Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola

Trvá dlouho než pro mě přijde sluha, že se kníže a šlechtici vzbudili a jsou v jídelně. Odložím tedy knihu a odejdu do jídelny. Přivítá mě vzteklí pohled některých šlechticů. Přimhouřím oči, ale jinak to nechám být. Sednu si na židli a naliji si víno. Je to jediné z lidského jídla, co nechutná jako popel. Kníže se na mě dívá podivným pohledem, jako kdyby věděl, že jsem je slyšel. Přezíravě se na něj uculím a přejdu k oknu. Nastavím tvář slunci. Už tak dlouho jsem nebyl ve dne vzhůru. Bere mi to tolik energie. Na zítra budu muset vymyslet nějakou výmluvu, proč s nimi nebudeme ve dne. Povzdechnu si. Ach Rafaeli, nevyčítám ti, že jsi podlehl. I já bych to udělal v tváří tvář nekončící bolesti. Jen mě mrzí, že jsi mi to neřekl. Tos mi nedůvěřoval? Ne, určitě ses bál, aby se mi nic nestalo. Proto ses prozradil tak brzy. Měl jsi strach, co by mi Lovec udělal. Ani nevíš jak to bolí. To vědomí, že jsi tak daleko, a já tě nemůžu sevřít v náručí, políbit tě. Cítím jak se ve mně hromadí bezmoc a beznaděj. Slané krvavé krůpěje chtějí opustit svou skrýš. Nemůžu jim to dovolit. Ještě pořád tu jsou šlechtici. Kníže už odešel s tím, že se jde podívat na vojáky. Trvá hodně dlouho než šlechtici opustí jídelnu. V té chvíli se otočím a mrštím pohárem s nedopitým vínem přes místnost až se zastaví o protější zeď. Odejdu do svých komnat. Pomalu systematicky je začnu ničit a pak se zhroutím na podlahu a zařvu jako raněné zvíře, kterým jsem. Byl jsem ochotný za svého Rafaela obětovat život. Kdyby chtěl udělal bych ho nejbohatším mužem světa nebo bych z něj udělal svého milence. Klidně bych mu přinesl modré z nebe. Zavrtím hlavou a zhroutím se na postel. Nejdřív musím vyřešit toho Lovce. Ležím takhle dlouho než mě z letargie vyruší zaklepání. Mdle pozvu dotyčného dál. Vejde sluha.

„Můj pane, bude se podávat oběd.“ Ukloní se.

„Řekni jim, že už jsem jedl ve svých komnatách. Nepřeji si být rušen. Až se vzbudí Kir, pošli ho sem.“

„Ano, můj pane.“ Špitne a znovu se ukloní. Potichu vycouvá z místnosti a nechá mě samotného. Trpce se usměji. Ano, jsem sám. A Lovci to nahrává do karet. Schoulím se do klubíčka a obejmu polštář. Postel jsem ve svém záchvatu vzteku vynechal. Zabořím do něj obličej a tiše se rozpláču.

„Rafaeli.“ Šeptám mezi vzlyky. Tohle je už po několikáté, co mi ho vzali. Stal jsem se upírem jen z jednoho jediného důvodu. Zemřel muž, kterého jsem miloval. Byl jsem natolik zdrcen jeho smrtí, že jsem hledal jakékoli způsoby jak ho oživit. Až po několika letech jsem narazil na svitek pojednávající o reinkarnaci. Stal jsem se tedy upírem a hledal jsem ho po celém známém i neznámém světě. V průběhu těch let jsem ho našel několikrát a vždycky mi ho před očima zabili. Před dvěma sty lety jsem zatoužil po společnosti upíra. A tak jsem si ho stvořil. Jenže ani on mi nedokázal nahradil ztracenou lásku. A teď? Znovu jsem ho našel a znovu mi ho vzali. Rafaeli! Uklidním se až po několika hodinách. Nemám sílu už ani vstát a uklidit. Prostě jen ležím a apaticky se dívám do zdi. Už se těším na Turky. I když, proč bych měl zabíjet potomky mého lidu? Tiše vzlyknu a přitáhnu si polštář blíž k tělu. Zavřu své oči a znovu se utápím v bezmoci. Nechám ji, aby mě pohltila. Cítím jak se mi z očí znovu spouští krvavé slzy a stékají dolu, kde za sebou zanechávají krvavé cestičky.

„Proč?“ Zašeptám do ticha svých komnat. Proč je můj život takoví? Proč mi ho vzali? Co jsem udělal, že mě bohové takto trestají? Znovu mnou otřásají vzlyky. Snažím se je tišit, ale moc to nejde. Schoulím se do pevného klubíčka a nevnímám nic jiného než svůj žal. Po nějaké době ucítím jak mě někdo objímá. Trhnu sebou a uplakanýma očima se podívám kdo to je. Dívají se na mě smutné Kirovi oči. Přitulím se k němu a nechám se jím objímat. Přitáhne si mě víc k sobě a pevně mě obejme. Pomalu se začnu uklidňovat a tišit. Kir mě od sebe trochu odtáhne a začne mi stírat stopy po slzách. Po tom vezme něco ze země a podá mi to. Je to pohár po okraj naplněný krví. Napiji se. Až teď si uvědomím jak jsem vyhladovělí. Celí ho vypiji a prázdný pohár podám Kirovi. Vezme si ho a položí zpět na zem. Beze slov mě opět obejme. Přitulím se k němu. Pohladí mě po tváři a smutně se usměje.

„To ho tolik miluješ?“ Zeptá se. Přikývnu. Měl by to vědět.

„Já…kvůli němu jsem se stal upírem. Ani nevím jak strašně mě bolí, když mi ho pořád berou.“ Vzlyknu. Víc mě sevře v náruči.

„Promiň, že jsem se snažil ho od tebe odehnat.“ Zamumlá po chvíli. Přikývnu a zůstanu ležet v jeho náruči. Po chvíli se vymámím z jeho náruče a odtáhnu se od něj. Ucítím bodnutí zklamání. Podívám se mu do obličeje. Jeho oči jsou plné smutku a utrpení. Stejně jako moje. Přitáhnu se k němu a začnu ho líbat. Kir přivře oči a obejme mě. Nejdříve vsaji do úst jeho spodní ret a po tom, co vzdychne, objedu jazykem konturu jeho rtů. Žádám o vstup. Vyhoví mi a pootevře je. Vklouznu dovnitř, začnu propátrávat vnitřek jeho úst a vychutnávám si jeho chuť. Po chvíli začnu vybízet jeho jazyk, aby se přidal k aktivitě. Vzdychne a vyhoví mi. Líbáme se několik minut než si dodám odvahy a rukou zajedu za jeho halenu. Znovu vzdychne a přitiskne se k ruce. Odtáhnu se od jeho sladkých rtů.

„Opravdu to chceš?“ Zeptám se ho a přisaji se k jeho krku. Zasténá a přikývne.

„Chci.“ Odpoví. Pousměji se a začnu ho svlékat. Také nezahálí a svléká mě. Zavrním a po té, co už jsme oba nazí, ho začnu vzrušovat. Sténá a prohýbá se ke mně. Polibky sjedu k jeho přirození a vezmu ho do úst. Vykřikne a prosícíma očima se na mě podívá. Pohladím ho po stehně a zajedu prstem do jeho dírky, abych ho roztáhl. Zasténá bolestí.

„Uvolni se, zlato.“ Zapředu mu do ouška a začnu ho líbat, abych ho rozptýlil. Povede se a on se uvolní. Vyndám tedy prsty a přesunu se mezi jeho nohy.

„Pojď už, prosím.“ Zašeptá toužebně. Usměji se a proniknu do něj. Vykřikne bolestí a prohne se. Z očí mu začnou téct slzy. Nahnu se k němu a začnu je slíbávat. Po té ho začnu líbat a hladit. Nehýbu se, aby si na mě zvykl. Po chvíli se znovu uvolní a trochu se pohne. Zadržím ho a sám se pohnu. Zasténá slastí. Usměji se a začnu se pohybovat. Pohybuje se proti mně a sténá. Líbám ho a tiším jeho steny svými ústy. Mezi prsty sevřu jeho bradavku. Vykřikne a zrychlí pohyby. Přizpůsobím se a ve chvíli, kdy cítím, že už vyvrcholím, vezmu do ruky jeho penis a v rytmu přírazů ho začnu zpracovávat. Sténá a vzdychá a pro mě je to jako rajská hudba. Vyvrcholíme společně o chvíli později. Opatrně z něj vyjdu a lehnu si k němu. Přitáhnu si ho do náruče. Přitulí se ke mně a položí si hlavu na mou hruď. Usměji se a začnu ho hladit.

„Jsem jen náhrada za něj, že?“ Špitne po chvíli ticha. Povzdechnu si.

„Já nevím, Kire.“ Vzlykne a schová svou tvář do mé hrudi. Nechám ho a jen ho hladím.

„Proč si to udělal?“

„Co?“ Přemýšlivě se zamračím.

„Proč si se semnou vyspal?“ Povzdechnu si.

„Nejspíš, protože jsem chtěl a ty taky.“ Podívá se na mě zraněným pohledem. Ne, nemohl bych mu ublížit. Tak proč jsem to teď udělal? Pohladím ho po tváři.

„Miluju tě.“ Zašeptá a z očí se mu spustí slzy. Přitisknu si ho k sobě. Je možné, abych byl tak sobecký? Nevím proč, ale toužím po tom, aby byl jen můj, stejně tak u Rafaela.

„Nevím, co to znamená, Kire, ale chci, abys byl jen můj.“ Zašeptám po chvíli. S nadějí v očích se na mě podívá.

„I přesto, že máš Rafaela?“ Špitne. Přikývnu.

„I přesto.“ Usměje se a začne mě líbat. Oplácím mu polibky a rukou ho hladím po zádech. Po chvíli se ode mě odtrhne a lehne si spíš na mě než na postel. Nechám ho a přikryji nás.

„Byl jsi v jídelně?“ Zeptám se po nějaké době. Přikývne.

„Jen pro jídlo a pak jsem zase šel.“

„Co kníže?“ Zeptám se jen tak. Zamračí se.

„Snaží se dostat blíž k tobě.“ Zavrčí s nechutí.

„Viděl jsem ho se domlouvat s Lovcem.“ Zamručím a hladím ho.

„Chtějí tě zabít, ale já jim to nedovolím.“ Uculí se. Pozvednu obočí.

„Co máš v plánu?“ Zamrká.

„Miláčku, snad nechceš, abych ti vyslepičil svá tajemství po jedné noci v posteli, že ne?“ Zasměji se.

„Ty si ale herec.“ Uculí se.

„Já vím.“ Zavrtím hlavou a políbím ho do vlasů. Spokojeně se zavrtí.

„Tak mě teď napadlo.“

„Ano?“ Pozvednu obočí.

„Není kníže upír, když si tak libuje v napichování?“ Zasměji se.

„Ne, za to může výchova u Turků.“ Pozvedne obočí a překvapeně se na mě zadívá.

„On byl vychován u Turků?“ Zamrkám.

„Ty to nevíš? Jeho otec dal jeho bratra a Knížete k Turkům. Vlastně to měl nařízené, kvůli tomu, aby proti nim nepodnikal žádné kroky.“ Přikývne.

„Jeho šlechticům se to moc nelíbí, že?“

„Ne, nesnášejí ho, ale Maďaři za ním zatím stojí, takže nemohou skoro nic dělat.“ Znovu přikývne. Povzdechne si.

„Jak to, že se tak vyznáš v politice?“ Pousměji se.

„Kdysi sem byl mladší syn faraona a nejvyšší kněží Anubise.“ Zamrká.

„Nejsou to pohanští bohové?“

„A koho vyznáváš ty?“ Pobaveně pozvednu obočí.

„Já? No, asi Odina.“ Hrdě se mi podívá do očí. Pohladím ho po tváři. Zapomněl jsem se zmínit, že jsem Kira našel u Vikingů.

„Každý vyznává své bohy, jen se to nesmí dozvědět stoupenci Krista.“ Zavrčím nechutí při posledním slově. Přikývne.

„Nechápu proč chtějí vymítit ty naše.“ Špitne smutně.

„Taky to nechápu, miláčku.“ Pousměji se a znovu ho pohladím po tváři. Přikývne.

„Asi si nemám dělat naděje, že mě budeš milovat, že?“ Na chvíli zavřu oči, abych zahnal bolest.

„Nevím, maličký. Dej mi trochu času.“

„Dám, kolik jen budeš chtít.“ Podívá se mi vážně do očí. Přikývnu.

„Přespíš u mě?“ Zeptám se jen tak mimochodem. Doslova se rozzáří.

„Přespím.“ Pousměji se a zvednu se z postele. Vezmu ho do náruče a přenesu do své rakve. Ještě dám instrukce sluhům a zalezu si k němu. Hned se ke mně přitulí a usne spánkem mrtvých. Pousměji se a také usnu. Pláč, pobývání vzhůru ve dne a sex mě unavil dostatečně, abych prospal nejmíň dva dny.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář