Dům
Vyjdu z budovy a zhluboka se nadechnu. Právě jsem byl u notáře. Dost mě překvapilo, když mi zavolal. Rodiče jsou totiž v pořádku a nikoho jiného jsem nikdy neměl. Až na vzdáleného příbuzného, který mi odkázal dům a malé jmění. Dost mě to překvapilo, ale tak nějak mile. Jen je škoda, že jsem ho nikdy nepoznal. Pokrčím rameny, dojdu ke svému staršímu autu a nasednu dovnitř. Podívám se na adresu a otevřu si mapu. Je to v jiném městě asi tak tři hodiny vzdáleném. Rozhodnu se, že tam ještě dneska zajedu. Odložím mapu a zamířím nejdřív domů si zabalit. Bydlím v bytovce, kde mám malý byt o dvou pokojích a koupelně. Mě to stačí, jsem sám. Rodiče mě vyhodili, když zjistili, že jsem se vyspal s rodinným kamarádem. Pro mě to byl experiment. To bylo před třemi lety. Od té doby se ostří trochu otupilo a alespoň si jednou do týdne zavoláme. Zaparkuju na svém místě a vyběhnu do bytu. Cestou do ložnice zapnu záznamník. Volala jen máma. Zabalím si a zavolám jí.
„Ahoj, Ricku, nechceš o víkendu přijet?“ Zeptá se opatrně. Kousnu se do rtu.
„Ahoj, promiň, mami, už něco mám. Budu mimo město. Možná příště.“ Slíbím jí. Povzdechne si.
„Dobře, buď opatrný.“ Pousměju se.
„Vždycky jsem. Hezký víkend, ahoj.“ Rozloučím se s ní.
„Ahoj.“ Také se rozloučí a zavěsí. Vezmu si ještě nabíječku a mobil, zamknu za sebou byt a nastoupím zpět do auta. Vyjedu na adresu svého nového domu. Asi bych se měl představit, že? Jsem jeden z vedoucích manažerů malé rodinné firmy zabývající se prodejem stavebnin. Dost se nám daří. Zrovna nedávno jsme vyhráli konkurz na dodávky materiálu na stavbu nákupního centra, co tu má nově vyrůst. Pro nás to bude ten nejlepší výdělek. Jinak pocházím z rodiny ze střední třídy. Nejsme boháči, ale ani ne chudáci. Jmenuji se Ricko Martens. Abych pravdu řekl, jsem spíše menší. Delší hnědé vlasy mám rošťácky rozcuchané a často mi padají do hnědých čokoládových očí. Mimo práci se zajímám o bojové sporty, takže z toho mám vypracovanou postavu a bonus pro mě je, že se umím i bránit. Ono je to občas potřeba, když se v baru setkáte s chlapem, co nerozumí slovu ne. S rodiči o tom nemluvíme. Je to takové tabu. Ale ruku na srdce, budeme to muset rozebrat. Až se zamiluju a někoho si přivedu, bude to pro ně nejspíš dost šokující. Stále si myslí, že jsem si dělal srandu nebo co.
Zabočím k benzínce a natankuji plnou nádrž. Pak už vyjedu a bez zastávky jedu až na místo. Tedy do malého městečka. Podle mapy je dům až za ním někde v lesích. Zastavím u potravin a vejdu dovnitř.
„Dobrý den.“ Pozdravím. Prodavačka se na mě zvědavě podívá, stejně jako těch pár zákazníků. Nejspíš tu cizince moc nepotkávají.
„Dobrý den, budete si přát?“ Zeptá se mě zdvořile. Usměju se na ni a řeknu jí nějaký nákup i s čistícími prostředky. Nedělám si iluze, že to tam někdo chodí udržovat, když bývalí majitel zemřel. Řekne mi cenu.
„Můžu se zeptat, kam máte namířeno?“ Zvědavě se na mě podívá. Zaplatím a pokrčím rameny.
„Jedu do Forest Hollow.“ Vytřeští na mě oči.
„Pane, tam nejezděte! Ten dům je prokletý!“ Vykřikne. Lehce sebou trhnu a shovívavě se na ni usměju.
„Je to jen dům.“
„Vy jste byl nějak příbuzný se starým Martensem?“ Ozve se najednou jeden z dalších zákazníků. Kývnu.
„Byl to můj vzdálený prastrýc.“ Muž se pousměje.
„Stejně byste tam měl jet až ráno. Je tu hostinec, můžete se tam ubytovat.“ Podívám se na hodinky.
„Je pět odpoledne.“ Podivím se.
„Tady noc přichází brzy. Měl byste se ubytovat v hostinci.“ Znovu mi doporučí prodavačka. Usměju se na ně a sbalím si nákup.
„Děkuji. Hezký zbytek dne a dobrou noc.“ Popřeju jim a odejdu do auta.
„Tak toho už vidíme naposledy.“ Uslyším ještě jednoho z nich. Lehce se zamračím, nákup hodím na zadní sedadla a nastoupím za volant. Najedu si na navigaci v mobilu. Naštěstí mám neomezená data. Vyťukám adresu a podle navigace dojedu zbylých pět kilometrů. Zabočím na lesní cestu a po pár metrech musím zastavit. Cesta je průjezdná, jen mi v průjezdu brání brána. Velká kovaná brána s podivným logem uprostřed. Vezmu si klíče, co jsem dostal od notáře, vylezu z auta a odemknu ji. Při otevření hrozně skřípá a vrže, jako kdyby se s ní roky nehnulo. Otevřu ji dokořán s menším úsilím, ale otevřu. Projedu na druhou stranu a znovu ji zavřu. Pak trvá dobrých deset minut, než dojedu k obrovskému domu. Zaparkuju a vystoupím. Už na první pohled je jasné, že tu bude spousta práce. Nejen z venku. Lehce sebou trhnu, když se ozve zaskřípění. Vezmu si pro jistotu baterku, mobil a nůž, který jsem si zabalil sebou, a vydám se za zvukem. Oddechnu si, když objevím jen rozpadající se okenici, která drží na posledním pantu snad na dobré slovo. Opatrně ji sundám a opřu o stěnu domu. Pak se vydám zpět a odemknu hlavní vchod. Otevřu dveře. Okamžitě mě zavane takový ten zatuchlý vzduch nevětraných prostor. Otřesu se a s hlubokým nádechem vejdu dovnitř.
