Můj svět fantazie

Vzbudí mě rány v mých komnatách. Okamžitě vylezu z rakve, ale tak, abych Kira nevzbudil. Jako uragán se přiřítím do komnat a nad tím, co uvidím, jen pozvednu obočí. Kníže leží na posteli celý od krve. Podle pachu zvířecí. A vypadá, že se zhroutí do hlubin šílenství. U dveří stojí jeden strážce a podle pohledu soudím, že se ho chystal zabít.

„Co se tu děje?“ Zahřmím až strážce strne a Kníže se na mě podívá s úlevou v očích.

„Můj pane, když jsem se po dvou hodinách šel podívat, kde jsou ti dva, našel jsem je mrtví. Tenhle se zrovna skláněl nad jedním z nich.“ Zavrčí a ukáže přitom na Knížete. Pozvednu obočí.

„Laskavě mysli. Opravdu si myslíš, že by tenhle človíček dokázal zabít dva vzrostlé upíry?“ Jen zavrtí hlavou.

„Tak proč se nad ním skláněl?“ Zavrčí znovu po chvíli. Otočím se na Knížete. Ten se rozklepe a schoulí do klubíčka.

„Jdi, já si s ním promluvím.“ Chvíli se mi vzdorně dívá do očí, ale nakonec odejde. Zavrčím a otočím se na Knížete. Přejdu k němu na postel.

„Já je nezabil.“ Špitne.

„To ten Lovec.“ Podívá se mi do očí. Chvíli se přehrabuji v jeho vzpomínce a pak kývnu. Mluví pravdu. Po tom, co jsem odešel, se Lovec postavil a zaútočil na ty dva. Zabil je a Knížete vhodil nahého do kádě se zvířecí krví. Po chvíli ho vytáhl a prostě ho znásilnil. Pak zmizel. Zavrčím nevolí a zavolám sluhu. Okamžitě přiběhne. Nařídím mu, aby Knížete vykoupal. Zabalím ho do deky a popostrčím k sluhovi. Sklopí hlavu a jde. Zavolám dovnitř strážce. Toporně se ukloní. Pokynu mu k jednomu křeslu u krbu. Sedne si a vážně se mi podívá do očí.

„Neudělal to. Lovec není mrtvý.“ Odtuším. Zalapá po vzduchu a podívá se na dveře za Knížetem.

„Pomohu mu.“ Zašeptá. Přikývnu a pokynu mu, že může odejít. Okamžitě se zvedne a odejde. Chvíli se za ním zamyšleně dívám a pak se zvednu. Znovu přejdu do krypty, kde mám rakev, a lehnu si ke Kirovi. Ten se ke mně otočí a hlavu si položí na mou hruď.

„Co se stalo?“ Špitne. „Nic, miláčku.“ Pohladím ho po zádech. Zvláštně se na mě podívá.

„Lhát ti nikdy nešlo.“ Povzdechnu si.

„Dobře. Lovec je na živu a pochroumal i Knížete a ty dva zabil.“ Přikývne a víc se v tom nevrtá. Oddechnu si a zavřu oči. Začne mě hladit po hrudi.

„Lásko, kdyby si chtěl zpět Rafaela, mě by to nevadilo.“ Zašeptá po chvíli. Trhnu sebou jak mě zabolí srdce a vylezu z rakve. Kir si v rakvi sedne a dívá se na mě.

„Vím, že tě to bolí. Já….byl jsem za ním.“ Přizná. Okamžitě se otočím a propálím ho pohledem. Sklopí hlavu.

„Opravdu neměl na výběr. Nechtěl zemřít.“ Zašeptá. Zalapám po vzduchu nad jeho drzostí.

„Chtěl ti to říct, jenže Lovec přijel dřív než si myslel, a miluje tě.“ Pokračuje. Copak neví, že každým slovem mi zatlouká hřeb do srdce? Musím odejít nebo bych mu vážně ublížil. Vydám se do sklepního komplexu. Pár vězňů se tu najde. Musím ze sebe tu bolest dostat. Okamžitě zamířím k jednomu silnému vězni. Vzhlédne, když otevřu dveře. V ten moment se zarazím. V cele není nikdo jiný než Rafael. Ale jak se sem dostal? Rafael vstane a přejde ke mně. Obejme mě a zoufale se ke mně přitiskne. Jsem tak zkoprnělí, že mu nedokážu ani opětovat objetí.

„Miluju tě, Chrisi.“ Špitne a rozpláče se. Jeho pláč mě probudí natolik, abych ho pevně objal a přitiskl k sobě.

„Prosím, neopouštěj mě.“ Zašeptá.

„Kdo tě zavřel?“ Zeptám se na to, co mě zajímá.

„Lovec k nám přišel a chtěl mě zabít, že prý jsem všechno pokazil. V té chvíli tam přišel Kir a zachránil mě. Říkal, že sem přijdeš, a ochráníš mě.“ Vzlyká. Na chvíli zavřu oči, abych se uklidnil. Sice bude trvat ještě dlouho než mu začnu opravdu důvěřovat, ale nemůžu nechat Lovce, aby mu ublížil. Začnu ho hladit po zádech a utěšovat. Trvá dlouho než se uklidní a přitisknutý ke mně už jen sem tam vzlykne.

„Pojď.“ Zašeptám a odvedu ho do svých komnat. Začne se zvědavě rozhlížet kolem sebe a pak se na mě usměje. Jen jeho uplakané oči zůstanou smutné. Přejdu k němu a pohladím ho po tváři. Zřejmě nejsem jediný koho to bolí. Povzdechnu si a přitáhnu si ho do náruče. Přitiskne se ke mně a stiskne mou košili v pěstičkách jako by se už nikdy nechtěl pustit. Lovec ublížil nám oběma a za to ho zabiju. Slibuji si v duchu. Najednou se otevřou mé tajné dveře a z místnosti s rakví vyjde Kir. Usměje se na mě a v očích mu zajiskří nezbedné jiskřičky. Plánoval to. Dojde mi. Zamračím se na něj a on místo, aby se před mým pohledem třásl, mi ještě pošle vzdušný polibek. Povzdechnu si a přenesu Rafaela na postel. Podívá se na mě podivným pohledem. Chvíli nad tím přemýšlím, ale pak to vzdám.

„Odpočiň si.“ Pohladím ho po tváři. Přikývne.

„Lehneš si ke mně?“ Znovu si povzdechnu a zavrtím hlavou.

„Mám spoustu povinností. Pak přijdu, ano?“ Jeho oči ještě víc zesmutní a on přikývne.

„Dobře.“ Špitne. Zamračím se. Určitě je tu něco, co mi neřekl.

„Kir tu s tebou zůstane, ano?“ Oči mu zahoří nadějí. Že by se bál, že sem nepřijdu? Přejdu ke dveřím a naposledy se na něj podívám.

„Mimochodem, tohle jsou moje komnaty.“ Mrknu na Rafaela a odejdu. Celé se mi to nějak nelíbí, ale co můžu dělat? Znovu ho vyhnat nemůžu. Nejspíš by se zabil a mě by to také zabilo. Zatracený Lovec. Prostě musí zkomplikovat už tak dost těžkou situaci. Ztracen v myšlenkách dojdu do jídelny, kde sedí několik přeživších šlechticů se svými syny. Kníže tu je už také a za ním stojí jeden z mé ochranky, co mu chce pomoct. Šlechtici se na mě zadívají podivným pohledem. Zkoumavě si je všechny změřím a zamračím se. Co když je Lovec jedním z nich? Co když tu teď v klidu jí a pozoruje mě? A proč mě to sakra napadlo až teď? Tahle otázka mě trochu znervózní. Nedám ale na sobě nic znát a jdu si sednout ke Knížeti. Kývnutím mě pozdraví a trochu se na mě usměje. Pozdrav mu oplatím a vezmu si svou denní dávku krve. Pro ostatní samozřejmě víno. Jeden ze šlechticů se na mě zamračí. Zřejmě mu nejde do hlavy, proč piji zvláštní víno a oni ho ochutnat nesmí. Hm… zřejmě se v tom nejspíš bude šťourat. V té chvíli se stane součástí toho vína. V duchu se zle usměji. Musíme přeci udržovat hladinu vína v té správné vížce, ne?

Trvá ještě dalších několik minut než Kníže vstane a odejde. V závěsu za ním jde strážce. Pobaveně zavrtím hlavou a chci odejít. Bohužel se v té chvíli rozezní poplašné zvony. Okamžitě tedy zamířím na nádvoří. Už tam stojí Kníže a rozdává rozkazy na všechny strany. Dojdu k němu.

„Co se děje?“ Kníže se na mě otočí.

„Napadli vesnici nedaleko.“ Zakleji jak pohan a ženu se pro meč. Pak okamžitě nasednu na koně a v čele jízdy jedu tryskem k vesnici. Zastavím se na pahorku nad vesnicí a jen si zmučeně povzdechnu. Vesnice je totiž v plamenech a obyvatelé vražděni. Zavrčím a s válečným pokřikem se ženu do ní. Vojáci samozřejmě za mnou. Co jsem vypozoroval, tak tam někteří mají své rodiny. Začne bitva. No, tedy spíše jatka. Turci totiž na jízdu nebyli připraveni. Skončí to poměrně brzy. Okamžitě všichni sesedneme a začneme pomáhat vesničanům s hašením. Netrvá dlouho a požár je uhašen. Stejně tak jsou zničené skoro všechny chalupy i se sýpkou. Starosta přijde ke mně a zoufale se mi podívá do očí.

„Pošlu vám nějaké zásoby.“ Poklepu mu na rameno a nasednu. Všichni vojáci ke mně vzhlédnou.

„Pánové, vypadá to, že se s porážkami jen tak nesmíří. A my si přece nenecháme vypalovat vesnice. Řídím se heslem oko za oko, zub za zub.“ Šelmovsky se usměji. Všichni začnou jásat horlivě nasedat. Bude odveta.

Jakmile všichni nasednou, pokynu jim a odjedeme. Vedu je obloukem kolem tábora Turků. Dál do jejich země. Jedeme už přinejmenším hodinu, když narazíme na první tureckou vesnici. Pokynu jim, že si můžou dělat, co chtějí. Zapálí si louče a po chvíli to začne. Nejdříve objíždějí chatrče, aby je zapálili. Pak začnou znásilňovat. Naštěstí zůstanu na nedalekém kopci. Tohle vidět opravdu nemusím. Když už není s kým si užít, vezmou pár zajatkyň a vyhoupnou se i s nimi do sedla. Pokynu jim, aby tou samou cestou jeli do hradu. Přikývnou a odjedou. Já sjedu do vesnice. Vyděšeně mě pozorují a snaží se zakrýt. Vojáci jim totiž strhli všechno oblečení. No, strhli, spíš roztrhali. Znechuceně nad nimi ohrnu nos a jedu dál. Nevím, co mě k tomu vede. Zamračím se a zaposlouchám se do ticha rušeného jen praskáním ohně. Slyším pláč. Dětský pláč. Navedu tím směrem koně. Projedu okolo dvou chatrčí než si všimnu jedné zastrčené. Z ní se ten pláč ozývá. Sesednu z koně a vydám se tam. Na podlaze leží nejspíš desetiletý nahý chlapec a pláče. Zatrne ve mně. Snad ho také neznásilnili. Opatrně se vydám k němu. Začne ještě usedavěji plakat a schoulí se do klubíčka. Opatrně si k němu kleknu a pohladím ho po vlasech. Trhne sebou a vyděšeně se na mě zadívá.

„Neublížím ti, maličký.“ Pohladím ho po tváři. Vzlykne a vrhne se mi kolem krku. Přitisknu si ho k sobě a zabalím do pláště.

„Pšššš…. nikdo ti už neublíží.“ Začnu ho hladit po zádech.

„Maminka.“ Špitne. Povzdechnu si a podívám se na mrtvolu ženy.

„Je v nebi, maličký.“ Vzlykne a přikývne. Trochu ho od sebe odtáhnu a utřu mu slzy z očí. Pak zamrkám a překvapením se mi rozšíří oči. Ty oči znám, stejně tak znám i tvář. To není možné. Můj bratr zemřel, když mu bylo pět. Pohladím ho po tváři a znovu ho k sobě přitisknu.

„Díky bohu, že jsem tě našel. Pojď, půjdeme domů.“ Usměji se a i s ním v náruči vyjdu z chatrče. Právě v čas. Oheň se totiž rozšířil i na ni. Vyhoupnu se i s chlapcem do sedla a rozjedu se domů. Chci jet stejnou cestou, ale tam spatřím Turky. Proto se obrátím k lesu a tryskem se ztratím mezi stromy. Když si myslím, že už jsme na území Valašska, sesednu z koně a chlapce zabaleného do mého pláště položím na zem. Vyděšeným pohledem mě pozoruje a ani nedutá. Vyndám ze sedlové brašny sušené maso a podám mu ho. Sedne si a začne jíst. Přitom pozoruje mou tvář.

„Znám tě.“ Špitne po chvíli. Usměji se.

„Věříš, že se můžeme znovu narodit?“ Zeptám se ho po chvíli přemýšlení. Přikývne.

„Kdysi jsi byl mým bratrem.“ Oči se mu rozšíří údivem.

„A teď už nejsem?“ Zeptá se tiše. V hlase mu zní zklamání.

„Jsi. Jsi pořád můj malý bráška.“ Usměji se.

„Jak jsem se jmenoval?“ Upře na mě svůj zvědavý pohled.

„Asir.“ Zamrká.

„Hezké jméno, chci se tak jmenovat i teď.“ Usměji se a přikývnu.

„Dobře, pro mě jsi tedy Asir, můj malý bráška. Najezený?“ Přikývne. Vysadím ho tedy na koně a vyhoupnu se za ním. Nasměruju ho na hrad. Vykročí pomalým krokem. Asir se o mě opře. Pohladím ho. Po chvíli uslyším jak se jeho tlukot srdce zpomaluje. Usnul. Usměji se a pobídnu koně k rychlejšímu tempu. Vyhoví a po několika hodinách klusu vyjedeme z lesa hned naproti mého hradu. Už mě nervózně očekávají. Zavrtím pobaveně hlavou a vjedu na nádvoří. Okamžitě přiběhne podkoní. Nechám ho, aby se postaral o koně a jdu se postarat o brášku. Vezmu ho do náruče a poručím sluhovi, aby připravil koupel. Budu mu také muset ošetřit jeho anální otvor. Jestli mu ještě někdo ublíží, bez milosti ho zabiju. Jdu s ním do mých komnat. Nestačím tam ani dojít, když mi sluha oznámí, že je koupel hotová. Přikývnu a odnesu ho tedy tam. Jemně ho vzbudím a posadím ho do kádě s teplou vodou. Roztomile na mě zamrká a začne ve vodě dovádět. Zavrtím nad ním pobaveně hlavou a nechám ho. Jen ho kontroluji, aby se neutopil. Po chvíli toho nechá a vzhlédne ke mně. Usměji se a začnu ho mydlit. Opláchnu ho a postavím mimo káď. Začne se třást zimou a do očí se mu vkrade strach. Bude trvat ještě dlouho než mi začne věřit. Jen se lehce na něj usměji a utřu ho. Pak ho ošetřím i přes jeho plačtivé protesty. Po tom, co ho obléknu, si ho k sobě přitisknu a začnu utěšovat. Když se uklidní, vezmu ho do náruče a odnesu k sobě do komnat. Rafael je zřejmě u Kira. Pokrčím rameny a uložím Asira do postele. Vzhlédne ke mně. Usměji se a pohladím ho po tváři.

„Neboj, kdyby něco křič, jsem vedle.“ Přikývne a zavře oči. Chvíli u něj ještě sedím než si zalezu do své rakve. Tahle výprava mi ubrala spoustu energie. Jakmile položím hlavu na dno rakve, usnu spánkem mrtvých.