Můj svět fantazie

Zastavím před bránou k obrovskému domu. Stáhnu okýnko u auta a kartou s čipem si otevřu bránu. Rozevře se téměř ihned a nehlučně. Jak by také ne, když je pravidelně kontrolována. Vjedu dovnitř. Příjezdovou cestou se rozjedu k obrovskému zámku, který jsem zdědil po svém strýci. Byl to velmi bohatý a velmi žádaný muž. Nikdy se neoženil a děti neměl. Moje máma byla jeho jediná rodina. Jen já a moje máma, která zemřela před rokem na rakovinu. Vše je zahaleno do neprostupné tmy. Cestu lemují stromy, které teď zahaleny tmou, téměř nejsou vidět. Příjezdová cesta je naštěstí od brány k zámku rovinka přibližně dva kilometry dlouhá. Dojedu na konec cesty a zastavím. Nechám běžet motor a vystoupím. Ihned je u mě komoří. Předám mu klíčky od luxusního Maserati, aby zaparkoval. Mlčky se pak vydám po hlavním schodišti do zámku. Už několik měsíců si hraju na snoba. Já, Derek von Herest se svými sto osmdesáti centimetry, vysportovanou postavou, kratšími hnědými vlasy, které mi délkou dosahují k ramenům, hnědýma čokoládovýma očima a plnými rty, jsem byl jediným dědicem svého bohatého strýce. Jediné, co mi to přineslo, jsou známosti na jednu noc a smutek. Mohl jsem alespoň zaplatit mámě tu nejlepší péči a pak krásný hrob po její smrti. Stejně to nezažene stíny v mé duši. Zůstal jsem na tomhle světě sám. Povzdechnu si.

„Vítejte doma, pane.“ Ukloní se mi služebná. Předám jí kabát.

„Děkuji.“

„Má Vám kuchařka připravit pozdní večeři?“ Vezme si kabát. Zavrtím hlavou.

„Ne, děkuji. Jedl jsem ve městě. Dobrou noc.“ Popřeju jí a odejdu do salónku, kde si naleju skleničku whisky. Posadím se i s ní do křesla. Zadívám se do ohně. Přemýšlím o bohatém chlapovi jménem Damian Lingr. Od té doby, co si koupil jeden určitý obraz, se téměř přestal ukazovat na veřejnosti. Proslýchá se, že ten obraz byl prokletý, a on vysvobodil muže na tom obrazu. Nesmysl. Nevěřím tomu. Odfrknu si, vypiju na ex skleničku a jdu si lehnout. Cestou se zastavím v obrazárně, jako každý večer. Je tu nejen strýc, ale i má matka. Každou noc od jejich smrti jim tak přeji dobrou noc. Něco je tu však jinak. Zamračím se a pohledem zkontroluju obrazy, než mi to dojde. Je tu o jeden obraz víc. Zavolám si komořího.

„Pane?“ Ukloní se tázavě, když přiběhne.

„Co tu dělá ten obraz?“ Ukážu na portrét mladého muže. Sedí na krásně vyřezávané židli. Dobové oblečení - bílá bavlněná košile a černé kožené kalhoty - mu obepíná svalnaté tělo jako druhá kůže. Ostře řezaná tvář, krásné šedé bouřkové oči a dlouhé blonďaté vlasy.

„Přivezli ho dnes odpoledne, prý jste ho koupil, pane.“ Vysvětlí mi komoří.

„Myslel jsem, že ho chcete sem. Pokud si přejete ho přemístit, zařídím to.“ Dodá. Zamračeně se na něj podívám.

„Žádný obraz jsem nekupoval. To musí být nějaký omyl. Sundejte ho. Ráno se na to podívám a vrátím jim ho.“ Rozkážu mu. S úklonou ho ihned sundá a opře o zeď. Mávnutím ruky ho propustím a odejdu do svého pokoje. Zatraceně, kde se tu vzal? To musí být určitě nějaký vtípek Damiana. Nebo fakt nevím. Kdo by mi jinak posílal obraz? Zavrtím hlavou, v ložnici se svléknu a odejdu do koupelny, kde si stoupnu pod sprchu. Musím uznat, že muž na obrazu byl krásný. I jako bisexuál to dokážu ocenit. A ty jeho oči. Dívali se na mě šibalským vilným pohledem. Lehce vzdychnu. Jednou rukou sjedu na právě probuzený penis. Druhou se opřu o zeď sprchy. Jako vždycky zavřu oči, abych si představil nějakého mladého muže nebo ženu, který rty obemkne můj penis. Jenže najednou se mi vybaví ten muž na obrazu. Stojí přede mnou a chvíli se na mě dívá, než začne rukama bloudit po mé hrudi. Jedna jeho ruka sjede až do mého rozkroku a nahradí tu mou. Zasténám, když se jeho ruka začne pohybovat. Začnu mu do ní po chvíli přirážet, dokud nevyvrcholím. Udýchaně nechám sprchu, aby smyla mé sperma. Pořádně se umyju, vypnu sprchu a utřu se. Nahý si pak zalezu do postele. Je tu teplo, tak proč ne, že. Chvíli se převaluji, než usnu.

Probudím se uprostřed noci a chvíli nevím, co mě vlastně probudilo. Pak to ale uslyším. Kroky. Chodí po chodbě sem a tam. Lehce se zamračím. Všichni přece spí, tak kdo by tu měl chodit? Opatrně vylezu z postele, obléknu si kalhoty od pyžama a vydám se na chodbu. Potichu pootevřu dveře a vykouknu. Nikdo tam není. To je divné. Vylezu úplně a rozhlédnu se. Nikdo nikde. Zamračím se. Můj pokoj je vlastně hlavní ložnice, takže je v tomhle křídle posledním pokojem. Vydám se tedy k hlavnímu schodišti připravený se bránit. Prolézám každý pokoj, na který narazím, ale je to marné. Nikdo tu není. Tohle křídlo je určené pro rodinu, tak co by tu kdo dělal, že. Zavrtím hlavou, otočím se zpátky a jdu si znovu lehnout. Najednou se za mnou znovu ozvou kroky. Strnu a otočím se, připraveno čelit neznámému vtipálkovi. Jenže za mnou nikdo nejde. Zvuk kroků zmizí a nastane až děsivé ticho. Slyším jen svůj dech a bušení srdce. Polknu, jenže je to dost nahlas. Ještě chvíli stojím a čekám. Začnu se trochu třást. Ne strachem, ale zimou. Na pažích mi vyskočí husí kůže. Založím si ruce na prsou. Když se opravdu nic neozve, otočím se a vydám se zpátky do postele.

Zrovna zalézám pod teplou peřinu, když je znovu uslyším. Kroky a míří k mé ložnici. Potichu zase vylezu z postele, vytáhnu pistoli, co mám schovanou pod polštářem a skryju se za dveře. Nikdo neví, že ji mám, a tak to i zůstane. Opatrnost nadevše. Tohle jsem se naučil od strýce. Být za všech okolností připraven i na nemožné. Kroky se zastaví u dveří. Dotyčný zmáčkne kliku a ozve se zvuk otevíraných dveří. Vidím stín postavy, která stojí na prahu, ale dotyčný dál nejde. Jen tam tak stojí. Snažím se dýchat povrchně, aby mě neslyšel, ale to bušení mého srdce musí slyšet i mrtví. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli. Ale když konečně zavřel dveře a odešel, trochu jsem se uvolnil. Ruku s pistolí jsem spustil k boku a zajistil. Do tepla peřin jsem si ale zalezl až ve chvíli, kdy kroky na chodbě konečně ustali. Pistoli jsem dal na její místo pod polštář a zabalil se do deky. Byla mi neuvěřitelná zima. Nakonec jsem usnul, abych se o chvíli později zase probudil. Pořád jsem naslouchal tichu v domě, jestli neuslyším kroky po chodbě. Takto jsem střídavě usínal a probouzel se po zbytek noci. Vnímal jsem, jak se zámek probouzí a služebnictvo jde po své práci. Tak nějak mě to uklidnilo a já znovu usnul.

Probudil jsem se do místnosti zalité sluncem. Chvíli jsem netušil, kde jsem. Byl jsem dezorientovaný a unavený. Nehybně jsem ležel a přemýšlel, jestli nemám zůstat celý den v posteli. Nakonec jsem vstal. Osprchoval jsem se vlažnou vodou, abych se probudil a vzpružil. Vzal jsem si na sebe domácí oblečení a vydal se do jídelny. Sestoupil jsem do hlavní haly a strnul v půlce kroku. Nástěnné velké hodiny, které tam byli pověšené, ukazovali dvě hodiny odpoledne.

„Dobré odpoledne, pane.“ Vytrhnul mě ze strnulosti hlas komořího. Otočím se tedy na něj.

„Dobré odpoledne.“

„Budete si přát pozdní oběd?“ Kývnu hlavou.

„Ano, prosím.“ Komoří se tedy otočí, že dojde do kuchyně, ale zastavím ho.

„Do kuchyně si dojdu, Alfréde, můžeš mi prosím donést papíry od toho obrazu?“ Komoří se znovu ukloní.

„Jak si přejete, pane.“ Odejde a nechá mě samotného v hale. Minu tedy jídelnu a vydám se do kuchyně, kde stále panuje čilí ruch až do večera. Ihned, jakmile tam vstoupím, se všichni na mě otočí. Ukloní se a rozprchnou. Všiml jsem si, že v mé přítomnosti nechce téměř žádný sluha zůstávat déle, než je nezbytně nutné. Kuchařka mě usadí ke stolu a naservíruje mi jídlo.

„Děkuji.“ Pousměju se na ni.

„Stalo se něco, mladý pane?“ Zeptá se mě a posadí se naproti mně. Někteří její pomocníci nad její drzostí zalapou po dechu.

„Proč myslíte, že se něco stalo?“ Zeptám se jí zvědavě.

„Jste tu už několik měsíců, pane, a zatím se nikdy nestalo, že byste vynechal snídani.“ Osvětlí mi. Kývnu.

„Jsi tu už dlouho, že?“ Podívám se na ni.

„Ano, mladý pane. Už to bude téměř dvacet let.“ Lehce se zamračí a přemýšlí, kam tím mířím.

„Slyšela nebo viděla si tu něco zvláštního?“ Zeptám se přemýšlivě. Zarazí se a chvíli se na mě dívá.

„No, já přímo ne, ale Váš strýc měl období, kdy raději chodil spát do hostinských pokojí. Střídal je. Každou noc v jiném. Říkal, že k němu do ložnice někdo chodí.“ Zamračím se.

„Proč mi to neřekl?“ Pokrčí rameny.

„Asi Vás nechtěl znepokojovat, mladý pane, proč se ptáte?“

„Včera v noci jsem slyšel kroky. Šel jsem se podívat, ale v celém křídle nikdo nebyl. Když jsem se vracel do postele, šli za mnou. Zastavil jsem se a čekal na dotyčného, ale nikdo tam nebyl. Nakonec jsem se vrátil do postele.“

„Byl už klid?“ Zamračí se. Zavrtím hlavou.

„Ne, ten někdo počkal, až zalezu do postele, a dokonce otevřel dveře. Viděl jsem jen stín ve dveřích.“ Kuchařka se na mě ustrašeně podívá.

„Co budete dělat?“ Pokrčím rameny.

„To ještě nevím, ale tohle musí skončit.“ Odpovím jí. Tahle konverzace a zjištění, že se tohle dělo i mému strýci, my vzalo chuť do jídla. Jídlo bylo výtečné, ale jen stěží jsem to dojedl. Pak jsem se rozloučil a zamířil do pracovny. Tam jsem zastihl komořího s papíry v ruce.

„Á pane, zrovna jsem je přinesl.“ Vezmu si je od něj.

„Děkuji. Ještě Alfréde, nevíš, jestli si strýc vedl deník?“ Komoří se na mě vážně podívá.

„Stalo se to i Vám, že jo?“ Pozvednu obočí a hraju nechápavého.

„Co se mi mělo stát?“ Komoří polkne.

„Kroky na chodbě a pak otevírající se dveře. Váš strýc se mi jednou svěřil, že na něj ten stín sahal.“ Špitne a pokřižuje se.

„Sahal?“ Pozvednu obočí. Kývne hlavou.

„Ano, prý to bylo, jako kdyby na něj sahala sama smrt. Všechna světla v ten moment zhasla, jakmile se otevřeli dveře. Viděl jen vysokou postavu. Prsty to mělo lidské, ale tak studené, že měl co dělat, aby nevykřikl. Předstíral totiž, že spí.“ Čím déle mluví, tím víc ztišuje hlas až do šepotu.

„Nevím, jestli si vedl deník, ale kdyby ano, tak by ho někam schoval, pane.“ Odpoví mi na první otázku.

„Můžeš jít.“ Propustím ho dutě. Počkám, až se za ním zaklapnou dveře, a začnu prohledávat pracovnu. Obrátím šuplíky vzhůru nohama. Dokonce sundám i oba obrazy visící na stěně. Nic. Naprosto nic jsem nenašel. Takže zase šuplíky srovnám a už chci pověsit i obrazy, když si toho všimnu. Jeden z obrazů má na zadní straně přilepený nějaký sešit. Strhnu ho a obraz normálně pověsím. Posadím se i se sešitem v ruce za psací stůl. Na papíry od neznámého obrazu jsem zapomněl. Nejdříve sešit prolistuji. Jsou to strýcovi zápisky. Nejspíš ten hledaný deník. Usměju se a otevřu ho uprostřed.

26. ledna – Dnes znovu přišel. Rozsvítím lampičku, jakmile se dveře otevřou. Jiné světlo by nejspíš zhaslo, ale toto kupodivu vydrží. Nejspíš mu nevadí. Její mdlé světlo osvětluje muže. Krásného mladého svalnatého muže. Vejde dovnitř. Na sobě má jen košili a kalhoty, které odhalují jeho přednosti. Nikdy jsem na muže nebyl. Ale i já zapřisáhlí heterosexuál dokážu ohodnotit krásu jiného muže. V mdlém světle lampičky se lesknou jeho dlouhé zlatavé kadeře. Oči upírá na mě. Polknu nervozitou.

„Co tu chcete?!“ Vypálím na něj s hranou sebejistotou, abych zahnal strach, který se mi plíží útrobami. Usměje se takovým způsobem, až musím zalapat po dechu. Vytvoří mu to dolíčky ve tvářích. Nejednu ženu musel dostat do kolen jen tímto úsměvem. Obávám se, že nejen ženu. Neodpoví, ale přejde až ke mně. Usadí se na kraji postele a vztáhne ke mně ruku. Jak jsem se natahoval k rozsvícení lampičky, tak jsem se opřel o loket. Už jsem tak zůstal, abych i viděl na dveře, takže jsem k němu blíž, než je mi opravdu milé. Pohladil mě po tváři jen konečky prstů. Otřásl jsem se pod tím dotykem. Jeho prsty byli studené. Tu noc mě jen hladil po tváři. Nezmohl jsem se na žádný odpor. Nejhorší je, že to ve mně vyvolávalo vzrušivé jiskření a napětí. Můj penis se probudil a stál v pozoru jako už dlouho ne. Bylo to téměř bolestivé, ale neodvažoval jsem se pohnout. Odešel až nad ránem. V té chvíli jsem vyskočil z postele a hnal se do koupelny. Strávil jsem pod sprchou nejméně hodinu. Jakmile jsem si totiž vybavil jeho dotek, znovu jsem se vzrušil. Netuším, kdo to je, ani co chce. Ale je mi to dost nepříjemné.

Dočtu stránku a poklepu si prstem na bradu. Popis toho muže sedí na obraz, který se tu záhadně objevil. Ale je to divné. Zamračím se, otočím pár dalších stránek a znovu se začtu.

5. února – Už je to téměř týden, co se neobjevil. Týden klidu, kdy jsem se konečně vyspal. Jenže tu mám další záhadu. Objevil se tu obraz toho muže, co mě neustále navštěvuje. Nevím, kdo to je. Pátrám v minulosti zámku, ale některé dokumenty nejsou čitelné nebo jsou zničené. Požár v osmnáctém století, co zničil západní křídlo, zřejmě zničil i tyto dokumenty. Kronika tu také žádná není. Co teď? Co mám dělat? Nechat toho muže, ať se mě každou noc dotýká? Ne! Nejsem na muže! Za chvíli by mohl mít dojem, že jsem mu dal svolení to všechno dokončit. Neubránil bych se mu. Nemůžu podlehnout muži! Odmítám to!

20. února – Konečně jsem našel aukční síň, která by byla ochotna ten zpropadený obraz prodat. Dal jsem ho ke dvěma prověřeným síním a pokaždé mi ho vrátili zpátky. Už zítra se ho zbavím.

31. března – Obraz se prodal soukromému sběrateli za neuvěřitelné peníze. Upřímně – je mi to jedno. Hlavní je, že jsem se ho zbavil. Konečně je v zámku v noci klid. Nikdo nechodí po chodbách. Nikdo se nevkrádá do mé ložnice a co je nejhlavnější: žádný muž se mě nedotýká tak, jako on.

Takže strýc obraz prodal. No jo, ale jak se tu znovu objevil. Promnu si kořen nosu a podívám se na stůl. Jsou tam papíry od toho obrazu. Odložím strýcův deník. Prohrábnu papíry a začtu se. Zjistím, že obraz od prvního prodeje měl ještě dalších pět majitelů. Strýc ho prodal téměř před patnácti lety a od té doby se u každého ohřál tak tři roky. Tři roky, kdy vydrželi teror toho muže. Zjistím si, která aukční síň obraz prodávala. Je to aukční síň Sen a prodávala ho pokaždé. Zvednu tedy telefon a zavolám tam.

„Aukční síň Sen, prosím?“ Ozve se mladý ženský hlas.

„Dobrý den, tady Derek von Herest.“ Představím se.

„Dobrý den, pane, jak Vám mohu pomoci?“ Úplně vidím, jak se žena usmála v předtuše vydělaných peněz.

„Hledám historii jednoho obrazu. Podle záznamů jste ho prodali téměř před patnácti lety.“ Pracovnice se odmlčí.

„Co to bylo za obraz?“ Ozve se téměř po minutě ticha.

„Je to portrét velice pohledného mladého muže.“

„Aha, přepnu Vás k šéfovi, hezký den, pane.“ Odbyde mě. Chvíli se nic neděje. Vezme to nakonec nějaký muž.

„Dobrý den, pane. Kolegyně mě informovala, že se sháníte po historii jednoho obrazu.“

„Ano.“ Potvrdím mu to.

„Také mi už řekla, o jaký obraz se jedná.“

„Můžete mi k němu něco říct? Podle papírů, co mám v ruce ho prodávali, co tři roky.“ Muž ve sluchátku znervózní.

„Víte, je to velice nepříjemné, ale muž, co si ho koupil, tvrdil, že je prokletý.“

„Prokletý?“ Zeptám se, zda jsem slyšel správně.

„Ano, prokletý. Tvrdil, že ho musí prodat. Prý se tři roky pořádně nevyspal. Muž z obrazu k němu chodil noc co noc, kromě úplňku.“

„To je zajímavé a tvrdili to i ti další?“ Zeptám se a snažím se znít nezaujatě.

„Ano, ten poslední tvrdil, že ho muž z obrazu dokonce svlékal a dotýkal se ho ehm…..na intimních partiích.“ Pozvednu obočí.

„Vážně? A proč jste ho pak poslali ke mně, když jsem ho nekupoval?“ Muž v telefonu se zarazí.

„Promiňte, ale my jsme ten obraz neviděli už tři roky.“ Zamračím se.

„Kdo byl posledním majitelem obrazu?“ Vypálím.

„Nějaký muž z Evropy. Odvezl si ho do Španělska.“ Podívám se na papír a skutečně tam stojí, že byl odvezen. Ale také tu stojí, že byl přivezen zpět před dvěma týdny. Poté ho v tichosti přemístili na můj zámek. Zamračeně na to koukám.

„Pane?“ Ozve se v telefonu.

„Ano, jsem tu, omlouvám se, ale ten obraz je zpátky. Na mém zámku.“ Odtuším. V telefonu se rozhostí šokované ticho.

„Budete ho chtít prodat?“ Vypadne z něj po chvíli.

„Zatím ne, kdybych si to rozmyslel, dám vám vědět.“

„Jistě, pane. Hezký den.“ Slyším, jak si oddechl a rychle vypnul hovor. Odložím teď už hluchý telefon. Tak muž na obrazu si myslí, že může někoho obtěžovat. No, když chceš válku, máš ji mít. Zjistím, co jsi zač a kde ses tady objevil. Odstrčím židli a vstanu. Deník strýce odnesu do trezoru a vydám se do svého pokoje. Převléknu se a podívám se na hodinky. Je půl čtvrté. V archivu by ještě měli být. Vydám se do garáže a nastartuju jedno z těch střízlivějších aut. Je to sice Audi, ale černé, a ne tak luxusní. Vyjedu do města rozhodnut vyřešit tuhle záhadu. Cesta do města netrvala ani půl hodiny. Zaparkuju u archivu a vydám se do budovy.

„Dobrý den, jak Vám mohu pomoci?“ Usměje se na mě za pultem mladý muž.

„Dobrý den, hledám dokumenty týkající se zámku.“ Muž se pousměje.

„Zajímá Vás jaké období?“

„Od sedmnáctého dozadu.“ Odpovím mu. Kývne a něco píše do počítače.

„Co konkrétně Vás zajímá?“ Podívá se na mě. Podám mu vyfocený obraz, jehož fotka byla v dokumentech. Vezme si ji a podívá se na to.

„Chci vědět, kdo to byl a co měl společného se zámkem.“ Osvětlím mu to. Muž se podívá na mě a pak zpátky na fotku.

„To bude trochu oříšek, ale snad to zvládneme. Pojďte prosím za mnou.“ Pousměje se, obejde pult a odvede mě do suterénu, kde na policích pečlivě zkatalogizovaný leží všechny svitky, pergameny a staré papíry a knihy. Mladý muž se zastaví u jedné police.

„Tady jsou veškeré knihy týkající se zámku.“ Vysvětlí mi. Odněkud vytáhne bavlněné rukavice a jeden pár mi podá.

„Navlékněte si je. Na staré knihy se smí sahat jen v takovýchto rukavicích.“ Vysvětlí mi.

„Dobře.“ Odsouhlasím mu to a vezmu si je. Navléknu si je, a to už mi podává první knihu. Jsou to jen účetní záznamy, tak to odložím. Sáhnu pak na další. Prohledáváme to tu už snad hodinu, když archivář konečně na něco narazí. Odložím kroniku, co jsem zrovna držel, a dojdu k němu. Podá mi kroniku rodu, který postavil a vlastnil zámek až do smrti posledního příslušníka rodu. Opatrně si ji vezmu na otevřené stránce. Je tam opravdu namalovaný ten muž z obrazu.

„Je to druhý syn lorda Adriana de Frosta. Podle toho, co se tady píše, ho pokousal vlkodlak, když mu bylo dvacet. V té době se měl oženit s jednou šlechtičnou, ale ta sňatek odmítla, že si takovou stvůru nevezme. Nakonec si ji vzal jeho mladší bratr. Jmenuje se Lukas de Frost. Tedy jmenoval.“ Opraví se.

„Mohl byste mi to okopírovat?“ Podívám se na muže. Chvíli se na mě dívá a zvažuje možnosti, než kývne.

„Zkusím to. Pojďte se mnou.“ Vyvede mě z podzemní místnosti a zavede mě zpátky k recepci. Tu dvojstranu mi okopíruje. Poděkuju mu, zaplatím poplatek a odjedu domů. Doma se navečeřím a ještě si zalezu do pracovny. Když už vím, jak se ten muž na obraze jmenuje není nic lehčího než si ho vyhledat na internetu. Jakmile zadám jeho jméno, vyjede mi spousta odkazů na vlkodlaky a prokletí. Zavrtím hlavou. Nakonec si vyberu jeden až dole na stránce. Objevím se na webu věnovaném jen Lukasovi. Mají tu i fotku jeho obrazu. Jsou tu spousty článků o něm. O jeho životě a následné smrti. Podle jednoho článku prý nepřežil první proměnu ve vlkodlaka. Cože? Oni tomu fakt věří. To jsou blbosti. Zavrtím hlavou a zavřu ji. Prsty si promnu spánky, jak mi začne pobolívat hlava. Vyjdu z pracovny a cestou do svého pokoje požádám služku, aby mi donesla prášek proti bolesti. Ukloní se mi a donese mi ho do pokoje. Spolknu ho, zatímco se svlékám a zalézám si do postele. Prášek mi pomůže ihned usnout.

Probudí mě dotek na mé tváři. Otevřu oči a cuknu sebou. Nade mnou stojí Lukas de Frost a právě mi sáhl na tvář. Zamračím se na něj.

„Co tu chceš?!“ Vypálím na něj okamžitě. Jen pozvedne obočí, posadí se na mou postel a znovu natáhne ruku k mé tváři. Odstřelím mu ji.

„Ani na to nemysli. Vypadni z mého pokoje.“ Zavrčím. Nic, žádná odezva, jen na mě kouká. Stisknu si kořen nosu a nasupeně na něj koukám. Oplácí mi pohled, ale ten jeho je zvědavý.

„Odpovíš mi?“ Zavrčím. Mírně se usměje a zavrtí hlavou. Zamračím se.

„Proč?“ Prstem si ukáže na krk. Myslí tím nejspíš, že nemůže mluvit.

„Co chceš?“ Už frustrovaně vydechnu. Prst namíří na mě. Takhle to nepůjde. Je to hrozně nepraktické. Zívnu a přemýšlím, jak z něho něco dostat. A pak mě to napadne. No jasně, papír. Vylezu z postele a ze stolu u okna vytáhnu blok a propisku. Dojdu zpátky a podám mu to. Celou dobu mě zvědavě pozoruje.

„Piš.“ Odtuším. Usměje se a vezme si to. Napíše jedinou větu, ale přečíst mi ji dá práci. Je plná kudrlinek. Na papíře stojí: Chci tebe. Zamračím se na něj.

„Proč?“ Odpoví mi, že můžu zlomit prokletí. O jakém prokletí to kruci zase mluví? Prohrábnu si vlasy.

„Jaké prokletí?“ Odtuším nevzrušeně. Chvíli se na mě dívá, než začne psát. Trvá dost dlouho, než dopíše a podá mi papír. Mlčky se začtu.

‚Jde o mé prokletí. Jen ten, kdo se se mnou dobrovolně vyspí, mě může osvobodit.‘ Kruci, proč u všech ďáblů všechno musí jít přes postel?

‚Narodil jsem se jako druhý syn místního lorda. Měl jsem se oženit a vytvořit tak alianci mezi mým rodem a rodem mé nastávající. Jenže v tu dobu v našem kraji řádil vlkodlak. Nevěřil jsem tomu, a tak nějak ani nevěnoval pozornost. Můj otec mě varoval, ať po setmění nechodím ven. Nebral jsem to vážně. Tu noc jsem šel do hostince. Bylo to kousek přes les. Když jsem se vracel, napadl mě. Pěkně mě zřídil. Neměl jsem sílu ani abych se odplazil z cesty. Našli mě až ráno. Odnesli mě sem na hrad. Otec povolal spoustu lékařů a léčitelů. Sice mě udrželi na živu, ale stal jsem se vlkodlakem. Má nastávající odmítla sňatek se mnou. Otec se hrozně naštval. Řval po mě, že je to moje chyba a že už mu nejsem k ničemu. Řekl mi tenkrát hrozné věci.‘ Dočtu nakonec a stisknu si kořen nosu.

„To ale nevysvětluje, proč jsi němý a proč tu strašíš jako duch z obrazu.“ Odtuším. Znovu si vezme papír a pak mi ho podá, abych si to přečetl.

‚To má nastávající. Chtěla, abych trpěl co nejvíc. Nevím proč. Bavila se tím, že nemůžu mluvit. Vzala mi hlas. Prostě jsem se jednou ráno probudil a nemohl vydat ani hlásku. Pak se mi vysmívala, že jsem k ničemu, a ještě nemůžu mluvit. Nikdy jsem na muže nebyl. Ta představa se mi příčila. A jí to přišlo jako ohromný nápad. Zaklela mě do obrazu, abych nemohl zabíjet o úplňku jako vlk. Řekla mi, že jestli najdu nějakého muže, který se semnou dobrovolně vyspí, mé prokletí zmizí a já budu volný. Hlas se mi vrátí, ale zároveň s tím, budu i nadále vlkodlakem.‘ Dočtu a podívám se na něj. Sklopí hlavu a mlčky čeká na můj verdikt.

„Proč se tvůj obraz objevil až po několika letech?“ Pokrčí rameny, jako že neví. Chvíli si ho prohlížím bez jediného slova. Je nádherný, ale mám osvobodit vlkodlaka a zapříčinit tak smrt lidí? To je to, co nevím. Budu si to všechno muset promyslet.

„Zítra ti řeknu svou odpověď.“ Promluvím po chvíli. Kývne, ale nahne se ke mně a políbí mě, jelikož jsem nestačil uhnout. Musím říct, že líbá fantasticky. Chvíli si hraje s mými rty, než požádá o vstup. Vzdychnu a otevřu pusu. Okamžitě toho využije a vjede jazykem dovnitř. Nejdříve propátrá ústa, ale pak vyzve můj jazyk ke hře. Líbáme se dlouho. Tak dlouho, že chvílemi i zapomínám, kdo to vlastně je. Lukas se ode mě odtáhne, až když nám oboum dochází dech. Usměje se na mě, vstane a odejde. Padnu zpátky do polštářů. Ten polibek byl tak vzrušující, že mám menší problém v kalhotách. Rukou zajedu do rozkroku a sevřu svůj penis. Při vzpomínce na polibek mi stačí jen pár tahů, abych vyvrcholil. Vstanu, dojdu si umýt ruku a zalezu si zpátky do postele. Tentokrát znovu usnu téměř ihned, co se hlava dotkne polštáře.

Probudím se po pohledu na hodinky kolem desáté dopoledne. Vylezu z postele, ustrojím se a odejdu do jídelny na pozdní snídani. Cestou se ke mně připojí komoří.

„Dobré dopoledne, pane, jak jste se rozhodl s tím obrazem, pane?“

„Dobré dopoledne, Alfréde, pověste ho zase zpátky.“ Odpovím mu.

„Jak si přejete.“ Ukloní se mi a odejde po své práci. Posadím se v jídelně na své obvyklé místo, kde už je prostřeno. Bez otálení se pustím do jídla. Musím říct, že kuchařka umí vážně dobře vařit. Najím se a bez okolků odejdu do pracovny, kde si pustím počítač. Do vyhledávače opět zadám Lukasovo celé jméno. Vyjede mi jako včera záplava odkazů na vlkodlaky. Začnu se tím probírat a filtruju, co jsou jen povídačky a co je skutečnost. Na to nejzajímavější narazím až skoro pozdě odpoledne. Jde o to prokletí, o kterém včera psal Lukas. Ta ženská byla nějaká čarodějnice. Ráda si zahrávala s životy jiných. Podle tohohle webu toho vlkodlaka poslala ona, aby jejího nastávajícího pokousal. Jistě, že Lukase našli až ráno, ten vlkodlak ho totiž nejdřív odnesl k ní. Ona zajistila, aby se z něj ten vlkodlak skutečně stal. Potřesu hlavou. Ženský jsou fakt někdy na hlavu. Když pak přijela a začala tropit scény, slíbili jí, že si vezme jeho bratra. Ubytovali jí sice v jiném křídle, ale ona, co chvíli byla u Lukase. Prý se tradovalo, že jí měli oba bratři. Jenže Lukas pak po první proměně o ní ztratil zájem. Víc se zajímal o muže než o ní. To jí rozlítilo a proklela ho. Upřímně, je to snůška nesmyslů. Stisknu si kořen nosu a raději to zavřu. Pak se pustím do své práce. Zaberu se do toho tak, že zapomenu i na večeři. Musí pro mě přijít služka. Uložím svou práci a zajdu si na jídlo. Pak už se skleničkou v ruce čekám ve svém pokoji na Lukase. Rozhodl jsem se, že to udělám. Ostatně je to už dlouho, co jsem někoho měl. Přesně týden. Navíc teď mě nebaví ani někoho hledat.

Hodiny odbijí desátou večerní, když se otevřou dveře od mého pokoje a vejde Lukas. Dopiju sklenku, postavím ji na stolek a vstanu. Přejde ke mně a tázavě se na mě podívá. Jen se pousměju, přejdu k němu a políbím ho. Zavrní a polibek mi oplatí. Začne mě svlékat. Zastavím ho, když mám už jen kalhoty. Tázavě se na mě podívá. Jen se usměju. Sám mu stáhnu košili a rozepnu kalhoty. Vyjde z nich a zůstane přede mnou stát tak, jak ho pán bůh stvořil. Musím uznat, že je nádherný. Prsty vjedu do jeho zlatých vlasů a ukradnu si jeho rty. Za stálého líbání pročísnu jeho vlasy, rukama sjedu na ramena, kde je pohladím a přemístím se na jeho hruď. Přitom ho směruju ke své posteli. Nechá mě dělat, co chci, dokud nenarazí na postel. Odtáhnu se od něho, abych zatlačil do jeho hrudi. Pozpátky spadne na postel. Na chvíli se zarazím a jen si ho prohlížím. Usměje se na mě a natáhne ke mně ruku. Vyhovím mu a vylezu si k němu na postel. Vyhoupnu se nad něj a pokračuju tam, kde jsem skončil, tedy u jeho hrudi. Rty se přesunu na jeho krk a použiji i zuby, abych ho několikrát jemně kousnul. Zavzdychá. Musím říct, že je to jako rajská hudba pro mé uši. Nic tak erotického jsem ještě neslyšel. Rty pak sjedu na jeho hruď. Najdu jednu bradavku a mučím ji stejně, jako prsty. Prohýbá se ke mně a jeho ruce mě hladí po těle, kam dosáhnou. Chvíli zůstanu u bradavek než se rty přesunu níž na jeho břicho. Posouvám se velmi pomalu. Jeho ruce mě však tlačí ještě níž. Vím, co chce. Podívám se mu do očí.

„Opravdu to chceš?“ Zavrním. Polkne, ale kývne na souhlas. Vyskočím tedy a vytáhnu ze šuplíku tubu lubrikantu. Zvědavě se na mě dívá.

„Tohle nám to všechno zjednoduší. Nechci tě zranit.“ Vysvětlím mu. Kývne, že rozumí a natáhne ke mně ruku. Znovu se k němu přidám na posteli, ale tentokrát už cíleně zamířím mezi jeho nohy. Jeho penis je tvrdý jako skála. Dlouhý a štíhlí. Na straně mu pulzuje žíla a z jeho močové trubice právě uniká první sperma. Opatrně ho vezmu do ruky a palcem setřu prvotní sperma. Prohne se a zavře oči. Má otevřenou pusu, ale žádný zvuk z ní nevychází. Pousměju se a nejdříve ho olíznu po celé délce. Znovu se prohne, ale to už si ho vkládám do úst. Zavrním. Ten zvuk způsobí jemné cukání v jeho penisu. Je citlivý a hrozně vnímavý. Mám co dělat, abych se přinutil ho připravit na svůj vpád, a ihned si ho nevzal. Vymáčknu si trochu gelu na prsty a začnu ho připravovat. Prvního prstu si ani nevšimne, i když s ním několikrát pohnu tam a zase zpátky. Dokonce ho ohnu, abych ho roztáhl. Pak přidám druhý, a ještě třetí prst. To už se začne pohybovat proti nim. Nechává se doslova šukat prsty. Vyvrcholí, jakmile polaskám tu kouzelnou uzlinku uvnitř něj. Jeho sperma chutná trochu trpce a slaně a je ho fakt hodně. Jenže nemám moc času na to, abych to víc rozebíral. Pustím jeho penis, vytáhnu se do kleku, rychle si potřu svůj gelem a proniknu do něj, dokud stále cítí dozvuky orgasmu. Udýchaně se na mě podívá, přitáhne si mou tvář k sobě a políbí mě. Tím také ochutná sám sebe. Zasténám a zkusmo se v něm pohnu. Jeho tvář se zkřiví slastí. Pousměju se a pokračuju v pohybech starých jako samo lidstvo. Mé steny se nesou pokojem, dokud si mě Lukas nepřitáhne k sobě. Políbím ho. Oplácí mi polibek tak vášnivě, až mám co dělat, abych hned nevyvrcholil. Jeho penis se znovu probudí a Lukas slastně přivírá oči. Ve chvíli, kdy cítím, že se dostávám k vrcholu, vezmu jeho penis do ruky. Vynesu ho k sobě a oba po chvíli vyvrcholíme. Svalím se na něj, aniž bych rozpojil naše těla. Obejme mě a prsty vjede do mích vlasů. Výská mě tam. Je to příjemné. Pohnu hlavou, abych se na něj podíval. Usměje se na mě. Pak si přitáhne mou hlavu blíž k sobě a políbí mě.

„Děkuji.“ Zašeptá melodickým hlasem, až zasténám.

„Prolomil si mou kletbu. Teď jsem tvůj.“ Zavrní a sevře můj penis v sobě. Znovu zasténám, nadzvednu se na loktech a pohnu se v něm. Přivře oči slastí a také zasténá.

„Snad si nemyslíš, že jsme skončili?“ Uculím se a znovu se v něm pohnu. Prsty sevře prostěradlo, zvedne nohy a obejme jimi mé boky. Oba zasténáme, když se do něj dostanu hlouběji.

„Byl jsem první?“ Vzdychnu, když mě v sobě znovu sevře. Přikývne.

„Ano, s jinými to nikdy takhle daleko nedošlo.“ Zasténá. Usměju se a sehnu se k jeho rtům.

„Je mi ctí ti ukázat, jaké milování může být.“ Zavrním a políbím ho. Pak se v něm začnu znovu pohybovat. Jeho steny se mísí s mými. Čím jsem vrcholu blíž, tím tvrději do něj přirážím. Nevypadá však, že by se mu to nelíbilo. Vychází mi ve všem vstříc dokud oba nevyvrcholíme. Opatrně z něj vyjdu a svalím se vedle něj. Zhluboka oddechuju a snažím se uklidnit pádící srdce. Lukas se převalí na bok a přitulí se ke mně. Jednu ruku přehodí přes mou hruď a nohu položí mezi mé, takže se kolenem dostane velice blízko mému penisu. Obejmu ho a zavřu oči. Už usínám, když ucítím, jak mě hladí po hrudi.

„Tobě to nestačilo?“ Zavrním z polospánku. Uslyším jeho uchichtnutí.

„My vlkodlaci jsme velmi náruživý.“ Zavrní a pohne kolenem. Lehce sebou trhnu, když mě jím začne dráždit.

„Lukasi.“ Zasténám.

„Ano?“ Vzdychne. Otevřu oči a podívám se na něj. Šibalsky na mě mrkne a vyhoupne se nad můj penis. Rukou si ho přidrží a navede do svého otvůrku, ze kterého ještě pomalu stéká sperma z předchozí činnosti. Zasténám, když dosedne. Můj sten však splyne s jeho. Pomalu se začne pohybovat. Nejdřív v předklonu se opírá o mou hruď, ale pak se zakloní a rukama se opře o má stehna. Jeho pomalé tempo moc dlouho nevydrží. Žene nás mílovými kroky k vyvrcholení. Což se vzápětí stane. Vykřiknu, sevřu jeho boky a stáhnu si ho víc ke kořeni. Zasténá, a i on vyvrcholí, aniž bych se dotknul jeho penisu. Usměje se na mě, předkloní se a políbí mě. Oplatím mu polibek a nechám ho sesednout.

„Myslím, že by bylo vhodné, kdybychom se osprchovali.“ Nadhodím. Kousne se do rtu.

„Jo, to by bylo fajn. Je to nepříjemné.“ Přizná. Uchichtnu se, vstanu a následován Lukasem zamířím do koupelny. Zvědavě se rozhlíží kolem sebe. Zapnu sprchu a natlačím ho do sprchového koutu. Začne se provokativně umývat. Prsty dokonce vjede sám do sebe, aby smyl mé sperma. Kousnu se do rtu a přitisknu se ze zadu k němu.

„Provokuješ mě.“ Zavrním mu do ucha. Pousměje se.

„A co s tím uděláš, ó můj pane?“ Zavrní. Plácnu ho po zadečku.

„Nejdřív ti naplácám a pak si tě vezmu.“ Zašeptám mu do ucha. Zasténá. Natiskne se břichem na stěnu koutu, vystrčí na mě svůj zadek a hodí po mě smyslným pohledem.

„Na co čekáš?“ Vezmu si do ruky dlouhý kartáč, který se používá na mytí zad, a lehce ho s ním plácnu. Trhne sebou, ale já neskončil. Plácnu ho s ním ještě dvakrát, než použiju jeho štětinatou stranu. Jemně mu s ním začnu přejíždět po zadní straně stehen, než se k němu přitisknu a kartáčem mu začnu masírovat jeho koule s penisem. Po chvíli začne tiše sténat. Uculím se a zajedu svým penisem do jeho zadečku. Je tak neuvěřitelně horký a těsný, i když jsem ho už několikrát projel. Musím se ovládat, abych do něj nezačal zběsile přirážet. Pohybuju se pomalu. Sténá a snaží se pohybovat proti mně, ale nedovolím mu to. Jednou rukou ho držím na místě a druhou mu stále kartáčem masíruju jeho penis. Po chvíli vyvrcholí a sevře můj penis v sobě. Odhodím kartáč, sevřu jeho boky oběma rukama a zrychlím pohyby. Trvá chvíli, než do něj vyvrcholím. Opatrně z něj vyjdu a otočím si ho k sobě. Obejme mě kolem krku a políbí. Oplatím mu polibek a bez dalšího zdržování nás umyju.

V posteli mě stejně nenechá na pokoji. Skončíme až nad ránem, kdy už jsem skoro polomrtví únavou a on také. Chvíli si hraju s myšlenkou, že jsem to možná neměl dělat, ale zapudím ji. Uvidíme, co přinese čas. Jedno vím však jistě, budoucnost si tvoříme sami, ať si říká každý, co chce. Vytvořím si novou rodinu. Budeme jen já a on a možná, když se budeme nudit, přibereme dalšího muže. Třeba i někoho z obrazu.