Můj svět fantazie

Mlčky zapálím svíčku u hrobu a položím na něj květiny, které jsem přinesl. Je poslední den v roce. Také je to výročí smrti mého snoubence. Už jsou to tři roky, co ho v tento den přepadli a zabili. Vrahové jsou už ve vězení, ale stejně ho to nevrátí. Můj život skončil s jeho smrtí. Od té chvíle nejsem schopen se v tento den radovat. Mrkáním se snažím zahnat slzy, které hrozí, že přetečou. Nakonec se ovládnu. Odvrátím se od hrobu a jdu pryč. Chodím sem jen v tento den. Víckrát bych to nezvládl. V bráně na hřbitov se minu s nějakým mužem. Nijak si ho nevšímám a pokračuju v cestě. Muž se za mnou otočí, doběhne mě a sevře mě za paži.

„Promiňte.“ Zazní jeho melodický hlas tak podobný hlasu mého milovaného. Lehce sebou trhnu a otočím se.

„Přejete si?“ Podívám se na něj a strnu. Na chvíli mám pocit, jako kdyby obživl můj snoubenec, ale to není možné. Má stejně vykrojené rty, vlasy jsou o něco delší dosahujíc mu na ramena, ale se stejně temně černou barvou, oči jsou však jiné. Temně hnědé tůně, ve kterých hrozí, že se utopím. Je o téměř hlavu vyšší než já, hubený, ale pod kabátem nelze určit, jestli má vysportovanou postavu.

„Vy jste Saimon, že? To Vy dáváte svíčku a květiny na hrob mého bratra.“ Chvíli se na něj omráčeně dívám. Neříkal, že má bratra.

„Myslím, že Vám do toho nic není.“ Odtuším v obraně a pokusím se vyprostit svou ruku. Drží ji však pevně.

„Mohli bychom si promluvit?“ Požádá mě. Mlčky si ho prohlížím a něco ve mně se najednou pohne. Donutí mě, abych na to kývl. Muž tedy pustí mou ruku a zařadí se vedle mě.

„Znám tu kousek jednu kavárnu.“ Nadhodí. Pokrčím rameny a zabořím ruce do kapes.

„Třeba.“ Kývnu a nechám se jím vést. Opravdu mě dovede do kavárny kousek od hřbitova. Zamíří k boxu, kde by nás nikdo neměl rušit. Servírka k nám ihned zamíří.

„Co si dáte?“ Usměje se na nás mile.

„Dejte mi turka.“ Požádá ji. Servírka se otočí ke mně.

„Velké kapučíno.“ Objednám si. Muž se vysvlékne z kabátu a usadí se naproti mně. Já si jen rozepnu bundu. Nemám zájem tu být dlouho. Muž počká, až nám servírka donese objednávku a pak se vzdálí.

„Jsem Aron.“ Představí se mi. Mlčky se na něj podívám, ale jinak nereaguju. Vyčkávám, co z něj dál vypadne.

„Nevím, jestli náhodou bratr neměl nějaké tušení, ale před svou smrtí sepsal závěť.“ Oznámí mi. Lehce se zamračím, protože netuším, proč mi to říká. Aron si povzdechne.

„Hledali jsme tě docela dost dlouho. Jsi jeho univerzální dědic.“ Oznámí mi jako by se nechumelilo. Položím hrníček zpátky na stůl, jelikož jsem se chystal se napít, a podívám se na něj.

„Nic nechci.“ Zavrtím hlavou. Aron si stiskne kořen nosu.

„Stejně tam musíš jít. Navíc, dneska je poslední den. Jestli tam nepůjdeš, všechno propadne státu.“ Naléhá na mě. Roztřeseně se nadechnu a napiju se kapučína.

„Nikdy neříkal, že má bratra.“ Podívám se na něj. Trochu se usměje.

„Nemluvili jsme spolu.“

„Proč?“ Zajímám se. Pokrčí rameny.

„Teď už je to malicherné. Rozhádali jsme se kvůli jednomu muži.“ Zadívá se na mě. Docvakne mi, že předmětem jejich sporu jsem byl já.

„Nechci vaše peníze.“ Odtuším a snažím se udržet slzy na uzdě. Rychle sklopím hlavu, aby je neviděl a znovu se napiju. Jeho pohledu se vyhýbám. Uslyším Aronův povzdech.

„Nebylo to kvůli penězům. Přišlo nám, že na to jde moc rychle. Mohl počkat alespoň rok, než se s tebou zasnoubil.“ Vysvětlí. Smutně se pousměju.

„Znali jsme se pět let, než mě požádal o ruku. Nejdřív jsme byli jen přátelé.“ Zašeptám. Aron se najednou natáhne a sevře mi ruku.

„Vím, že je to bolestivé. Prosím, pojď se mnou k tomu notáři.“ Vzhlédnu k němu a chvíli se jen na něj mlčky dívám. Jeho oči jsou tak známé a přece jiné. Hraji si s myšlenkou, že bych odmítl tam jít. Vím, že by mi to nevyčítal, ale stejně. Nemůžu to udělat. Lehce si povzdechnu a nakonec kývnu.

„Půjdu tam.“ Aron se na mě lehce usměje. Jeho obličej se najednou projasní a já mám chvíli pocit, že do tohohle muže bych se mohl znovu zamilovat, pokud bych to ještě někdy zvládl.

„Děkuji.“ Stáhne svou ruku z mé a dopije svou kávu. Počká, až dopiji i já, a zaplatí.

„Nemusel si mi to platit.“ Zamračím se.

„Vím, že ne, ale pozval jsem tě.“ Uculí se na mě. Pokrčím rameny a neřeším to. Oba vstaneme. Aron si navlékne kabát a já si zapnu bundu. Oba se vydáme ven z kavárny. Aron mě pak vede přímou cestou k notáři. Podle toho, že ihned venku vytáhl telefon a něco psal, soudím, že tam bude celá jeho rodina. Setkal jsem se s nimi vlastně jen jednou. Bylo to týden po našich zásnubách. Nebyli moc rádi. Nakonec se s nimi můj snoubenec pohádal a odjeli jsme. Potom incidentu jsem je už neviděl. Odstěhovali jsme se i do jiného města asi hodinu odtud. Po jeho smrti jsem tam zůstal. Jen jsem se odstěhoval z jeho bytu. Nezvládl bych tam bydlet. Nebyl jsem ani na pohřbu. V té době jsem byl v nemocnici, protože jsem se zhroutil a nebyl nikdo, kdo by mě podržel. Sám rodinu nemám. A ta jeho se o mě nezajímala. Zůstal jsem sám. První měsíce byli nejhorší. Často jsem myslel i na to, že bych vlastně odešel za ním. Neudělal jsem to. Neměl jsem odvahu na to, to skutečně udělat.

Aron mě odvede do nějaké budovy uprostřed města, kde sídlí právníci. V přízemí jen nahlásí, za kým jdeme, a pak mě odvede k výtahu. Oba nastoupíme a Aron zmáčkne třetí patro. Výtah vyjede nahoru a zastaví. Dveře se otevřou. Aron vystoupí, ale já najednou zamrznu. Aron se na mě usměje a natáhne ke mně ruku.

„Bude to v pořádku. Pojď.“ Polknu, ale váhavě vystoupím. Jeho ruku ignoruju. Od jeho smrti se vyhýbám jakýmkoliv dotykům. Aron ji stáhne a otočí se. Vede mě ke dveřím onoho notáře. Jak jsem předpokládal, už tam je celá rodina. Jakmile vstoupíme, všichni se na nás otočí.

„Dobrý den.“ Pozdravím tiše. Notář se na mě trochu usměje.

„Dobrý den, pane Clarku. Vás najít je opravdu těžké.“ Pokrčím rameny, přejdu k jeho stolu a podám mu občanku. Okopíruje si ji a vrátí mi ji.

„Prosím, posaďte se. Jste seznámen se závětí zesnulého?“ Lehce zblednu, když se na mě všichni otočí. Zavrtím hlavou.

„Ne, ani jsem nevěděl, že nějakou má.“ Zamumlám tiše. Notář kývne.

„Tak tedy, pokud dovolíte, přečtu ji.“ Podívá se na rodiče, kteří mě probodávají pohledy. Aron se posadí ke mně a skryje mě tak trochu před jejich pohledy.

„Prosím, začněte.“ Notář se nadechne.

„Já, Chris Dawesh, za plného vědomí, pokud se se mnou něco stane, přenechávám veškerý majetek svému snoubenci a budoucímu manželi Saimonovi Clarkovi. Vše, tak jak leží a stojí, je tvé, miláčku. Veškeré pozemky, stavby, byty, auta a účty. Užívej to s rozvahou. Měj na paměti, že na tebe i tak dávám pozor. Netrap se prosím. Víš, že tě miluju.“ Dočte notář poslední slova. Dám hlavu do dlaní a snažím se ovládnout, ale nejde to. Emoce mě přemůžou. Veškerý smutek, žal a bolest, které cítím od jeho smrti. Cítím, jak mě Aron obejme kolem ramen. Opřu se o něj a poprvé za celou tu dobu cítím, že se mám konečně o koho opřít. Trvá hodně dlouho, než se uklidním. Celou tu dobu je v místnosti ticho. Slyším jen, jak mi Aron šeptám do ucha, že to bude v pořádku. Konečně se ovládnu a uklidním. Aron mi podá balíček kapesníků. Vysmrkám se a tiše mu poděkuju. Notář se na mě otočí.

„Musím se Vás zeptat. Přijímáte dědictví?“ Už chci odmítnout, když ucítím stisk na předloktí. Otočím se na Arona. Sehne se ke mně a rty přiblíží k mému uchu.

„Rozmysli si to pořádně. Jakmile odmítneš, už ti nic po něm nezůstane.“ Zašeptá. Otočím se zpátky na notáře. Vyčkávavě na mě kouká. Jeho rodiče a další příbuzní mlčí a jen mě pozoruju. Sklopím hlavu a skutečně přemýšlím. Nakonec kývnu.

„Přijímám.“ Můžu být na sebe hrdý s jakou jistotou a rozhodností jsem to řekl. Notář se na mě usměje a vyzve mě k podpisu několika listin. Pak mi předá dokumenty k mému dědictví a nechá mě odejít s tím, že peníze na účtu budu mít ještě dnes, i když je už konec roku. Vyjdu z budovy a nadechnu se chladného vzduchu. Aron a jeho rodina vyjde po chvíli také. Zastaví se u mě.

„Víš, jak se o takové jmění starat?“ Ozve se jejich otec a hlava rodu. Zavrtím hlavou a prohlížím si ho. Je stejně vysoký jako Aron. Stejné černé vlasy s hnědýma očima, jen ostře řezaná tvář a jiný tvar úst.

