuju. Mé jméno je Armand a tohle je Ares.“ Představil sebe i svého společníka. Znovu jsem přikývl.

„To tu budeme stát celou noc?“ Pozvedl jsem obočí. Oba svorně zavrtěli hlavami, otočili se zády ke mně a vyrazili do noci. Následoval jsem je. Nevěděl jsem kam jdeme, takže jsem je nemohl přeběhnout nebo si tam dojít po své cestě. V mém hrdle se znovu ozvala žízeň. Měl jsem strašný hlad. Několik desítek let v podzemí v rakvi bez krve udělá své. Trochu jsem se od nich odpojil a začal jsem hledat nějaké zvíře. Přeci jenom nemůžu zabít ty dva, když jsem jim slíbil pomoc. A já své sliby plním. Zavětřil jsem jako vlk. Opodál na mýtině je stádo laní. Opatrně jsem se k nim přiblížil a vyčkával na vhodnou příležitost. Ta se objevila vzápětí. Jedna neopatrná laň se přiblížila až moc blízko ke mě. Okamžitě jsem k ní přiskočil a zakousl se do krku. Ani nestačila varovat ostatní a už byla mrtvá. Její ne moc dobrá krev mi stékala do hrdla a zmírňovala pálení v něm. Žízeň jsem uhasil až u čtvrté laně. Vzal jsem jen jednu a pospíchal za lidmi. Čekali na mě u lesa a rozhlíželi se kolem. Asi si mysleli, že jsem jim zdrhl. Abych je trochu postrašil, hodil jsem na Arese mrtvou laň. Vypískl a povyskočil. S pochechtáváním jsem vylezl z lesa.

„To byl blbej vtip.“ Zavrčel Ares. Pokrčil jsem rameny a laň natáhl mezi dva stromy hlavou dolů. Začal jsem ji stahovat.

„Ty máš hlad?“ Optal se Armand a překvapeně mě pozoroval.

„Ne, ale vy padáte hlady.“ Utrousil jsem.

„Jak si na to přišel?“ Zavrčel Ares. Ten chlap mě zřejmě neměl rád a já mu to nebral.

„Našel jsem vás podle vašich kručících žaludků.“ Odpověděl jsem. Armand přikývl a začal mi pomáhat. Nejdříve jsme ji stáhli z kůže, a pak začali odřezávat maso. Ares se díval jinam. Zřejmě nemá rád pohled na krev nebo co. Ušklíbl jsem, tady žádná krev tryskat nebude, možná tak jen odkapávat to, co tam zbylo z mého nájezdu.

„Proč pak se díváš jinam?“ Zašklebím se na Arese. Polkne.

„Nemám rád krev.“ Zamumlá poníženě. Začnu se nekontrolovatelně smát. Armand a Ares mě pozorují a přitom si nejspíš myslí něco o bláznech.

„Ty máš jméno boha války a nesnášíš krev?“ Znovu se zasměji. Ares poníženě skloní hlavu. Cítím jeho smutek. Zvážním a přejdu k němu. Pod bradu mu dám prst a zvednu mu hlavu.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě ponížit.“ Přikývne. Ale smutek nezmizí. Povzdechnu si.

„Klidně se dívej. V té lani stejně žádná není.“ Znovu přikývne, ale stejnak se odvrátí, jakmile mu pustím bradu. Dívám se na něho a zalije mě stejný smutek. Musím se odvrátit zpět k lani, aby krvavé slzy neopustili svůj úkryt. Mlčky dodělám s Armandem porcování a pak rozdělám oheň. Oba si vezmou jeden větší kus a napíchnou ho na klacek. No, jestli si myslí, že to na tom udrží, nebudu jim to brát.

„Až se najíte, ještě půjdem nebo se tu utáboříme?“ Prohodím jen tak, lehnu si do trávy na záda kousek od nich a koukám se na hvězdy.

„Půjdem, musíme se dostat do jedné vesnice poblíž. Tam je pro tebe připraven úkryt na den.“ Přikývnu.

