Můj svět fantazie

Vzbudil jsem se těsně před západem slunce. Ještě chvíli jsem ležel v rakvi a přemýšlel, jestli Kir svá slova myslel vážně. Povzdechnu si a po nějaké chvíli z ní vylezu. Ve svých komnatách se převléknu do oblečení, které reprezentuje můj stav, a vyjdu ze svého útočiště. Jdu na nádvoří, kde všichni už čekají na příjezd Knížete. Jen Kir tam nejspíš ještě nebude. I když se napil mé krve při přeměně, nesmí na slunce. A to ještě nezašlo. S povzdechem si stoupnu na kraj posledního schodu a dívám se z výšky na nádvoří, kde vrcholí poslední přípravy na příjezd. Po chvíli si všichni stoupnou do řady a tiše čekají.

Trvá ještě několik minut než zazní fanfáry a na nádvoří vjede vládce téhle země. Sedí na krásném černém hřebci a drží se vzpřímeně. Kdežto jeho muži div únavou nespadnou z koně. Zřejmě cestou moc nezastavovali. Kníže seskočí z koně a pacholek ho okamžitě odvede do stájí. Vojáci si je musí odvést sami. Všichni po vzoru knížete seskáčou a odvádí si koně. Tedy až na deset mužů a zřejmě jejich synů. Šlechtici? Co ti tady dělají? Měl přijet jen Kníže. Zavrčím v duchu. Ale navenek nedám nic znát. Ostatní sloužící zřejmě pochopí, že to nejsou obyčejní vojáci a odvedou jejich koně.

 Kníže se rozhlédne a přivře oči. Zřejmě si myslí, že jsem zazdil jeho příchod, nebo co. Vidím jak jeho zrak putuje po schodech vedoucích do hlavního obytného prostoru. Když doputuje na jejich vrchol a spatří mě, pozvedne obočí a začne po nich stoupat. Čekám až ke mně dojde a přitom si znuděně prohlížím další šlechtice. Vypadají jako obyčejní transilvánci jen v honosnějších šatech. Kníže se zastaví těsně přede mnou. Ukloním se.

„Vítejte na mém hradě, Veličenstvo. Je pro nás čest Vás hostit. Pojďte prosím za mnou.“ Dělá mi hodně velké potíže to vyslovit. Nejsem na to zvyklí. A popravdě řečeno ani si zvykat nechci.

Vedu je do hlavního sálu, který slouží i jako jídelna pro hosty. Já přece normální jídlo nejím a ani Kir. Kníže vejde a zvědavě se rozhlíží. Posadím se na své místo a tiše ho pozoruji dokud se k nám nepřidá Kir a ti šlechtici. Zhnuseně se pro sebe ušklíbnu a pak mi zasvítí oči, když mě napadne co s nimi. Ano, jsou dobrým zdrojem potravy a nemusím ani z hradu. Rychle ovládnu svou mimiku a začnu se tvářit neutrálně. Kníže se na mě podívá s pozvednutým obočím. Tlesknu a v zápětí sem sluhové donesou jídlo a pití. Kníže se usměje a zasedne ke stolu stejně jako šlechtici a začnou se cpát. Jeden sluha mi přinese pohár nejlepší krve, která je ve sklepení. Vezmu si ho a stoupnu si k oknu a pomalu upíjím.

„Tvůj otec nebude jíst?“ Slyším za sebou jak se ptá kníže Kira.

„Asi už jedl. Můj otec rád jí sám.“ Odpoví mu Kir pokorně. Otočím se od okna a přejdu ke stolku, kde jsou rozehrané šachy. Sednu si na jednu židli a opřu se o opěradlo. Prázdný pohár postavím na šachovnici. Ihned přiběhne sluha a odnese ho. Podívám se na knížete a přivřu oči. Dívá se hladovím pohledem na Kira. Tiše zavrčím a zvednu se. Všichni na mě stočí pohled. Ukloním se knížeti.

„Omlouvám se, pane, ale musím odejít. Vyskytli se neodkladné záležitosti.“ Mávnutím ruky mě propustí a věnuje se Kirovi. Narovnám se tedy a odejdu. Vztekle zamířím do svých komnat. Jestli si kníže myslí, že dostane do postele Kira, tak to se hodně mílí. Zavrčím si pro sebe. Změním směr a jdu do sklepení. Někdo mě totiž sleduje. Nevím kdo to je, ale jasně cítím člověčinu. Vejdu do sklepení a okamžitě mě přivítá rána do hlavy. Abych jim udělal radost, svezu se na zem a tiše čekám, co se bude dít. Nemusím čekat dlouho, za chvíli přijde kníže a s ním kněz, šlechtici, Kira a Rafael? Tak Kir měl nejspíš pravdu.

