Můj svět fantazie

Svět, ve kterém žiješ, je jen iluze. Iluze vytvořená za jedním jediným účelem. Utajit, kdo ve skutečnosti vládne celé společnosti a také udržet lidi v bezpečí. Lidi nebo nás? Ano, já král upírů a pán vlkodlaků vám vládnu. Hatím vám vaše plány a pak se z povzdálí dívám, jak z toho obviňujete jeden druhého. Ach, vy lidé jste nepoučitelní a také proto vám mohu vládnout. Tiše se zasměji a vstanu ze svého trůnu. Žiji v nepřístupné oblasti, kam se dostanou pouze vlkodlaci nebo upíři. Lidé nemají potřebnou houževnatost, i když se o to pokoušeli. V půli cesty byli už tak vyčerpaní, že se obrátili, a raději šli zpět. Všem pak tvrdili, že to došli až na konec. Blázni. Vyjdu z trůnního sálu a vydám se ven z pevnosti. Cestou mě zdraví mí poddaní.

„Můj pane!“ Zakřičí za mnou správce. Povzdechnu si, zastavím se a otočím se k němu.

„Ano?“ Pozvednu obočí.

„Můj pane, volal Kain. Dorazí ještě dnes.“ Přikývnu.

„Výborně, pokud tu do té doby nebudu, ubytuj ho a věnuj se mu.“ Rozkážu, otočím se na patě a odejdu ven. Kain, můj věrný zabiják. Loví ty, co se vymkli kontrole. A nepohodlné, samozřejmě. Jediného, koho poslechne, jsem já. Potěšeně se usměju, proměním se do netopýra a roztáhnu křídla. Vydám se do vzdálenějšího města, kde je možnost ulovit si nějakého človíčka. Ve vesnici pod mou pevností je to nudné. Všichni se mě tam bojí a raději mi toho dotyčného sami vydají. Mám rád dobývání.

Nikdo a nic mě nedokáže zabít. Nikdo? Vlastně jeden by tu byl. Člověk. Ale to by se musel nějaký dostat dost blízko. Ušklíbnu se, přistanu v zapadlé uličce a proměním se zpět do své tradiční podoby. Vypadám jako obyčejný člověk. Charismatický vysoký lovec s dlouhými uhlově černými vlasy, pichlavýma černýma očima, které se mění na rudou, když se zlobím. Ach ano, ženy mi padají k nohám, ale ty mě nezajímají. Vyjdu ze stínu uličky a vydám se do toho největšího davu. Rozhlížím se kolem sebe a hledám potenciální kořist. Nikdo se mi moc nelíbí a tak se otočím, že zabočím do prázdnější ulice, když ho uvidím. Zastavím se a dívám se na něj. Je spíše menší postavy, kratší blond vlasy, jemné rysy v obličeji a jasně modré oči. Jako letní nebe. Také se na mě dívá. Střetnu se s ním pohledem a v tom mi na mysli vytane vzpomínka na noc v delfské věštírně.

„Ten, jehož budeš milovat, bude tvá zkáza, ale i život.“ Tenkrát jsem to nechápal a nevím, proč mi to vytanulo zrovna teď. Neřeším to a vydám se k němu. V jeho očích se mihne nějaký stín. Snad strach? Pomalu dojdu k němu a usměju se na něj.

„Promiň, ale asi jsem se ztratil. Můžeš mi prosím poradit?“ Zahraji si chvíli na turistu. Přikývne.

„Kam se potřebujete dostat?“ Špitne a nervózně se rozhlédne kolem sebe. Také se rozhlédnu. Dav již podstatně prořídl a na ulici jsme zbyli jen mi dva.

„Děje se něco?“ Pozvednu lehce obočí. Zavrtí hlavou.

„Ne.“ Vyhrkne až možná moc rychle.

„Opravdu?“ Přikývne a trochu se usměje. Vrátím mu úsměv.

„Co kdybych Vás pozval na večeři?“ Navrhnu mu. Zaskočeně se na mě podívá a po chvíli kývne.

„Proč ne.“ Usměji se a nabídnu mu rámě. Také se usměje a přijme ho. Zavedu ho do restaurace, kterou vlastním, a posadím se s ním k nejlepšímu stolu dál ode všech. Číšník k nám ihned přiběhne, mlčky nám nalije to nejlepší víno a podá jídelní lístky. Počkám, až si vybere a sám si také vyberu. Po té, co číšník odejde s objednávkami, se s ním začnu bavit. Nenápadnými otázkami z něj tahám celý jeho příběh. Po druhé otázce se zasměje a zavrtí hlavou.

„Proč bych Vám to měl říkat?“ Lehce pozvedne obočí. Vypadá kouzelně. Nakloním hlavu na stranu a přemýšlím, jak to poznal.

„Nevím, možná by se Vám ulevilo.“ Zavrním. Posmutněle se usměje a kývne. „Nikdy jsem to neměl lehké. Rodiče zemřeli, když mi bylo osm, měl se o mě starat strýc, ale vyhodil mě na ulici. Musel jsem se naučit kousat, jinak by se ze mě stala děvka.“ Přikývnu, natáhnu se k němu a stisknu mu ruku. Tomu člověku to neprojde. Rozhodnu se. Pustím ho ve chvíli, kdy nám přinesou jídlo. Začnu pomalu jíst, i když mám spíše chuť na jeho krev, než na tohle.

„Jsem to ale nezdvořák, jsem Alecto.“ Představím se mu. Usměje se na mě.

„Já jsem Aron.“ Také se představí. Při zvuku toho jména sebou lehce trhnu a zalijí mě vzpomínky na muže před dvěma tisíciletími. Na muže, kterého jediného jsem miloval, a až teď si všimnu podoby mezi nimi. Zhluboka se nadechnu a snažím se, aby nic nepoznal. Usměju se na něj a kývnu. Pomalu dojím a napiji se skvělého vína. Počkám, až dojí i on, zaplatím a pomohu mu do kabátu. Usměje se na mě a spolu vyjdeme z restaurace. Znovu mu nabídnu rámě. Přijme ho.

„Už musím domů.“ Omluvně se na mě podívá. Pousměji se.

„Doprovodím tě.“ Přikývne a vede mě k sobě domů. Zavede mě na kraj města, kde jsou malé domečky. U jednoho z nich se zastaví.

„Tady bydlím.“ Vysvětlí. Přikývnu a dívám se mu do očí. Po chvíli se skloním k polibku. Dávám mu čas, aby mohl uhnout, ale on mezeru překoná a spojí naše rty. Nechám ho a prohloubím polibek. Zároveň cítím, že něco zapadlo na správné místo. Tohle je můj život a má zkáza. Odtáhnu se od něj až ve chvíli, kdy mu dojde dech, a pohladím ho po tváři.

„Dobrou noc.“ Zašeptám. Usměje se na mě.

„Dobrou noc.“ Lehce mě políbí na tvář a zmizí v domečku. Dívám se za ním a po chvíli se rozhodnu. Najdu nějaký stín, kde mě nikdo neuvidí, proměním se do netopýra a vletím do jeho domku. Najdu ho okamžitě v obýváku, jak mluví do telefonu. Posadím se na stinné místo, pro jistotu se zahalím temnotou a poslouchám.

„Ne, Jacku, není to můj přítel, zatím.“

„Ne, zítra nepřijdu, víš, že musím za tím knížetem.“

„Dobře, pozítří se u tebe stavím. Ahoj.“ Zavěsí. Lehce se zamračím. O jakém knížeti mluvil? To je stejně jedno. Pokud do toho budu mít co mluvit, tak k němu nikdy nedorazí. Pousměji se, opatrně vyletím z jeho domu a zamířím k sobě do hradu. Ani se nenamáhám na nádvoří proměnit a rovnou vletím k sobě do sálu. Zrovna ve chvíli, kdy se hádá správce s Kainem. Přistanu na svém křesle a mlčky je pobaveně pozoruji. Mám takový pocit, že se v tom doslova vyžívají. Několikrát jsem nachytal Kaina, jak se mlsně dívá na správce. Zřejmě mu nebudu muset přikazovat, aby si našel partnera. Už ho má. Jen to ten dotyčný neví. Uchichtnu se a čekám, kdy si mě všimnou. Pobaveně se dívám, jak se Kain podívá po půl hodině mým směrem a doslova ztuhne.

„Děje se něco?“ Všimne si toho správce. Kain polkne a dívá se na mě. Proměním se a pobaveně na něj zamrkám.

„Můj pane.“ Pokloní se mi. Správce ztuhne a pomalu se otočí ke mně.

„Můj pane.“ Kníkne a také se pokloní.

„Bavil jsem se, pánové. Kaine, chci, abys pro mě unesl jednoho muže.“ Kain přikývne.

„Dobře, můj pane. Koho?“

„Jmenuje se Aron.“ Informuji ho a popíšu mu ho. Kain pozvedne obočí a uculí se.

„To není třeba, můj pane. Zítra má přijet kvůli tomu pojištění, co jste si vymyslel.“ Informuje mě správce.

„Jmenuje se Aron Zich. Je to majitel pojišťovací firmy. Mají provize z toho, když s někým uzavřou smlouvu.“ Dopoví za něj Kain. Uchichtnu se a kývnu. „V tom případě už nikdy neopustí můj hrad.“ Zavrním. Správce s Kainem si vymění pohledy.

„Můj pane, mohu se zeptat čím je ten člověk výjimečný?“

„Zeptat se můžeš, můj drahý zabijáku, ale na mě je, jestli ti odpovím.“ Zavrním a sejdu z trůnu.

„Správce, nech připravit pokoj. Ten, který si nesměl nikdy změnit ani otevřít, i když byl narvaný hrad.“ Správce jen kývne a okamžitě odběhne vyplnit rozkaz. Otočím se na Kaina, který se dívá za správcem.

„Slušelo by vám to spolu.“ Pousměji se.Kain se na mě zděšeně podívá, a když zjistí, že se tvářím normálně, oddechne si.

„Vám by to nevadilo, pane?“

„Ne. Už jsem ti chtěl nařídit, ať si najdeš partnera.“ Uchichtnu se. Kain přikývne a lehce se pousměje.

„Tak jdi za ním. Už se třeseš, až ho zase budeš uhánět.“ Kain se ukloní a odběhne. Nechám ho a odejdu k sobě do pracovny. Musím připravit Aronovo zmizení z povrchu světa. Prý kníže. Já jsem král!

Pracuji zbytek noci a k ránu se jdu podívat na jeho pokoj. Zůstal tak, jako když byl na živu před dvěma tisíci lety. Je vzdušný a sladěný do modrobílé. Tyhle barvy miloval. Jemně se dotknu jeho portrétu, který namaloval ten nejlepší malíř.

„Brzy budeme zase spolu, lásko, a tentokrát navždy.“ Pousměji se a odejdu do trůnního sálu, abych na něj počkal. Jakmile překročí práh hradu, už ho nepustím zpět. Ve chvíli, kdy se posadím na trůn, vejde i sluha a s poklonou mi podá skleničku s čerstvou krví. Vezmu si ji a s chutí se napiji. Vychutnávám si tu kovovou chuť a to, jak mi svlažuje hrdlo, jako ta nejlahodnější voda. Vypiji krev a podám skleničku zpátky sluhovi. Znovu se ukloní a odejde. Mám své sluhy dokonale vycvičené. Také mě to stálo spoustu sil a energie. Musel jsem jim vysvětlit, že tady jsem pánem já. Také proto mě poslouchají i vlkodlaci. Ukázal jsem jim, že jsem silnější než oni.

Máme pevně danou hierarchii. Jak upíři tak i vlkodlaci mají své lordy. U upírů to jsou starší pěti set let. U vlkodlaků to jsou ti, co se proměňují i mimo úplněk. Právě teď je vlkodlačích lordů jen deset. U upírů je jich jen pět. Vesměs to jsou ti, co se z věčnosti nezbláznili. Ty ostatní jsem musel nechat zabít. Kdo by také chtěl trpět upíra, co se zbláznil. Ušklíbnu se a narovnám se, když do sálu vejde správce.

„Můj pane,“ pokloní se,

„už vyjela hlídka, pro toho muže, aby ho přivedli do hradu.“ Oznámí mi. Přikývnu a vstanu.

„Za jak dlouho budou tady?“ Správce se zamyslí.

„Tak za hodinu nebo dvě. Záleží na tom, kdy dorazí ten člověk na rozcestí.“ Přikývnu, sejdu pod trůn a mlčky si správce prohlížím.

„Děje se něco, můj pane?“ Ošije se.

„Jen přemýšlím, čím jsi Kaina tak zaujal.“ Lehce sebou trhne a pokrčí rameny. „To netuším.“ Přikývnu, chytnu ho za bradu a prohlížím si ho.

„Doporučuji ti, aby ses mu poddal, můj drahý správce. Nebo budu nucen tě odstranit.“ Zašeptám mu do ucha. Polkne a přikývne.

„Jak si přejete, můj pane.“ Zašeptá hluše. Pustím ho a poplácám po tváři. „Můžeš jít.“ Pokloní se mi a rychle odejde. Spokojeně se usměji a jdu na hradby vyhlížet hlídku.

Dorazí po třech hodinách i s Aronem. Napnu se, sejdu z hradeb a mlčky jim naznačím, aby ho dovedli do sálu. Okamžitě to udělají, aniž by Aron zjistil, kdo to vykonal. Jen se vyjukaně dívá kolem sebe. Zapomněl jsem dodat, že hlídka jsou vlkodlaci. Správce si už šel lehnout. Ani se nedivím, slunce ho může zabít. Je to můj potomek. Stvořil jsem ho, když jsem experimentoval s tím, jestli se z mé krve může zrodit další, který bude odolný vůči slunci. Pár jsem jich tím zabil, než jsem zjistil, že tuhle schopnost nikdy nedostanou.

Pokrčím rameny a lehkým krokem zamířím za hlídkou s Aronem. Vejdu do sálu a zůstanu stát mezi dveřmi. Prohlížím si Arona, který má na sobě oblek a rozhlíží se kolem sebe. Hlídka zůstala stát kolem sálu a mlčky se dívají na Arona. Když se nabažím pohledu na něj, rozejdu se k němu. Otočí se ke mně a ohromeně se na mě podívá.

„Alecto? Co tu děláš?“ Zamrká. Usměju se.

„Bydlím tu.“ Zamračí se na mě a pak mu to dojde.

„To ty jsi chtěl to pojištění, že jo? Věděl jsi už včera, že přijedu, proto si mě pozval na tu večeři a sváděl?! To si chtěl slevu?“ Zavrčí. Zasměji se.

„Uklidni se, Arone. To, že máš sem dneska přijet, mi připomněl můj sluha. Nevěděl jsem, že to budeš ty.“ Přejdu k němu a pohladím ho po tváři. Odstřelí mi ruku.

„Nesahej na mě, ty podvodníku. Okamžitě odcházím.“ Zavrčí a obejde mě, aby odešel. Zachytím ho a přitáhnu k sobě.

„Ne tak rychle, miláčku. Nikam nejdeš.“ Zavrním a ignoruji to, že se brání. Otočím si ho čelem k sobě a začnu ho líbat. Chvíli se brání, než se poddá a začne mi oplácet polibky. Odtáhnu se od něj, až když mu dojde vzduch. Pohladím ho po tváři a lehce se na něj usměji.

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“ Už chce začít protestovat, když se na něj varovně podívám. Poslušně sklapne a jde za mnou. Odvedu ho do pokoje, který jsem mu nechal připravit. Ohromeně si ho začne prohlížet.

„Jak víš, že mám rád tyhle barvy?“ Vzhlédne ke mně. Pousměji se.

„Věříš na reinkarnaci?“ Zavrtí hlavou.

„Ne, nevěřím.“

„Měl bys. Už jsi kdysi žil. Před dvěma tisíci lety. Zamiloval jsem se do tebe na první pohled a ty do mě. Jenže tvůj otec to nikdy neskousl. Dal tě zabít. Tenkrát jsem tě nestihl ochránit, ale aspoň jsem tě pomstil. Tenkrát jsem málem zešílel.“ Pousměji se smutně. Přejde ke mně a pohladí mě po tváři.

„To není možné.“ Stále popírá. Otočím ho a ukážu mu jeho portrét. Vydechne a chce to znovu popřít, když si všimne data na spodní části obrazu. Zalapá po dechu a znovu se na mě podívá.

„Dobře, když připustím, že jsem už jednou žil, jak je možné, že tu jsi ty?“ Zamračí se. Zasměji se.

„Jsem upír, miláčku.“ Zavrním.

„Lžeš!“ Vykřikne a odskočí ode mě. Uchichtnu se.

„Nelžu. Jsem král upírů a vlkodlaků. Ti stráže, co tě byli vyzvednout, jsou vlkodlaci. Sluhové v tomhle hradu jsou upíři.“ Polkne a pak kývne.

„Zabiješ mě?“ Pozvednu obočí.

„Proč bych to dělal?“ Znejistí.

„Protože jsi mi řekl, kdo jsi?“ Zasměji se.

„Nikdy bych ti to neřekl, kdybych si nebyl jistý, že to nikomu nepovíš, zlatíčko.“ Zavrním. Přejdu k němu a obejmu ho. Opře se o mě.

„Zpět mě nepustíš, viď.“

„Nezníš, že by ti to vadilo.“

„Také nevadí.“ Zavrní, otočí se ke mně čelem a políbí mě.

„Jsem rád, žes mě našel.“ Pohladí mě po tváři. Pousměji se a oplatím mu polibek.

„Já také, miláčku. Já také.“ Přitisknu si ho k sobě. Už ho nikam nepustím a ve chvíli, kdy z něj udělám svého partnera a upíra v jednom, už nebude věštba platit. Už nikdo mě nebude ohrožovat a já budu dál vládnout vašemu světu. Budu si hrát s vašimi osudy a krátkými pomíjivými životy. Aronovi přinesu vše, na co si jen vzpomene. Zavřu ho do zlaté klece a přikovám k sobě. Takový je jeho a můj osud. A věčnost je naše.