Ocitnu se v kdysi nádherné obrovské hale, ze které vedou schody do patra. Napravo od schodů jsou dveře zřejmě do obýváku a nalevo otevřené dveře do jídelny. Vydám se tedy nalevo. Vše je zaprášené a zašlé. Jako kdyby tu roky nikdo nebydlel. Uprostřed místnosti je dlouhý stůl tak pro dvacet lidí s židlemi, na němž stojí uprostřed krásný svícen. Projdu k dalším dveřím a opatrně je otevřu. Vedou do kuchyně. Kupodivu je uklizená, kromě několikaměsíčního prachu. Jediné, co mě zarazí, je zapojená lednice. To přece není možné. Elektřinu jsem nechával znovu rozjet dneska a měla by být zapojena až od zítra. Přitom mě notář ujišťoval, že vše bylo odpojeno, aby dům nevyhořel. Nebo tak něco. Dojdu k lednici a otevřu jí. Je to tedy hrozný smrad, to vám povím. Je tam samé zkažené jídlo. Ještě, že mám s sebou desinfekci a pytle na odpadky. Zase ji zavřu. Lednice stojí naproti dveřím. Hned vedle ní je sporák s kamny a kuchyňská linka. Pak už tu jsou jen zadní dveře ven. Zkusím, zda jsou zamčené a pak se vydám zpátky do haly. Tentokrát zamířím napravo od schodiště. Měl jsem pravdu. Zavřené dveře vedou do krásně zařízeného obýváku. Vše je laděno do starého stylu tak ze sedmnáctého století. Ten nábytek je buď opravdu velmi starý nebo zdařilá napodobenina. Naproti dveřím je velký krb, nad nímž je pověšený zašlý obraz. Je na něm vyobrazen nějaký šlechtic, ale je tak zaprášený, že není poznat, kdo to je. Před krbem stojí dvě křesla a třímístná pohovka se stolkem. U zdi napravo je další stolek s karafou a skleničkami. Je tu i nějaká skříň, nejspíš na pití. Pod oknem nalevo je umístěn stolek se šachy. Vycouvám, zavřu za sebou a vydám se do patra.
V patře spatřím dlouhou chodbu lemovanou dveřmi. Otevřu hned první. Je to nějaký malý pokojík s postelí a skříní. Zavřu ho a pokračuju dál. Objevím dalších asi pět pokojíků, než narazím na koupelnu. Kupodivu je zařízena moderně. Už jsem se bál, že budu muset chodit na záchod do lesa. Sám pro sebe se uchichtnu a vydám se dál. Další pokoj je zařízen jako pracovna. Po něm následuje ta největší ložnice s nádhernou postelí s nebesy a komodou a skříní. Usměju se. Pro začátek dneska uklidím tuhle ložnici a koupelnu. Zítra budu pokračovat zbytkem. Rozhodnu se. Seběhnu dolů a vytáhnu si věci z auta. Zajistím ho a pro všechny případy si dám plašičku kun do motoru. Už jsem s těmi zvířátky měl co dočinění. Mrchy jedny malý. Nejhorší je, že je nesmíte zabíjet. Jsou chráněný. Odfrknu si a vynesu si věci do ložnice. Ihned vybalím uklízecí prostředky. Ze všeho nejdřív otevřu okno. Pak utřu prach a vytřu. Hned to tu prokouklo. Okouknu postel. Kromě toho, že je zaprášené až hrůza, je v pořádku. Peřinu s polštářem stáhnu dolů a na postel si natáhnu své vlastní prostěradlo a vybalím spacák.
Ostatní věci zatím nechám v tašce. Ostatně skříně a komoda jsou zaplněné oblečením bývalého majitele. Vydám se do koupelny. Rychle ji uklidím a rovnou se i osprchuju, i když studenou vodou. Na teplou by musel jet bojler, který je na elektřinu. Vrátím se do ložnice nahý. Za svitu baterky rychle na sebe natáhnu nějaké oblečení. Je teprve sedm hodin a tady je už tma jako v pytli. Přitom ve městě se vždycky v tuhle roční dobu jen lehce zešeřilo. Pokrčím rameny a zalezu si do spacáku. Mobil položím na stolek u postele. U sebe si nechám nůž a baterku, kterou zhasnu. Zavřu oči a pokusím se usnout. U pokusu to zůstane. Jak na ten dům nejsem zvyklí, tak slyším snad každé zašustění. Lehce nadskočím, když najednou uslyším skřípání dole v přízemí. Co to kruci je?! Jako kdyby někdo právě lezl ze sklepa. Počkat! Tady je nějaký sklep?! Nevšiml jsem si žádných dveří! Pevněji sevřu nůž a s vytřeštěnýma očima poslouchám. Uslyším kroky v přízemí a pak je ticho. Napjatě natahuju uši. Můj dech zní hrozně hlasitě a srdce je snad slyšet až v přízemí, jak mi hlasitě pádí. Je ticho. Takové ticho, že mám strach se vůbec pohnout. Když se nic neděje, ještě další nejméně půl hodiny, trochu se uklidním a zavřu oči. Vůbec si nevšimnu postavy, která mě pozoruje od okna. Tentokrát usnu ani nevím jak.
Probudím se a malátně se rozhlédnu kolem sebe. Chvíli nevím, kde jsem, než si vzpomenu. Vylezu ze spacáku a trhnu sebou, když mě zabolí krk. Sáhnu si tam a nahmatám dvě malé ranky. Vůbec si nepamatuju, kde jsem k nim přišel. Lehce pokrčím rameny, v koupelně se opláchnu a zalepím si je. Vytáhnu si ze svých zásob nějaké jídlo. V ložnici se najím. Pak vyzbrojen čistícími prostředky a pytli na odpadky se vydám do přízemí. Trvá půl dne, než vypulíruju přízemí. Pak usoudím, že nemám dost materiálu a vydám se autem do městečka. Znovu zajedu k potravinám, kde mají i nějaké čistící prostředky. Nakoupím si.
„Můžu se zeptat, kde bych našel nějaké stavebniny?“ Zeptám se prodavačky. Kývne.
„Tady na hlavní třídě je železářství, stavebniny jsou pak na konci města na východě.“ Poradí mi. Poděkuju jí a zaplatím. Nejdříve zaběhnu do železářství, kde nakoupím nějaké hřebíky a tak. Pak se vydám do stavebnin. Tam si nakoupím dost materiálu, takže mi ho musí přivést. Když zjistí, kam to bude, trochu se vyděsí, ale nakonec je umluvím, aby mi ho dovezli. Nastoupím do auta a následován náklaďákem se vydám do domu. Bránu jsem nechal otevřenou, takže projedeme bez problému. Uvažuji, že ji nechám otevřenou pořád, ale pak se rozhodnu ji alespoň na noc zamykat. Pomůžu jim naskládat materiál na jednu hromadu a dám jim dýško za dovoz. Poděkují a odjedou. Myslím, že byli rádi, že mohli odjet. Jen pokrčím rameny, odnesu potraviny do domu a naskládám je do vydrhnuté lednice. Pak se převléknu do špinavého a pustím se znovu do práce. Nebojím se jí. Když jsem ve firmě začínal, tak jsem byl na nejnižší příčce. Vypracoval jsem se na manažera sám. Podle mého je to tak dobře. Alespoň vím, co a jak a nevymýšlím ptákoviny, jako někteří kolegové. Pokrčím rameny a zhodnotím všechny okenice. Tu jednu zašroubuju na její místo. Další zhodnotím stav, ale kromě pár pantů jsou v pořádku. Ty vyměním.
Když se začne stmívat, dojedu autem k bráně, zamknu ji a vrátím se. Zajistím auto a materiál a vrátím se do domu. Kupodivu elektřina už funguje, takže si uvařím a za svitu pořádného světla se najím. Díky bohu se natopil i bojler, takže mám dneska i teplou vodu. Umyju po sobě nádobí a rozhodnu se posedět v obýváku. Prokouklo to tu. Zatopím si v krbu a uvelebím se na pohovce. Obraz jsem zbavil prachu, takže se na mě ze zdi kouká pohledný mladý muž tak kolem třiceti. Ostře řezaná tvář lemovaná dlouhými plavými vlasy. Šedo modré oči na mě koukají se zaujetím. Jeho plné rty jsou zkrouceny do šibalského úsměvu. Je oblečený kupodivu do docela moderního oblečení. Má na sobě bílou košili a černé kalhoty. Na zápěstí má hodinky. Chvíli si ho prohlížím, než si položím hlavu na opěrku a zadívám se do ohně. Najednou mi spadnou víčka a já usnu.
Znovu mě probudí skřípění otevíraných dveří. Snažím se být v klidu a dál předstírat spánek. Do obýváku někdo vejde. Pomalu přejde ke mně. Sehne se a lehce mě pohladí po tváři.
„Neměl bys tu spát. Ráno budeš rozlámaný.“ Zašeptá mužský hlas. Musím se držet, abych nezalapal po dechu. Muž mě vezme do náruče a odnese po schodech nahoru do ložnice. Kdo to kruci je?! Co dělá tady v domě? Jak se sem dostal?! Auto jsem neslyšel a tady v domě jsem ho ještě neviděl. Položí mě na postel a rukou přejede po mém těle.
„Jsi krásný. Stejně jako byl tvůj předek.“ Zašeptá a v jeho hlase postřehnu podtón smutku.
„Snad vybral správně.“ Promluví znovu, sehne se a políbí mě! Fakt se musím držet, abych dál hrál spícího. Muž pak odejde. Slyším, jak sešel dolů a pak ticho. Znovu usnu až po dlouhé době. Trhnutím se probudím a zmateně se dívám kolem sebe. Ložnici zalévají sluneční paprsky. Nepamatuju se, že bych se přemístil do ložnice. Pak si vzpomenu na toho muže. Rychle vstanu a seběhnu dolů. Všude je zhasnuto a v obýváku oheň v krbu už dávno dohořel. Vytáhnu nůž, vlastně dýku, baterku a pustím se do hledání dveří do sklepa. Najdu je po hodně dlouhé době. Jsou umě skryté v obložení hned vedle schodiště. Zhluboka se nadechnu a otevřu dveře. Zaskřípají stejně, jako když je otevíral ten muž. Lehce se otřesu, zapnu baterku a vejdu dovnitř. Pomalu sestupuju po schodišti až dolů. Ve slabém světle baterky se rozhlédnu. Je to menší místnost, kde je jediný předmět. Nějaký sarkofág! Kruci, to mi chcete říct, že na mě sahala mrtvola?! Zhluboka se nadechnu a potichu se rozkašlu, jaký je tu prach. Rychle se otočím a za svitu baterky vyběhnu nahoru. Musím vymyslet, co budu dělat. Měl jsem v plánu, že bych obhlídl dům, opravil ho a prodal. Ale kruci, jak mám prodat dům s mrtvolou ve sklepě, která se navíc v noci prochází po domě!
Zavřu dveře a zkusím je zajistit, aby je nemohl otevřít. Pak se vydám do patra. Nejdříve si dám dlouhou sprchu, převléknu se do pracovního a dole si dám snídani. Pak se vrátím a pokračuju v úklidu. Zběžně uklidím těch pět pokojíků. V pracovně se ale zaseknu. V zásuvce stolu jsou nějaké papíry a co je nejlepší, je tu deník. Zvědavě ho otevřu:
23. květen 1927 – Právě jsem zjistil, že mi neznámí příbuzný odkázal dům. Dům! A mě! V dnešní době, kdy je těžké sehnat i byt. Navíc k tomu náleží konto napěchované penězi. Musím se sbalit a jet tam.
Zalistuju pár dalšími stránkami.
28. říjen 1938 – Před měsícem začala válka v Evropě. U nás se mobilizují mladí muži a všichni ti, co chtějí bojovat. Chtěl bych jí, jenže On mě nepustí. Podřídil jsem se mu, jako tolikrát. Ostatně je to můj život. Ze začátku jsem jezdil do městečka, co chvíli. Na pokec, na nákup nebo jen tak si posedět. Teď už mě zajímá jen On. Zařídil jsem dovážku jídla. Jednou týdně sem chodí i paní na úklid. Takže jen s ní si můžu jednou týdně popovídat. S ním to moc nejde. Vidíme se jen v noci, a to skončí všechno v posteli.
Co? V posteli? Kdo je On? Ta mrtvola, co mě odnesla do ložnice? Pane bože, oni to dělali v té posteli?! Zhrozím se. Zaklapnu deník, nechám ho ležet na stole a pokračuju v úklidu. Stejně se co chvíli na něj podívám, protože jsem zvědavý, jak to pokračovalo. Co když tam je popis, co všechno dělali. Napadne mě. Donutím se dokončit úklid v pracovně. Vezmu deník a sejdu i s bordelem. Deník položím na pohovce. Bordel vynesu v pytlích ven, pak je odvezu do města. Dnes je neděle, takže za chvíli musím odjet. Stejně si na chvíli sednu do obýváku a zvědavě otevřu deník na poslední stránce.
27.květen 2023 – Už mi nezbývá moc sil. Umírám, a i On to ví. Každým dnem je stále smutnější. Kdybych tenkrát na samém začátku využil jeho nabídky, mohl jsem být s ním, ať se děje, co se děje. Naštěstí jsem našel mladého muže, který tohle všechno ustojí. Hlavně jeho choutky, majetnictví i prokletí. Můj dědici, pokud tohle čteš, přijal si první část. Dům a konto s penězi. Věz, že už není cesty zpátky. Dům nelze prodat. Musí zůstat v tvém vlastnictví, ať se děje, co se děje. Z domu nelze utéct. Jak se do něj jednou nastěhuješ, není cesty zpět. Vše, co budeš potřebovat, ti řekne On. Nikdy, opakuji nikdy, mu neříkej jeho jménem. Je to spouštěč prokletí a zabil by tě. Říkám mu pane, neboť je mým pánem. Jsem jeho. Otrok, milenec, sluha, co jen si vybereš. Probouzí se vždy osmým úderem deváté hodiny večerní. Slunce mu neublíží, ale i tak zůstává převážně nočním tvorem. Jednou za měsíc požaduje doušek krve. Sám si ji vezme. Tak udržuje spojení mezi mnou a jím a můj hlad po něm, po jeho těle. Už si pro mě jde. Hodně štěstí, můj dědici.
Tady zápis končí. Polknu. Ty ranky na mém krku. Napadne mě hned. Strhnu si náplast a přejedu po již zatažených a částečně uzdravených rankách. Oddechnu si. Fajn. Jdu si zabalit a pojedu domů. Cestou do patra si odfrknu. Prý z domu nelze utéct. Copak jsem nějaký vězeň? Sbalím si věci, které jsem vytahal, a s taškou sejdu zase dolů. V kuchyni sbalím potraviny, zkontroluju zbytek a shodím jističe, pak s taškami vyjdu z domu. Zamknu ho. Ještě zajistím materiál, který jsem ještě nespotřeboval a nastoupím do auta i s taškami. Vyjedu příjezdovou cestou k bráně. Jenže najednou místo k bráně jedu zpátky k domu. Co to je kruci za blbost?! Otočím se a znovu vyjedu k bráně, jenže se opět ocitnu u domu. Tak tohle už přestává všechno. Vytáhnu mobil, na který jsem si vzpomněl až teď, jenže je vybitý. To mi dělá schválně. Zaúpím. Možná, kdybych si tu nechal nějaká věci, pustilo by mě to? Napadne mě. Zauvažuju, zastavím auto a z tašky vytáhnu nějaké čisté oblečení. Odnesu to do ložnice. Pak se zase vrátím do auta a vyjedu. Nenechalo se to oblafnout. Vrátím se zpátky k domu.
„Dobře, dobře, musím si jet pro zbytek věcí do bytu a do práce.“ Zaúpím. Jako kdyby se najednou zablesklo a já se ocitnul u brány. Zírám na to jak tele, dokud se nevzpamatuju a rychle projedu bránou. Zamknu ji za sebou a odjedu.
Zpět do bytu to trvá nejméně čtyři hodiny. Unaveně vytáhnu tašky, v bytě si vybalím a padnu za vlast. Probudím se uprostřed noci. Mám hrozně divný pocit. Všechno mě to táhne do domu. Tiše zaúpím. Ale pokusím se znovu usnou, ráno jdu do práce. Ráno vstanu dost unavený. Celý den jsem jako přejetý mrazem. Pořád musím myslet na ten deník a dům. Doma si sednu k večeři a otevřu si deník na začátku. Muž, jmenoval se Saimon Martens, si ho začal vést už v patnácti. V době, kdy zdědil dům, mu bylo téměř dvacet. Zjistil jsem z jeho zápisů, že byl výhradně na ženy. Do doby, než získal tenhle dům. Ten On na něj šel dost pomalu, ale nakonec se zadařilo a Saimon mu podlehl. Nad některými zápisy jsem se i začervenal. Popisoval, co všechno s ním dělal. Hraničilo to až s mučením. Otřesu se. Tohle zrovna nemám rád. Pochopil jsem ze zápisů, že jak šel čas a On pil jeho každý měsíc jeho krev, stárl pomaleji. Ale stárl. Umřel, protože jeho tělo už to nevydrželo. Technicky vzato jsme nebyli příbuzní. Neměl žádnou rodinu. Nechápal jsem to. Proč zrovna já? Potřesu hlavou. Rozhodnu se, že tam pojedu a vyřeším to.
Ráno v práci nahlásím dovolenou, sbalím si věci i s potravinami a odjedu do toho domu. Cesta tam je jako očistec. Jako kdybych měl hrozné bolesti, a přitom mi nic nebylo. Dojedu k bráně v rekordním čase. Otevřu ji a za sebou zase zamknu. Projedu příjezdovou cestou k domu. Zaparkuju a vystoupím. Dřevo a další materiál na stavbu je tam, kde jsem ho nechal. Všechno je na svém místě. Vytáhnu si věci a odnesu je do domu. Zapojím jističe, takže se celý dům rozsvítí. Projdu ho a zaseknu se na prahu v obýváku. Na pohovce sedí muž. Když mě uslyší, vstane a otočí se ke mně čelem. Vytřeštím na něj oči. Dívají se na mě oči z obrazu. Zalapám po dechu.
„Kdo kruci jste?!“ Vyjedu na něj. Usměje se na mě. Mírně. Jen se jeho úsměv nedotkne očí. Jsou smutné.
„Četl jsi deník Saimona.“ Neptá se, konstatuje. Zamračím se na něj.
„Nemyslím si, že Vám do toho něco je.“ Zavrčím a zdůrazním vykání.
„Posaď se, prosím.“ Pobídne mě k pohovce. Chvíli se na něj dívám, než se posadím do křesla. Neřeší to a znovu se usadí na pohovce.
„Toto bývalo mé panství.“ Chvíli se na něj dívám, neschopen slova.
„To je vtip? Pokud ano, není moc dobrý.“ Ujistím ho. Znovu se pousměje.
„Ne, není to vtip. Býval jsem pyšným a velmi krutým pánem. Urazil jsem někoho, koho jsem neměl. Netušil jsem, že je to mocný čaroděj.“ Na chvíli sklopí hlavu. Koukám na něj a chvíli nevím, jestli si ze mě vážně nedělá srandu.
„Mocný čaroděj?“ Kývne.
„Urazil jsem ho a dal vyhnat. Pomstil se mi za to. Proklel mě touhle existencí mimo čas. Nemůžu jíst ani pít. Jediné, co pro mě něco znamená, je krev. Abych se udržel na živu, stačí mi doušek jen jednou měsíčně. Pokud někdo vysloví mé jméno, zemře mou rukou. Vysvobodit mě může právě jen ten, kdo se nebojí ho vyslovit a zemřít. Kdo by se pro mě obětoval, protože mě miluje.“ Dopoví tiše. S pozvednutým obočím ho poslouchám.
„A co to, že nesmím odejít z domu?“ Nadhodím.
„Je to pojistka, aby se o mě nedozvěděli nepovolaní.“ Přizná.
„Nepovolaní?“ Zmateně nakrčím čelo.
„O mé existenci musí vědět jen jeden člověk. Ten, co vlastní tento dům s pozemky okolo. Příliš lidí znamená riziko.“ Vysvětlí mi.
„Mám rodinu.“ Namítnu tiše. Trochu se usměje.
„Na jak dlouho? Dokud jim nepřivedeš svého milence představit.“ Odpoví mi trochu moc upřímně. Lehce sebou trhnu.
„Co po mě chceš?“ Zašeptám. Vstane, přejde ke mně a klekne si na koleno. Vezme mé ruce do svých.
„Pro teď mi stačí tvé tělo.“ Zavrní, nahne se ke mně a přitiskne své rty na mé. Trhnu sebou a odtáhnu se.
„Nejsem děvka, co jde s každým na první potkání.“ Odtuším a pokusím se vstát. Nedovolí mi to. Sevře mi bradu a znovu mě políbí.
„Je mi jedno, co nebo kdo jsi. Od té doby, co jsi přijal tenhle dům, jsi můj.“ Zavrní. Snažím se ho odstrčit, ale je to jako kdybych šel proti skále. Ani se nehne. Zatímco jednou rukou mi svírá bradu, druhou zajede do rozkroku a přes kalhoty sevře můj penis. Zalapám po dechu. Využije toho a vjede dovnitř jazykem. Dobře, musím říct, že je fakt dobrej. Ale sakra, zakládám si, že s nikým nechodím hned a nejsem děvka. Zavrčím a kopnu ho do stehna. Trhne sebou a odtáhne se ode mě.
„Nelíbí se ti to? Můžu přitvrdit.“ Přivře oči.
„Dělej si, co chceš, ale ne se mnou.“ Vstanu a odejdu z obýváku. Nejspíš to nečekal, protože tam jen sedí a konsternovaně na mě kouká. V ložnici se převléknu do pracovního a jdu makat ven. Blonďák po chvíli přijde také a dívá se, co dělám. Nijak mě to nevadí. Pracuju až do večera, kdy si jdu udělat něco k jídlu a zabarikáduju se v ložnici. Blonďáka jsem už od večeře nikde neviděl. Pokrčím rameny, převléknu se a zalezu si do spacáku. Vytáhnu si telefon a najedu na internet. Snažím se o něm něco najít. Hlavně, jak se jmenuje. Najdu jen zmínku o jeho prokletí a odkaz na místní archiv. Budu si muset zítra zajet do městečka. Odložím telefon a zachumlám se do spacáku. Po chvíli usnu ani nevím jak.
Probudí mě polibky na krku a ruce, které bloumají po mém nahém těle. Počkat nahém? Otevřu oči a uvidím blonďáka, jak se na mě směje.
„Už ses probudil?“ Uculí se a stiskne můj probuzený penis. Zasténám.
„Co to děláš?!“ Vyjedu na něj. Uchichtne se.
„Chci tě šukat, zlato.“ Zavrní a ukradne si mé rty. Chci ho kousnout a shodit ho ze sebe. Vážně chci, ale mé tělo dělá něco jiného. Po chvíli zjistím, že si to užívám. Je to dlouho, co jsem někoho měl, to je pravda. Jeho ruka na mém penisu zrychluje, až zvládám jen sténat. Musím uznat, že tohle fakt umí. Ani si nevšimnu jeho prstu, co proniknul do mé dírky. Ruka na mém penisu najednou zpomalí, skoro úplně zastaví. Zaúpím. Byl jsem blízko vrcholu. Uslyším jeho tichý smích.
„Uděláš se, ale ne teď. Bylo by to moc rychlé.“ Zavrní mi do ucha. Pak se nade mě vyhoupne, dá si mé nohy na ramena a pronikne do mě. Vykřiknu a prohnu se. Zatraceně. Je velký. Jen se uculí, ale nechá mi chvíli na přizpůsobení se. Pak se pohne a já zasténám nekonečnou slastí. Zkusím se pohnout proti němu, ale v téhle poloze to moc nejde. Má to dokonale pod kontrolou. Jeho pohyby jsou nejdříve táhlé a pomalé. Po chvíli však začne zrychlovat a já zjišťuju, že stačí jen jeho penis v mém zadku, aby mě dostal na vrchol. Vyvrcholím se sténáním a on chvíli po mě. Vytáhne se ze mě a shodí mé nohy z ramen. Už chci vstát a jít se osprchovat, když mě zastaví a vytáhne na všechny čtyři. Podívám se na něj dost zmateně.
„Přece si nemyslíš, že mi bude stačit jedno kolo.“ Uculí se na mě a znovu do mě pronikne. Až do svítání mě nenechá vydechnout. Střídá polohy jak na běžícím pásu. Je neukojitelný. Často se přistihnu, že u toho usínám. Jemu to je ale jedno. Několikrát mě i kousne, ale nenapije se ze mě. Vyvrcholí do mě s prvními paprsky slunce a vstane. Přidrží si mou hlavu a políbí mě.
„Tak večer, koloušku.“ Zavrní a odejde. Zvládnu jen zavřít oči a tam, kde jsem, usnu. Probudím se pozdě odpoledne. Spíš už je večer. Opatrně vstanu a jdu se osprchovat. Zaschlé sperma na mém těle je fakt nepříjemné. Natáhnu na sebe nějaké oblečení a odejdu do kuchyně se najíst. Zrovna dojídám, když se objeví On. Sehne se a políbí mě.
„Dobrý večer.“ Zavrní.
„Dobrý večer.“ Odpovím mu. Usměje se na mě.
„Dojedl si?“ Podívám se na prázdný talíř a kývnu.
„Ano.“ Jakmile odpovím, vytáhne mě na nohy, stáhne kalhoty a vysadí mě na stůl. Nohy si dá na ramena a pronikne do mě. Zasténám a zvrátím hlavu. Pohybuje se pomalu. Vycházím mu vstříc a snažím se, aby zrychlil. Ale nedá se. Drží tempo, dokud spolu nevyvrcholíme. Pak mě vezme do náruče a odnese do obýváku, kde ze mě strhne zbytek oblečení a ohne mě přes opěrku pohovky. Takhle projdeme celé přízemí a každý kus nábytku. Když skončí, odnese mě do ložnice. Lehne si ke mně. Přitulím se k němu a zavřu oči. Jsem vyřízený. Vím, že jsem chtěl jet do městečka, ale už nevím proč. Teď už si ani nepamatuju, proč jsem ho poprvé odmítl. Hladí mě po zádech a jeho ruka sem tam zajede i na zadek. Prsty dokonce zavadí o dírku, ze které stále vytéká jeho sperma. Po chvíli prst zasune dovnitř, párkrát jím zahýbá, než ho vytáhne a strčí mi ho do pusy.
„Pořádně ho olízej.“ Zavrní.
„Ještě si mě neochutnal.“ Sehne se a políbí mě do vlasů. Olíznu prst a podívám se na něj.
„Chceš, abych ti ho vykouřil?“ Zavrním. Jeho oči se rozšíří vzrušením.
„Ano, to bych chtěl.“ Zasténá. Vymotám se z jeho objetí a uvelebím se mezi jeho nohama. Stále má na sobě kalhoty s košilí. Kalhoty má však rozepnuté a vytáhlí penis. Zavrním, sehnu se a olíznu ho po celé délce. Zasténá a jeho penis se vztyčí a zmohutní. Znovu ho olíznu, než ho celého pohltím do pusy. Zasténá a sevře mi vlasy.
„Ano, použij jazyk a trochu i zuby.“ Přikáže mi. Poslechnu ho a jeho sténání je mou odměnou. Trvá to jen chvíli, než mi vyvrcholí v puse. Stále je toho hodně, i když se už několikrát udělal do mého zadku. Spolykám vše, co mi nabídne a vytáhnu se k němu. Hladově mě políbí. Oplácím mu polibky neméně hladově. Nenechá mě být znovu až do svítání. Ve chvíli, kdy usínám, zjišťuju, že jsem na něco zapomněl. Jako kdyby tohle byl celý můj život.
Probudí mě něco už kolem jedné odpoledne. Chvíli nevím, co se děje, dokud neuslyším někoho klepat na dveře. Rychle se osprchuju, navléknu na sebe nějaké oblečení a vylezu z domu. Stojí tam několik chlapů a obhlíží to tu.
„Přejete si?“ Všichni sebou trhnou a podívají se na mě.
„Jen jsme chtěli vědět, zda jste v pořádku. Paní prodavačka se zmínila, že jste se tam už dlouho neukázal.“ Vysvětlí mi jeden z nich. Jsou to velcí hromotluci s dlouhými vlasy. Takový ti obrovští motorkáři. Pokrčím rameny.
„Byl jsem v mém rodném městě. Sem jsem přijel až před hodinou.“ Zalžu. Jsem tu už dva dny. Kývnou.
„Dobře, kdybyste něco potřeboval, stačí říct.“ Trochu se na ně usměju.
„Jasně, nemějte starost.“ Všichni kývnou a nasednou na motorky.
„Ještě, nevíte, kde tu je archiv?“ Napadne mě najednou. Muži kývnou.
„Jasně, chcete tam vzít?“ Přikývnu.
„Pojedu za vámi autem.“ Usměju se, skočím do domu si pro věci a nasednu do auta. Motorkáři mě dovedou do místní knihovny. Archiv je její součástí. Poděkuju jim a vejdu dovnitř. Knihovnice se mě hned ujme. Řeknu jí, co potřebuju a ona mě odvede do příslušné části. Poděkuju jí a pustím se do průzkumu. Můj předchůdce nebyl jediný. Podle záznamů ten dům patřil snad šesti různým mužům. Každý z nich byl v tom domě uvězněný. Najdu i záznam o prvním majiteli panství. Byl to šlechtic Carl de Stain, který přijel z Evropy. Byl donucený přijet, jinak by ho upálili na hranici za kacířství. Nedivím se. V té době byli vztahy mezi muži zakázány. Tady s tím ale nepřestal. Měl několik otroků, které si brával do postele. Prý je dokonce slyšeli i křičet, když jim to dělal. Otázkou je, co jim všechno dělal. A chci to vědět? Napadne mě. Zavrtím hlavou a pokračuju ve čtení. Jednou se mu zalíbil i nějaký mladý muž, který jen projížděl. Na jeho příkaz muže zatkli a odvedli ho k němu. Nikdo neví, co se stalo, ale muž pak spěšně odjel a byl rozlícený. Pak šlechtic zmizel. Otroky prohlásili za svobodné a z vesnice se stalo městečko. Dům byl prodán prvnímu, kdo si o něj řekl. A tehdy začali řeči o kletbě. Je tu dokonce i zápis kletby a jak by jí dotyčný měl zrušit. Jenže zruší se jen závislost na tom domě, a navíc prý vypustíte monstrum do světa. Otřesu se. Co teď? Stisknu si kořen nosu. Nejspíš s tím nic neudělám. Nemůžu ho vysvobodit. Je nesmrtelný a bůh ví, kolika mužům by dělal to, co dělal těm otrokům.
Povzdechnu si, vylezu z knihovny a posadím se do kavárny, kde si objednám nějaké jídlo. Místní si mě prohlížejí dost zvědavě. Není se čemu divit. Viděli mě všeho všudy tak dvakrát. Najednou si ke mně sedne nějaký starý muž.
„Dobrý den.“ Překvapeně na něj koukám.
„Dobrý den.“ Odpovím. Usměje se na mě.
„Vy jste zdědil dům, že?“ Kývnu hlavou.
„Ano.“ Chvíli si mě prohlíží.
„Ještě je tu cesta.“ Zašeptá. Lehce se zamračím.
„Jaká cesta?“
„Nesmíte ho nechat, aby z Vás pil.“ Zašeptá. Polknu.
„Vy to víte?“ Shovívavě se na mě usměje.
„O něm ví celé městečko. Někdo to bere jen jako báchorku, jiní tomu věří.“ Pokrčí rameny.
„Nebo spáchat sebevraždu a nezanechat dědice.“ Zašeptá mi. Polknu znovu.
„Asi bych na to neměl.“ Kývne.
„Pak zbývá jen, aby Vás zabil.“ Podívám se na něj.
„Ale je nesmrtelný, když ho vypustím, bude řádit.“ Namítnu tiše.
„Ano, tady. Jinam se nedostane.“ Kývne.
„Proč ho chcete vypustit?“ Zeptám se na to, co mi nejde do hlavy.
„Abychom ho mohli zabít.“ Chvíli se na něj dívám neschopen slova.
„Dobře, zkusím to.“ Usměje se.
„Buďte však opatrný. Není hloupý.“ Požádá mě a odejde. V tichosti se najím, zaplatím a odejdu k autu. Vyjedu do domu a přitom promýšlím, co všechno mám udělat. Než zaleze slunce, mám všechno promyšlené. Seběhnu do kuchyně a udělám si večeři. Pán domu se nejspíš nemohl dočkat, takže vylezl o dost dřív. Značně udiveně se na něj podívám. Usměje se na mě a políbí mě.
„Najez se, počkám na tebe v místnosti za ložnicí.“ Zavrní. Zmateně se na něj podívám.
„Tam je nějaká místnost?“ Kývne.
„V obložení jsou tajné dveře. Heslo je hračka.“ Zavrní mi do ucha, znovu mě políbí a odejde. Dívám se za ním, dokud nezajde. Pak se otřesu a bez chuti sním večeři. Bojím se, co si pro mě připravil. Umyju po sobě nádobí a pomalím krokem zamířím do patra. Za ložnicí žádné další dveře vidět nejsou, ale je tam ohromný prostor, až jsem se divil, proč tu neudělali další místnost. Zhluboka se nadechnu.
„Hračka.“ Automaticky se otevřou dveře umě skryté v obložení. Vejdu dovnitř a zastavím se na prahu. Je to místnost plná různých hraček a podivných nástrojů. Blonďák stojí uprostřed toho všeho a drží bičík na koně. Uculí se.
„Svlékni se.“ Zavrní. Kousnu se do rtu, ale začnu se pomalu svlékat. Hltá mě pohledem.
„Jsi krásný.“ Vzdychne a upraví si bouli v kalhotách. Když jsem nahý, bičíkem ukáže na kozu. Přejdu k ní a položím se na břicho. Přejde za mě a bičíkem mě plácne přes zadek. Vykřiknu, jak to zabolí. Nespokojeně zamručí, přejde k nějakému stojanu a vytáhne roubík. Nasadí mi ho a já se musím zakousnout do kuličky uprostřed. Nejdřív mě sešvihá bičem, než do mě vstoupí svým penisem. Pláču bolestí. Jak se mu tohle může líbit? Nechápu. Pustí mě, až když vyvrcholí. Stáhnu si roubík a uslzenýma očima se na něj podívám.
„Jak se ti to může líbit?“ Nechápu. Obejme mě a setře mi slzy. Políbí mě.
„Dal jsem do toho moc síly. Omlouvám se.“ Neodpoví mi na otázku. Pak mě odvede do ložnice a ošetří mi šlehance. Lehne si ke mně a vtáhne mě do své náruče. Začne mě hladit po zádech a uspávat mě.
„Tohle se mi líbí, Carle.“ Strne uprostřed pohybu.
„Jak si zjistil mé jméno! Kdo ti ho řekl?!“ Vykřikne, rychle vstane a odejde ke dveřím. V jeho pohledu se něco mihne.
„Odpověz mi!“ Zavrčí. Posadím se.
„V archivu.“
„Myslel jsem, že jsem tě dostatečně unavil, abys tyhle myšlenky vypustil z hlavy!“ Zavrčí, odejde a práskne za sebou dveřmi. Trhnu sebou a obejmu si kolena. Chvíli trvá, než se vrátí, ale jako kdyby to nebyl on. Tiše vejde a rovnou se na mě vrhne. Snažím se mu bránit, ale je dost silný. Jednou ho kopnu i do stehna dost blízko jeho chloubě. Vysloužím si tím facku až mi poskočí hlava. Ten má sakra páru. Mám pocit, že mi urazil hlavu a tvář mi bolí jak čert. Několikrát si mě vezme, než se mi zakousne do krku. Vykřiknu a z očí se mi spustí slzy. Sakra, to bolí! Zaúpím. Ten zvuk se zdá ho probere. Pustí mě a olízne ranky. Pak se najednou kousne do svého zápěstí a ochutná svou krev. Nakonec se znovu skloní ke mně, donutí mě otevřít pusu a napojí mě svou krví. Chutná to fakt strašně. Prskám, ale donutí mě to polknout. Pak jako kdyby se svět najednou zastavil. Zalapám po dechu, který mě najednou začíná dusit. Trvá to jen chvíli. Carl mě zatím drží v náručí. Tentokrát je nahý a tiskne se ke mně.
„Jsi můj a já si tě nenechám nikým a ničím vzít.“ Zašeptá mi do ucha, které následně olízne.
„Kdo byl ten mladý muž, kterého sis nechal přivést sem?“ Zeptám se po chvíli ticha. Smutně se na mě usměje.
„Než jsem byl donucený odjed z Evropy, byl to můj milenec. To s ním nás načapali. Já byl šlechtic, nemohli mě jen tak upálit, ale on byl můj poddaný. Myslel jsem, že ho upálili. Byl to šok, když se tu objevil. Trvalo nám tři dny, než jsem se hnuli z postele. Jenže on tu nechtěl zůstat. Nemohl jsem odjet. Ne zpátky do Evropy. Jenže on tam měl rodinu. Pohádali jsme se a on odjel. Odešel jsem do lesa se uklidnit a tam jsem potkal jeho.“ Lehce se zamračím.
„Koho?“
„Mého milence. Proklel mě. Netušil jsem, proč to všechno dělá. Myslel si, že za všechno můžu já. Že jsem ho dal upálit já a že jsem prostě utekl.“ Smutně sklopí hlavu a políbí mě do vlasů.
„Cos mi udělal?“ Špitnu.
„Nedovolím, abys mě opustil. Už ne. Nechci už být sám. Je mi jedno, že tu budu do konce světa uvězněný. Je mi to ksakru jedno, jen tu nechci být sám.“ Zašeptá mi do vlasů.
„Cos mi udělal?“ Zopakuju. Mlčí dost dlouho.
„Jsi teď zčásti upír.“ Přizná. Zalapám po dechu.
„Carle!“ Uchichtne se.
„Teď už nemůžeš provést ten svůj plán na mé zničení.“ Zavrní. Strnu.
„Tys to věděl?“ Poklepe mi na spánek.
„Své milence slyším i na velké vzdálenosti. Dokonce, i když o mě přimýšlejí. Nebo o něčem, co se mě týká.“ Na chvíli zavřu oči.
„Udělal si to schválně, že?“
„Co máš přesně na mysli?“
„Tohle všechno. To, aby mi odkázal tenhle dům, ten deník a to ostatní. Je to jen promyšlený podvod.“ Obviním ho. Uculí se na mě a políbí mě.
„Jistě, že ano. Saimona jsem donutil, aby sepsal závěť a odkázal to osobě, kterou jsem vybral. Pak přišli lovci a zabili ho. Na můj příkaz, samozřejmě.“
„Proč?“ Nechápu.
„Protože si myslel, že mě může ovládat. Že to já jsem jeho hračka. Jeho bestie, kterou uvázal na řetěz. O ne, dokázal jsem mu, že mě ovládat nemůže.“ Políbí mě na spánek.
„Ta kletba je také podvod?“
„Nemůžu z tohohle panství. I do městečka mě to stojí spoustu sil. To je ta kletba, miláčku. Kletba, která momentálně sužuje i tebe.“ Zavrní mi do ucha krutou skutečnost. A já teď zjišťuju, že má pravdu. Nemůžu z panství. Něco mě tu svazuje! Jsem tu uvězněný, dokud nás někdo nepřijde osvobodit! Na věky věků s náruživým upírem. Jen já a on! Pomoc!