„Dobře, měl by ses na chvíli nastěhovat k nám, s Aronem tě to naučíme.“ Odtuší ne příliš nadšeně.

„To nemusíte.“ Namítnu. Aron mě znovu chytne za loket.

„Saimone, prosím. Neměl bys být sám.“ Vytrhnu se mu a v očích se mě znovu zaštípou slzy.

„Jako kdyby vás to zajímalo. Sám jsem byl tři roky. Tři zasraný roky. Nechte mě být. Nechci váš soucit!“ Zavrčím. Otočím se od nich a chystám se odejít. Jenže mi to nechtějí dovolit. Aron mě znovu sevře.

„Máš plné právo nás nenávidět. Ale prosím, aspoň měj rozum.“ Znovu se mu vytrhnu.

„Nesahej na mě.“ Odtuším a mě konečně zachrání spásný anděl ve formě přítele. U krajnice totiž zastaví má domácí. Ví, že jsem jel na hřbitov a nejspíš o mě měla strach. Vystoupí z auta, aniž by vypnula motor. Je to malá energická blondýnka. Občas je i dost ztřeštěná, ale mám ji tak nějak rád.

„Saimone, tady jsi. Hledala jsem tě po celém městě, když si nebyl na hřbitově.“ Oddechne si a nejspíš by mě i objala. Naštěstí se o to nepokusí.

„Promiň.“ Zašeptám. Jemně se na mě usměje.

„To nic. Už jsem vážně myslela, že ses o to pokusil. Pojď, zavezu tě domů, ano?“ Kývnu a nastoupí k ní do auta. Chystá se obejít auto a nastoupit na místo řidiče, když ji Aron zastoupí cestu.

„Dáte mi adresu? Rád bych ho navštívil.“ Clara, tak se totiž má domácí jmenuje, se na něj zamračí.

„Proč bych to měla dělat? Nezajímali jste se o něj. Ten kluk si toho dost vytrpěl.“ Zavrčí.

„Hledali jsme ho. Jenže po sobě zametl důkladně stopy.“ Ozve se tentokrát Aronova máma a já konečně zjistím po kom má ústa a kulatý obličej.

„A vy se divíte? Vždyť mu zemřel snoubenec, kterého miloval!“ Pustí se do nich.

„Nebyl na pohřbu.“ Namítne najednou Aronův otec.

„A zajímali jste se někdy proč?“ Nadhodí najednou Clara. Aronovi dá nějaký papírek do ruky a nastoupí konečně do auta. Vyjede, aniž by o rodinu mého mrtvého snoubence ještě jednou zavadila pohledem. Chvíli je ticho. Pak po mě střelí opatrným pohledem.

„Nic mi do toho není, ale proč ses s nimi sešel?“ Zajímá se. Uhnu pohledem a zadívám se z okýnka.

„Aron mě potkal na hřbitově. Chtěl si promluvit.“ Zamumlám tiše. Pozvedne obočí.

„A?“ Podívám se na ni.

„A co?“ Protočí oči.

„Promluvili jste si?“ Kývnu.

„Dneska byl poslední den, kdy jsem si mohl převzít dědictví.“ Vypadne ze mě, aniž bych to zamýšlel. Překvapeně se na mě podívá.

„Dědictví?“ Kývnu a víc to nerozebírám. Nemusí vědět, co všechno teď vlastním.

„No, hm…..tomu mladému chlápkovi jsem tu adresu dala. Tak se uvidí, co bude dál.“ Nadhodí. Pokrčím rameny jako že mi je to jedno a dál to nerozebírám. Oba jsme až domů ticho. Mě to vyhovuje.

Uběhlo pár dní. Začal nový rok a s tím i pracovní povinnosti. Díky bohu za to. Zase jsem měl možnost se zaměřit na něco jiného. Pracuji jako IT specialista v jedné vývojové firmě. Nastoupil jsem tam chvíli potom, co mě pustili z nemocnice. Potřeboval jsem se na něco zaměřit a psychologovi to také přišlo jako dobrý nápad. Ano, stále docházím k psychologovi. Už tři roky. Občas se to zhorší, ale už můj stav není takový jako na začátku. Hodně mi také pomohla Clara. Seznámili jsme se v nemocnici. Pracuje tam jako zdravotní sestra. Tenkrát hledala spolubydlícího do svého domku. Sama by to neutáhla. Její manžel jí opustil a nechal jí na krku obrovský dům s hypotékou. S mojí pomocí to naštěstí zvládá. Navíc jsem se naučil i nějaké ty drobné opravy. Ponořil jsem se do práce a samozřejmě i do knih. Clara mě je naučila číst. Do téhle chvíle jsem se knihám vyhýbal. Přijdu jako každý den pozdě odpoledne domů. Viděl jsem před domem Clařino auto.

„Ahoj.“ Křiknu do domu.

„Ahoj.“ Ozve se z obýváku. Zuju se, pověsím kabát, který nosím do práce, a nakouknu do obýváku. Clara není sama. Na gauči sedí v perfektním obleku Aron a vedle něj jeho rodiče. Vejdu dovnitř a studeně se na něj dívám. Aron vstane. Usměje se na mě.

„Ahoj.“ Pozdraví mě. Jen mu kývnu na pozdrav a pohled přenesu na Claru.

„Chtějí tě poznat. Přišli před dvěma hodinami. Netušili, že chodíš do práce.“ Pokrčí rameny.

„Jistě, a to mám jíst vzduch?“ Zavrčím nepříjemně. Clara zvedne v obraně ruce a zamračí se na mě.

„Saimone, to stačí.“ Zavrčí.

„Dneska jsi jak osina v zadku.“ Vyštěkne na mě, vstane a odejde. Na chvíli zavřu oči. Je pravda, že štěkám už od rána. Poslední dobou se mi pořád zdá o snoubenci. Něco mi v tom snu říká, ale já neposlouchám. Štve mě to. A nejvíc to, že s tím nemůžu nic udělat.

Aron se na mě podívá dost zklamaným pohledem. Kupodivu mě to zamrzí. Povzdechnu si.

„Dáte si něco?“ Zeptám se sklesle. Aronův otec zavrtí hlavou.

„Už máme čaj, děkujeme. Posaď se.“ Požádá mě. Přejdu ke křeslu a posadím se. Aron se uvelebí na stejném místě, ze kterého vstal. Nevím, proč mám potřebu ho pořád sledovat.

„Omlouvám se.“ Promluví Aronova máma. Překvapeně se na ni podívám.

„Prosím?“ Myslím si, že jsem špatně slyšel.

„Omlouváme se. Za všechno. Měli jsme tě najít dřív. Chceme tě poznat a pomoct ti.“ Chopí se slova Aronův otec. Na chvíli sklopím hlavu. Přemýšlím, jestli to mám udělat nebo ne. Vím, že můj mrtvý snoubenec by si přál, abych jim dal šanci. Nakonec kývnu.

„Dobře.“ Aron se na mě usměje.

„Můžeš nás oslovovat jmény.“ Nadhodí najednou Aronova máma. Polknu. Nevím, jak se jmenují.

„Neznám vaše jména.“ Špitnu zahanbeně. Představovali se mi, ale já jejich jména zapomněl. Aronův otec se pousměje.

„To nevadí, jsem Chris a má žena je Evelin.“ Představí je. Přikývnu a trochu se na ně usměju.

„Co vlastně děláš?“ Zeptá se Aron.

„Jsem IT specialista v jedné vývojářské firmě.“ Přiznám. Udiveně se na mě dívají.

„To musíš být opravdu dobrý.“ Pousměje se Chris. Snaží se dál si se mnou povídat, ale je to k uzoufání trapné a strojené. Také se snažím. Vím, že tohle nemusí dělat. Ale raději bych byl někde jinde než tohle absolvovat znovu.  Už odcházejí, když se na mě Aron podívá.

„O víkendu bys mohl přijet k nám. Naučím tě, jak zacházet se svým dědictvím.“ Nabídne mi. Chvíli se na něj jen dívám.

„Tak jo. Kam mám přijet?“ Usměje se.

„Nemusíš, v pátek odpoledne tě tu vyzvednu. V kolik mám přijet?“

„Asi kolem páté. Ještě ti dám vědět.“ Pokrčím rameny.

„Nemáš mé číslo.“ Upozorní mě s úsměvem. Kousnu se do rtu.

„To nemám.“ Souhlasím.

„Nadiktuju ti ho.“ Dál se na mě culí. V téhle chvíli mi tak strašně připomíná svého bratra.

„Tak jo.“ Vytáhnu telefon. Nadiktuje mi číslo a já si ho uložím.

„Prozvoň mě, abych věděl, že jsi to ty.“ Požádá mě. Udělám to a Aron si mé číslo uloží. Pak se konečně rozloučí a odejde za rodiči. Zavřu za nimi dveře, otočím se na patě a leknu se. Ve dveřích do kuchyně stojí Clara a pozoruje mě.

„Nebylo to tak těžké, hm?“

„To tys to zařídila, že?“ Pozvednu obočí. Clara je někdy až k uzoufání všetečná. Tentokrát však zavrtí hlavou.

„Ne, přijeli asi ve tři. Byli dost zaskočeni, že chodíš do práce. Chvíli mlčeli, ale pak se na tebe začali vyptávat. Neřekla jsem jim všechno. Některé věci bys jim měl říct sám.“ Kývnu.

„Děkuju a omlouvám se.“ Špitnu. Uchichtne se a obejme mě kolem ramen.

„Na tvé nálady jsem si už zvykla. Dáš si večeři?“ Souhlasně kývnu.

„Co je dobrého?“ Clara se uculí.

„Hovězí guláš a těstoviny.“

„Mňam.“ Zavrním. Ví, že ho mám nejradši. Vaří ho fakt perfektně. Už od začátku jí říkám, že se minula povolání. Měla být kuchařkou. V příjemném duchu se najíme. Umyju pak nádobí a odejdu do svého pokoje v patře, kde si pustím noťas. Zatímco mi nabíhá se stihnu osprchovat a převléct do domácího oblečení. Pak zasednu k počítači a pustím se do psaní. Nejdříve jsem si vedl deník. To po mě chtěl samozřejmě psycholog. Jenže mě to přišlo jako ztráta času. Potom, co mě Clara donutila přečíst první knihu, jsem tak nějak propadl fantasy. Začal jsem si na počítači vytvářet svůj vlastní svět. Momentálně píšu povídky z toho světa. Když jsem to dal přečíst Claře, byla z toho dost unešená. Donutila mě založit si stránku. Nejdříve jsem argumentoval tím, že netuším, kdo to bude číst. Samozřejmě jsem to musel přehodnotit ve chvíli, kdy u kapitoly bylo na padesát komentářů a byla nejméně dvě stě krát přečtená. Pustím se do psaní další kapitoly a jako vždycky zapomenu na celý svět. Po několika hodinách psaní vstanu, abych si došel na záchod, a přitom zavadím pohledem o hodiny. Je téměř jedenáct v noci. Povzdechnu si, dojdu si na ten záchod, uložím soubor a vypnu počítač. Zalezu si do postele a spokojeně usnu.

Probudím se jako tolikrát zalitý potem a lapající po dechu. Vstanu tedy, dojdu do koupelny se opláchnout a v pokoji se podívám na hodinky na telefonu. Je půl páté. Vstávám tak za hodinu a půl. Povzdechnu si, a ještě se zachumlám do postele. Nespím, jen odpočívám. Z dřímoty mě probere budík. Vypnu ho a vstanu. Obléknu se. S noťasem a dalšími věcmi sejdu dolů, abych si udělal snídani. Clara tam už je a otáčí se u plotny.

„Dobré ráno.“ Zívnu. Usměje se na mě.

„Dobré ráno. Kávu?“ Nadhodí. Souhlasně kývnu a vezmu si od ní podávaný hrnek. Naleju si pořádnou dávku kávy. Posadím se ke stolu a s Clarou se nasnídáme.

„Hezký den, Claro.“ Usměje se na mě.

„Tobě taky.“ Popřeje mi. Odejdu první. Za okamžik mi jede autobus. Hm……notář říkal, že vlastním teď nějaká auta. Měl bych zjistit, kde jsou. A taky si nejspíš zaplatit nějaké jízdy v autoškole. Už tři roky jsem neřídil. Dojdu na zastávku v momentě, kdy přijíždí autobus. Zařadím se tedy na konec fronty. Nastoupím, jakmile na mě přijde řada a usadím se na volné místo. V pořádku dojedu do práce, kde se usadím ve své kanceláři. Kupodivu jsem dostal svou kancelář hned, jak jsem nastoupil. Pustím pracovní počítač a jdu si udělat čaj. Ihned mě pozdraví několik kolegů. Oplatím jim pozdrav, i když se s nimi moc nebavím. Není to tak, že bych se s nimi nechtěl bavit, jen nemám náladu. Udělám si čaj a s hrníčkem zapadnu do kanceláře. Pustím se do práce. Z ní mě vyruší šéfova sekretářka asi po dvou hodinách, že mě očekávají na poradě. Rychle poberu nějaké papíry, pracovní notebook, který je propojený se stolním a jdu do zasedačky, kde už je přítomný i ředitel společnosti.

„Dobrý den.“ Pozdravím je. Opětují mi pozdrav a šéf mi ukáže, že se mám posadit k němu. Mlčky to udělám a pustím notebook. Okamžitě mi naběhne rozdělaná práce, kterou jsem začal na pevném počítači. Uložím to a najedu na grafy a výzkum, který po mě chtěl šéf. Mlčky poslouchám debatu s ředitelem. Nezapojuju se do toho, protože se to netýká vývoje. Porada trvá nejméně tři hodiny. Probíráme možnosti vývoje, další aktualizace našich programů atd. Po skončení si odnesu věci do kanceláře, obléknu si kabát a vydám se na oběd. Už mám dost velký hlad. Vydám se do nedaleké kavárny pro sendvič. Vyjdu z budovy, zahnu doprava směrem ke kavárně a v tom do někoho vrazím.

„Omlouvám se.“ Podívám se na dotyčného a zamrkám. Přede mnou stojí Aron. Usměje se na mě.

„To nic, jdeš na oběd?“ Nadhodí. Souhlasně kývnu. Aron se podívá na budovu a pak zpátky na mě.

„Můžu ti dělat společnost?“

„Jistě.“ Kývnu. Aron mě vezme za ruku a vydá se do nedaleké restaurace.

„Počkej, mám čas jen na sendvič.“ Namítnu. Aron se uculí.

„Já to u tvého šéfa vyžehlím.“ Snaží se mě uklidnit.

„A jak asi?“ Pozvednu obočí. Aron si povzdechne.

„Řeknu ti to v restauraci.“ Vyčkávavě se na mě podívá. Povzdechnu si a kývnu.

„Tak mě veď.“ Aron tedy i se mnou v závěsu vstoupí do restaurace. Ihned je u nás servírka a odvede nás do salónku. Udiveně se na něj podívám. Pokrčí rameny a posadí se. Svléknu si kabát a také se usadím. Servírka nám donese nejdříve vodu a jídelní lístky. Vezmu si ho a přejedu ho pohledem. Počkám, až servírka odejde a zamračeně se podívám na Arona.

„Proč mám lístek bez cen?“ Aron se usměje.

„Aby sis nevybíral podle ceny, ale chutě.“ Zavrčím, ale nezbyde mi nic jiného než si opravdu vybrat podle chuti. Nakonec si vyberu steak s fazolkama. Aron si vezme něco podobného.

„Tak?“ Pozvednu obočí, když odejde servírka s naší objednávkou.

„Ta firma patří mě.“ Zalapám po vzduchu.

„Cože?!“ Aron si stiskne kořen nosu.

„Než začneš vyvádět, nemám absolutně žádný vliv na výběr zaměstnanců. Až do včerejška jsem nevěděl, že u nás pracuješ. Kdybych to věděl, nikdy bys nezůstal sám.“ Dořekne tiše, natáhne se a sevře mi ruku. Stisknu mu ji. Je zvláštní, že jsem se do té doby vyhýbal dotekům, ale jeho mi vůbec nevadí. Zhluboka se nadechnu.

„Předmětem té vaší hádky jsem byl já, že?“ Zašeptám. Aron na chvíli zavře oči.

„Ano, bál jsem se, že ti ublíží.“ Lehce se zamračím.

„Čím?“ Zajímám se. Aron si povzdechne.

„Můj bratr byl někdy hodně sobecký a nedbal na city druhých. Zažil jsem několikrát situaci, kdy s někým chodil a pak ho dost krutě odkopl. Nechtěl jsem, aby se to stalo i teď.“ Vysvětlí mi. Sklopím hlavu.

„On by mi to neudělal.“ Špitnu. Pohladí mě palcem.

„Ne, nikdy by se nepohádal s rodiči, kdyby tě opravdu nechtěl.“ Souhlasí. Polknu a smutně se na něj podívám. Už mám zase slzy v očích.

„Stýská se mi po něm.“ Špitnu. Proč jen mám potřebu se pořád týrat? Jen vzpomínka na něj mě bolí. Aron vstane, přejde ke mně a vtáhne si mě do náruče.

„Já vím. Bude to dobré. Věříš mi?“ Zašeptá mi do ucha. Vzhlédnu k němu a zadívám se mu do černých tůní, které má místo očí.

„Věřím.“ Odpovím, i když ho znám jen krátce. Usměje se na mě.

„Po obědě bys mohl jet ke mně.“ Nadhodí.

„Arone, po obědě musím ještě pracovat.“ Upozorním ho. Zamračí se na mě.

„Dobře, víš, že už pracovat nemusíš, že ano.“ Vstane a posadí se zpátky naproti mně. Kývnu.

„Ano, vím. Ale co bych pak dělal? Unudil bych se.“ Povzdechne si.

„V kolik tě mám vyzvednout?“ Lehce se zamračím.

„Prosím?“

„V kolik tě mám vyzvednout, abychom si promluvili u mě doma v klidu.“ Vysvětlí mi.

„Končím ve tři.“ Tedy jestli se nic neposere, ale to mu říkat nebudu. Přikývne, ale to už nám donese servírka jídlo. Popřeje nám dobrou chuť a zase odejde.

„Tohle je také tvá restaurace?“ Nadhodím. Zavrtí hlavou.

„Ne, ale majitele znám.“ Uculí se na mě. Pozvednu obočí a přemýšlím, jak moc intimně ho zná. Po chvíli se musím zarazit. Nic mi do toho není, tak proč k sakru je mi nepříjemná už jen ta samotná myšlenka. Najíme se v příjemném tichu. Aron zaplatí, i když jsem se dožadoval částky za své jídlo, abych mu ho mohl zaplatit. Ten prevít mi to neřekl, a ještě se u toho culil. Doprovodí mě do firmy. Všichni kolegové na mě najednou koukají zvědavě. Jejich zvědavost se ještě zvýší, když mě políbí na tvář a odejde k řediteli. Zaraženě se za ním dívám. Chvíli mi trvá se vzpamatovat, ale pak rychle zapadnu do své kanceláře. Ihned je u mě šéf.

„Ty se znáš s majitelem?“ Vypálí na mě. Podívám se na něj a unaveně si stisknu kořen nosu. Začíná mi z toho všeho bolet hlava.

„Nevěděl jsem, že je to majitel.“ Pokrčím rameny.

„Jak jste se seznámili?“ Zajímá se. Povzdechnu si. Ví, že mě postihla tragédie. Dokonce při pohovoru volal mému psychologovi. Mám to totiž napsané v papírech.

„Na hřbitově.“ Zamumlám a dál to nechci rozebírat. Šéfovi potemní tvář.

„Jestli si myslíš, že kvůli své známosti dostaneš víc….“ Zavrčí. Vzhlédnu k němu dost rozzlobeně.

„Byl jsem snad za Vámi? Já se to dozvěděl před hodinou!“ Zavrčím.

„Jestli s tím máte problém, můžu taky odejít.“ Dodám tiše, i když bych z téhle práce odcházel fakt nerad. Můj šéf se na mě dívá dost zvláštním pohledem. Chvíli mám i pocit, že kalkuluje, co všechno by z toho mohl vytřískat. Hodí mi na stůl papíry, co držel v ruce.

„Do hodiny to chci mít na stole.“ Oznámí mi a odejde. Posadím se ke stolu a s povzdechem se tím začnu probírat. Není toho málo, a navíc mi stojí rozdělaná práce z rána. Ušklíbnu se a pustím se do práce. Jeho šibeniční termín dodržím, ale pak se zaseknu u práce z rána. Zapomenu i na to, že by mě měl Aron vyzvednout. Takže se dost i leknu, když mi zazvoní telefon. Zvednu ho, aniž bych se podíval, kdo to je.

„Prosím?“

„Saimone, stalo se něco?“ Ozve se v telefonu Aron.

„Ne, proč?“ Zajímám se.

„Jsou už skoro čtyři a ty nikde.“ Odtuší. Podívám se na hodinky. No jo, má pravdu. Za pět minut čtyři. Povzdechnu si.

„Promiň, za chvíli jsem dole.“ Vypnu hovor, uložím práci a seběhnu se svými věcmi do garáží. Arona najdu v nádherném luxusním autě ve VIP sekci. Posadím se k němu a připoutám se. Vyjede z garáží a zařadí se do provozu ve městě. Trvá chvíli, než se z něj vymotáme a on mě odveze ještě kus za město, kde má nádherný rozlehlý dům tak podobný zámku. Zaparkuje před hlavním vchodem do budovy a já vystoupím. S úžasem vepsaným ve tváři se dívám kolem sebe. Aron také vystoupí a vezme mě za ruku.

„Vítej v mém sídle. Ty jsi podědil podobné. Je asi hodinu nebo dvě jízdy odsud na západ.“ Vysvětlí mi, zatímco mě vede dovnitř. Vejdeme do nádherné haly, jejíž dominantou je nádherný křišťálový lustr a obrovské schody vedoucí do hořejších pater. Udělá mi prohlídku po přízemí, kde je salónek, který nejspíše slouží jako obývací pokoj, rozlehlá kuchyň, kde se momentálně činní s přípravou večeře kuchařka, jídelna s jedním dlouhým jídelním stolem a malým stolečkem u zdi, Aronova pracovna a knihovna se spoustou regálů až po strop zaplněný knihami. Aron mě pak odvede do salónku a nabídne mi nějaké pití. Vyberu si nakonec whisky. Naleje si také a já chvíli přemýšlím, jak se dostanu domů. Podá mi skleničku a posadí se ke mně na pohovku. Jeho blízkost mi kupodivu nevadí. Navíc, začínám mít menší problém se soustředit. Nevím, co se to děje a o co se pokouší, ale začínám být mírně vzrušený, což se mi nestalo od smrti mého snoubence. Rychle se napiju whisky a cítím, jak mi oheň alkoholu spaluje hrdlo a klouže dolů do žaludku. Aron přesune ruku na mou nohu. Nic nedělá, jen ji má položenou na mém koleni. Kousnu se do rtu.

„O čem si chtěl mluvit?“ Nakousnu po chvíli ticha. Nakloní se ke mně a mě ovane jeho teplý dech. Zachvěju se. Je tak najednou hrozně blízko. Musím si povolit kravatu, jak mě začne být hrozné teplo. Polknu.

„O nás.“ Odpoví mi. Lehce se zamračím.

„Pokud vím, tak žádné my není.“ Namítnu. Olízne si rty. Je to tak svůdné gesto, že mám co dělat, abych nezasténal.

„Jsi si jistý?“ Zeptá se mě a mě tím zaskočí. Najednou nejsem schopen myslet. Dal mi snad něco do pití?

„Cos mi dal?“ Zeptám se nahlas. Uculí se na mě.

„Nic tam není, je to jen whisky. Kdybych ti chtěl dát nějakou drogu, nebudu ničit prvotřídní alkohol.“ Zavrní a olízne mi lalůček u ucha. Jeho ruka na koleni se začne pohybovat. Sjede na vnitřní stranu stehna a blíží se k rozkroku.

„Arone, ne.“ Snažím se jeho ruku zastavit, ale jako kdyby mě vůbec neposlouchal. Po chvíli najde cíl a stiskne můj penis přes látku kalhot. Poprvé zasténám. Jako kdyby čekal jen na to, vezme mě druhou rukou za bradu a natočí si mou hlavu blíž k sobě. Políbí mě s dravostí šelmy. Vášnivě vjede do mých úst jazykem. Ani nevím, kdy jsem je otevřel a povolil mu vstup. Okamžitě toho využil a propátrává má ústa. Oplácím mu polibek neméně vášnivě. Tři roky jsem tohle nezažil a najednou mi dochází, že mi to scházelo. Aronova ruka znovu stiskne můj penis a já zaúpím do jeho úst. Ukončí polibek a rty sjede na můj krk. Přitom mi rozepne kalhoty a vysvobodí můj teď už plně vztyčený penis.

„Jsi krásný.“ Zavrní.

„Od té chvíle, kdy jsme se potkali na tom hřbitově, se mi o tobě zdá. Každou noc.“ Uculí se na mě, klekne si mezi mé nohy a pohltí mě do úst. Zasténám a sevřu jeho vlasy. Už podle toho, jak to dělá, je velmi zkušený. Hraje si se mnou dost dlouho. Vynáší mě na vrchol, aby kousek od něj přestal a začal zase znovu. Sténám a prosím ho, aby mě udělal. Tohle jsem nezažil ani se snoubencem. Ten by mi ho nikdy nevzal do pusy. Vykřiknu, když mě konečně dostane na vrchol a všechno spolkne. Pak vstane a znovu se posadí ke mně. Vezme mě za tvář a já natočím hlavu tak, aby mě mohl políbit. Mám tak možnost ochutnat sám sebe v jeho polibcích. Odtáhne se ode mě, až když nám dojde dech.

„Jsi krásný.“ Zavrní znovu a pohladí mě prstem po rtech. Uculím se a olíznu mu ho. Pousměje se na mě. Prstem vjede do mých úst.

„Pořádně ho nasliň, zlato.“ Zavrní a druhou rukou vezme znovu můj penis do ruky. Zasténám, když mi ho začne hladit. Aron po chvíli prst vytáhne, vstane a stáhne mi kalhoty. Také vstanu, ale abych si kleknul na pohovku zády k němu. Rukama se opřu o opěradlo. Aron se předkloní a začne mi rukama hladit obě půlky. Co chvíli zajede prsty k mému otvoru, aby ho jen trošku poškádlil. Můj penis je opět v pozoru a já zvládám jen sténat. Ve chvíli, když konečně vjede jedním prstem do mě, sevře i můj penis druhou rukou a lehce po něm přejíždí. K prvnímu prstu přidá druhý a začne mě roztahovat. Pak přidá i třetí a já se začnu pohybovat proti prstům. Doslova se na ně nabodávám a sténám. Zvlášť, když jedním pohladí tu kouzelnou uzlinku uvnitř mě. Nechá mě znovu vyvrcholit. Když se vzpamatovávám z dalšího orgasmu, uslyším zvuk rozepínání poklopce a pak do mě vjede na jeden příraz. Vykřiknu a prohnu se. Trochu to bolí, jak jsem si odvykl, ale uznám, že to není tak drastické. Aron chvíli počká, než se začne ve mně pohybovat. Naše steny se smísí a vyplní celou místnost. Znovu jsem plně vzrušený. Je nepopsatelné znovu cítit v sobě něčí penis. Musím přiznat, že když mi bylo lépe, dělal jsem si to vibrátorem, který jsem si tajně pořídil, ale stejně to nebylo ono. Vyvrcholí po krátké době do mě a mě tím pošle také na vrchol. Oba oddechujeme. Aron se ze mě vytáhne a hodí mi kapesník, abych si utřel vytékající sperma. Slezu z pohovky a snažím se najít kalhoty.

„Co hledáš?“ Ozve se Aron.

„Kalhoty.“ Odtuším. Uchichtne se.

„Ty nebudeš potřebovat. Alespoň ne hned.“ Přejde ke mně, za pas si mě přitáhne a políbí.

„Snad sis nemyslel, že jsme skončili.“ Zavrní a prstem mě pohladí po tváři. Pozvednu obočí.

„Chystáš se mi to dělat zbytek dne?“ Uchichtne se.

„Nejen to. I v noci a taky zítra a o víkendu. Vlastně celý rok. Jsi můj.“ Zavrní. Lehce se zamračím.

„Arone, já chodím do práce.“ Upozorním ho.

„Já taky.“ Uculí se, aniž by to s ním nějak hnulo. Vyprostím se z jeho náruče a zavrtím hlavou.

„Tohle byla chyba, která se nebude opakovat.“ Oznámím mu. Znovu si mě přitáhne k sobě. Jednou rukou mě drží kolem pasu a tou druhou zajede do mého otvoru. Zasténám.

„Vážně? Stačí, abych se tě jen dotknul, abych jen prstem zavadil o tvůj zadeček a taješ jak zmrzlina v létě.“ Uculí se.

„Víš, proč byl vzteky bez sebe? Protože jsem tě chtěl taky.“ Olízne si rty.

„Chtěl jsem tě šukat. Prosil jsem ho, aby mi to dovolil, byť jen jednou. Odmítl to. Och, ano, pamatuješ si tu noc, kdys byl v jednom baru? Přišel si domů až nad ránem a přitom si netušil, cos dělal od půlnoci, že?“ Ani nečeká na nějakou odpověď.

„Řeknu ti, cos dělal. V tom baru byl za barem jeden můj známí. Dal ti do míchaného drinku drogy. Do čtyř do rána jsem byl s tebou v jednom z pokojů nad barem. Byl jsi jak utržený ze řetězu. Ještě máš rád, když ti to někdo dělá tvrdě?“ Zavrní. Otřeseně se na něj dívám. On mě zdrogoval a zneužil?!

„Já ti věřil.“ Namítnu tiše s pláčem na krajíčku. Vytáhne ze mě prst a obejme mě.

„Kdyby s tou jednou nocí souhlasil, nikdy bych to neudělal. Potřebuju tě, Saimone.“

„Ty vrahy?“ Napadne mě najednou. Zavrtí hlavou.

„S tím nemám nic společného. Nikdy by mě tohle nenapadlo.“

„Potřebuješ? Jak mě potřebuješ?“ Dojde mi najednou, co řekl. Na chvíli zavře oči, zaboří tvář do mých vlasů a jen vdechuje moji vůni.

„Miluju tě, blázínku. Proč si myslíš, že bych tě jinak hledal? To já donutil rodiče, aby tě hledali. Donutil jsem je i, aby jeli k tobě domů. Kdybys nepřijal dědictví, dědili by oni a já. Jako nejbližší příbuzní.“ Chvíli jsem zticha. Snažím se vstřebat všechno, co řekl. On mě miluje? Ale jak to? Nikdy jsem ho až do teď neviděl. Neznám ho. Mám takový pocit, že se mnou manipuluje, ale proč? Co by tím získal? Odpovím si. Mě. A s tím i celé dědictví svého bratra.

„Jde ti jen o to dědictví, že?“ Lehce se zasměje.

„Jistě, že ne. Mám svých peněz dost.“ Zavrní. Zvedne mi hlavu za bradu a políbí mě.

„Věříš mi?“ Zeptá se najednou. Polknu a dívám se do těch hlubokých tůní. Mám mu věřit? Sice mě zdrogoval, ale bylo to už dávno. Mám takový pocit, že dělám chybu, ale když já mu nemůžu odolat. Je první, jehož doteky mi nevadí.

„Věřím.“ Zašeptám a v té chvíli mám pocit, že jsem si podepsal rozsudek. Ale kdo ví, co přinese nový rok. Vím jen, že už tomu nebudu čelit sám a na tom jediném mi záleží. Nebýt sám.