„Tak to byste si měli pospíšit, tímhle tempem tam nedojdem ani za rok.“ Rýpnu si do nich. Jen se na mě podívají a zase se odvrátí. Pozvednu obočí. Podle jejich pocitů poznám, že jsem je naštval, ale nechtějí se hádat. Pokrčím rameny a dál pozoruji noční oblohu. Za chvíli uslyším syčení a pak pach spáleného masa. Podívám se na ně. Ares křepčí kolem ohně a mává s rukou a Armand se dívá do ohně a snaží se tam odtud něco vydolovat klackem, na kterém měl ještě před chvílí maso.

„Co se děje?“ Zeptám se. Armand zvedne hlavu a podívá se nejdřív na Arese a pak na mě.

„Spadlo mu maso do ohně a chtěl ho vytáhnout rukou.“ Pobaveně zavrtím hlavou. To ho neučili, že ho oheň popálí?

„A tobě tam taky spadlo, co?“ Neptám se, spíš konstatuji. Přikývne a smutně zahodí klacek.

„Tak dost hraní.“ Zavrčím.

„Poberte tolik masa, kolik můžete a jdeme.“ Zavelím. Neprotestují. Oba poberou skoro všechno. Armand se ujme vedení. Neberu mu ho, vždyť ani nevím, kde jsem. Popravdě, to tu vůbec neznám. Jediné, co jsem opravdu znal, byl hrad Asmona a krále vlkodlaků. Jak že se jmenoval? Už vím, Brian. Nikdo neví, proč jsem se obrátil proti svému stvořiteli a to si také vezmu sebou do hrobu. Nikdy to nesmí vědět. Zatřepu hlavou, abych se zbavil přebytečných myšlenek, ale moc to nepomáhá. Tak se aspoň zaměřím na Armanda. Jeho postava je zahalené v beztvarém plášti, takže skoro nic nejde vidět. Dlouhé rudé vlasy za ním vlály. Přistihl jsem se, jak se dívám do míst, kde by měl mít zadek. Jaspere, jde to s tebou z kopce. Jsi jen pár hodin na povrchu a už bys někoho chtěl do postele. Zavrčím si v duchu na sebe.

Trvalo nám hodinu než jsme se dostali do vesnice. Sice nebyla daleko, ale Ares docela zdržoval. Vesnička byla docela malá, něco kolem dvaceti domků. Všude byl klid. Nic nenarušovalo noční ticho. Vlastně my jsme ho narušili svým příchodem. Armand zamířil do jednoho domku asi uprostřed vesnice. Následovali jsme ho. Třikrát zaklepal v určitém rytmu na dveře. Chvíli jsme čekali, než se otevřeli. První vešel Armand za ním šel Ares a pak já. Jakmile jsem vešel, všechen šum ustal. Nastalo hrobové ticho. Rozhlédl jsem se kolem. Byl jsem v hostinci a jak to tak vypadá, byli tu všichni obyvatelé od nejmladšího po nejstaršího. A všechny oči byli upřeny na mě. V klidu jsem se opřel o dveře, které jsem za sebou zavřel, a nezaujatě se na ně díval. První promluvil nejspíše majitel hospody.

„Tak jste ho našli. A já si myslel, že to jsou jen jejich vejmysli, abychom se jich ještě víc báli.“ Oba mí průvodci přikývnou.

„Jmenuje se Jasper. Našli jsme ho tam, kde jste tipoval“ Promluví Armand a přitom se dívá na mě. Klidně mu pohled opětuji.

„Měli bychom ho zabít. Když ho nechtěli ani voni, tak to už je co říct.“ Promluví tentokrát Ares. Rozhlédnu se po lokále. Někteří souhlasně kývají hlavou. Pomalu pozvednu obočí. Tak proč mě sakra tahali z pod zemí, když mě teď chtěj zabít.

„To je blbost.“ Ozve se jeden.

„Blbost? A v čem, ty chytráku“ Zavrčí druhý.

„Když jsme ho pracně táhli z pod zemí, tak ho teď přece neodděláme.“ Ospravedlní se.

„To je fakt. Za tu vynaloženou námahu by nám měl pomoct.“ Ozve se další. Najednou se strhne hádka a já nestačím zírat. Hostinec se rozdělí na dva tábory. Jedni mě chtějí zabít a druzí využít a pak zabít. Zavrtím hlavou a neslyšně se vypařím ven. Opřu se o venkovní zeď domu a povzdechnu si. Tak takhle jsem dopadl. Můj druh mě zakopal kvůli zradě a vlkodlaci ode mě dali ruce pryč. Když už králem není Brian neplatí úmluvy, které uzavřel. Znovu si těžce povzdechnu. Proč musí být všechno složitý. Až jim pomůžu, jsem rozhodnutý vyhledat Lakyho a prosit o odpuštění. I když on je nejspíš přesvědčený, že ho zabiji. Tenkrát jsem ho nechtěl zabít, mou vůli ovládl Brian. Nevím, jak to udělal. Najednou se otevřou dveře hostince a ven vykouknou lidé. Pozvednu obočí.

„Hledáte něco?“ Zřetelně uvidím jak se leknou až skoro nadskočí.

„My mysleli, že si odešel.“ Ozve se jeden a hlasitě polkne.

„Pokud vím, tak jste mi slíbili úkryt před sluncem.“ Odtuším klidně. Přikývnou a postupně zajdou dovnitř. Vejdu za nimi. Hospodský ne moc nadšeně mě zavede do jednoho pokoje.

„Stiskni tenhle suk, stěna se odsune a pod schody máš připravenou rakev.“

„Děkuju.“ Zamumlám, tak aby to slyšel i on. Překvapeně se zastaví na prahu. Pak přikývne a zavře dveře. Najednou je zase otevře.

„Málem bych zapomněl. Jak to bude s tvým stravováním? Rozhodně ti na rovinu říkám, že žádného vesničana nedostaneš.“ Nejdříve to říká docela přívětivě, ale na konci začne nepřátelsky vrčet. Začnu se smát.

„Kdybych se náhodou rozhodl, že si vezmu tvojí ženu, tak mě nemáš jak zastavit.“ Tentokrát zavrčím já a vztekle přimhouřím oči. Bojovně zvedne bradu.

„Nikoho z vesničanů nedostaneš, zrůdo.“ To poslední slůvko překvapivě zabolí. Jen se na něj povýšenecky zadívám.

„Nehodlám to s tebou řešit, hospodský.“ Procedím skrz zuby vztekle a otočím se od něj. Bouchnou dveře, jak vztekle odejde. Neřeším to. Pomalu se začnu svlékat. Popravdě bych potřeboval dlouhou koupel a nové šaty. V tom se místností rozlehne ťukot na dveře. Pozvednu obočí a natáhnu si košili, kterou jsem si zatím stihl sundat. Pak otevřu dveře. Za nimi stojí nějaké děvče a rozpaky neví kam s očima.

„Potřebuješ něco?“ Usměji se na ni přívětivě. Nadechne se a konečně ke mně zvedne oči.

„Tatínek mě posílá. Mám vás odvést do koupelny a také vám pošle nové šaty, ty staré máte dát mě.“ Přikývnu a následuji ji do koupelny. Tam na mě opravdu čekají nové šaty.

„Staré nechte zde, pane. Postarám se o ně, až vylezete.“ Jen se na ni podívám. Když nic neříkám, znervózní a po chvíli opustí místnost. Svléknu se a napustím si horkou vanu. Okamžitě se ponořím do vody a užívám si ji. Konečně to ze sebe všechno můžu smýt. Nejdříve jen lenoším v té nádheře, ale pak se začnu umývat. Po dlouhé době konečně vylezu a obléknu si čisté věci. Ty staré tu nechám a odejdu do svého pokoje. Tam se opět svléknu a stisknu suk. Stěna se poslušně odsune. Stisknu znovu suk a stěna zapadne zpět. Na to, abych šel teď do podzemí nemám. Bojím se, že by mě tam uvěznili. Jednou mi to stačilo. Rozhlédnu se po místnosti. Pokoji vévodí veliká postel nejspíš pro manželský pár. Nalevo od ní je skříň. Nic jiného. Tedy je tu ještě okno, ale tak malé, že by do téhle místnosti moc světla proudit nemělo. Pro jistotu ho ještě něčím zatemním a odstelu postel. Lehnu si do ní a s přibývajícím světlem začínám stále více pociťovat únavu. Je nejspíš tři hodiny po svítání, když usnu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář