Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Povedená dovolená

30. 7. 2017

Znuděně se napiji vína a zadívám se na moře přes cestu. Jmenuji se Erik Zein a pracuji jako IT technik v jedné nadnárodní společnosti. Svou práci miluji natolik, že jsem dovolenou neměl už ani nepamatuji. Donutili mě k ní, protože jsem se složil vyčerpáním. Dokonce mi zabavili i můj krásný noťásek. A já se teď nudím! Na poslední chvíli mi totiž zamluvili Chorvatsko s all inclusive a letadlem. Co tu mám dělat? Neumím odpočívat, jsem workoholik se vším všudy. Jsem tu druhý den a nudím se! Povzdechnu si, dopiju, zaplatím a jdu se projít.

Procházím se po promenádě a pak sejdu k molu a posadím se. Dívám se na moře a vlastně přemýšlím, co z toho života vlastně mám. Miluju svou práci, jsem jí posedlí. Ale nemám partnera, ani rodinu. Smutně se pousměju. Zahrabal jsem se do práce, protože mě má rodina nenávidí. A proč? Protože jsem na chlapy. Partner, kvůli kterému jsem se s nimi rozhádal, mě podváděl, kde mohl, a byl se mnou jen pro peníze. Nechtěl jsem to vidět, nechtěl jsem je poslouchat, ale byla to pravda. Jim nevadilo, že jsem na chlapy, ale vadil jim on.

„Dobrý večer.“ Ozve se najednou za mnou a já nadskočím leknutím. Otočím se a za mnou stojí muž.

„Dobrý večer.“ Oplatím mu pozdrav a prohlížím si ho. Tak nádherného chlapa jsem ještě neviděl. Vysoký brunet s delšími vlasy, hnědočerné oči s tak hypnotickým pohledem, že jsem se v nich doslova utopil a vypracovanou postavou.

„Smím si přisednout?“ Usměje se na mě.

Přikývnu a trochu se posunu, aby se mohl posadit. Znovu se usměje a posadí se. „Co takový hezký muž tu dělá tak sám?“ Pokrčím rameny.

„Nařízená dovolená.“ Přiznám.

„Sám?“ Pozvedne obočí. Kývnu.

„Nemám s kým jet.“ Pozvedne obočí.

„Žádná partnerka?“

„Ne, žádný partner není.“ Zavrtím hlavou. Překvapeně se na mě podívá.

„Vy jste na muže?“

„Ano a není to tajemství.“ Pousměju se. Usměje se a kývne.

„Omlouvám se, jsem André.“ Podá mi ruku.

„Erik.“ Stisknu mu ji.

„Máš moc hezké jméno.“ Usměje se na mě André.

„Děkuju.“ Uhnu pohledem, aby neviděl, že se červenám.

„Ty tu bydlíš?“ Ozvu se po chvíli. Zavrtí hlavou.

„Ne, jsem tu taky na dovolený.“ Kývnu.

„Kde máš partnerku?“ Zasměje se.

„Nemám ani partnerku ani partnera, Eriku.“ Kývnu a vstanu.

„Promiň, ale nehledám povyražení, ani nikoho na jednu noc. Dobrou noc.“ Rozloučím se s ním a odejdu. Zamířím přímo do svého hotelu. Mrzí mě, že si asi myslel, že s ním půjdu hned do postele, moc se mi líbil. Povzdechnu si a zalezu si do pokoje. Osprchuju se a nahý si vlezu do postele. Nezapomenu si nechat otevřené okno, protože je tu fakt nedejchatelno. Zavřu oči a nechám si zdát o Andrém.

Uprostřed noci se mi začne zdát, jako kdyby mě někdo začal osahávat. Zavrním a rozhodně si tohle nechám líbit. Ve chvíli, kdy mě kousne do bradavky, se probudím. André se na mě zaculí.

„Tak už ses probudil?“

„Co tu děláš?“ Zamračím se. Zasměje se.

„Jak ses sem dostal?!“ Zavrčím a odsunu se od něj.

„To pro mě není problém.“ Zavrní a natáhne se pro mě. Odstrčím ho, vstanu a přehodím přes sebe župan.

„Tady nemáš co dělat, okamžitě odejdi!“ Zavrčím. Zasměje se.

„Miluju, když chlap dělá drahoty.“ Zavrní, vstane a jde ke mně. Odstoupím, co nejdál to jde.

„Ani se ke mně nepřibližuj! Vypadni z mého pokoje!“ Zavrčím. Jen se zasměje, přiskočí ke mně a obejme mě. Začnu se bránit.

„Ale no tak, koloušku, nech už toho.“ Zavrní mi do ucha. Praštím ho loktem do rozkroku a vyhodím ho i s jeho věcmi na chodbu.

„A už se tu neukazuj, ty úchyle!“ Zavrčím, prásknu dveřma a zamknu se. Raději zavřu i okno a zapnu klimatizaci. Znovu si lehnu do postele a usnu.

Probudím se a nevím, kde jsem. Tohle rozhodně není můj hotelový pokoj. Vylezu z postele a musím se přidržet zdi, jak se mi zatočí hlava a na krku mě něco zabolí. Sáhnu si na to místo a nahmatám dvě drobné ranky. Když oddálím prsty od krku, uvidím krev? Zamrkám, ale krev nezmizí. Pane bože, co se to děje? Navíc jsem úplně nahý! Počkám, až se mi přestane točit hlava a najdu si nějaké oblečení. Obléknu se a jdu se tady rozhlédnout. Je to nějaký obrovský pokoj rozdělený asi do třech částí. Jedna z nich je ložnice, kde jsem se probudil, pak knihovna a něco jako obývák akorát bez televize a jiné elektroniky. Pomalu to celé prolezu. Samozřejmě hledám nejdřív východ, který tu ovšem není. Vůbec žádné dveře nic! Zavrčím a vztekle bouchnu do zdi. Jediné, co objevím, jsou dveře na terasu, která je vysoko nad mořem. Potom se usadím na pohovce a čekám. Mám totiž hrozný hlad, ale k jídlu tu nic není.

Už se rozhoduji, že to tu znovu celé prohledám, když se na balkóně objeví André. Vstanu a se vztekem na něj koukám. Usměje se na mě.

„Ahoj, miláčku, už ses probudil?“ Zavrní. Počkám, až ke mně dojde a vrazím mu facku.

„Okamžitě chci zpátky do hotelu!“ Vztekle zavrčím.

„To asi nepůjde, miláčku, odhlásil jsem tě.“ Zavrní. Zalapám po dechu.

„Co si to dovoluješ?! Jedu domů, tady nezůstanu ani minutu!“ Zasměje se.

„Odtud se nedostaneš. Ne beze mě a já tě nepustím.“ Zavrní a dá mi pusu. Vrazím mu další facku.

„To máš smůlu. Buď mě pustíš nebo zažiješ peklo!“ Zavrčím mu do obličeje a znovu se posadím na gauč. Jen se uculí a pak mi podá talíř s jídlem. Najím se a dál si ho vztekle měřím. Usměje se a odejde pryč! Okamžitě se rozeběhnu za ním, ale dveře tam už zase nejsou! Frustrovaně bouchnu do zdi a znovu se posadím na pohovku. Tentokrát se schoulím u jejího opěradla a čekám.

Probudí mě nějaký zvuk. Zmateně se podívám kolem sebe a vstanu.

„Haló? Je tu někdo?“ Nic. Jen se znovu ozve ten příšerný zvuk. Zamračím se a rozhlížím se kolem sebe.

„André?“ Nejistě se zeptám. Nic. Tentokrát ani ten zvuk. Napjatě skoro ani nedýchám.

„Odtud se beze mě nedostaneš.“ Ozve se někdo. Po chvíli si uvědomím, že to řekl někdo cizí. Stejná slova, co mi řekl André.

„Kdo jste? Co tu chcete?“ Podvědomě udělám několik kroků, od hlasu. Zasměje se.

„Tebe, človíčku. Pomůžeš nám pochopit tuto dobu.“ Znovu se ozve. Zalapám po vzduchu a trhnu sebou, když se objeví u té terasy. Muž je skoro stejně vysoký jako André, dlouhé černé vlasy mu sahají do půli zad, ale nejvíc mě znepokojují jeho oči. Jsou doslova rudé. Lehce sebou trhnu.

„Nechápu, o čem to mluvíte. Pusťte mě! Chci domů!“ Jen se zasměje a doslova se rozletí proti mně. Vyděsí mě to a já se rozeběhnu pryč. I když podvědomě tuším, že mu neuteču. V okamžiku mě dohoní a zakousne se mi do krku. Zavzlykám bolestí a cítím, jak slábnu.

„Mario! Ten je můj!“ Ozve se najednou hlas Andrého nad námi? Ani si nepamatuji, že by mě položil, a otevřít oči mě stojí hodně sil, takže to vzdám. „Však jsem ti ho jen připravil.“ Zavrní ten Mario.

Uslyším povzdech a pak ucítím, jak ten Mario ze mě slezl.

„Miláčku, teď se musíš rozhodnout. Chceš žít nebo zemřít?“ Zašeptá mi André do ucha. Ano, musím se rozhodnout, život s Andrém, který bude ale už navždy jiný, nebo smrt. Smrt daleko od domova a bez lásky.

„Žít.“ Zašeptám sotva slyšitelně. Spíš cítím, než vidím, jeho úsměv. Nevidím, co dělá, ale najednou mi dá k ústům svou ruku.

„Pij, abychom mohli být spolu.“ Zašeptá mi do ucha. Okamžik zaváhám, ale pak se napiju. Po chvíli zjistím, že je to krev. Okamžitě ho pustím a chci mu říct, co si o něm myslím, když to začne. Hrozné křeče po celém těle a nejhorší je, že se nemůžu ani pořádně nadechnout. V té hrozné chvíli si vyzkouším, jaké to je umírat.

„To je v pořádku, tvé tělo jen umírá.“ Uslyším jakoby z dálky toho Maria. A pak se mi zastaví srdce a dojde mi dech.

Po chvíli však znovu popadnu dech a posadím se. Zmateně se začnu rozhlížet kolem sebe. Všechno je tak jiné a zároveň stejné. Nejděsivější na tom je, že mi nebije srdce a přesto žiju. Najednou si ke mně přiklekne André.

„V pořádku?“ Podívám se na něj zmateným pohledem.

„Myslel jsem, že jsem zemřel.“ Tiše mu odpovím. Usměje se.

„To bych nedovolil, miláčku.“ Zavrní mi do ucha.

„Proč mi pořád říkáš miláčku?“ Nechápu. Mario se zasměje.

„Protože si tě vybral za svého partnera věčností.“

„Co to znamená?“ Zamrkám.

„Že jsi jeho manžel.“ Odtuší Mario a odejde.

Podívám se na Andrého, pomůže mi vstát. Nechám si pomoct a pomalu se přesunu na postel. Lehne si ke mně. Kupodivu mi to teď ani moc nevadí. Lehce se na mě usměje a políbí mě. Oplatím mu polibek a přitulím se k němu. Momentálně je mi u něj moc dobře, jeho blízkost mi nevadí a mé tělo prahne po jeho dotycích. Jako kdyby to vytušil, začne mě svlékat. Nechám se a začnu ho také svlékat. Potom začnu objevovat jeho tělo doteky. Nechá se a oplácí mi to. Nakonec se spolu pomilujeme a já potom usnu.

Probudím se uprostřed noci a nahý vyjdu na terasu a zadívám se na obzor. Tahle dovolená se mi opravdu vydařila a nejlepší na tom je, že mám manžela a má práce? Tu už nepotřebuji.

„Miláčku, tady jsi. Hledal jsem tě.“ Zavrní mi do ucha André. Usměju se, otočím se a políbím ho.

„Copak si chtěl?“ Zavrním.

„Pojď se najíst, zlato.“ Políbí mě. Kývnu a jdu se nejdřív obléct. Jako upír jsem rozhodně šťastnější a hlavně s manželem po boku.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

: )

akyra,30. 7. 2017 12:50

Moc pěkná letní povídka, mohlo to být delší ale i tak je to nádherné

Re: : )

Lafix,30. 7. 2017 19:38

Děkuju, já vím, ale přišlo mi zase líto to tak natahovat :D