Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Osudový král

1. 5. 2014

Běžel jsem pro mě už neznámým lesem a unaveně zakopával o kořeny a větve. Také se není čemu divit, když jsou to už tři dny a tři noci, kdy mě nahánějí. Jsem vlkodlak a v dnešní době plném vědeckých nesmyslů to je trochu problém, když to o vás vaše okolí zjistí. Okamžitě zmobilizovali laboratoře v okruhu sto kilometrů. Na chvíli se zastavím, abych popadl dech. Takhle mě naháněli jen ve středověku, aby mě upálili. Chudáci ale nevěděli, že mi oheň sice ublíží, ale přežiji. Jedině opravdu zabít mě může stříbro do srdce. Nastražím uši a zaposlouchám se do ticha. Slyším jen svůj přerývavý dech a nožičky tisíce nočních tvorů. Zadívám se skrz stromy na noční oblohu posetou miliardami hvězd a zkoumám měsíc. Pozítří je úplněk. Dojde mi po chvíli a skloním opět hlavu. Svět se zbláznil. Nechápu, proč chtějí zkoumat mé tělo. Ušklíbnu se a potichu se proměním. Patřím k jedněm z mála vlkodlaků, kteří se proměňují, kdy chtějí. Stojí za tím spousta nocí dřiny a odříkání. Ale odměna za to stojí. Už nejsem tak nebezpečný, jako když jsem se proměňoval jen o úplňku, a také jsem povýšil do stavu šlechtického. Jsem vlkodlačím lordem a jako takový mám své povinnosti. Nade mnou je už jen král a královna. Ano, i my máme své vládce.

Zavětřím a vydám se na opačný směr, než cítím lidi. Nejsou s nimi žádní lovci, ale stále jsou vytrvalí. Nevím, kdy je to přejde a do té doby se chci uklidit někam do bezpečí. Bůh ví, jestli je nějaké bezpečné místo. Lehce si povzdechnu a rozeběhnu se. Slyším je za sebou a jsou blíž, než jsem očekával. To se mi nelíbí. Doběhnu na nějakou mýtinu a zarazím se. Přede mnou je člověk. Prohlížím si ho, stejně jako on mne.

„Máme ho!“ Uslyším z prava, ale stále se dívám na člověka přede mnou.

„Tak jsme tě dostali, obludo.“ Ušklíbne se ten přede mnou. Přivřu oči a hrdelně zavrčím. Človíček znejistí.

„Dělejte, vy idioti!“ Zařve někam za mne. Postavím se na zadní a zavyji. Všechno v okamžiku strne a i noční tvorové po mě koukají. Já jsem vládce noci. Noc je moje. Znovu zavyji a spustím se zpět na všechny čtyři. Vyčkávám. Lidé se rozhoupou až po několika minutách ticha. Pro ně tiše si nabijí pušky a zamířím na mě. Ušklíbnu se a tím poodhalím své tesáky. V ten moment se na ně vyřítí smečka vlků. Poplašeně začnou křičet a utíkají. Uchichtnu se a okamžitě se za nimi pustím. Už tak dlouho jsem lidi nelovil. Po chvíli to však stočím jinam a běžím hlouběji do lesů. Tak dlouho jsem už necítil zem pod tlapami a vítr ve srsti. Trochu přidám a doslova proletím kolem strážců lesa, abych se ztratil v divočině mezi ostatními zvířaty. Najdu si pohodlnou jeskyni a uložím se do ni. Vědom si toho, že dneska jsem v relativním bezpečí.

Probudí mě zpěv ptáků v korunách stromů. Proměním se zpět do lidské podoby a opatrně vyjdu z jeskyně. Protáhnu se a jdu se podívat po okolí. Podle polohy slunce zjistím, že jsem spal až do odpoledne. Lehce si povzdechnu. Projdu nejbližší okolí a najdu si nějaké ovoce k jídlu a vodu. Sice jen na ovoci nepřežiji, ale lov musí počkat do zítra dokud si pořádně neodpočinu. Dnes by mi kořist unikla. Dojím, napiji se chladivé křišťálově čisté vody a vrátím se pomalu k jeskyni. Okamžitě jak k ní dojdu, zaznamenám něčí přítomnost. Zastavím se před ní čelem ke vchodu a mlčky vyčkávám. Se mnou vyčkává i příroda kolem nás. Vítr nezafouká, nepohne se lísteček, žádný tvor necupitá kolem, ani žádné praskání větviček. Lehce se zamračím. Otočím se a pohledem ostrým, jako má orel, propátrám okolí, ale nikoho nezaznamenám. Po chvíli pan neznámí zmizí a zůstane po něm jen jeho podivný pach. Už jsem ho někdy cítil, ale nemůžu si vzpomenout kdy. Pokrčím rameny a nechám to být. Otočím se zpět k jeskyni a vrátím se do své provizorní postele, kde se uložím ke spánku. Vlastně dlouho do noci nespím, ale jen přemýšlím, o tom neznámém a o lidech, co mě chtěli zavřít do laboratoře a zkoumat mě. Usnu teprve ve chvíli, kdy se vchodu mé jeskyně dotknou měsíční paprsky.

Probudím se brzy. Protáhnu se a vylezu z jeskyně, abych nabral do plic čerství ranní vzduch. Slunce ještě nevykouklo, ale měsíc již zapadl. Slyším kolem sebe život. Noční tvorové se pomalu ukládají ke spánku a denní se právě probouzejí. Nedaleko uslyším zafrkat divokého koně. Pousměji se a proměním se. Okamžitě se všechno ještě zostří. Pomalím krokem se vydám nejdříve ke studánce se napít. V okamžení zaznamenám onu přítomnost někoho cizího avšak stejně divokého, nezkrotného a staletého jako jsem já. Stejný pach jako u jeskyně. Skloním se ke studánce, zhluboka se napiji a pak se otočím k neznámému. Ani svým ostřížím zrakem ho nevidím. Nevím, kdo to je, či co to je. Lehce se zamračím.

„Vylez.“ Požádám ho s vyceněnými tesáky. Nic. Jen zavane vítr z jeho směru a tím mi přinese jeho pach. Tak známí a přesto něčím zvláštní. Znovu se zamračím. Už jsem ho kdysi cítil. Kdo to je? Proč mě sleduje?

„Tak vylez! Nebo snad nemáš odvahu?!“ Zavrčím rozzlobeně a pohledem propátrávám okolí. Tentokrát nezavane ani vítr. Všechno mlčí. Zavrčím si něco pro sebe, otočím se a rozeběhnu se do hlubin lesa. Když neumí odpovědět, jeho problém. Musím si ulovit jídlo a ne tu celý den postávat. Vydám se po stezkách lesních zvířat a snažím se zachytit sebemenší stopu. Po víc jak hodině ji zachytím a okamžitě se po ní vydám.

Miluji lov. Vlastně, nejvíc miluji lov lidí. Ale to asi každý vlkodlak. Tiše se uchichtnu a po další půl hodině uvidím pasoucí se laně s mláďaty. Pousměji se a začnu lovit. Stihnu skolit dvě laně, než si mě všimnou a poplašeně utečou. Nechám je jít, proměním se a laně vyvrhnu. Obě si hodím na záda a jdu stejnou cestou ke své jeskyni. Cestou mě provází stále ten stejný pach. Jen si povzdechnu. Před jeskyní naporcuji maso, rozdělám si malý ohýnek a dám jednu srnu péct. Zručně zabalím druhou do srsti té první a uložím ho do jeskyně. Snad mi do zítra vydrží. Posadím se k ohníčku a dívám se do plamenů. Stále dumám nad tím, kdo je ten neznámí a proč mě sleduje. To ho baví se dívat na vlkodlaka, co se pokouší přežít v téhle šílené době v lidské podobě? Asi ano. Ušklíbnu se. Srnu dopeču po třech hodinách utírání si slin. Okamžitě se do ní pustím a vrním blahem. Teplé jídlo jsem neměl ani nepamatuji. Vlastně to jsou čtyři dny. Z toho tři dny jsem nepřetržitě utíkal před lidmi. Sním celou srnu na posezení a uhasím oheň. Do blízké studánky si dojdu umýt ruce a napít se chladivé vody. Zrovna když jsem skloněný nad vodou, uslyším kroky a chrastění křoví. Okamžitě vyskočím a dívám se, jak se ke mně prodírají lidé s puškami v rukou. Vím, co v nich mají. Uspávací šipky.

„Tak tady jsi, bestie.“ Ušklíbne se jeden a namíří na mě pušku. Hrdě zvednu hlavu a bez emocí se mu dívám do očí.

„Kdyby sis nepekl maso, tak tě nenajdeme. Za to ti díky.“ Usměje se krutě a vypálí v okamžiku, kdy na něj skočí vlk. Víc nevím, upadnu do spánku. Ani necítím, jak spadnu na zem a neslyším následný boj sněhově bílého vlkodlaka s lidmi.

Probudím se v nějaké posteli. Okamžitě vyskočím z postele, ale zatočí se mi hlava a málem spadnu na zem, kdyby mě nechytili něčí paže.

„Pomalu. Dali ti koňskou dávku.“ Ozve se dotyčný a položí mě zpátky do postele.

„Kde to jsem?“ Zašeptám a snažím se zahnat mžitky před očima.

„U mě v domě.“ Ozve se odpověď.

„No to je hezké, ale kde ten dům je?“ Zamrkám. Dotyčný se uchichtne.

„A proč pak to chceš vědět?“ Zavrní mi do ucha. Lehce sebou trhnu.

„Abych věděl, jakou cestou mám zmizet.“ Zavrčím.

„Nejdřív se musíš vzpamatovat, maličký. Pak ti to teprve řeknu.“ Zavrní a dá mi k ústům sklenici. Povzdechnu si a napiji se.

„Děkuji.“ Zašeptám a zavřu oči.

„Není za co, maličký.“ Zavrní hlas a cítím jak se prohnula postel, jak se dotyčný posadil. Cítím jeho pohled a jeho ruka se začne probírat mými vlasy. „Kdo jste?“ Zašeptám.

„Tvůj anděl strážný.“ Ozve se odpověď. Nespokojeně se zamračím, ale mám stále zavřené oči.

„Proč mi to nechceš říct?“

„A proč bych měl?“ Ozve se odpověď. Povzdechnu si.

„Jak se jmenuješ?“ Ozvu se po dlouhé chvíli ticha.

„Arian.“ Ozve se po dlouhé odmlce. Pousměji se. Konečně jsme se někam hnuli. Otevřu pomalu oči a, po zjištění, že se semnou netočí svět, usměju se. Opatrně přetočím hlavu k mému zachránci a prohlížím si ho. Lehce se na mě usměje. A v tom zjistím, kde jsem ho už spatřil a kde jsem už cítil jeho pach. „Vy jste král.“ Zašeptám. Povzdechne si.

„Ano, to jsem.“

„Proč jste mě zachránil?“ Zeptám se na to, co mě zajímá ze všeho nejvíc a ani si nevšimnu, že mu vykám.

„Protože jsi můj osud, Eriku.“ Zadívá se mi do očí a já se přesunu myšlenkami do minulosti. Do doby, kdy ještě vědmy měli sílu předpovídat budoucnost. Do chvíle, kde i já jsem byl za ní. Koukala na mě dost vyděšeně. Musela vědět, že přijdu. Pak se ale dala do práce.

'Tvůj čas nastane až v době, kdy vás budou brát jako legendy. V době, kdy už nebudou žádní bohové a svět bude pevně v rukou lidí. Jsi jeho osud. Bude to tvůj král.' Po tomhle se vrátím zas myšlenkami zpět do přítomnosti a pochopím. Tohle je muž, se kterým strávím zbytek svých dní respektive věčnost.

„Myslel jsem, že máš ženu.“ Kousnu se nejistě do rtu.

„Proto ses mi tolik staletí vyhýbal?“ Pousměje se. Přikývnu. Prokoukl mě rychle. Usměje se.

„Ne, žádná ti nesahala ani po paty, maličký.“ Zavrní. Zamračím se.

„Proč mi pořád říkáš maličký?“ Prsknu. Zasměje se.

„Protože jsi roztomilý, když se čertíš.“ Zavrní a poprvé mě políbí. Překvapeně zamrkám a instinktivně mu ho oplatím. Usměje se, pohladí mě po tváři a polibek prohloubí. Přitisknu se k němu a oplácím mu ho. Je to nádherný a sladký polibek. Takový, který jsem ještě nezažil, ač jsem měl už spoustu příležitostných milenců. Odtáhneme se od sebe až ve chvíli, kdy nám dojde dech. Usměje se na mě a já jen okouzleně koukám na jeho úsměv. Je nádherný. Zlatavé vlasy sahající jen k ramenům, zatímco já je mám černé jako smola a dlouhé do půli zad. Zvláštní jasně modré oči, které mění odstín podle jeho nálady. Já mám hnědé obyčejné, stejně tak obyčejně kulatý obličej a plné rty. Arian má ostře řezanou bradu a rty stvořené k líbání. Oba máme stejně vypracovanou postavu, on je trochu vyšší než já, ale nevadí mi to. Právě teď má na sobě jen černé kožené kalhoty a já? Já jsem nahý! Uvědomím si. Okamžitě zrudnu jako právě zralé rajče a snažím se něčím zakrýt. Arian se zasměje a mrkne na mě.

„Maličký, jsi moc krásný chlap. Navíc, měl jsem možnost tě okukovat dva dny.“ Zavrní.

„Dva dny? Já byl mimo dva dny?“ Nevěřícně. Přikývne a vstane, když někdo zaklepe. Zkontroluje mě, jestli jsem opravdu přikrytý.

„Dále.“ Houkne na dotyčného. Vejde docela hezká bruneta s tácem naloženým jídlem. Postaví to na stolek a s úklonou zmizí. Podívám se na přeplněný tác a až teď si uvědomím, že mám hlad. „Jez, to je pro tebe. Já už jedl.“ Pobídne mě. Přikývnu, přesunu si tác k sobě na klín a začnu ho pořádat. Arian si s úsměvem sedne ke mně na postel a začne se mi probírat vlasy, zatímco jím. Dojím v rekordním čase. Ani jsem nevěděl, že mám takový hlad. Arian se usměje a z klína mi vezme tác. Odloží ho na stolek a obejme mě. Nechám se a zavrtám se do jeho náruče. Je to docela příjemné. Zavřu oči a vychutnávám si jeho objetí.

„Proč si mě sledoval?“ Zašeptám po chvíli ticha.

„Byl jsem zvědavý, jestli se dokážeš sám v přírodě uživit.“ Zavrní.

„Nedělal jsem to poprvé.“ Pokrčím rameny. Arian kývne.

„Viděl jsem.“ Políbí mě do vlasů. I se mnou v náručí si lehne a pořádně mě přikryje.

„Spi. Musíš nabrat sílu.“ Políbí mě. Oplatím mu polibek, uvelebím se v jeho náruči a spokojeně usnu. Takhle to jde už několik dní. Vůbec mě nepouští z postele, i když se tu můžu ukousat nudou. Co chvíli je pryč a já jsem tu sám. Nelíbí se mi to a snažím se to z něho vytáhnout, ale nedá se. Je to tvrdohlavý zmetek! Téměř po týdnu mi dovolí, abych vstal z postele. Okamžitě se vyrojí zástup sluhů a nejdříve mě zaženou do koupelny. Jsem z toho docela dost vykolejený. Po pořádné koupeli, kdy mi umyjí i vlasy, mě oblečou do nějakého podivného obleku a spletou mi vlasy. Zamračím se a snažím se z nich dostat, co se to děje. Statečně mlčí i ve chvíli, kdy na ně zavrčím, a zežloutnou mi oči. Povzdechnu si.

„Aspoň mi řekněte, kde je Arian.“

„To se za chvíli dozvíte, pane.“ Ozve se jeden sluha. Zavrčím, ale nechám se vést spletitými chodbami. Kam jdeme, zjistím až na zahradě. Všude jsou nádherné bílé orchideje a růže, přímo přede mnou jsou zaplněné židle, jen uprostřed je ulička pro průchod nevěsty. Vlastně ženicha, tedy mě. A na konci uličky stojí svatební oblouk, před kterým je oddávající a Arian se svědky. Ve chvíli, kdy tam se tam objevím, všichni vstanou ze židlí a Arian se otočí ke mně. Okouzleně se na něj dívám. Usměje se na mě. Okamžitě se rozejdu k němu. Znovu se usměje, a když jsem skoro u něj, vezme mě za ruku. Stisknu mu ji a postavím se k jeho boku.

„Sluší ti to.“ Zašeptá mi do ucha. Trochu zrůžovím a šlehnu po něm pohledem. Tohle mu rozhodně nezapomenu.

„Vážení svatebčané, sešli jsme se tu dnes, abychom spojili životy Erika a Ariana. Kdo s tímhle nesouhlasí, ať promluví nebo ať mlčí navždy.“ Začne oddávající. Nikdo se neozve a tak pokračuje dál.

„Ariane, berete si zde za svého právoplatného manžela Erika? Budete ho milovat a ctít až do konce svých dní? Budete s ním v dobrém i zlém?“ Otočí se na Ariana.

„Ano, beru.“ Usměje se.

„A vy Eriku? Berete si zde za svého právoplatného manžela Ariana? Budete ho milovat a ctít až do konce svých dní? Budete s ním v dobrém i zlém?“ Otočí se na mě.

„Ano.“ Souhlasím, i když mě ani nepožádal o ruku. To mu tedy spočítám. Kněz se usměje.

„Splnili jste všechny náležitosti, které jsou k sňatku potřebné. Prohlašuji vás tedy za manžele. Můžete si vyměnit prstýnky a dát první manželský polibek.“ Okamžitě k nám přispěchá muž s tácem, na kterém jsou prstýnky. Nasadíme si je a Arian si mě přitáhne k polibku. Nechám se a milerád mu ho oplatím. Následuje kolo gratulací a hostina. Při novomanželském tanci se na něj zamračím.

„Proč si mi to neřekl?“ Usměje se na mě.

„Protože bys mi utekl, miláčku.“ Zavrní mi do ucha.

„To teda neutekl, ale počítej s tím, že po téhle noci spíš na gauči.“ Zavrčím mu do ucha. Podívá se na mě jako štěně, které právě něco provedlo.

„To bys mi neudělal.“

„Ale věř, že udělal a udělám.“ Zavrčím.

„Tak to si tě musím nějak udobřit.“ Mrkne na mě a potom, co dohraje píseň, se posadíme znovu ke stolu. Vezmu si něco malého a mlčky pozoruji svatebčany.

„Vlkodlaci.“ Zašeptá mi do ucha Arian.

„Všichni?“ Arian kývne.

„Všichni lordi.“ Upřesní mi. Kývnu a usměju se na něj. Vrátí mi úsměv a políbí mě. Bavíme se až do osmé večerní, kdy vstaneme a za hlasitého doprovodu svatebčanů se vytratíme do ložnice. No, co vám budu vyprávět. Noc byla dlouhá a nádherná. A já věřím, že věčnost bude také taková.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Krása :D

Ady-chan,17. 7. 2014 20:47

Moc povedené dílko.Moc dobře se mi to četlo, stejně tak jako ostatní z tvé tvorby :3 Jen směle dál :)

°o°

Akyra,1. 5. 2014 11:49

No tak tohle bylo vážně nádherné! toufám, že mi nebudeš tvrdit, že pokračování nebude :D těším se na další co napíšeš:)