Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Osud?

13. 12. 2014

Smutně jsem bloumal lesem. Můj svět se zhroutil potom, co mě přítel opustil a zesměšnil. Byl to můj jediný kamarád. Obvinil mě, že za ním lezu jako pejsek. Že není jediný den, kdybych nebyl za jeho zadkem. Smutně se pousměji. On má rodinu a sourozence. Vše, co jsem si kdy přál. Kdežto já? Sice mám rodiče, ale ti o mě nezavadí ani pohledem a sourozenci žádní nejsou. Podle jejich slov jim jedna malá zrůdička stačí. Povzdechnu si a rozhlédnu se kolem sebe. Nic tu nepoznávám. Nejspíš jsem se ztratil. Znovu se rozhlédnu kolem sebe. Možná by bylo lepší, kdybych ztracený zůstal. Nikdo by se stejně po mě nesháněl. Napadne mě. Trochu se pousměji. Nějaké peníze mám v kapse. Nic jiného nepotřebuji. Než bych našel nějakou práci, které je všude dostatek, vyžil bych. Usměji se a vydám se nějakým směrem, který mě zrovna napadne. Orientaci moc nemám, takže se víc a víc ztrácím a do toho se začne stmívat. Trochu mě to vyděsí a začnu zmatkovat. Teď už snad nepoznávám ani svůj vlastní stín. Spokojeně se usměji a okamžitě běžím jiným směrem. Vždycky jsem měl jalové nápady.

Po chvíli dojdu před nějakou bránu. Udiveně se zastavím a po dlouhé chvíli přemýšlení ji opatrně otevřu. Je celá zrezlá a vydává takové ty strašidelné kvílivé zvuky. Jen polknu a tou malou škvírou se protáhnu na druhou stranu. Okamžitě se zastavím v půli kroku. Právě jsem se ocitl na hřbitově a přímo za ním se tyčí majestátní a strašidelně tichý a temný hrad. Ani jedno světýlko v něm nesvítí. Rozhlédnu se po hřbitově. Náhrobky jsou uspořádány do řad a je tu vidět, že se o to někdo stará. Podívám se na jeden náhrobek nejblíže mě a pak na druhý. Zřejmě tu leží příslušníci jedné rodiny. Polknu a pomalu se začnu sunout k hradu. Dnes je právě haloween a nerad bych potkal ducha nebo něco takového. Nemám strašidla rád. 

Poslední metry do hradu doslova přelítnu tryskovou rychlostí. Opatrně obhlédnu dveře podle svých možností, což moc dobře nejde, když je tma jak v pytli, a otevřu. Tyhle dvoukřídlé dveře jsou tiché. Nevydávají naprosto žádný zvuk. Je vidět, že se o ně někdo stará. Tiše vejdu a popojdu potichu a opatrně do chodby. Leknutím nadskočím, když se brána za mnou sama zavře. Zůstanu stát ve tmě a jen zděšeně zrychleně dýchám. Po chvíli, která mi přišla jako věčnost, se začnou rozsvěcovat pochodně na stěnách. Když se rozsvítí poslední, otevřou se z ničeho nic dveře v půli chodby, která se objevila po rozsvícení. Překonám svůj strach a opatrně se rozejdu ke dveřím. Při každém zvuku, který mimochodem dělám já, nadskočím. Po hodně dlouhé chvíli konečně dojdu ke dveřím a nakouknu dovnitř. Je to nejspíš nějaký lovecký salónek, který vídáme ve spoustě hradů a zámků. Na stěnách jsou trofeje z lovů a obrazy zřejmě předků majitele. Jednu stěnu zabírá obrovský krb, který je zapálený, a krásně hřeje i na tu dálku. Před ním je nádherné rudě polstrované křeslo, které mě zve k tomu, abych si do něj sedl a nechal se prohřát ohněm z krbu. U něj je umístěn stolek s čajem, ze kterého se ještě kouří, a něčím k nakousnutí. Pousměji se a vejdu. Sundám si bundu, kterou přehodím přes opěradlo křesla a posadím se. S požitkem se zabořím do náruče křesla a vezmu si opatrně ze stolku šálek s čajem. Napiji se a vychutnávám si tu chuť. Po chvíli se však zastydím a, i když to vypadá divně, poděkuji. Jak jsem si myslel, nikdo neodpoví, ale já mám aspoň dobrý pocit. Dopiji čaj a z občerstvení si jen něco uždibnu. Schoulím se v křesle a dívám se do ohně. Po nějaké chvíli mě to uspí. 

Probudí mě nějaké šustění zřejmě papíru. Trochu se napnu, ale dál předstírám spánek. Slyším, jak dotyčný píše. Jednou jsem ten zvuk slyšel, když jsme byli se třídou na zámku a ukazovali nám, jak se dříve psalo. To škrábání brku po papíře je nezaměnitelné. Po chvíli zvuk přestane a ozve se šoupání židle po podlaze. Trochu mi z toho zamrazí. Židle s psacím stolem jsem si nevšiml. Možná to i bude tím, že když jsem viděl útulné křeslo, čaj a občerstvení, místnosti jsem si už nevšímal. Kroky naštěstí nesměřují ke mně, ale ke dveřím. Zřejmě jsou otevřené, protože neslyším zvuk otevírání. Dotyčný vyjde z místnosti a za dveřmi se zastaví. Nevím, co tam dělá, ani jak dlouho trvá tohle nesnesitelné ticho. Pak se ale ozvou kroky na chodbě a po chvíli vejde někdo do místnosti. Zamíří ke mně. Snažím se uvolnit a dál předstírat spánek, ale popravdě řečeno moc mi to nejde. Dotyčný obejde křeslo a kupodivu mě přikryje dekou.

„Můj pane?“ Ozve se od dveří.

„Připrav mu pokoj.“ Odpoví ten nade mnou.

„Postaráme se o něj.“ Šeptem dodá a pohladí mě po tváři. Neubráním se otřesu. Má hrozně ledové ruce. Rychle ji stáhne a ozvou se kroky ode mě.

„Na co čekáš? Jdi mu připravit pokoj!“ Ozve se autoritativně ten, co mě pohladil po tváři.

„Jak si přejete, pane.“ Ozve se hlas dutě a pak kroky pryč. 

Trochu se zamračím a zavrtím se. Dotyčný přejde k mé straně a zřejmě se posadí. Vycítím jeho pohled a znovu se zavrtím. Po chvíli se konečně rozhodnu přestat předstírat spánek a otevřu oči. Rozespale se posadím a předstírám leknutí, když uvidím dotyčného. Ve skutečnosti jsem dostal ránu mezi oči. Delší černé vlasy, krásné uhrančivě černé oči a vysoká vypracovaná postava. Kdežto já jsem malí, modro-šedé nezajímavé oči, a kratší blond vlasy.

„Už sis mě prohlédl?“ Ozve se pobaveně. Lehce sebou trhnu.

„Promiňte.“ Špitnu a sklopím hlavu.

„Nic se nestalo. Jak si našel tenhle hrad?“

„Ztratil jsem se v lese.“ Vzhlédnu k němu. Pozvedne obočí.

„To tě budou hledat, měli bychom tě dostat zpátky domů.“ Trochu sebou trhnu a zavrtím hlavou.

„Nebudou, ztratil jsem se záměrně.“ Přiznám.

„Proč?“ Ozve se otázka, které jsem se trochu bál.

„Proč bych vám to měl říkat? Jste cizí.“ Zamračím se na něj. Pousměje se.

„To je pravda. Jsem Sier.“ Představí se.

„Já jsem Hano.“ Také se představím. Kývne.

 „Dobře, když ses ztratil záměrně, zůstaneš tady. Postarám se o tebe.“ Prohlíží si mě.

„Co za to chceš?“ Špitnu. Jeho pohled se mi nelíbí.

„Staneš se mým partnerem.“ Pronese, jako by mluvil o počasí.

Zalapám po vzduchu a přemýšlím. Stejně mě rodiče nechtějí a jediný kamarád, kterého jsem kdy měl, mě odkopl jako nepotřebný hadr. Všichni mě jen ponižují a kopou do mě, tak proč bych tu nezůstal? On mě chce za partnera. Po chvíli kývnu.

„Dobře, přijímám.“ Pousměje se.

„Budeš mít ze začátku vlastní pokoje. Nechci na tebe tlačit, dám ti tolik času, kolik jen budeš chtít, aby sis na mě zvykl.“ Vstane. Přikývnu a čekám, co se bude dít.

„Pojď za mnou.“ Zamručí. Vstanu, vezmu si bundu a loudám se za ním. Vede mě spletitým bludištěm chodeb, až se po dlouhé chvíli zastaví před dveřmi nějakých pokojů.

„Toto jsou tvé komnaty. Mé jsou támhle.“ Ukáže až na konec chodby, kde jsou obrovské dveře. Přikývnu a otevřu dveře do teď už svých pokojů. Vejdu dovnitř a zastavím se na prahu, jak mě výzdoba překvapí. Takový luxus jsem opravdu nečekal. Komnaty jsou opravdu nádherně a luxusně vyzdobené s luxusními doplňky.

„Oblečení máš v šatně.“ Poznamená ještě Sier a zavře za mnou. Lehce si povzdechnu a nejdříve to tu prošmejdím, než se převléknu a ulehnu do postele. Trvá dlouho, než usnu, ale nakonec se zadaří.

Probudím se v neznámém prostředí a chvíli panikařím, než si vzpomenu, kde to jsem. Pomalu vstanu a jdu prozkoumat šatní skříň. V noci jsem toho moc neprozkoumal za svitu svíčky. Nic jiného tu nesvítilo a v tom mihotavém světle toho moc není vidět. Otevřu šatnu a okamžitě si začnu zkoušet oblečení. Zamrazí mě, když zjistím, že mi všechno je. Nechápu to. Nechám si na sobě nějaké hadry a okamžitě zamířím prozkoumat hrad. Z venku byl opravdu obrovský a ze vnitř je ještě větší, jak zjistím po chvíli. Vzhledem k tomu, že nemám vůbec žádnou orientaci, se ztratím. Opět. Lehce si povzdechnu a rozhlédnu se kolem sebe. Všimnu si jen jedněch dveří na téhle chodbě a několik obrazů. Zvědavě se přiblížím k obrazům a začnu si je prohlížet. Na jednom je Sier. Chvíli si ho prohlížím, než zamířím k tomu druhému. Okamžitě se zarazím v půli kroku a dívám se na to s otevřenou pusou. Na obrazu jsem já v nadživotní velikosti! Jsem oblečen do takových těch středověkých drahých šatů s pláštěm, u pasu se mi houpe meč a já si ho přidržuji levou rukou. Usmívám se takovým tím potutelným úsměvem.

Nevím, jak dlouho na to zírám, když zaslechnu kroky. Otočím se k dotyčnému čelem. Po chvíli se objeví nějaký muž, a když mě spatří, oddechne si.

„Už jsem si myslel, že jste utekl, pane.“ Pozvednu obočí a pokrčím ramenem.

„Chtěl jsem si projít hrad.“ Zamručím. Muž kývne a pak se podívá na obraz za mnou.

„Vidím, že jste našel knihovnu.“

„Knihovnu?“ Zamrkám. Pousměje se a přejde ke mně.

„Pán Vás hledal hodně dlouho, můj pane. Jsem rád, že Vás znovu našel.“ Mrkne na mě a pak se obrátí.

„Pojďte, jistě máte hlad.“ Rozejde se pryč. Co jiného mi zbývá, než jít za ním. Zvlášť, když mi zakručí v žaludku. Dohoním ho a nechám se vést do jídelny. Občas cestou mávne rukou na nějaké dveře a řekne mi, co za nimi je. Po asi desátých dveřích vzdám snahu si to pamatovat a jen jdu za ním. Dovede mě do jídelny, kde už je připravená snídaně. Posadím se a všimnu si, že je prostřeno jen pro jednoho.

„Sier se ke mně nepřipojí?“ Zeptám se sluhy. Zavrtí hlavou.

„Pán se moc omlouvá, ale má moc povinností mimo hrad. Připojí se k vám až na večeři.“ Kývnu a začnu pomalu jíst. Musím říct, že i tak obyčejné jídlo, jako je snídaně, umí udělat vítečně. Tak výborné jídlo jsem ještě nejedl. Pomalu dojím a jdu si znovu prohlédnout hrad. Po asi hodině narazím na salónek, kde jsem včera poprvé uviděl Siera. Posadím se do křesla naproti krbu a mlčky se dívám do ohně, než si všimnu novin. Podle data jsou z dnešního rána. Vezmu si je a jen tak zběžně prolistuji. Nic zajímavého tam není. Odhodím je zpátky a nudím se až do oběda. Vůbec nechápu, co tu mám celý dny dělat! 

Po obědě vyrazím najít knihovnu, což se mi podaří až po dvou hodinách. Znovu se musím zastavit u zdi a koukám na svůj portrét. Tentokrát podrobněji se podívám na značku vpravo dole. Není to značka, jak poznám po chvíli, ale podpis a datum vyhotovení. Jakmile to rozluštím, okamžitě od toho odskočím. To není možné! Ten portrét nemůže být pět set let starý! Po chvíli se oklepu a okamžitě vrazím do knihovny a hledám nějaké záznamy z té doby. Samozřejmě nic nenajdu. To je k vzteku! 

Ani si nevšimnu, že jsem hledáním strávil zbytek dne. Upozorní mě na to až zvuk otevírání dveří. Vyruší mě to, a tak se podívám, kdo to je.

„Myslel jsem si, že jsi tady, Hano.“ Usměje se Sier, když mě uvidí.

„Siere.“ Pozdravím ho a znovu zalezu do uličky. Přejde ke mně a chvíli mě pozoruje.

„Co hledáš?“

„Jako kdybys to nevěděl.“ Zavrčím. Pozvedne obočí.

„Jestli hledáš záznamy z doby, kdy byli namalované obrazy, jsi ve špatné části.“ Zamračím se na něj.

„Ty mi to asi nepovíš, co?“

„A co chceš vědět?“ Vyjde z oddělení a posadí se do křesla, které tam je před krbem. Posadím se do druhého.

„Jak je možné, že jsem na tom obraze?“ Vypálím. Pousměje se.

„Věříš na reinkarnaci?“ Kontroluje otázkou. Kousnu se do rtu a po chvíli přemýšlení kývnu.

„Věřím.“

„Dobře. Už jsi jednou žil. Byli jsme milenci a zároveň partneři v boji. Když jsme bojovali bok po boku, nikdo se nám nemohl vyrovnat. Jednou nás povolal král, abychom za něho bojovali. Nemohli jsme odmítnout. A tak jsme vyjeli do bitvy. Naši nepřátelé se nás ale báli tak moc, až jednoho dne zaútočili na náš tábor. Jediný, kdo to nepřežil, si byl ty. Tenkrát jsem se zhroutil, byl jsi můj smysl života. Nevěděl jsem, jak dál. Až jednoho dne.“ Tady skončí a dívá se do zdi.Samým napětím frustrovaně vydechnu.

„Až jednoho dne?“ Nevydržím to po několika minutách.

„Až jednoho dne jsem jel na koni zkontrolovat naše, vlastně teď mé, panství. Nekoukal jsem na cestu, byl jsem zahloubaný v myšlenkách na tebe. Ani jsem nestačil zareagovat, když se z ničeho nic  kůň postavil na zadní. Samozřejmě, jsem z něj spadl, kůň se ani neohlédl po mě, jen splašeně vyrazil pryč. Nerozuměl jsem, co ho vyplašilo. Nikdo tam nebyl. A pak jsem ho uviděl. Opíral se o strom a viditelně se bavil mým zmatením. Nijak na mé otázky nereagoval. Jen vyrazil ke mně. Zvedl mě ze země a bez upozornění se do mě zakousl. V té chvíli jsem si uvědomil, že je to upír. Proto tak můj kůň reagoval.“ Dokončí tiše. Ani se nemusím ptát na zbytek. Stal se z něj upír.

„Hledal si mě?“ Položím nakonec tu jedinou otázku, co mě nejvíc zajímá. Pousměje se.

„Každý den po celý ten čas.“ Nakloním hlavu na stranu a prohlížím si ho. Už nevypadá tak smutně, jako když jsem sem přišel a to je teprve druhý den, co tu jsem.

„Dobře, zůstanu tu s tebou, ale zatím žádné kousání a pití krve.“ Zasměje se a kývne.

„Beru.“ Zajiskří mu v očích radostí.

Ano, už dlouho jsem cítil, že do tohoto světa nepatřím. A nebyl jsem sám. Teď už znám důvod a cíl své cesty. Mé nohy mě nesli sami tam, kam mne srdce táhlo. Pousměji se a ponořím se do debaty se Sierem. Má tak nádherné jméno. Naše cesty se střetli ve chvíli, kdy to ani jeden z nás nečekal. A my se postaráme, aby střetlé už zůstali. Navždy.

 

The end

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:3

Ai,4. 1. 2015 14:19

souhlasím s Akyrou jestli by bylo pokračování tak už se na něj moc těšim :) jinak máš moc pěkné povídky :)

*.*

Akyra,13. 12. 2014 17:06

Strašně moc děkuji za nádhernou povídku, vážně se ti povedla a mám takový skromný dotaz nechceš napsat pokračování? :)
*už se ho nemůže dočkat* Já prostě musím vědět jak to bylo dál!