„Můj pane, není to člověk. Patří do hrobu.“ Zavrčí Rafael. Bolestně mě bodne u mrtvého srdce. Miloval jsem ho a on mě takhle zradil. S nenávistí vstanu. Všichni strnou, tedy až na Kira. Ten ke mně přejde a prsty přejedu po místě, kam mě praštili.

„Jsi v pořádku?“ Pohladím ho po tváři a přikývnu. Stoupne si k mé pravici a čeká, co udělám. Podívám se na Rafaela. Vypadá hodně nervózně. Přejdu k němu a jednu mu vrazím. Pak ho zvednu a bez námahy ho vleču dál do sklepení. Slyším jak Kir zadrží ostatní a také protesty toho kněze.

„Kam mě táhneš?“ Špitne vyděšeně Rafael. Neodpovím mu a hodím ho do jedněch dveří. Vyděšeně vzlykne a schoulí se v rohu místnosti.

„Co sis myslel, že děláš?“ Zavrčím nebezpečně a vezmu si jeden mučící nástroj do ruky.

„Já to měl nařízené, nemohl jsem za to, kdybych to neudělal, zabili by mou rodinu.“ Snaží se mě uchlácholit. Nebezpečně ohrnu horní ret. Začne vzlykat a třást se.

„Prosím.“ Vydere mezi vzlyky.

„O co prosíš?“ Zavrčím a přejdu k němu.

„Znovu už ne.“ Ještě víc se rozvzlyká.

„Znovu?“ Nakloním hlavu na stranu. Přikývne.

„Ještě před tím, než si mě začal navštěvovat, mě zajali za pytlačení. Neměli jsme co jíst, musel jsem začít pytlačit.“ Pozvednu obočí. Vzlykne a pokračuje.

„Do vězení přišel nějaký muž a nechal mě odvést k mučícím nástrojům. Říkal, že se tě snaží už hodně dlouho zabít a že jsem dobrá volavka. Nechtěl jsem, a tak mě začali mučit.“ Špitá a na konci se znovu rozpláče.

„A ty jsi podlehl.“ Uhodnu. Přikývne. Vezmu ho do náruče a začnu ho tišit. Přitiskne se ke mně a po nějaké době se uklidní.

„Kdybys mi to řekl dřív, tohle se nemuselo stát.“ Podotknu po chvíli.

„Promiň.“ Znovu špitne a odtáhne se ode mě.

„Půjdu si zabalit a už mě tu neuvidíš.“

„Ne, věci ti pošlu po sluhovi. Nesmí tě vidět.“ Odtuším chladně a zvednu se. Smutně přikývne a sklopí hlavu.

„Za tvé chování můžu já, že?“ Zamumlá s bolestí v hlase.

„Jsem upír, Rafaeli. Král upírů. Já zradu neodpouštím. Buď rád, že jsem tě nechal na živu.“ Zavrčím a odejdu z místnosti. Trvá několik minut než se sebere a vyjde také. Vedu ho hlouběji do sklepení. Jdeme několik minut v temnotě než se objeví otvor, který špatně zakrývají dveře. Opatrně je otevřu a nechám ho vyjít. Bezradně se rozhlédne.

„Tamtím směrem je tvá vesnice.“ Utrousím a ukážu příslušným směrem. Hodím mu měšec s penězi, který jsem měl za pasem. Zmateně se na mě podívá.

„Za co?“

„Abys nemusel krást.“ Zavrčím. Přikývne a se slzama v očích se na mě podívá.

„Miluju tě.“ Zašeptá, sklopí hlavu a otočí se. Posměšně si odfrknu.

„Tohle si říkej holubům na střeše.“ Vzlykne.

„Je to pravda, Chrisi. Zamiloval jsem se do tebe. Zakazoval jsem si to, ale mé srdce si stejně dělalo, co chtělo.“ Pomalu se rozejde. Je pravda, že ho miluji, ale, co když to udělá znovu? Co když je to jen divadlo?

„Kde mám jistotu, že mluvíš pravdu?“ Můj hlas ho zastaví. Otočí se a nešťastně se mi podívá do očí.

„Nemáš. Milenci si musí věřit. Pokud mi ale nevěříš, je lepší, když odejdu.“ Znovu se otočí a odchází. Nechám ho. Zpropadený lovci. Co jim na nás vadí? Smutně se pousměji a odejdu zpět do hradu tou samou cestou. Vystoupám až na věž a tiše se dívám do dáli. Za mnou se ozve zvuk otevíraných a zavíraných dveří. Neotočím se. Vím, kdo to je. Kir. Nikdo totiž neví, že sem občas chodím.

„Nechal si ho jít, že?“ Přikývnu. Nemá cenu mu cokoliv zapírat.

„Proč? Sledoval jsem jeho tvář, když odcházel. Takové utrpení si měl také vepsané ve tváři než si ho potkal.“ Znova se smutně usměji.

„Už bych mu nedokázal věřit a o to tomu zpropadenému vlkodlakovi šlo.“ Zavrčím.

„Nesnáší nás. Už hodně dlouho se jeho rodina pokouší mě dostat. Vůbec nevím proč. Nevím, co jsem jim udělal, že mě tak nenávidí.“ Zašeptám nakonec a sklopím hlavu. Kir ke mně přejde a jemně mě pohladí po zádech.

„To přebolí.“ Zašeptá. Trpce se usměji.

„Ne, nepřebolí, Kire. Jsme upíři, žijeme věčně. Tohle mě bude bolet celou tu věčnost.“ Otočím se a podívám na něj.

„A od muže, kterého jsem miloval, to bolí nejvíc.“ Zašeptám a odejdu. Nechá mě. Ví, že teď potřebuju být sám. Zrovna procházím kolem trůnního sálu, když zaslechnu nějaké hlasy. Zamračím se a zastavím se před dveřmi. Co tam dělají? Přivřu oči a zaposlouchám se do rozhovoru.

„Lovče, to je ten vládce upírů?“ Zaslechnu otázku Knížete.

„Ano, můj pane. Jen je škoda, že se ten kluk tak brzy prozradil. Měli bychom eso v rukávu.“ Chvíli je ticho a pak se znovu ozve kníže.

„Mám plán, jak ho odstranit.“ Ozve se špitání a pak kroky ke dveřím. Okamžitě přivolám temnotu, která mě skryje opodál v rohu. Ze sálu nejdříve vyjde Lovec a pak kníže.

„Tak jsme domluveni, pošlu ti posla až to rozjedu.“ Ozve se kníže. Lovec přikývne a začne se potichu sunout k hlavním dveřím. Kníže se za ním chvíli dívá, ale pak se otočí a odejde směrem ke svým komnatám. Když mám jistotu, že jsou oba pryč, odvolám temnotu a odejdu do svých komnat. Sednu si do křesla ke krbu a přemýšlím jaký mají plán. Z myšlenek mě po chvíli vytrhne zaklepání na dveře. Trochu sebou trhnu, ale pak se zvednu a jdu otevřít. Za dveřmi stojí Kir a nervózně se na mě usmívá. Pozvednu obočí a pustím ho dál.

„Co potřebuješ?“ Zeptám se a rukou naznačím, aby si sedl. Místo ke krbu si sedne k šachovnici a rozestaví figurky do základní polohy.

„Zahrajem si? Už dlouho jsme jen tak nehráli šachy.“ Pokrčím rameny a sednu si. Kir začne.

„Víš, nechtěl jsem tě nechávat samotného. Já..omlouvám se, že jsem byl vůči němu zaujatý, ale zřejmě jsem vycítil, že něco skrývá. Měl bys mu dát ještě jednu šanci.“ Zavrčím a stoupnu si.

„Přišel si mi promlouvat do duše?“ Navztekaně rozbořím figurky a stoupnu si k oknu. Kir mě ze zadu obejme a hlavu si položí mezi lopatky.

„Promiň, nechtěl jsem tě rozzlobit. Mám strach, že se to bude opakovat a tentokrát tě podvede kníže.“ Zašeptá. Přikývnu.

„To máš nejspíš oprávněný strach. Byl tu Lovec.“ Kir se napne. Otočím se čelem k němu a pohladím ho po tváři.

„Neboj, s knížetem si nemíním nic začínat.“ Uklidním ho a znovu ho pohladím po tváři. Usměje se na mě a vytáhne se k mému obličeji. Políbí mě. Oplatím mu polibek, ale po chvíli ho od sebe odstrčím.

„Měl by sis jít lehnout. Za chvíli bude svítat.“ Přikývne.

„Co budeš dělat ty?“ Lehce se usměji.

„Přemýšlet a někdo těm panákům musí dělat společnost.“ Znovu přikývne a odejde. Tiše si povzdechnu a sednu si do křesla. Tentokrát si podám rozečtenou knihu.