Můj svět fantazie

Právě se prodírám jako vlk křovím, když zaslechnu praskat větvičku. Na chvíli strnu, ale pak se rychle prosmýknu zbytkem a schovám se. Jsou to už tři dny, co mě hledají lidi z laboratoří, policisti a lovci. Abych vám to osvětlil: Jmenuji se Marcus a jsem vlčí měnič. Tedy jak říkají indiáni - kožoměnec. Nejsem vlkodlak, jako člověk vlk jsem se už narodil. Kdo jsem, věděla jen má rodina. Až doteď. Zamiloval jsem se do člověka. Má první chyba. Naprosto jsem mu věřil, což jsem dělat neměl. Ale odpustit se to dá, byl jsem zamilovaný až po uši. Neviděl jsem jeho chyby. Trpce se ušklíbnu. Druhá moje chyba byla, že jsem mu řekl, kdo jsem. Od té doby je ze mě lovná zvěř. Nikdo mě nesmí chytit, nechci se stát pokusným králíkem.

Lehce sebou trhnu, když zaslechnu kroky dost blízko u sebe, a jako stín zmizím. Zamířím poklusem k průsmyku. Na druhé straně bych mohl zmizet mezi dvěma smečkami pravých vlků. Bohužel to vytuší a snaží se mi odříznout cestu. Nepodaří se jim to, na čtyřech jsem přeci jenom rychlejší. Protáhnu se průsmykem, proběhnu po hranici dvou smeček a zmizím v lese v zemi nikoho. Po třech dnech honičky konečně najdu nějakou odlehlou jeskyni, stulím se v ní do klubíčka a usnu.

Probudí mě tichý bolestný pláč u jeskyně. Opatrně vykouknu tak, aby mě dotyčný neviděl. Na paloučku před jeskyní sedí nějaký mladý kluk a snaží se vyprostit nohu z želez. Chvíli si ho nenápadně prohlížím. I když sedí, je vidět, že je menšího vzrůstu. Kratší hnědé vlasy rozcuchané a neuspořádané mu padají do uplakaných čokoládových očí. Menší nosík mu na kráse rozhodně neubírá. Proměním se ve chvíli, kdy to už pomalu vzdává a jen bolestí pláče. Opatrně přejdu k němu a pomůžu mu se dostat z želez.

„Děkuju.“ Špitne hlasem plným bolesti a pláče.

„Myslel jsem, že tu nikdo není.“ Vysvětlí potichu.

„Máš štěstí, že tudy jen procházím.“ Pousměji se. Otočím se od něj a začnu hledat bylinky, abych ho ošetřil. V zádech jasně cítím jeho pohled prosycený bolestí.

„Pokud vím, tak tohle je země zvířat, skoro nikdo tu není.“ Nadhodím po chvíli, kdy konečně najdu bylinky.

„Na západ od parku je malé městečko, utekl jsem z domu.“ Přizná po chvíli potichu. Neptám se proč a raději mu ošetřím nohu.

„Měl by sis s tím dojít k doktorovi, ten ti to líp ošetří.“ Usoudím po zhodnocení mé práce.

„Je to perfektní, děkuju.“ Rychle zavrtí hlavou a pomalu vstane.

„Děkuju za pomoc. Já…..rád bych vám to nějak oplatil, ale nevím jak.“ Špitne.

Chvíli si ho prohlížím.

„Jdi domů a nikomu neříkej, že jsi mě tu viděl.“ Poradím mu.

„Tím mi nejvíc pomůžeš.“ Nerozhodně a nejistě se kousne do rtu a pak kývne.

„Dobře. Jmenuju se Carlos. Bydlím hned u lesa směrem k parku. Je to ten poslední dům, kdybyste potřeboval.“ Usměje se na mě, otočí se a pomalu pajdá domů.

„Jsem Marcus.“ Zavolám za ním a počkám, až odejde.

Když si jsem jistý, že není na dohled, proměním se a tiše jako stín ho doprovázím domů, abych se ujistil, že bude v pořádku. I když má na tváři pořád tu stopu po bolesti, vypadá nádherně. Bohužel jsem se natolik spálil, že nejsem schopný věřit dalšímu člověku. Smutně potřesu hlavou a dál ho sleduji domů. Skutečně zajde do posledního domu na kraji městečka. Chvíli slyším zvýšené hlasy, ale pak se vše uklidní a po chvíli vyjdou z domu on i jeho zřejmě otec a nasednou do auta. Pousměju se a zalezu hlouběji do lesa, aby mě nikdo neviděl.

Trvá tři dny, než na mě Carlos narazí v lese. Zůstanu stát naproti němu a prohlížím si ho. Stojí dost strnule, ale se zájmem se na mě dívá. Zatřesu hlavou, abych se nějak probral z té okouzlenosti, a zmizím v podrostu. „Carlosi?! Kde jsi?“ Uslyším nějaký hlas. Carlos se konečně pohne a otočí se po směru hlasu.

„Tady, Sime!“ Křikne. Po chvíli z hlubin lesa vyjde parta kluků a holek. „Super místo na večírek.“ Uznale se rozhlídne jeden.

„Stalo se něco, Carlo?“ Prohodí druhý, co si ho nějak moc prohlíží.

„Ne, mělo by, Sime? A neříkej mi Carlo, víš, že to nesnáším.“ Zavrčí Carlos. Sim zvedne v obraně ruce.

„Promiň, se hned nečerti, no.“ Carlos jen protočí oči a rozhlédne se kolem sebe.

„Takže tady? Proč ne.“ Souhlasně kývne.

„Hele, od té doby, co se ti stal ten úraz, jsi nějak mimo.“ Prohodí další kluk a nějaká holka souhlasně kývne.

„Jako kdyby byl zamilovanej.“ Všichni se uchichtnou.

„Tak kdopak je ten šťastnej?“ Prohodí Sim. Carlos svěsí ramena. „Jmenuje se Marcus, víc nevím. Pomohl mi z té pasti a ošetřil mě.“ Špitne nešťastně. Kupodivu mě jeho tón bolí. Už se chci proměnit a vyjít z hlubin lesa, když na mýtinu přijde pár dalších lidí. V nich poznám nějakého vědce a mého bývalého a ještě nějakého policistu.

„Dobrý večer, omlouvám se, ale měli byste se držet dál od lesa, běhá tu nebezpečný zločinec.“ Začne policista a vytasí se s mou fotkou.

„Jmenuje se Marcus Saint, je opravdu hodně nebezpečný. Schovává se tady v lesích, bohužel je v lese jako doma.“ Vloží se do toho můj bývalý přítel. Tiše neslyšně zavrčím. Carlos se na ně jen dívá a Sim pozvedne obočí.

„Co provedl?“ Policista se na něj podívá.

„Zabil několik lidí.“ Oznámí mu.

Znovu zavrčím. Takhle o mě lhát! Všichni přikývnou a raději jdou mlčky pryč. Nechápu, proč jim Carlos o mě neřekl. Zamyslím se, ale pak raději běžím v Carlosově stopě a tak, aby mě nikdo neviděl. V pořádku dojde domů. Zastavím se na kraji lesa, lehnu si do podrostu a pozoruji dům. Nemůžu si pomoct. Musím ho prostě chránit. Pořád nechápu, proč jim neřekl, že mě viděl.

Trvá další tři dny, než se znovu setkáme. Zrovna se koupu v lesní tůňce, když ho uvidím. Strnu v půlce pohybu. Carlos se na mě usměje a prohlíží si mě.

„To, co o tobě říká ten muž, je lež, že?“ Chvíli si ho prohlížím, než opatrně kývnu. Přikývne.

„Dobře, tušil jsem to. Co jsi mu provedl?“ Pokrčím rameny.

„Nic, žiju.“

„Aha, takže jsi jeden z těch měničů, že.“ Neptá se. S povzdechem kývnu. Pousměje se.

„Tušil jsem to. Hlavně, když jsi mě začal hlídat. Jsi moc hezký vlček, ale v lese žít nemůžeš. Kousek odtud je ke koupi dům a pracovat můžeš v tátově dílně.“ Nabídne mi. Vyjdu z vody a obléknu se.

„Dobře, tak mě veď.“ Pousměju se. Vrátí mi úsměv a vede mě do mého nového života.

Trvalo půl roku, než to lidi z laboratoře vzdali. Kupodivu nikdo z tohohle městečka mě ani slůvkem neprozradil a pomáhali mi, kde se dalo. Nechápal jsem to do doby, než jsem zjistil, že polovina obyvatel jsou měniči. Nezáleželo na druhu měniče, všichni se tu chránili navzájem. A také podporovali Carlose v jeho snaze mě přesvědčit, abych si s ním začal. Nakonec jsem podlehl a je z nás pár. Miluju ho víc než svůj život a už si život bez něj nedokážu představit. Nakonec jsem rád, že na mě uspořádali lov lidi z laboratoře, nikdy bych pak nepotkal Carlose.

„Marcusi?“ Ozve se přede mnou Carlos.

„Ano?“ Usměju se na to své zlatíčko.

„Už zase přemýšlíš?“ Uchichtnu se.

„Jasně, že jo. O tom, jakého mám báječného manžela.“ Zavrním. Zrůžoví.

„Také tě miluju.“ Políbí mě. Oplatím mu polibek a sevřu ho v náručí. Už ho nikdy nepustím.