Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


4. kapitola

Jak jsem předpokládal vzbudil jsem se o dva dny později. Zjistil jsem, že hrad je v obležení, a díky mým skvěle vycvičeným vojákům ho ještě nedobily. Šlechtici a jejich synkové se třesou v jídelně strachy a Knížete přemlouvají, aby nemuseli do bitvy. No, zatím se jim to nepovedlo. Malátně se vyhrabu z postele a dojdu ke stojanu s brněním. Opravdu nechápu, proč mám v boji nosit něco, co mě brzdí. Pokrčím rameny a s pomocí sluhy si ho obleču. Další bitva se má odehrát dnes večer. Olíznu si rty. Miluju krev. Zasměji se. Proč bych jí neměl milovat, když jsem upír. Někdo zaklepe na dveře.

„Dále.“ Pozvu dotyčného dovnitř. Vejde Kir oblečený také v brnění. Přejdu k němu a políbím ho.

„Připravený?“ Přikývnu a opětuje mi polibek. Pak se ke mně přitiskne. Obejmu ho.

„Mám strach.“ Přizná po chvíli. Pousměji se a pohladím ho po vlasech.

„Ochráním tě, neboj.“ Políbím ho do nich a odtáhnu se od něj. Usměje se na mě a vyjde z mých komnat jako první. Nesnáším bitvy. Zvlášť ty, které musím bojovat za nějakého lidského vladaře. Já jsem k sakru upír. Kysele se ušklíbnu. Kdybych jim to řekl, tak mi při nejlepším utnou hlavu. Povzdechnu si a následuju Kira. Dojdeme společně do jídelny, kde jsou shromáždění už všichni šlechtici se svými syny. Je tu i Kníže. Jeho pohled je podivný. Jako kdyby si přál, abych v bitvě zahynul. Předpisově se mu ukloním i s Kirem. Přikývne.

„Jsme tu, abychom odrazili útok té bandy neznabohů. Pokud padne tenhle hrad, věřte, že další to také neustojí. Myslete na své ženy a děti. Pánové jdeme.“ Zavelí. S Kirem se na sebe ušklíbneme a odejdeme z místnosti jako poslední. Musím se přece postarat o to, aby šlechtici do té bitvy opravdu vyrazili.

Dojdeme k již připraveným koním. Vyhoupnu se do sedla a Kir také. Nasměruje koně vedle mě a usměje se na mě. Vrátím mu úsměv a nasadím si přilbici. Kníže rozdá rozkazy a zavelí do útoku. Brána se otevře a my vyrazíme. V čele jede Kníže a za ním šlechtici se syny. Jako poslední jedeme my s Kirem. Kir se uculí a rozhlédne se kolem sebe. Pozvednutím obočí dám najevo, aby mi vysvětlil své chování.

„Použil jsem kouzlo, které si mě naučil.“ Přikývnu.

„Které?“

„Přivolává upíry a vlkodlaky.“ Zasměji se a zastavím koně na pahorku. Kníže i se šlechtici jsou už dávno dole a podle vzoru vojáků se zakusují do nepřítele.

„Kdy dorazí?“ Otočím se na Kira.

„Už jsou tu.“ Uchichtne se a ukáže na západ. Jako přílivová vlna se do křídla osmanského vojska zakousnou upíři a vlkodlaci. Vlkodlaci jsou ve svých zvířecích formách a trhají Osmanům hlavy, kdežto upíři se prostě zakousnu do těla. Nedělají rozdíl mezi Turkem a křižákem a zabíjejí každého, kdo se jim připlete do cesty. Pokynu Kirovi a sjedeme z pahorku, abychom se vnořili do bitvy na druhé straně. Okamžitě nás obstoupí Osmané. Uculím se, sjedu z koňského hřbetu a zakousnu se do hrdla jednoho opovážlivce. Samozřejmě, že tak, aby to kníže nebo někdo z jeho vojska neviděl. Odhodím mrtvolu a tasím meč. Kir za jízdy seskočí z koně a přistane vedle mě. Okamžitě se opře o má záda a začne bojovat. Za chvíli se mu všichni obloukem vyhýbají. Kdo by také chtěl zemřít mečem rozzuřeného upířího Vikinga. Zasměji se a probodnu jednomu chlapovi hruď. Okamžitě meč vytáhnu a druhému prostě srazím hlavu. Trvá několik hodin než se vlkodlaci a upíři stáhnou a bitva skončí. Všichni jásavě křičí. S Kirem se na sebe ušklíbneme a vytratíme se do lesa. Okamžitě nás přivítají.

„Můj pane, bylo nám ctí Vám pomoci.“ Ozve se jeden a pokloní se mi. Přikývnu.

„Děkuji. Radši byste měli jít. Začal se tu potloukat Lovec.“ Pousměji se. Všichni přikývnou.

„Můj pane, neměl by tu s Vámi někdo zůstat?“ Povzdechnu si. Neodejdou dokud v mém hradě nebude alespoň dvacet upírů.

„Dobře, ale rychle. Už se musíme vrátit.“ Přikývnou a ze svého středu vyberou šest upírů. Pokynu jim na pozdrav a i s Kirem a mou novou ochrankou odejdu ke koním. Naskočíme na koně a rozjedeme se k mému hradu. Na nádvoří seskočíme z koně a sluha mi oznámí, že mě Kníže čeká v jídelně a není zrovna dobře naladěn. Zavrčím a rebelantsky se ušklíbnu. Proč bych ho měl poslouchat, nechám ho ještě chvíli vycukat. Místo, abych šel do jídelny, zamířím do svých komnat a přitom ukáži své ochrance jejich. Přikývnou a okamžitě do nich zaplují. Ušklíbnu se a sluhovi poručím připravit mi koupel. Svléknu brnění a sednu si do křesla.

Po chvíli přiběhne sluha, že je koupel připravená. Zvednu se tedy a zamířím do místnosti s obrovskou kádí. Vlezu si do ní a s požitkem se opřu o okraj. Nechám teplou vodu, aby uvolnila mé tělo a přemýšlím jak využít těch šest upírů. Jak vlastně vysvětlím jejich přítomnost? Zavrčím nevolí a umyji se. Vylezu z kádě a začnu se utírat. V tom někdo vejde do místnosti. Jsem za oponou z bílých prostěradel, takže se nemusím být, že by mě zahlédl nahého. Navléknu si kalhoty a čistou košili a vyjdu zpod prostěradel. Ve dveřích stojí Kníže a prohlíží si místnost.

„Potřebujete něco?“ Pozvednu obočí nevolí. Kníže zakotví pohledem na mě a přikývne.

„Kde jste byl?“ Přivře oči.

„Nemusím se Vám zpovídat.“ Zavrčím a chci kolem něj projít do svých komnat. Jeho ruka mě však zarazí. Otočí si mě k sobě a začne líbat. Odstrčím ho od sebe a jednu mu vrazím. Jestli si myslí, že si s ním něco začnu, tak to je na omylu.

„Co si myslíte, že jste právě udělal?“ Zavrčím vzteky bez sebe.

„Líbal tě.“ Utrousí posměšně. Svou chybu si uvědomím vzápětí. Do místnosti totiž vstoupí Lovec. Zatraceně, nedával jsem pozor. Narovnám se a chladným vyzývavým pohledem ho sjedu. Lovec přejde ke mně a začne mě svazovat stříbrnými řetězy. Syknu bolestí.

„Nemusíte u toho být, můj pane.“ Promluví Lovec. Kníže se na něj zadívá.

„Já chci.“ Lovec přikývne a stiskne panel. Ihned se otevřou tajné dveře vedoucí do sklepení. Lovec mě po nich začne táhnout. Na konci schodiště si mě přitáhne do náruče.

„Vychutnám si tě a pak si podám i toho tvého synáčka.“ Zavrčí mi do ucha. Jen se na něj klidně podívám. Nebojím se smrti. Jestli mě chtěl vystrašit, jde na to špatnou cestou. Zavrčí nevolí a začne mě táhnout dál. Cítím jak se mi řetězy zařezávají hlouběji do masa a jak ze mě vysávají energii. No, jen doufám, že mě ti mí tzv. strážci najdou rychle. Podle kroků poznám, že Kníže jde za námi. Lovec mě dotáhne do jedné z mučících místností a připoutá mě na nějakou postel. Serve ze mě oblečení a začne si vybírat nástroje. Výběr bohudík nedokončí, protože se najednou otevřou dveře a dovnitř vpadne těch šest upírů. Lovec se zarazí a sáhne po dalším kusu stříbrného řetězu. Pohyb nedokončí, jelikož už leží na zemi ve vlastní krvi. Strážci se podívají na Knížete a obmotají ho stříbrným řetězem tak, aby se nemohl ani hnout. Pak mě rozváží. Kývnutím jim poděkuji a obléknu se. Přejdu ke Knížeti a zvednu mu hlavu.

„Chtěl jste vyzkoušet jaké to je spát s mužem? Teď máte možnost.“ Zašeptám a pokynu jim. Dva se rozejdou ke Knížeti a ostatní vyjdou z místnosti.

„Dejte mu lekci, ale tak, aby to přežil, a neměnit.“ Rozkážu jim a milého Knížete nechám na pospas strážcům. Odejdu nahoru se zbylými strážci v patách. Zrovna vycházíme z mích komnat, když do mě vrazí Kir. Obejmu ho, abychom to ustáli. Kir se na mě vyděšeně podívá a zatlačí mě zpět. Začne mě prohlížet.

„Klid jsem v pořádku.“ Usměji se na něj a přitáhnu si ho k sobě. Přikývne.

„Bál jsem se.“ Špitne. Usměji se na něj a pohladím ho po tváři. Po chvíli zazvoním na sluhu, aby mi přinesl krev. Samozřejmě, že mi ji přinese. Leč myslí si, že je to zvláštní odrůda vína, kterou smím pít jen já a Kir. Něco jsem jim nakecat musel, ne? Napiji se přinesené krve a cítím jak se mi začíná vracet energie a rány se zacelují. Naštěstí jsem Kira zarazil dřív než k nim došel.

„Ty jsi v pořádku?“ Zeptám se po chvíli. Přikývne.

„Kde je Kníže?“ Uculím se.

„Právě si užívá s upírem.“ Kir se zasměje.

„No, litovat ho nebudu.“ Usměji se a políbím ho. Strážci stojí před dveřmi, takže se sem nikdo nedostane. Proč toho nevyužít? Kir mi polibek opětuje. Opatrně postavím pohár na stůl a začnu ho vášnivě líbat. Opětuje mi polibky. Svléknu ho a začnu polibky uctívat jeho tělo. Sténá a prohýbá se ke mně. Začnu si ho připravovat a přitom se vytáhnu k němu a znovu si ukradnu jeho ústa. Když už si myslím, že je dostatečně připravený, proniknu do něj. Vykřikne a prohne se. Chvíli se nehýbu. Dávám mu čas na to, aby si zvykl. Po chvíli se pohne sám. Zarazím ho a pohnu se v něm. Zasténá rozkoší. Usměji se a začnu se pohybovat. Vychází mi vstříc a sténá. Hladím ho po celém těle a ve chvíli, kdy se dostávám na vrchol, vezmu jeho penis do ruky a začnu ho mnout. Vykřikne. Trvá chvíli než vyvrcholí s mým jménem na rtech. Vyvrcholím ve stejný okamžik. Když odezní dozvuky orgasmu, opatrně z něj vyjdu a lehnu si vedle něj. Přitulí se ke mně a políbím mě na hruď. Prsty přejede po již zahojené ráně od řetězu. Obejmu ho a začnu ho laskat po těle. Zavrní a znovu mě políbí na hruď.

„Ten Lovec…“ Špitne a zmlkne. Pozvednu obočí.

„Co s ním?“ Nervózně mi znovu přejede po jizvě.

„Co se s ním stalo?“

„Naposled, když jsem ho vyděl, tak se válel ve vlastní krvi.“ Přikývne a podívá se mi do očí.

„Není mrtví.“ Znovu špitne. Zasměji se.

„Miláčku, musí být mrtví. Tohle by žádný člověk nepřežil.“ Zavrtí hlavou.

„On není člověk.“ Zašeptá.

„Cože?!“ Polkne a začne plakat.

„Nechtěl jsem ti to říkat. Bál jsem se. Moc jsem se o tebe bál.“ Nesouvisle mumlá mezi vzlyky. Pohladím ho po tváři a přitisknu k sobě.

„Co si zjistil?“ Zeptám se tiše.

„Vlkodlak, je to vlkodlak.“ Zamumlá a ještě víc se rozpláče. Zamračím se. S králem vlkodlaků mám dobré vztahy, tak proč mě chce zabít? Přemýšlím. Ale odpověď nedostanu. Přestanu nad tím dumat a snažím se uklidit Kira. Po chvíli se uklidní. Ještě víc si ho k sobě přitisknu a přikreji nás. Začnu ho hladit a přitom mu broukám do vlasů uklidňující slova. Podívá se na mě zoufalým pohledem. Pousměji se a pohladím ho po tváři. Skloním se k němu a začnu ho líbat. Znovu se s ním pomiluji a pak ho vezmu do náruče. Odejdu s ním do místnosti s rakví a položím ho do ni. Vlezu si tam za ním a zavřu víko.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář