Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Kníže upírů

Protáhnu se slastně v rakvi a opatrně z ní vylezu. Málem se přitom praštím do hlavy o strop mé kobky. Zapomněl jsem, jak nízký je. Povzdechnu si a zkusím v ní najít nějaké oblečení. Po chvíli konečně naleznu aspoň nějaké kalhoty a kabát. Nic moc, ale na tu chvíli, než si něco seženu, je to dobré. Trochu si povzdechnu a rukou pročešu své dlouhé bílé vlasy. Zaskučím, jak to zatahá, a pokusím se ještě najít hřeben. Ten už bohužel nenajdu, a proto vyrazím do noci tak, jak jsem. Jen v kabátě, kalhotách a se zacuchanými vlasy. Hned u prvního domu od hřbitova se zastavím a naslouchám, jestli v něm někdo není. Žel bohu je prázdný, a tak zamířím dál. Dřív, než narazím na dům plný obyvatel, potkám na ulici člověka. Zřejmě mě považuje za bezdomovce či co, protože mě poctí ne zrovna příjemným pohledem a co nejrychleji míří pryč. Pousměji se, upíří rychlostí ho dohoním, vtáhnu ho do tmavého průchodu a zakousnu se do něj. Je příjemné zas cítit po několika staletích tu horkou tekutinu stékající do mých úst. Netrvá dlouho a vysaji ho do úplného dna. Pustím mrtvolu na zem a prohlédnu si její oblečení. Znechuceně ohrnu horní ret. Co to proboha dnes nosí? Stáhnu mu alespoň boty a nazuji si je. Pak nechám mrtvolu mrtvolou a jdu si sehnat oblečení. Vejdu na náměstí a usměji se, když spatřím obchod plný oblečení pro muže. Zamířím tam. Vůbec mi nevadí, že se tam musím vloupat po upírsku. Což znamená, že se proměním v mlhu a protáhnu se pode dveřmi. Není to nic příjemného, ale jsem rád, že tu schopnost mám. Také po vzoru svého stvořitele ovládám proměnu do netopýra a vlka. Tedy, alespoň si myslím, že je to od mého stvořitele.

Proměním se v obchodě zpět do své podoby a začnu si vybírat. Kdesi mezi kalhoty vyhrabu celé černé. K tomu najdu černou košili a červenou kravatu. Obléknu si to a postavím se před zrcadlo. Jen si povzdechnu, když v něm neuvidím svou menší postavu s téměř dívčím obličejem, blankytně modré oči a ani dlouhé bílé vlasy. Zakroutím hlavou, nechám si to na sobě a začnu vybírat další. Nemůžu přeci chodit jen v jednom. Vyrabuji skoro celý obchod, než to zabalím. Ještě odněkud vyštrachám hřeben a pořádně se učešu. Řeknu vám, parádně to tahá! Po hodně dlouhé chvíli hřeben zabalím k oblečení a stejnou cestou, jakou jsem se sem dostal, vyjdu zas ven. Rozhlédnu se kolem sebe a zamířím přes náměstí do temné uličky, kde je vchod do jednoho z mých domů. Vlastním jich pár zde ve městě, na venkově a také v zahraničí. Není dobré se zdržovat na jednom místě déle než pár let. Mohli by mě vystopovat lovci a to nechci. Tiše si povzdechnu a vejdu do zatuchlého nevětraného domu. Ušklíbnu se a ihned otevřu nejbližší okno. Pak se vydám do své ložnice a cestou otvírám všechna okna, co jsou v dosahu. Musím si sjednat uklízečku a také pár sluhů. Jsem přece aristokrat. Musím mít sluhy. Odložím si oblečení v ložnici a jdu vyřídit korespondenci, účty a samozřejmě také ty sluhy.

Trvá snad jen půlku noci, než vyřídím korespondenci. A to mám před sebou ještě účty. Povzdechnu si a nejdřív si objednám uklízečku a sluhy, pak se teprve vrhnu na účty. Musím říct, že mé firmy prosperují celá ta staletí. Aby také ne, když je vede upír. Spokojeně se usměji a znovu pocítím hlad. Ono se není čemu divit, když jsem nejedl kolik? Už dvě století! Vstanu a protáhnu se. Vyhlédnu z okna a zadívám se na hvězdy. Už jsem málem zapomněl, jak nádherné jsou. Tak krásně se třpytí. I kdybych letěl nejvýš, co dokážu, nikdy bych se jich nedotkl. Říká se, že tam nahoře jsou naše duše. Tak to aspoň říkával můj děda. Pousměji se při vzpomínce na něj. Je to už pět staletí, co jsem se stal upírem. Bylo to chvíli po tom, co zemřel. Vlastně svého stvořitele neznám. Přišel, nakrmil se, proměnil mě a odešel. Nezajímalo ho, co se mnou bude. Začátky byly hodně těžké, než jsem pochopil, že už nejsem člověk a nezačal se všem vyhýbat. Dokonce jsem musel utéct před vlastní rodinou, aby mě neprodali lovcům. Život je boj a záleží na každém, jak se k němu postaví. Napadne mě. Vlastně je to výstižné. Buď budeš bojovat a přežiješ nebo se podřídíš a zemřeš. Ušklíbnu se a vyjdu z pracovny. Cestou ven pozavírám všechna okna, která jsem otevřel, a zamknu za sebou. Dám klíč tam, kam jsem napsal firmě, že bude, a vyrazím do noci lovit. Miluji tenhle adrenalin. Ano, i já lord Asir, mám nějaké slabosti. A kdo je nemá? Pousměji se a pozoruji svou novou kořist. Je to muž tak kolem třicítky. Na sobě má kabát neurčité barvy, kalhoty a triko. Prohlížím si ho a přitom se olíznu. Už se těším, až se zabořím tesáky do jeho krku a opět pocítím v ústech tu horkou tekutinu. Znovu se olíznu a v příhodném okamžiku na něj skočím. Zatáhnu ho do tmavého průchodu a už se chci zabořit tesáky do jeho krku, když se mi najednou vysmekne a ožene se po mě kůlem. Počkat, kůlem?! Vyhnu se kůlu a odskočím od něj.

Lovec.“ Zasyčím. Zasměje se.

„To sis uvědomil brzy, stvůro.“ Hodí pohledem za mě a mně opožděně dojde, že není sám. Sice začínám cítit strach, ale zvednu hlavu a dívám se na lovce před sebou. Překvapeně se na mě podívá a pozvedne obočí.

„Ty nebudeš vyvádět a pokoušet se utéct?“ Slyším, jak se jeho posila uchechtla.

„Ne, jen bych svůj konec urychlil.“ Ledově klidně se na něj dívám. Vymění si pohled s těmi za mnou a po chvíli se opět podívá na mě.

„Mám pro tebe návrh.“ Začne. Pozvednu obočí a ležérně se opřu o zeď.

„Mluv.“ Znuděně se podívám na své nehty a pak si je začnu čistit o košili.

„Necháme tě žít, ale,“ zvedne prst na znamení, že ještě neskončil, „ale budeš pracovat pro nás.“ Podívám se na něj.

„A to si představuješ jak?“ zavrčím.

„Chovej se slušně.“ Zavrčí jeden z těch za mnou a o má záda se otře stříbrné ostří. Zasyčím, jak to zabolí. Mé oči dostanou ještě ledovější odstín a přivřu je. Ohrnu ret a začnu tiše vrčet.

„Clarku!“ napomene ho ten přede mnou.

„Dostaneš parťáka a budete zabíjet nestvůry, co nějakým způsobem šikanují lidi.“ Vysvětlí mi.

„Ani náhodou.“ Vyprsknu znechuceně a pohodím svou bílou hřívou.

„Nejsem ničí poskok, ty zablešenej páchnoucí človíčku.“ Vyplivnu, vyskočím a proměním se v netopýra. Okamžitě zamávám křídly a odletím. Tedy pokusím se o to. Zřejmě jsem je podcenil, protože se za mnou okamžitě pustí. Ať se snažím sebevíc, nemůžu je setřást. Po několika hodinách bezhlavého letu přistanu na okapu svého domu. Jsem unavený, vyhladovělý a navíc bude svítat. Teď jsou mi nějací lovci jedno. Proměním se a jako mlha se protáhnu oknem. Všimnu si, že mě našli. Jen doufám, že nenajdou mou skrýš s rakví. Svléknu se, obléknu si alespoň nějaké pohodlné kalhoty a otevřu tajné dveře. Objeví se jen schodiště ozářené pochodněmi, které se rozsvítí na pohyb. Pečlivě za sebou zase zavřu a sestoupám po schodech dolů. Přede mnou se objeví čtvercová místnost jen s podstavcem a rakví. Pousměji se a vlezu si do luxusní rakve potažené sametem a vystlané polštářky. Musím říct, že mi tenhle komfort chyběl. Pohodlně se uvelebím a zavřu oči. Ještě si stačím slastně povzdechnout, než se mě zmocní smrtelný spánek.

Ve chvíli, kdy se probudím, cítím, že je něco špatně. Opatrně vylezu z rakve a rozhlédnu se. Nikdo tu není, takže nejspíš mou skrýš neobjevili. Tiše vystoupám po schodech nahoru a zastavím se před tajnými dveřmi. Zaposlouchám se, ale nikdo v pokoji není. Cítím je až v přízemí. Opatrně odtáhnu dveře a nakouknu do pokoje. Opravdu v něm nikdo není. Vejdu a zavřu za sebou, aby nikdo neobjevil mou skrýš. Převléknu se, hřebenem si pečlivě pročešu vlasy a povzdechnu si. Nejspíš jim budu muset čelit. Vezmu si jeden z mých plášťů, který přežil dvě století, a přehodím si ho přes ramena. Sepnu si ho volně řetízkem a důstojně vyjdu z ložnice. Projdu již vycíděnou chodbou a zastavím se na vrchu schodiště. Dole v mém obýváku je hotová sešlost. Zamračím se a prohlížím si je. Každý má na sobě znak lovce. Ušklíbnu se, sejdu pár schodů a opřu se o zábradlí. Nerušeně se dál baví, dokud se jeden z nich nepodívá náhodou ke schodům. Překvapeně vyjekne, jak se mě lekne. V té chvíli všichni ke mně obrátí své obličeje.

„Doufám, že se dobře bavíte v MÉM obýváku.“ Zavrčím a slovo mém zdůrazním. Jeden z lovců se ušklíbne.

„To ty sám jsi nás sem zavedl.“ Pozvednu obočí a sejdu schody.

„Netykej mi, buď tak laskav. Husy jsme spolu nepásli.“ Zavrčím mu do obličeje. Vyjekne, jak nepočítal s tím, že použiji svou upírskou rychlost. Znechuceně se ušklíbnu a ležérně se posadím do křesla. Chvíli se dívají z jednoho na druhého, než se otevřou dveře. Obrátím k nim pozornost a pozvednu obočí. Stojí v nich upír, ale jaký upír! Vysoký s delšími blond vlasy a rudýma očima. Na sobě má černé kalhoty a nějakou černou košili, jejíž polovinu knoflíčků si nezapnul. Oblečení mu zvýrazňuje vypracovanou postavu, o čemž svědčí i svalnatá hruď, jejíž kousek je vidět. Přejede mě pohledem, po kterém mi na těle vyskáče husí kůže.

„Tak tohle je on?“ ohrne horní ret.

„Ano, ale musíš ho nějak přesvědčit. Nesouhlasil, jenže my bychom o něj neradi přišli.“ Odpoví mu nějaký lovec.

„Neříkal jsi náhodou tak, Zire, že už je to jistý?“ pozvedne obočí. Muž, jehož nazýval Zirem, se podívá na mě a pak zpět na upíra.

„Same, u něj není jisté nic.“ Odpoví mu. Upír zvaný Sam se podívá na mě a prohlédne si mě od hlavy po paty. Hrdě zvednu hlavu a přivřu oči.

„Víte, kdo ho stvořil?“ zeptá se Sam. Všichni svorně zavrtí hlavou.

„Proč se ptáš?“ Přivřu oči.

„Jen mě to zajímá.“ Pokrčí rameny.

„Mám rád, když o svém protivníkovi vím co nejvíc.“ Ušklíbne se. Studeně se na něj podívám.

„Do toho ti nic není.“ Prsknu a zvednu se. Okamžitě se na mě přesune veškerá pozornost.

„Kam jdeš?“ vstane i Zir. Clark je opět za mnou připravený mě zneškodnit.

„Lovit, nudíte mě.“ Prohodím a zamířím ke sklepení. Všichni se podívají na sebe. Sam vyrazí jako první za mnou. Ostatní ho následují. Ušklíbnu se a otevřu dveře do sklepa. Sejdu po schodech a začichám.

„No fuj. Kterej idiot.“ Zavrčím a otevřu první dveře. Za nimi je hnijící mrtvola. Jen podle znaku kolem jejího krku poznám majordoma. Někdo ho po mém zmizení musel dotáhnout sem a zabít. Nikdy by dobrovolně nešel do sklepa. Bál se těch prostor. Posmutním. Myslel jsem si, že dožil v klidu někde v ústraní. Zřejmě jsem se mýlil. Zavřu zase dveře a pokračuji dál. O jeho mrtvolu se postarám později.

„Vidíš? Jen někdo jako on, komu je všechno jedno, může mít ve sklepě mrtvolu.“ Ušklíbne se někdo za mnou. Jen tiše zavrčím a pokračuji dál.

„Co tu jako chceš dělat?“ dohoní mě Sam. Jen po něm hodím ledovým pohledem a nenamáhám se odpovědět.

„Odpovíš mi?“ pozvedne obočí.

„Ne.“ Zavrčím po chvíli ticha. Pokrčí rameny a zamračeně jde vedle mě. Když už si nejspíš myslí, že jsem se zbláznil, narazíme na těžké kované dveře, zpod kterých jde chlad. Trochu si oddechnu a položím na ně dlaň. I když mají kliku, vpustí jen mě. Je to vlastně taková past. Každý, kdo vezme za kliku, dostane pořádnou pecku. Usměji se pro sebe a odtáhnu ruku ve chvíli, kdy klapne zámek, a dveře se otevřou. Vejdu dovnitř a začnu kontrolovat jednotlivé sáčky s krví. Je hluboce zmrazená. Tenhle systém jsem vymyslel ještě dávno před tím, než se na tohle vůbec zmohli lidé. Vzhledem k tomu, že jsem se nechtěl zviditelňovat, tak si k tomuhle museli dojít sami. Vezmu si jeden sáček a vyjdu z mrazáku. Všichni stojí před dveřmi a zvědavě na mě koukají.

„To jsme sem šli jen kvůli nějakému sáčku?“ zavrčí Clark. Sam se zadívá na mou ruku, ve které zmíněný předmět držím.

„Neřekl bych, že je to obyčejný sáček. Je v něm krev.“ Suše mu odpoví. Nevšímám si jich a vrátím se stejnou cestou zpět.

„Jsi samé překvapení, upíre.“ Dohoní mě Zir a jde vedle mě.

„Neříkej mi upíre.“ Zavrčím.

„Taky ti neříkám páchnoucí individuum.“ Zir jen pozvedne obočí.

„A jak ti mám říkat? Ještě ses nepředstavil.“ Nadhodí. Podívám se na něj jak na idiota.

„A to si jako myslíš, že někomu, jako jsi ty, se budu představovat, jo?“ hrdě pohodím hlavou. Jsem jeden z deseti upířích lordů a mám se zahazovat s takovými pitomci. Jen si povzdechnu a vyjdu ze sklepa. V kuchyni si nechám krev rozmrazit a naleju ji do sklenice. Nejdříve opatrně ochutnám a pak ji vypiji na jeden zátah. Co kdyby byla zkažená, že. Po celou tu dobu mě ten Sam pozoruje.

„Baví tě to?“ zavrčím. Usměje se na mě a prohlíží si mě.

„Připadáš mi povědomý.“ Zavrní.

„Samozřejmě, že jsem ti povědomý, když jsem vládce téhle oblasti, blbečku.“ Zavrčím. Zaskočeně se na mě podívá.

„To těžko. Vládce zmizel a ještě se nevrátil.“ Pohodí hlavou.

„Jistě na dvě století, včera jsem se probudil.“ Suše mu oznámím. Tentokrát stiskne rty k sobě a přivře oči.

„Vládcem téhle oblasti je lord Asir. Nikdy ho nikdo neviděl.“ Zavrčí.

„Jistě, jak dlouho jsi upír? Století?“ pozvednu obočí. Kdyby byl starší než dvě století, věděl by, že já jsem lord Asir. Přikývne.

„Století a půl.“ Opraví mě.

„Kdo je tvůj stvořitel?“ nahnu hlavu na stranu.

„Lord Marcus.“ Pohodí hlavou.

„Vždycky jsem tušil, že má slabost pro takové jako jsi ty.“ Pousměji se.

„Žije ještě?“ Sam se na mě podívá a po chvíli zavrtí hlavou.

„Hm…jeho oblast svěřili tobě?“ pozvednu obočí. Zavrtí hlavou.

„Ne, lordu Asirovi. Mám se u něj naučit, jak ji spravovat. Pak mi ji teprve svěří.“ Zavrčí.

„A proč jsi s těmi lovci?“ uhne očima stranou.

„Máme dohodu. Oni mě měli doprovodit sem k lordu Asirovi a já je mám nechat na mém území.“ Vysvětlí mi.

„Fajn. Jdi se ubytovat do druhého patra a ty otravy ubytuj v prvním, chci je mít na očích.“ Pohodím hlavou. Zamračí se na mě.

„Ty jsi něco jako lordův poskok?“ zadívám se na něj a pozvednu obočí. To je úžasné. Teď jsem svůj vlastní poskok.

„Víš co? Jdi se podívat do obrazárny.“ Doporučím mu ledově a odejdu z kuchyně. Jak si vůbec takové mládě může myslet, že jsem svůj vlastní poskok? Tímhle mě tedy hodně namíchl. Ale musím říct, že je opravdu k nakousnutí. Olíznu si rty a zamířím do pracovny. Hm…. to tělo. Stál by za hřích. Asire, laskavě se kontroluj! Vynadám si v duchu. Marcus by ti za tyhle myšlenky už jednu vrazil. Mám jediné štěstí, že jeho potomek neovládá stejné umění čtení myšlenek. Povzdechnu si a zahrabu se do účtů. V půlce noci mě vyruší jemné zaklepání.

„Dále.“ Zavrčím rozmrzele. Dveře se otevřou a do místnosti vejde Sam.

„Omlouvám se, že jsem Vás nepoznal, lorde.“ Špitne poníženě. Chvíli se na něj dívám, než kývnu, že omluvu beru.

„Začneme s výukou zítra. Dnes si projdi dům.“ Oznámím mu ledově. Kývne a odejde. Tiše za sebou zavře dveře. Povzdechnu si a opřu si hlavu o ruce. Po chvíli se zvednu a přejdu k oknu. Zadívám se na hvězdy a přitom myslím na Marca. Bylo to už hodně dlouho, co jsem s ním naposledy mluvil. Bylo to několik let před mým spánkem. Vlastně jsme byli milenci. Klapalo nám to až do oné osudné noci, kdy jsme se rozešli. Jen kvůli němu jsem se zahrabal na dvě století do té kobky. Roztříštil mi mé mrtvé srdce na tisíc kousků. Ten bídák si dovolil mě podvést a pak prohlásit, že on byl lepší než já, a opustit mě kvůli člověku. Nechápal jsem to a ranilo mě to tak, že jsem několik let odmítal vyjít z domu. Nechtěl jsem nikoho vidět a nějaké návštěvy rady mi byly ukradené. Jediný, kdo pro mě měl pochopení, byl můj majordomus. Chápal mě a jako jediný mi poskytoval útěchu. Byl to můj přístav v jinak rozbouřeném moři světa. Miloval jsem Marca, ale dodnes nevím, jestli on miloval mě. Nejspíš ne, jinak by mě tak lehce neopustil. Zařekl jsem se, že nikoho už nikdy nechci. Z oka mi vyklouzne krvavá slza. Vztekle ji setřu. Myslel jsem, že tohle už mám za sebou. Přejdu ke stolu a dívám se na hromadu účtů. Frustrovaně si povzdechnu a v náhlém návalu vzteku je všechny shodím ze stolu. Trochu se mi uleví, ale fakt jen trochu. Zajedu si rukou do vlasů a znovu si povzdechnu. Po chvíli civění na nepořádek se rozhodnu projít. Vyjdu z pracovny a zamířím k východu. Pod schody mi cestu zastoupí lovci. Otráveně se na ně podívám.

„Co je?“ vyštěknu ne zrovna dobře naložen.

„Kam jdete?“ přivře oči jeden z nich.

„Do toho ti, lidský červe, nic není!“ zavrčím varovně a ohrnu horní ret.

„Ale ano je. Nenecháme si zmizet dva upíry, když je máme hezky pohromadě.“ Zasměje se. Moje ruka se pohne bez toho, abych jí dával nějaký rozkaz, a sevře se kolem jeho krku. Přitáhnu si ho k sobě.

„Dávej si pozor na jazyk, človíčku, zahráváš si s ohněm.“ Zavrčím mu do ucha a nasaji jeho vůni. Muži za ním okamžitě vytáhnou zbraně a jsou připraveni mě zabít. Chvíli přemýšlím, než se rozhodnu se jich zbavit. Muži, kterého držím, zlomím vaz a upíří rychlostí zabiji ostatní. Na tom posledním si samozřejmě pochutnám. To mě dostatečně uspokojí na to, abych se vrátil zpět do pracovny a uklidil ten nepořádek. O mrtvoly se postarám později, teď na to nemám náladu. Vejdu do pracovny a strnu. Uprostřed ní stojí Sam a čte si několik z mých papírů. Nebezpečně zavrčím. Sam sebou trhne a podívá se na mě.

„Já…. já promiň, hledal jsem tě.“ Upustí papíry a couvne. Přivřu oči, upíří rychlostí se dostanu k němu a přirazím ho ke zdi.

„Co jsi tu hledal?“ zavrčím.

„N-nic.“ Zakoktá a snaží se dostat z mého sevření. Rozhodně ho nenechám a zesílím stisk.

„Mluv!“ přikážu mu.

„Důkaz, že jsi měl s mým stvořitelem poměr.“ Zavrčí na mě a znechuceně se na mě dívá. Přivřu oči a chvíli si ho prohlížím. Je možné, že by žárlil?

„Proč? Pokud vím, bylo to ještě před tím, než ses mohl vůbec narodit.“ Prsknu.

„Protože o tobě mluvil celá léta, dokud jsem ho nezabil.“ Zavrčí žárlivě. Zasměji se a pustím ho.

„Jsi ještě malé štěně. O mocenských hrách mezi námi nic nevíš a já tě mám učit?“ zavrtím pobaveně hlavou a začnu pomalu uklízet. Nerozumně se k němu otočím zády. Využije toho a skočí na mě. Okamžitě ho ze sebe shodím a přitisknu ho k zemi. Vztekle sebou mrská a prská na mě. Vycením na něj zuby a přiblížím se k jeho rtům. Ztuhne a trochu vyděšeně se na mě podívá. Neberu na to ohled, prostě ho políbím. Chutná tak, jako kdysi Marco. Zavrním a začnu ho něžně líbat. Poddá se mi a obejme mě kolem krku, aby si mě přitáhl blíž. Nechám ho a vyhrnu mu košili, abych se dostal k jeho hebké pokožce. Zasténá mi do úst a začne ze mě strhávat oblečení. Pobaveně se uchichtnu do polibku a také z něho strhám oblečení. Odtáhnu se od jeho úst a rty sjedu na jeho krk. Olíznu mu krční tepnu a zoubky o ní jemně zavadím. Zasténá. Pousměji se a rty putuji po jeho těle níž. Zastavím se na jeho bradavkách, kde si s nimi chvíli hraji, než se vydám na pouť do jižnějších částí jeho těla. On zatím sténá a vzdychá a prohýbá se ke mně. Jeho prsty se probírají mými vlasy. Vzdychnu a prsty vyhledám jeho penis. Zasténá, když ho jimi obejmu a začnu ho zpracovávat. V tom nejlepším přestanu a vyhoupnu se nad něj. Trochu nechápavě se na mě podívá. Sehnu se a začnu ho líbat, zatímco se na něj nabodávám. Vykřikne mi do úst a rozšířenýma očima se na mě podívá.

„Nejsi připravený.“ Zašeptá. Zavrtím hlavou a dosednu. Vydechnu rozkoší a prohnu se. Chvíli počkám, než se na něm začnu pohybovat. Sténá a vychází mi vstříc. Po chvíli se se mnou otočí a začne do mě přirážet. Sténám a pohybuji se proti němu. Ve chvíli, kdy si myslí, že vyvrcholí, vezme můj penis a začne ho mnout. Vykřiknu a po chvíli spolu vyvrcholíme. Opatrně ze mě vyjde a lehne si ke mně. Obejme mě a přitiskne k sobě. Trochu nechápavě se na něj podívám.

„Řekl mi, co ti udělal. Také říkal, že toho moc lituje, ale nevěřil jsem mu. Tvůj obraz visel v mém pokoji. Prý patřil tobě, když jsi u něj přespával. Zamiloval jsem se do tebe a začal ho nenávidět, protože ti tak ublížil. Smál se tomu, žes ho miloval a myslel si, že by on mohl milovat tebe. Nenáviděl jsem ho za to, tak moc.“ Zašeptá a pohladí mě po tváři.

„Využíval tě, abys mu zahříval postel, a aby mohl vládnout tvému území.“ Zatluče další hřeb do mé rakve. Odvrátím se od něj a stulím se do klubíčka. Pohladí mě po zádech a obejme mě.

„Ale já takový nejsem. Miluju tě, Asire.“ Zašeptá a políbí mě do vlasů.

„Neznáš mě, tak jak mě můžeš milovat?“ setřesu ze sebe jeho ruce.

„Vyprávěl mi o tobě, sice to vždycky bylo pohrdavě a se zlostí, ale já si v tom našel co je pravda a co ne, a četl jsem o tobě knihy.“ Vysvětlí a znovu mě obejme. Zadívám se na něj a poprvé po noci, kdy mě jeho stvořitel ponížil, si dovolím mít naději.

„Odejdeš jako on.“ Zavrtím hlavou. Lehce se pousměje a dlouze mě políbí.

„Neodejdu, dokud mě ty sám nevyženeš.“ Zašeptá. Podlehnu jeho pohledu a přitisknu se k němu.

Od téhle chvíle uběhlo spoustu času. Nejdříve jsme se zbavili lovců v mém domě, a pak jsme odjeli. Století za stoletím jsme se stěhovali. Ano, jsme stále spolu a bůh ví, že se nenudíme. Jsme jako oheň a led. On je impulzivní a horkokrevný a já? Já o všem nejradši přemýšlím. Po dvou staletích mu rada dala území jeho stvořitele a vzhledem k tomu, že jsme partneři, mu pomáhám. Nikdy se s ním nenudím a jeho přítomnost mi pomáhá zahojit roztříštěné srdce. Už nemyslím na zrádného Marca, co si se mnou jen hrál. On je jiný. Můj Sam mě opravdu miluje a já už vím, že miluji jeho. To na něj jsem čekal celá ta staletí. A teď je tu se mnou. Pousměji se a zavřu kroniku mého života.

„Zase píšeš?“ obejmou mě Samovy ruce.

„Ano.“ Usměji se, otočím k němu hlavu a políbím ho.

„Pojď, rada čeká.“ Pohladí mě po tváři a pomůže mi vstát. Pousměji se a přitulím se k jeho boku. Už bych si věčnost bez něho nedokázal představit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:3

Ady-chan,17. 7. 2014 21:01

Jednoduše kwáááásné :3

:)

Akyra,21. 4. 2014 16:33

tohle bylo vážně nádherné :)