Můj svět fantazie

Zaparkuji na hlídaném parkovišti, i když netuším, kdo by kradl mé staré a oprýskané auto, které už zažilo lepší časy. Zaplatím parkovné a vydám se do budovy, kde má kancelář notář, který mi včera volal. Netuším, co by po mě mohl chtít. Rodiče jsem nikdy nepoznal. Co si pamatuji, tak jsem žil v dětském domově nebo na ulici. Ale i tak jsem zvládl vystudovat. Sice truhlařinu, ale i to je úspěch. Navíc jsem si našel práci u jednoho živnostníka. Nemáme o zakázky nouzi. Rychle se rozkřiklo, že jsem poctiví a šikovný, takže se k nám spousta zákazníků vrací. Vejdu do budovy a na recepci se zeptám, kde bych našel kancelář notáře. Paní mě navede, a tak vyrazím. Dojdu do příslušného patra a zaklepu na dveře.

„Dále.“ Ozve se příjemný hlas mladé ženy. Vejdu tedy dovnitř.

„Dobrý den.“ Usměje se na mě moc hezká brunetka s jemnými rysy.

„Dobrý den, pane. Přejete si?“ Vrátím jí úsměv.

„Pan notář mi včera volal. Jsem Kail Markus.“ Představím se. Podívá se do počítače.

„Jistě, posaďte se, prosím. Hned Vás ohlásím.“ Zvedne se a obejde stůl, aby přešla ke druhým dveřím, a mě se tak odhalí pohled na její krátkou sukni a velmi dlouhé nohy. Se mnou to však nic neudělá. Jsem na muže, i když se to snažím tajit, jak se dá. Dneska, když se přiznáte, je to jako kdybyste měli lepru. Sekretářka klepne na dveře a vejde do druhé kanceláře. Zavře za sebou, takže nic neslyším. Po chvíli vyjde ven a pozve mě dál. Vstanu tedy a vejdu do druhé kanceláře. Naproti mně sedí za velkým dubovým stolem nádherný chlap. Vstane a já tak mám možnost zjistit, že je o něco vyšší než já. Krátké upravené hnědé vlasy s čokoládovýma očima doplňují kulatý obličej.

„Dobrý den, pane Markusi.“ Promluví melodickým hlasem. Odkašlu si.

„Dobrý den, pane Heimere.“ Oplatím mu zdvořilost.

„Prosím, posaďte se.“ Ukáže na křesílka před stolem. Posadím se a podívám se na něj svýma nevýraznýma zelenýma očima. Usměje se na mě.

„Jak jsem už nastínil v telefonátu, jeden můj klient Vám odkázal celý svůj majetek.“ Pozvednu obočí.

„Promiňte, ale kdo byl ten dobrodinec? Navíc jsem si jistý, že jsme se nikdy nesetkali.“

„Jde o lorda Kinleye. Podle jeho slov jste byl syn jeho zesnulé sestry, která Vás zplodila mimo manželské lože. Proto jste byl dán do sirotčince. Podle dopisu, který byl přiložen k závěti, bohužel už neměla žádné děti, proto vše připadne Vám.“ Zmateně zamrkám.

„Ale lord přece musel mít i své děti, ne?“ Namítnu. Notář zavrtí hlavou.

„Ne, lord byl bezdětný.“ Zhluboka se nadechnu.

„Chcete mi říct, že teď zdědím všechno, co lord vlastnil a ještě titul?“ Kývne hlavou. Polknu a povolím si kravatu, kterou jsem si vzal pro tuhle příležitost. Je to vlastně oblek koupený v konfekci. Ani mi moc nesedí, ale byl levný. Sehnal jsem ho včera narychlo. Notář se na mě usměje a mlčky čeká, až se vzpamatuju.

„U závěti byl přiložen i dopis pro Vás.“ Podá mi ho po chvíli. Vezmu si ho, ale neotevřu.

„Když přijmete dědictví, je tu podmínka.“ Ještě nadhodí. Zamrkám.

„Jaká?“

„Nesmíte se rok oženit, ale zároveň lord chtěl, aby rod pokračoval. Tudíž Vám důrazně doporučuje se po tom roce oženit a mít děti.“ Kývnu, i když si nemyslím, že bych někdy děti zplodil. Jsem přece jenom na chlapy.

„Dobře. Přijmu dědictví.“ Kývnu. Notář se usměje a dá mi podepsat horu papírů.

„Do dvou dnů budete mít uvolněné finanční prostředky na tomto účtu.“ Podá mi číslo účtu a veškeré papíry jak k dalším penězům, tak k akciím, dluhopisům a tak dále. Samozřejmě dostanu i papíry od domů, kterých je nepočítaně.

„Vy jste byl lordův právník?“ Nadhodím. Pousměje se.

„Ano, já a dalších pět. Pokud chcete mohu je kontaktovat a můžeme Vás také zastupovat.“ Přikývnu.

„To by bylo fajn, děkuji.“

„Zavolám Vám, jak se rozhodli.“ Podá mi ještě smlouvu o spolupráci. Přečtu si ji a podepíšu. Pak se s ním rozloučím a dost v šoku se odeberu do svého stařičkého autíčka. Dojedu domů, i když vůbec netuším, jak jsem se tam dostal. Převléknu se do domácího a začnu se prohrabovat papíry. Je tu všechno, co teď vlastním spolu s obrovským zámkem asi hodinu odtud. Po chvíli přemýšlení zavolám šéfovi, jestli bych si nemohl vzít dovolenou. Odsouhlasí to. Ostatně, neměl jsem dovolenou už nejmíň tři roky. Dost mi spílal, že to nemůže převádět a tak. Ještě se podívám na svůj účet a zamrkám. Přibylo mi tam dvě stě tisíc. Uznale zamručím, zavřu to, a ještě si zabalím. Pak si pustím telku a koukám na nějaký filmy, dokud na gauči neusnu.

Probudí mě budík, který jsem si nařídil na telefonu. Rozlámaně se protáhnu, dám si rozcvičku na protažení, studenou sprchu na probrání a pak oblečený s kusem sendviče, co jsem našel v lednici, v ruce se vydám k autu.

„Dobré ráno, Kaile.“ Usměje se na mě soused. Je to fešný kus chlapa, ale je na ženský.

„Dobré ráno.“ Usměju se na něj.

„Prosím tě, pár dní tu nebudu, můžeš mi vybírat poštu?“ Požádám ho. Vždycky jsme si vypomáhali. Vlastně skoro celá ulice držíme při sobě. Sice jsme chudí, ale slušní. Přikývne.

„Jasně, kam jedeš?“ Zeptá se mě. Nebývá zvykem, že bych takhle někam odjel. Kousnu se do rtu.

„Vypadá to, že mě našel nějaký můj příbuzný. Kontaktoval mě. Chci ho poznat.“ Přiznám. Chápavě se usměje. Ví, že jsem vyrůstal v domově.

„Přeju ti to. Hlavně, ať je slušný.“

„Děkuju.“ Pousměju se, hodím tašku s věcmi na zadní sedadlo a nastoupím na místo řidiče. Mávnu mu a odjedu. Nechtěl jsem mu přímo říkat, že jsem něco zdědil. Vím, jak to chodí. Už bych neměl chvíli klid. Pořád by za mnou chodili kvůli penězům. Povzdechnu si a podle papírové mapy jedu na adresu toho zámku. Ještě, že jsem si sebou vzal noťas a ty papíry, co jsem dostal od notáře. Proč papírová mapa? No to je jednoduché. Neměl jsem peníze na chytrý dotykáč a potřeboval jsem něco, čím se domluvit se zákazníky. Takže mám levný tlačítkový telefon. Mě stačí. Nepotřebuju výstřel techniky, abych se dovolal nebo poslal jednoduchou SMS. Podívám se do mapy a zamračím se. Asi jsem špatně zahnul. Dojedu do nějakého městečka a zastavím u krajnice před bistrem. Vezmu mapu, peněženku a vystoupím. Už mám i celkem hlad, tak se tam rovnou i najím. Vstoupím dovnitř a všichni se po mě otočí.

„Dobrý den.“ Klidně pozdravím a přejdu k baru. Posadím se tam.

„Dobrý den, co to bude?“ Zeptá se mě celkem šikovný kluk. Ale na mě je stejně moc mladý.

„Vodu, prosím, a kuřecí sendvič.“ Požádám. Kývne a odběhne objednat sendvič. Po chvíli mi to donese. Poděkuju mu a pustím se do jídla. Přitom studuju mapu.

„Potřebujete poradit?“ Ozve se za mnou mužský hlas. Překvapeně se otočím. Stojí tam mladý muž tak v mém věku, což je kolem třiceti let. Má delší tmavě hnědé vlasy a hnědé teplé oříškové oči. Nemá vyloženě vypracovanou postavu, ale je hubený.

„Vlastně ano. Potřebuju se dostat do Screme, ale asi jsem špatně zabočil.“ Přiznám. Muž se posadí na židli vedle mě a přitáhne si mapu.

„Tady musíte odbočit zpátky na hlavní tah.“ Ukáže mi křižovatku za tímhle městečkem.

„Děkuji.“ Trochu se na něj usměju.

„Za málo. Proč jste si nezapl navigaci?“ Zeptá se mě a přejede pohledem mé oblečení, které nejspíš už zažilo lepší časy. Vše mám z druhé ruky. Pokrčím rameny a nerozebírám to. K nám naštěstí dojde ten mladý klučina.

„Co si dáte, pane Heginsi?“ Zeptá se muže vedle mě.

„Dej mi pivo a menu. Díky, Carle.“ Objedná si můj společník.

„Proč jedete do Screme?“ Zeptá se mě po chvíli.

„Mám tam nějaké zařizování.“ Vyhnu se přímé odpovědi. Lehce se zamračí a kývne.

„Dejte si pozor. Starý lord je sice mrtvý, ale bůh ví, jaký bude jeho synovec.“ Napil jsem se vody, takže jsem se stačil zakuckat.

„Synovec?“ Kývne hlavou.

„Byli dost podivní. Jeho sestra se spustila s nějakým chlapem pod zámkem a její rodině se to nelíbilo. Když otěhotněla, nejdřív chtěli, aby dala dítě pryč, když odmítla, tak jí nechali porodit a dítě jí ihned vzali. Pak ji prý provdali za někoho z té jejich společenské smetánky, ale ona už neotěhotněla. Po třech letech pak dostala navíc nějakou nemoc a zemřela. Lord se nikdy neoženil. Šuškalo se, že má rád v posteli muže. Ale nikdy se to nepotvrdilo.“ Pokrčí rameny.

„Když starý lord umřel, nejdřív se myslelo, že to všechno přejde do rukou státu, ale jeho právníci prý našli to dítě, co dali do sirotčince. Bůh ví, kdo to je a jaký je.“ Zamračí se. Nakloním hlavu na stranu.

„Proč myslíte, že je to muž?“ Zeptám se. Usměje se na mě.

„Kdyby to byla žena, ani by ji nekontaktovali. Navíc prý lord tomu sirotčinci platil za to, že ho nikdy nikdo neadoptuje. Hlavně potom, co jeho sestra zemřela.“

„Aha.“ Zamumlám. Tak proto si mě nikdo nikdy nevzal. Potřesu hlavou.

„Víte toho docela dost.“ Nadhodím. Pousměje se.

„Moje máma lordovi dělala služebnou. Navíc, tohle městečko patří pod jeho panství.“ Přizná. Kývnu a dojím si sendvič.

„Děkuji za pomoc.“ Prohodím a zaplatím. Usměje se na mě.

„Za málo.“ Rozloučím se a odejdu do auta. Ač neplánovaně, dozvěděl jsem se toho docela dost. Vyjedu a už se plně soustředím jen na řízení a abych teď už správně odbočil. Znovu najedu na hlavní silnici, po které jsem měl jet už od začátku, a bez nehod dojedu do města. Podle mapy a ukazatelů se dostanu k zámku nad městem. Zastavím u brány a naťukám kód, který byl v papírech. Okamžitě se brána otevře, a tak vjedu dovnitř. Trvá asi dva kilometry, než opravdu dojedu až k zámku. Cesta je lemovaná stromy a za nimi je vidět, že je to vlastně cesta uprostřed lesa. Objedu fontánu, která stojí uprostřed umně vytvořených záhonů před schody a zaparkuju. Ihned z domu vyběhne nějaký starší muž. Vystoupím a čekám, až ke mně dojde.

„Dobrý den, kdo račte být a jak jste se dostal přes bránu.“ Vyštěkne na mě a prohlédne si mě od hlavy k patě. Mám na sobě své nejlepší oblečení, i když to asi není nic moc. Džíny jsou sice čisté, ale staré, stejně jako mikina.

„Dobrý den, dostal jsem kód od notáře. Jsem Kail Markus“ Nahnu se do auta a ze sedadla spolujezdce vytáhnu papíry. Podám mu je. Vezme si je s dost velkou nevírou. Chvíli se dívá do papírů a pak nevěřícně zvedne hlavu. Znovu si mě prohlédne. Zamrká a chvíli má otevřenou pusu a lapá po dechu jako kapr na suchu.

„Omlouvám se, lorde. Notář volal, že jste převzal dědictví, ale netušili jsme, že dneska přijedete.“ Vrátí mi papíry. Vezmu si je.

„To je v pořádku. Rozhodl jsem se až večer. Ukážete mi to tu?“ Prohodím. Kývne.

„Ale nejdřív Vás ubytujeme. Připravili jsme ložnici po starém lordovi, jestli Vám to nevadí.“ Pokrčím rameny.

„Ne, nevadí. Jeho věci jste dali kam?“ Muž se trochu smutně usměje.

„Na půdu.“ Kývnu a ze zadního sedadla si vezmu tašku. Ihned mi ji vezme. Nejsem na to zvyklí, a tak se trochu nervózně usměju.

„Zítra pošlu pro učitele. Naučí Vás, jak se chovat ve společnosti, pane.“ Nadhodí.

„To by bylo fajn, jen mi řekněte, jak se jmenujete.“ Prohodím. Zastaví se.

„Prosím o prominutí. Jsem Alfons, majordomus, pane.“ Ukloní se mi. Nepohodlně si pročísnu polodlouhé blonďaté vlasy, které mám až na ramena.

„Těší mě.“ Prohodím, protože nic víc mě nenapadlo. Narovná se a vede mě do obrovské haly, ze které se vine schodiště do patra a další dveře bůh ví kam. Vydá se na schodiště a mě nezbývá nic jiného než ho následovat. „Toto schodiště vede do patra, ze kterého vede další schodiště do druhého a třetího patra. V přízemí je kuchyně, jídelna, rytířský sál, knihovna a salón pro pány a další pro dámy. V prvním patře jsou pokoje pro služebnictvo. Ve druhém má apartmán pán domu, tedy vy, s nejbližší rodinou v levém křídle. V pravém pak hosté nebo vzdálená rodina. Ve třetím poschodí je převážně půda nebo skladiště.“ Oznamuje mi po cestě nahoru. Cestou potkáme nejednu služebnou.

„Kolik je tu služebnictva?“ Zeptám se, když potkáme už asi pátou holku.

„Dvacet služebných, z toho tři jsou v kuchyni, pane, a dva zahradníci. Všechny Vám představím před večeří, pokud dovolíte.“ Kývnu, ale můj pohled upoutají obrazy, které lemují schodiště. Dojdeme až do druhého patra a tam u vstupu do chodby visí obraz nádherného muže středního věku. Má stejné blonďaté vlasy, které mu padají ve vlnách jak na záda, tak dopředu na vypracovanou hruď. Podobné zelené oči mě pozorují kamkoliv se postavím, malý nosík a plné rty zvoucí k polibku stočené do malého úsměvu. Je oblečený do na první pohled velmi drahého obleku, který mu sedí jako ulitý. Zřejmě šitý na míru. Sedí na bohatě vyřezávané židli z nějakého dřeva a lokty má položené o opěrky. Na první pohled bych řekl, že je to mahagon, ale mohl bych se i mýlit. Prohlížím si ho hodnou chvíli a Alfons nic nenamítá.

„Kdo je to?“ Promluvím pak. Alfons se podívá na obraz a pak na mě.

„To je Váš strýc. Lord Aron Kynley.“ Představí mi ho se smutkem v hlase. Chápu ho. Nejsou to ani dva měsíce, co zemřel. Kývnu.

„Můžeme pokračovat.“ Zašeptám a pohlédnu naposledy do očí lordovi. Zdá se mi to nebo opravdu mrkl? Zavrtím hlavou. Asi už blázním. Doběhnu Alfonse zrovna ve chvíli, kdy otevírá jedny ze dvou dveří, které jsou tady. Vejdu za ním do ohromného obývacího pokoje. Je zařízen vkusně, ale jednoduše. Nalevo od dveří stojí pohovka s televizním stolkem a velkou televizí. Napravo pak velký stůl s kancelářskou židlí.

„Lord rád pracoval tu, i když měl pracovnu.“ Přizná. Kývnu a dojdu ke dveřím, které jsou hned vedle televize. Vejdu do nádherné ložnice s obrovskou postelí s nebesy. Vše je laděné do tmavě zelené se stříbrnými doplňky. Jediné, co mi tu chybí, jsou skříně.

„Alfonsi? Proč tu nejsou skříně?“ Zeptám se majordoma.

„Dveře napravo od postele vedou do šatny, pane, nalevo je koupelna.“ Ozve se z obýváku. Kývnu a do šatny jen nakouknu. Koupelnu se rozhodnu prozkoumat později. Vyjdu do obýváku. Alfons zatím položil tašku na pohovku. Zamířím k ní, abych si vybalil.

„To není nutné, pane. Služky Vám vybalí. Ukážu Vám zbytek zámku a pak po večeři si můžete jít odpočinout.“ Kývnu, že jsem rozuměl, i když se mi nelíbí představa, že se mi někdo hrabe ve věcech. Nakonec to nechám být a vydám se s Alfonsem na průzkum zámku. Vede mě i ven za něj, kde je obrovský krytý bazén, tělocvična a koňské stáje. Cítím se jako v Jiříkově vidění. Všechno čpí luxusem. Vážně si, co chvíli, musím říkat, jestli sem vůbec patřím. Alfons mi před večeří představí služebnictvo. Sice si pamatuju jen asi třetinu z nich, ale to se asi časem poddá. Pak už kuchařka naservíruje výbornou večeři o třech chodech! Tolik jídla by nasytilo celou mou ulici na týden. Přecpu se tak, že cestou do svého pokoje se musím několikrát zastavit. Vyjdu schody, a ještě se chvíli zastavím před obrazem strýce. Byl vážně krásný. Ženy mu museli padat k nohám. Upřímně myslím, že to nebyli jen ženy. Ostatně fámy se zakládají většinou na pravdě. Pokrčím rameny a pokračuju do pokoje.

Vysprchuju se v krásné luxusní koupelně a v šatně se pokouším najít své pyžamo. Nikde není, ale za to tam jsou různá nová pyžama ještě zabalené. Zamračím se. Takže to vypadá, že mé oblečení probrali, vyhodili a nakoupili nové, zatímco já si prohlížel zbytek zámku. Ještě, že nevyhodili můj notebook. Ten jsem objevil na psacím stole v obýváku. Vybalím jedno z těch nových pyžam, obléknu si ho a zalezu si do postele. Všiml jsem si, jak na mě majordomus kouká. Jako kdyby mě hodnotil. Co sakra zamýšlí? Pokrčím imaginárně rameny. Kdo ví, třeba byl jedním z těch milenců lorda. I když si myslím, že lord měl na víc. Zavřu oči a usnu ani nevím jak.

Probudí mě chlad a pocit, že něco není v pořádku. Chci se pohnout, ale zjistím, že nohy a ruce mám přivázané k nějaké desce. Jsem k ní přitisknutý břichem a nahý. To je ten chlad, který mě probudil. Otočím hlavou a otevřu oči, abych zjistil, kde to vlastně jsem, ale je to marné. Na očích mám nějakou pásku. Trhnu rukama, abych se osvobodil, ale pouta drží fakt pevně. Najednou ucítím dotek na zádech. Leknu se a napnu.

„Pst,“ zašeptá mi dotyčný do ucha chraplavě, že mám co dělat, abych nezasténal,

„neboj se. Bude se ti to líbit.“ Dokončí a prstem namočeným do něčeho kluzkého vjede do mého otvoru. Trhnu sebou a zakňourám.

„Kdo jste? Co po mě chcete?“ Vyderu ze sebe. Muž mi olízne ucho.

„Co chci? Tvou nevinnost.“ Zašeptá mi.

„Díky tomu a díky tvé krvi budeme navěky spolu a silní.“ Zavrní. Zamračím se. Cože? Co to blábolí?

„Přeskočilo ti? Okamžitě mě rozvaž!“ Nařídím mu. Jen by mě zajímalo, jak kruci ví, že jsem ještě panic. Jak ví, že jsem se ještě s nikým nemiloval? Tajím to, jak se dá. Muž se uchichtne.

„Můj drahý synovče, nikdy jsem tě nespustil z očí. Jsi můj a mým zůstaneš. Navěky.“ Zavrní. Trhnu sebou. Cože? Synovče?

„Prosím? Starý lord je mrtví, idiote, měl by sis jít hrát na někoho jiného.“ Zavrčím. Podaří se mi konečně nějakým způsobem uvolnit ruku a praštím dotyčného. Zároveň si sundám šátek z očí. Ihned mě zaslepí svit pochodní. Zamrkám a než se mi zaostří zrak, muž je pryč. Rychle se odvážu a seskočím ze stolu, kde jsem ležel. Jsem nahý a v nějaké místnosti plné sexuálních hraček. Naproti stolu je tu ještě postel s pouty a další stojany s nějakými předměty, o kterých ani nevím, co dělají. Rychle se rozhlédnu a přemýšlím, kam se neznámí poděl. Když nic nevymyslím, pokrčím rameny a nahý, jelikož nemám žádné věci, musel mě svléct ještě v mé posteli, se vydám z místnosti. Otevřu dveře a nestačím se divit. Tahle místnost vede do obýváku v mém apartmá a dveře jsou hned vedle stolu. To padá otázka, kde jsem byl. Zavřu dveře a všimnu si, že je v zámku klíč. Okamžitě je i zamknu a klíč si vezmu k sobě. Vrátím se do ložnice a obléknu si pyžamo, které bylo pohozené na zemi. Zalezu si do postele. Záhadu, kdo to byl, vyřeším až ráno. Rozhodnu se. Jenže stejně nemůžu usnout. Pořád nad tím musím přemýšlet. Jak je možné, že mě probudil až studený povrch stolu? Proč jsem se neprobudil už ve chvíli, kdy mě svlékal? A co to říkal? Že potřebuje mou nevinnost a mou krev? Jak může vědět, že jsem panic. Zaúpím a praštím pěstí do polštáře. Tolik otázek a žádné odpovědi. S povzdechem vylezu z postele, obléknu se a sednu si do obýváku k psacímu stolu. Snad neuklidili všechno. Zadoufám.

První šuplík je prázdný. Druhý také, ale ve třetím jsou nějaké papíry. Vytáhnu je na stůl a prohlédnu si je. Nic. Jen samé výkazy. Zase je vrátím a zajdu zpátky do ložnice. U postele je totiž stolek, kde by něco mohlo být. Měl jsem pravdu. Hned v prvním šuplíku je nějaký sešit. Vytáhnu ho a prolistuju. Vypadá to na deník. Je jen zpola zaplněný. Lehce se zamračím, ale zvědavě tedy nalistuju první stranu a pustím se do čtení.

‚Vítej v mém zámku, můj drahý synovče. Konečně po tak dlouhých letech se zpět doma. Konečně jsem zařídil, aby ses vrátil zpět tam, kam patříš a odkud si neměl být nikdy vytržen. Ale osud tomu chtěl jinak. Byl si milován od samého počátku, kdy se má sestra dozvěděla, že je těhotná. Jsi to jediné, co jí zbylo po tom muži. Ne, netuším, kdo je tvým otcem a upřímně, kdo by se tenkrát staral. Bylo mi to jedno. Pro mě bylo hlavní to, že se můj osud naplňoval. Do doby, než tě vytrhli ze sestřina náručí a odnesli pryč. Má matka, ta proradná stará fusekle, tě nechala odnést do sirotčince. Dala mu velmi štědrý dar, aby byli zticha. Když jsem zjistil po její smrti, do jakého sirotčince tě dala, šel jsem si pro tebe. Jenže nechtěli mi tě dát. A tak jsem tě tajně pozoroval a chránil. Musel jsem zařídit, aby tě neadoptovali jiní, ale zároveň, aby ses nic nedozvěděl v nevhodnou dobu. Dala ti jméno Kail a v sirotčinci ti ho nechali. Jak krásné jméno pro krásného chlapce a posléze i muže. Asi se ptáš, proč ti to tu všechno líčím? Z jednoho prostého důvodu. Abys pochopil, kdo jsi a hlavně čím. Jsi můj a mým zůstaneš. Navždy.

Abych ti vysvětlil, co po tobě chci, musím zabrousit do mého dospívání. Tenkrát byli vztahy mezi muži velmi tvrdě trestáni. Jenže já si nemohl pomoct. Miloval jsem uctívat mužské tělo. Je to jiné než se ženou. Nemusíš být tak něžný a pozorný pokaždé. Poprvé jsem se vyspal s naším zahradníkem. Donutil jsem ho samozřejmě. Dalo by se i říct, že jsem ho znásilnil. Avšak díky mému postavení se vše ututlalo a zametlo pod kobereček. Matka mě pak poslala do internátní školy. Upřímně, moc si tím nepomohla. V diskrétnosti jsem tam pokračoval v objevování kouzla sexu mezi muži. Když mi bylo dvacet, přišla ona osudová noc. Noc, kdy se vše změnilo. Mezi poddanými se už značnou dobu šuškalo, že mám rád v posteli muže. Že jsem surový a tak dál. A že si libuju v jejich mučení a zabíjení. Což samozřejmě nebyla pravda. Miloval jsem sex. Trochu víc drsnější, ale jen a pouze sex a dobrovolný. Každý ode mě odcházel po svých, zdraví a na živu. Z těch řečí jsem si nic nedělal. Den před tím přijel do města cirkus a měli tam cikánku. Nikdy jsem neviděl cikánku v cirkusu, ale byla tam. Večer jsem šel s kamarády a jedním mým milencem na představení. Když jsem ji míjel, podívala se na mě podivným pohledem. Pak se ale usmála a zeptala se mě, jestli nechci vyložit budoucnost. Zamítl jsem to a chtěl pokračovat, když si mě kamarádi začali dobírat. Takové ty řeči typu: Ty se bojíš cikánky? Nebo: Copak bojíš se budoucnosti?

Chvíli jsem to vydržel, než jsem vypěnil vzteky a souhlasil jsem. Pozvala si mě po představení do své maringotky. Když jsem vešel, u jedné stěny na pohovce se rozvaloval nádherný muž. Dlouhé černé vlasy mu sahali do pasu, vypracovanou hruď měl nahou a na sobě jen kalhoty, které odhalovali jeho přednosti i v takové poloze. Jen jsem polknul a posadil se na nabízenou židli naproti cikánce. Začala kartami a pokračovala čtením z ruky. Čím víc se dívala na mou budoucnost, tím víc byla zachmuřenější. Pak se na mě vážně podívala a řekla mi:

„Pokud se poddáte své touze a vezmete si toho muže, na kterého teď myslíte, bude to Váš konec.“ Vytrhl jsem jí svou ruku a zeptal se jí o čem to mluví. Řekla mi jen, že mě ten muž prokleje. Vysvobodí mě jen muž z mé krve, který bude nevinný a dobrovolně se mi odevzdá. Neřekla, jak mě prokleje, ani co kletba způsobí, i když jsem se toho dožadoval. Ten muž, co se rozvaloval na kanapi, mě pak vyhodil se slovy, že víc se už nedozvím. Ani netušíš tu frustraci, kterou jsem zažíval. A vztek. Došel jsem domů s úmyslem se jim druhý den pomstít, ale nebylo na kom. Když jsem došel druhý den ráno k cirkusu a ptal se po té cikánce, nevěděli o kom mluvím. Nikdo takový s nimi nikdy nejezdil. Do dnes netuším, kdo to byl, ani proč mě chtěla varovat. Vrátil jsem se zpátky na zámek a chvíli se tím užíral. Uběhli dny, týdny a měsíce. Na varování jsem zapomněl a užíval si života. A pak jsem ho potkal. Muže, krásného a hříšného jako ještě nikoho před ním. Byl to snad samotný démon svůdnictví. Podlehl jsem mu a vzal si ho. Přiznávám bez rozpaků, že jsem ho měl několikrát a nebylo to z jeho vlastní vůle. Podruhé v životě jsem někoho donutil. A nebyl to jen tak někdo. Opravdu mě proklel. Hm…..jak zněla ta kletba? Počkej, už si vzpomínám:

Budeš žít tak dlouho, dokud tě někdo nezabije. Slunce ti neublíží, stříbro tě nepopálí, ale tvůj život bude prázdný. Žádný člověk ať už žena nebo muž, tě nedokáže uspokojit natolik, abys klidně spočinul. Jídlo ti bude chutnat jako bláto a víno? To jediné bude mít nějakou chuť. Dokud nepřijde on. Zrodí se z hříchu tvé krve. Mladý muž, jenž bude tvým příbuzným, ti musí dát svou nevinnost a svou krev, abys opět mohl být člověkem. Bez nátlaku a dobrovolně. Jinak tě čeká peklo věčnosti uvězněný ve svém zámku o samotě.‘

Tady to končilo. Zaklapnul jsem tedy sešit a uložil ho zpátky. Znovu jsem se vrátil do obýváku, kde jsem si sedl za stůl a pustil počítač. Zadal jsem heslo a napojil se na místní wifi. Pak jsem najel na internet. Hledal jsem nějaké zprávy a tak o lordovi. Vyjelo mi nespočet článků a všechny byli o jeho avantýrách ať už se ženami nebo muži. Nikdy se s žádným člověkem neobjevil víc jak dvakrát na veřejnosti. Jako kdyby ho prostě omrzeli. Střídal jednoho po druhém až se nakonec stáhl do ústraní. Lehce si povzdechnu a po pohledu na hodinky to vypnu. Vyjdu z pokoje a vydám se chodbou ke schodům, abych sešel dolů do jídelny. U schodů zavadím pohledem o obraz strýce. Zastavím se a opětuju pohled obrazu. Jeho namalované oči vyzařují podivnou směs emocí. Smutek smíchaný s opatrnou nadějí. Opřu se o zábradlí a pohledem sjedu po jeho postavě v drahém obleku. Byl krásný a bohatý. Mohl mít každého na koho si ukázal, tak proč kruci znásilnil toho kluka? Stisknu si kořen nosu.

„Milorde?“ Ozve se v půli schodiště hlas Alfronse. Lehce sebou trhnu, jak jsem se zahloubal do úvah o strýci.

„Ano?“ Otočím se na něj.

„Dobré ráno, pane.“ Lehce se mi pokloní.

„Dobré ráno.“ Kývnu hlavou.

„Je tu učitel etiky, pane. Po snídani Vás očekává v knihovně.“ Souhlasně kývnu a vydám se konečně do jídelny. V knihovně na mě po jídle opravdu čekal učitel. Byl to malý prošedivělí chlapík s dobráckým výrazem ve tváři.

„Dobrý den, mladý muži.“ Usmál se na mě.

„Dobrý den.“ Vrátil jsem mu úsměv a posadil se. Podal mi knihu a začal mě učit, jak se mám chovat. Upřímně, kdybych tohle tušil už, když jsem přebíral dědictví, vykašlal bych se na to. Tolik pouček a pravidel mě snad zabije. Zaúpím v duchu. Po dvou hodinách mě ještě naučí, jak mám správně stolovat a rozloučí se semnou. Také se rozloučím a prolistuju knihu, kterou mi dal. S povzdechem se pustím do čtení. Upřímně, je to tak nezáživné, že mám co dělat, abych pokračoval ve čtení. Nakonec dočtu jen první kapitolu, založím ji a raději jdu okouknout pracovnu bývalého lorda. Upřímně, tomu zápisu v sešitu nevěřím. Někdo se mnou hraje špinavou hru a ten někdo je zřejmě sám lord. Jen netuším, proč se nechal prohlásit za mrtvého a jak to provedl. Musíte být nezvěstný pár let, aby vás prohlásili za mrtvého, nebo najít Vaše tělo. Najdu pracovnu a zastavím se na prahu. Je kompletně vybavená. Naproti dveřím před obrovským oknem stojí bytelný dubový stůl s kancelářskou židlí a před ním dvě kožená křesílka. Napravo ode dveří se tyčí od podlahy ke stropu zaplněná knihovna. Nalevo také, ale jsou tam viditelně jiné svazky. Nejspíš na jiné téma.

Přejdu ke stolu, usadím se na první pohled pohodlnou židli a opřu se. Chvíli jen tak sedím a dívám se po knihách. Pak sáhnu po prvním šuplíku a otevřu ho. Nic tam není, jen prázdné papíry s hlavičkou. Je tam oficiální erb rodu a iniciály zesnulého lorda. Šuplík zase zavřu a otevřu druhý. Ten je prázdný. Ještě prohledám zbytek, ale nic tam není. Stisknu si kořen nosu. Alfons říkal, že lordovi věci přesunuli na půdu. Napadne mě najednou. Zazubím se, vstanu a vydám se tam. Cestou po schodech nikoho nepotkám, ale upřímně, je mi to jedno. Vyběhnu do třetího patra. Před dveřmi se zastavím, abych popadl dech. Trvá dobře pět minut, než jsem schopný pokračovat. Když se vzpamatuju, otevřu dveře a vejdu do temné chodby. Zašmátrám na zdi a nahmatám vypínač. Stačí jedno cvaknutí a chodbu zalije světlo. Je to dlouhá chodba lemovaná dveřmi. Moc jich není, takže místnosti musí být velké. Povzdechnu si. Tohle bude na dlouho. Otevřu první dveře a objevím sklad hygienických potřeb. Zase za sebou zavřu a pokračuju dál. Objevím ještě tři sklady plné podobných věcí.

Půdu objevím až úplně na konci chodby. Po otevření dveří se mi naskytne pohled na schody vedoucí ještě o kus výš. Povzdechnu si, ale statečně vyšplhám i tyhle schody. Jakmile vystoupím na vrchol schodů, zjistím, že tu není žádný vypínač, který bych mohl stisknout. Baterku jsem si nevzal. No nevadí, mám přece mobil, můžu si svítit displejem. Vytáhnu svůj stařičký telefon a zmáčknu tlačítko, aby se rozsvítil. Jenže se nic nestane. Na chvíli zavřu oči, otočím se na patě a vydám se po tmě zase dolů. Dojdu až k patě schodiště a zarazím se. Dveře měli být otevřené, ale nějaký chytrák je zavřel. Tiše si něco zavrčím a zkouším nahmatat kliku, kterou po několika dlouhých vteřinách nahmatám. Srdce cítím až v krku, jak mě začnou napadat různé scénáře a momenty z béčkových hororů. Polknu, sevřu kliku v dlani a zmáčknu. Dveře se neslyšně otevřou a patu schodiště zaleje světlo z chodby. Oddechnu si a rychle vyjdu z půdu. Zavřu za sebou, aniž bych si všiml, že na vrcholu schodiště stála postava.

Rychle se vydám pryč z chodby. Začínám mít pocit, jako kdyby mě někdo sledoval, i když to není možné. Za mnou nikdo není! Ovládne mě panika, a nakonec se rozeběhnu. Za běhu plácnu do vypínače a zabouchnu za sebou dveře. Stejně si oddechnu až v nižších patrech, kde narazím konečně na nějaké služebnictvo. Udiveně se na mě dívají, když kolem nich proběhnu. Zamířím klusem ven. Potřebuju na vzduch. Vyběhnu hlavním vchodem ze zámku a zastavím se až o zábradlí nad hlavním schodištěm. Zhluboka dýchám, abych ovládl ten nával paniky. Najednou se za mnou ozvou kroky.

„Jste v pořádku, pane?“ Ozve se Alfons. Pomalu se otočím a kývnu.

„Ano, jsem.“ Ještě jednou se zhluboka nadechnu a už klidný vejdu zpátky do zámku. Alfons mě následuje. „

Alfonsi, na půdě není žádné světlo?“

„Ne, pane. Služebné tam chodí po dvou, aby si svítili. Proč se ptáte, pane?“ Lehce se zamračím.

„Jen tak.“ Kývne.

„Za okamžik se bude podávat oběd.“ Upozorní mě.

„Jistě, za chvíli jsem v jídelně.“ Odpovím mu bez zjevného zájmu a zamířím do nejbližší koupelny, která je i tady v přízemí. Umyju si ruce a opláchnu si obličej studenou vodou. Chvíli se dívám na sebe do zrcadla, než se usuším a odejdu do jídelny. Po velmi dobrém obědě si odchytnu jednu služebnou.

„Můžete vzít lucernu a jít se mnou na půdu?“ Služebná nejdřív zrůžoví, pak zbledne a vytřeští na mě oči plné strachu.

„Pane…..já……hm…jistě.“ Její koktání a následná rezignace se mi nelíbí. Pozvednu obočí.

„Děje se něco?“ Rychle zavrtí hlavou.

„Ne, pane.“ Špitne. Zamračím se, ale naznačím jí, aby doběhla pro lucernu. Počkám na ni pod schody a přitom přemýšlím, čeho se tak bojí. Co je tam nahoře, že ani služebné tam nechtějí chodit? A pak mi to dojde. Ten stín, ten pocit, že jsem pronásledovaný, že mě něco sleduje, i když tam nikdo nebyl. Služebná doběhne po chvíli i s velkou lucernou a baterkami. Vezmu si od ní jednu a začneme stoupat do třetího patra. Čím jsme blíž, tím služebná víc zpomaluje. Otočím se na ni a pozvednu obočí.

„Teď by bylo vhodné, abyste mi řekla, čeho se bojíte.“ Upozorním ji. Polkne.

„Něco tam je, pane. Sleduje nás to na každém kroku tam a pak až ke dveřím z patra.“ Špitne.

„Řekli jste to někomu?“ Kývne.

„Majordomovi, ale říká, že je to nesmysl.“ Lehce se zamračím.

„Kdy to začalo?“ Kousne se do rtu.

„Po smrti Vašeho strýce.“ Špitne. Kývnu a pokračuju v cestě. Váhavě mě následuje dál. Spolu vystoupáme do třetího patra a otevřu dveře. Rozsvítím a vejdeme do chodby. Služebná chvíli postává na prahu. Asi se rozmýšlí, jestli jí to stojí za to. Otočím se na ni a pozvednu obočí. Rychle přejde ke mně. Dveře nechá otevřené. Spolu se vydáme na konec, kde jsou dveře na půdu. Služebná zapne lampu a baterku. Také zapnu baterku a s hlubokým nádechem otevřu dveře. Baterkou přejedu prostor za nimi, ale nic tam není. Vejdu tedy na schod následován služebnou. Celou dobu mlčí a snad se pokouší i nedýchat. Polknu a statečně se vydám před ní až na samý vrchol schodiště. Zatím se nic neděje. Oba se zastavíme na posledním schodu. Baterkami přejedeme nejbližší okolí. Je tu jen nábytek a krabice. Podívám se na ni a naznačím jí, aby mi ukázala, kam dali věci po lordovi. Ne, nemůžu ho nazývat strýcem. Neznal jsem ho a nikdy ani neviděl. Zřejmě to pochopila, protože kývne a vydá se kousek napravo, kde se zastaví u krabic. Přejdu k ní a zvědavě otevřu první z nich. Jsou to nějaké zápisníky. Lehce po nich přejedu prsty, ale krabici zase zavřu. Je jich tu pět, a tak otevřu další z nich. Svého okolí si nevšímám, takže přehlédnu zkoprnělý postoj služebné. Najednou zaječí. Trhnu sebou, rychle vstanu a posvítím na ni.

Služebná leží na zemi zřejmě v bezvědomí kousek ode mě. Ani jsem si nevšiml, že poodešla, jak jsem byl zabraný do prohlížení věcí. Zamrazí mě z toho, ale přejdu k ní a pokusím se jí probudit. Nejde to. Trochu si povzdechnu a přemýšlím, že ji vezmu do náručí, abych jí snesl, když mě upoutá pohyb nalevo ode mě. Rychle tam namířím baterkou a zalapám po dechu. Rychle vstanu a trochu couvnu. Přede mnou stojí na první pohled velmi pohledný muž. Dlouhé blonďaté vlasy mu sahají do pasu. V ostře řezaném obličeji s malým nosíkem a zelenýma očima, tak podobné mým, se na mě dívají se směsicí zvědavosti a naděje. Je vyšší než já. Oblečen do bílé košile a kožených černých kalhot, které odhalují jeho přednosti a zároveň i vypracovanou postavu. Přede mnou stojí můj strýc lord Aron Kinley. Natáhne ke mně ruku a udělá krok směrem ke mně. Couvnu o ten krok a dívám se na něj.

„Jak? Jste mrtvý.“ Zašeptám. V tom tichu je to jako kdybych křičel. Jeho plné rty se stočí do úsměvu. Rozzáří mu oči a celý obličej. Kousnu se do rtu.

„Četl jsi zápis, co jsem ti nechal. Nemůžu zemřít, ale ano, nechal jsem se prohlásit za mrtvého.“ Pronese hlasem, který jsem už jednou slyšel. Trhnu sebou.

„Proč bych ti to měl věřit?“ Zavrčím a znovu poodstoupím, když se ke mně pokusí přiblížit. Usměje se.

„Vím, že tě vzrušuju.“ Zavrní.

„Cítím tvé pohledy, kterými si prohlížíš můj obraz.“ Zmateně nakrčím čelo.

„Jak cítíte?“ Uculí se.

„Jsem propojen s obrazem, můj drahý synovče.“ Přiblíží se ke mně. Tentokrát ho nechám. Znovu natáhne ruku a lehce se dotkne mé tváře.

„Co měla znamenat ta noc? Proč jste mě unesl do té místnosti?“ Znovu přejdu k vykání. Zkroušeně se na mě podívá.

„Omlouvám se, ale čekal jsem na tebe už tak dlouho. Nemohl jsem si pomoct. Jsi krásný. Na živo ještě víc než na fotce. Dovol mi se osvobodit.“ Chvíli se na něj dívám a přemýšlím. Mám vypustit svého strýce zpět do světa?

„Když se s Vámi vyspím, zabijete mě?“ Zaměřím se na jeho obličej, abych viděl, jak bude reagovat. Zavrtí hlavou.

„Ne, můj drahý. Staneš se mým partnerem. Budeme spolu vládnout tomuto kraji.“ Prsty vjede do mých vlasů a přitáhne si mě k sobě. Hladově se vpije do mých rtů. Nejdřív jen přiloží rty k mým, než je objede jazykem a požádá o vstup. Vyhovím mu a pustím ho do svých úst. Propátrá je svým hbitým jazykem. Tiše zasténám. Och, už jsem se líbal, ale nikdy to nebylo takové. Vyzve můj jazyk ke hře. Vyhovím mu a zapojím se do polibku. Druhou rukou si mě přitáhne za pas a já tak ucítím jeho nemalou bouli v kalhotách. Polibek ukončí ve chvíli, kdy nám oběma dochází dech. Udýchaně otevřu oči, které jsem v návalu vzrušení zavřel. Lehce se na mě usměje a dá mi malou pusu na nos.

„Pojď, tohle není vhodné místo na naše první spojení.“ Zašeptá. Jako omámený kývnu a nechám se jím vést. Celou dobu mě drží za ruku. Nevím, co mě to popadlo, ale v téhle chvíli je mi všechno jedno. Vede mě z půdy, pak zahne do jiných dveří a tajnou chodbou mě vede do mé tedy vlastně jeho ložnice. U postele se zastaví a otočí se ke mně. Znovu si mě přitáhne k sobě a ukradne si mé rty. Tentokrát je jeho polibek dobyvačný. Podlehnu mu a oplácím mu polibek se stejnou vášní. Obejmu ho kolem krku a prsty si zapletu do jeho dlouhých vlasů. Vzdychne mi do úst a na chvíli polibek přeruší.

„Svlékneš mě?“ Zavrní hravě. Kousnu se do rtu, ale kývnu. Ruce z jeho krku přesunu na hruď a pustím se do rozepínání knoflíčků jeho košile. Sám mi sundá triko a pak rozepni i kalhoty. Konečně rozepnu poslední knoflíček košile a stáhnu mu ji. Dlaněmi pak přejedu po vypracovaném břiše, až zasténá. Rozepne si kalhoty a stáhne si je spolu se spodním prádlem. Poprvé tak mám možnost prohlédnout si jeho penis. Je dlouhý a štíhlí. Podívá se na mě a uculí se.

„Chceš si na něj sáhnout?“ Zavrní. Polknu a zrudnu jako právě zralé jablko. Odvrátím od něj pohled a sám si raději stáhnu kalhoty. Přitáhne si mě pak nahého do náruče a položí mě na postel. Prsty se rozeběhne po mém těle. Zvládnu jen sténat a prohýbat se k němu. Ani mi na mysl nepřijde, že jsem mu podlehl nějak moc rychle. Prsty si mě připraví a než vůbec stačím poskládat myšlenku, začne do mě pronikat. Prohnu se a zatnu mu nehty do paží. Zuby stisknu k sobě, abych nevydal ani hlásku. Bolí to tedy neskutečně.

„Pst, miláčku, vím, že to bolí. Za chvíli to přejde. Poprvé to vždycky bolí.“ Sehne se a políbí mě. Oplatím mu polibek a zasténám bolestí.

„Zaměř se na tohle.“ Zašeptá. Sevře v ruce můj penis a začne ho zpracovávat. Po chvíli začnu sténat slastí. Najednou se ve mně pohne. Přinese mi to jen další vlnu slasti, a tak se pohnu proti němu. S úsměvem pustí můj penis z ruky a začne se ve mně pohybovat. Sténám a prosím ho o víc. Rychleji a tvrději. Vyhoví mi. Vyvrcholím, aniž by se už dotkl mého penisu. On přijde chvíli po mě. Udýchaně se svalí na mě a lehce mě políbí na bradu, pak kousek pod ní a nakonec tam, kde mám krční tepnu. Nevím, čím to udělal, ale řízl mě. Vytřeštěně se na něj podívám. Říkal, že mě nezabije.

„Co to děláš?“ Vyderu ze sebe. Uculí se.

„Pamatuješ? Tvá nevinnost a tvá krev.“ Zavrní, sehne se k ráně na krku a olízne krev, která z ní stéká. Nakonec se na tu ránu přisaje. Bolí to. Sevřu jeho ramena a zatnu mu do nich nehty. Zavrní, a přitom se ve mně pohne. Vzdychnu. Zapomněl jsem, že ze mě nevytáhl svůj penis. Cítím, jak se jeho penis znovu probouzí k životu. Pomalými krouživými pohyby ve mně znovu zažehává vzrušení. Nadzvedne se od rány na krku a jazykem přejede po mých rtech. Přitom tam zanechá krvavou skvrnu smíchanou se svými sliny. Olíznu si to. Chutná to fakt divně. Uculí se na mě a vyjde ze mě. Přetočí si mě na břicho, vytáhne do kleku a znovu do mě pronikne. Zasténám a vyjdu mu vstříc.

„Nedovolil jsem ti, aby ses pohnul.“ Zasténá a sevře mé boky. Jeho přirážení je pomalé a téměř mě dohání k šílenství. Sténám, prohýbám se a po chvíli začnu i prosit, aby přidal.

„No když tak hezky prosíš.“ Zavrní a zrychlí. Tentokrát vyvrcholíme společně a v tu chvíli se objeví nádherné zlaté světlo, které se vpíjí do nás obou. Čas se na chvíli zastaví. Teď existujeme jen my dva. V tom krátkém okamžiku se mi před očima promítli vzpomínky na jeho život. Všechny tužby, přání, naděje a sny. A v té chvíli mi došlo jediné: do konce svých dní budeme spolu. Na ničem jiném už nezáleží. Lord Kinley ze mě vyjde, vezme mě do náručí, a i se mnou se uvelebí v posteli. Přitulený k němu zavřu oči. Vychutnávám si jeho blízkost a konečně se cítím celý a šťastný.